Nové rodinné uspořádání se vrací „ke kořenům“. Poly-parentální rodiny tvoří více rodičů než dva

Oblast vztahů a partnerského soužití prošla zejména v posledním století výraznou proměnou. I když některé trendy jsou pro mnohé prakticky nepochopitelné a zdají se být moderními výstřelky, tzv. poly-parenting, tedy určité „sdílené rodičovství“, má hlubší kořeny než by se na první pohled mohlo zdát.

Moderní rodina

Sama podoba rodiny se proměňuje ruku v ruce s proměnami ve společnosti a také vyvíjejícími se rolemi žen a mužů. Tradičně ale platí, že rodinu tvoří žena, muž a děti. I s ohledem na to, že právě tento rodinný model je dominantní a je považován za tradiční, např. soužití (a rodičovství) osob stejného pohlaví u mnohých tvrdě narazilo (a to bez ohledu na to, že právě tradiční manželství aktuálně čelí největší krizi a prakticky každé druhé končí rozvodem). Protože máma je jen jedna a táta taky, takže podoba rodiny je jasně dána. Ovšem moderní doba se dokáže inspirovat i v minulosti – a tak na popularitě začíná získávat poly-parenting, tedy sdílení rodinného modelu s více dospělými než jen dvěma. A vlastně – proč ne? Vždyť to, že by pro potenciální děti (a jejich „zdravý vývoj) byla monogamie jejich rodičů klíčová, nikdo neprokázal.

Veronika Lišková (42) si do pěstounské péče vzala tři děti. „Bylo to jedno z nejlepších životních rozhodnutí. Kdo z nás by nechtěl mít mámu a tátu?“30. 9. 2020

„Neexistuje žádný důvod domnívat se, že monogamie je lepší nebo horší než kterákoliv jiná rodinná struktura – a poly-rodiny jsou jednou z nich,“ konstatuje britský akademik a psychoterapeut Meg-John Barker. Podle jeho názoru naopak právě struktury s více zapojenými dospělými a větší komunitní podporou mohou fungovat mnohem lépe. Vlastně nikdy v historii nebyla vhodnější doba, aby se na výchově dítěte/dětí podílelo více dospělých jak dva, než nyní. Způsob výchovy dětí, který v dnešní době očekáváme, vlastně vůbec nedává smysl – veškerý stres je kladen jen na dva lidi, pro které prakticky neexistuje žádná pomoc. Z historického hlediska přitom nebylo nijak neobvyklé, že o děti pečoval celý klan či kmen, výchova dětí tak byla mnohem více skupinovou prací určitého společenství dospělých. V této perspektivě tak poly-parenting de facto není žádná převratná novinka…

A co děti?

Naprosto klasickou otázkou je, jaké konkrétní dopady poly-parenting (potažmo polyamorie, tedy vícečetný vztah) může mít na děti, které v takovémto uspořádání vyrůstají. Stejně jako v případě dětí vychovávaných stejnopohlavními páry se samozřejmě ozývají hlasy, jak je takové prostředí „nepřirozené“ a pro děti „škodlivé“. A stejně jako v případě dětí, které žijí v tzv. duhových rodinách, věda žádný takový zhoubný vliv neprokázala ani u poly-parentingu.

Dr. Eli Sheff dokonce své 15leté pozorování poylamorních rodin (206 dospělých a 36 dětí) shrnula do odborné knihy s tím, že emoční zdraví dětí z těchto rodin je ve srovnání s dětmi, které vyrůstají v rodinách tradičních, stejné, ne-li lepší. „Děti z polyamorních rodin jsou skvěle připravené na navazování nových vztahů, vyrůstaly v prostředí stimulujícím osobní růst a poctivost a byly vystaveny více podnětům. Nemyslí si přitom, že by samy musely být polyamorní, zejména proto, že většina z nich vyrůstá v prostředí, které je velmi podporuje v oblasti nezávislého myšlení,“ shrnuje Sheff.

Ačkoliv někteří by také mohli namítat, že děti si nevytvoří „správné modely“ partnerského soužití (ne, ani děti vychovávané gay či lesbickými páry následně netouží žít ve stejnopohlavním svazku…), faktem je, že pokud jsou děti v daném prostředí vychovávány s naprostou přirozeností, nijak je odlišný rodinný model „nepoznamená“. „Už jako dítě jsem bral koncept, že moje máma a můj táta můžou milovat víc lidí než jen jednu osobu, jako samozřejmý. Jediné, co bylo náročnější, bylo to, že mě kontrolovalo víc lidí – ale taky jsem měl po ruce víc lidí, kteří mi pomáhali s úkoly nebo chodili na moje zápasy v lakrosu,“ popisuje tak např. Mancub, 16letý teenager, který sám sebe popisuje jako úplně normálního dospívajícího kluka, jen s tím rozdílem, že místo dvou rodičů má tři. „Neříkám jim rodiče, ale moji dospělí,“ doplňuje také.

A z polyamorního rodinného uspořádání netěží jen děti. Také studie z roku 2013, která se zaměřuje na prospívání dětí vyrůstajících v poly-rodinách, uvádí, že výchova dětí více „rodiči“, resp. rodiči s více partnery/kami, má ve skutečnosti pozitivní dopad. „Děti mohou z toho, že mají několik milujících rodičů, těžit – nabízí jim více volného času, ale také pestřejší škálu volnočasového vyžití odpovídající jedinečné vyvíjející se osobnosti dítěte,“ shrnuje výzkum. Ale také dodává, že z této situace benefitují i sami rodiče – zatímco ve dvou, kdy nemají žádný čas na sebe, mohou nezřídka „vyhořet“, v případě několika dospělých zajišťujících péči o dítě/děti se daří jejich potřeby naplňovat, aniž by to vedlo ke komplexní frustraci, která dnes mnohé rodiče postihuje.

Nechce se vám kvůli pohodlí (a koronaviru) do kina? Pořiďte si televizi, která změní váš obývák v luxusní kinosál4. 9. 2020

Rodina jako kterákoliv jiná

Ačkoliv v českém kontextu se zatím o poly-parentálních rodinách příliš nemluví, v některých koutech světa (např. v Kanadě) se již jedná o poměrně rozšiřující se praxi. A vlastně by se tomuto modelu dalo vytknout jediné – určité „střídání“ partnerek/partnerů, kteří do rodiny přichází či odchází. Ovšem jak naznačily výzkumy, základem je zodpovědnost, která by ovšem měla být vlastní i klasickým monogamním párům. Protože to, že rodinu netvoří jen dva dospělí, děti dokážou pochopit až překvapivě snadno. A pokud to (paradoxně) nedokážou pochopit jiní dospělí, stačí se jich zeptat, zda se jejich láska nějak mění v případě jednoho či dvou dětí – že by to druhé (podobně jako druhý protějšek) milovat nedokázali? Jednoduše řečeno, lidská láska je pestrá a bohatá – a klidně se může stát i základem pro staronovou podobu rodiny…