Marek Balicki alias Záchranář na cestách: „Všechno jsem prodal a se skládacím kolem jsem vyrazil do světa“

Kdy vznikla prvotní myšlenka, že se v rámci tvé profese záchranáře vydáš na dlouhou cestu do zahraničí?

Vzniklo to v roce 2017. V té době jsem měl v rámci záchranářství šest různých pracovních úvazků. Občas jsem měl pocit, že potřebuji zachránit já. Bylo toho na mě moc. Nezvládal jsem to po tělesné ani psychické stránce. V té chvíli jsem shodou okolností navštěvoval i různé cestovatelské festivaly a přednášky. Cestování bylo vždy mým snem a díky těm přednáškám jsem si uvědomil, že to není až tak šílený sen. Obklopil jsem se lidmi, mezi kterými jsem se cítil zcela normálně. Jednoho dne jsem se jako pravý cestovatel rozhodl vše opustit a vyrazit na cesty.

Co si mohu představit pod výrazem „vše opustit“?

Musel jsem dát výpovědi ve všech pracích. Pracoval jsem v té době u hasičů na Pražském hradě, na záchrance, školil jsem první pomoc a soukromě jsem dělal třeba i zdravotnické dozory. Musel jsem také vše prodat – tzn. auto, motorku, sportovní vybavení apod. Zkrátka všechno. Pak jsem musel zvládnout zabalit se do menších zavazadel, protože jako první jsem na cestu vyrážel pouze se skládacím kolem. Takto vznikl projekt Záchranář na cestách.

Je známo, že kromě skládacího kola jsi v rámci tvých cest vystřídal několik dalších dopravních prostředků…

Ano. Chtěl jsem, aby mé cesty byly co nejpestřejší. Jsem člověk, který by nejraději vyzkoušel úplně vše, takže proto jsem cestoval například na skládacím kole, filipínské lodi, skútru, v dodávce apod.

Chápu správně, že kromě objevování se na svých cestách záchranářství přímo věnuješ?

Kde to bylo možné, tam jsem jako záchranář působil. Vše se odvíjelo podle víz. V některých zemích jsou víza třicetidenní, v některých jen pětidenní. Ale například na Filipínách jsem se zdržel celý rok, takže jsem tam dobrovolničil. Stačilo přijít k záchranářům a zeptat se jich, zda s nimi mohu jezdit k zásahům. Řekli ano. Pomáhal jsem také například v Austrálii s letošními požáry.

Říkáš dobrovolničil a pomáhal… Čím ses na cestách živil?

Většinou jsem žil z úspor, které jsem našetřil. Ze začátku se jednalo o peníze z věcí, které jsem před vycestováním prodal. Na některých místech jsem však měl možnost i pracovat, jako třeba na Novém Zélandu. K tomu jsem se neustále snažil žít nízkonákladově.

Kam vedla tvá první cesta se skládacím kolem?

Původně to bylo Japonsko, ale cesta nakonec skončila až v Austrálii. Takže z Evropy, přes střední Asii, Japonsko, až na Nový Zéland a do Austrálie.

To vše jsi absolvoval na skládacím kole?

SE skládacím kolem. Pouze na skládacím kole bych to nezvládl, protože mě v některých zemích tlačila časová platnost víz. Skládací kolo mi umožňovalo, abych mohl využívat i jiné dopravní prostředky, stopovat apod. Mám najeto přes 10 000 km, ale tam, kde se to hodilo, jako například v kazachstánské poušti, kterou nebyl důvod objíždět několik týdnů, ale raději projet vlakem za 40 hodin, jsem zkrátka využil vhodný dopravní prostředek. Ale když jsem z Kazachstánu dojel do Kyrgyzstánu, opět jsem nasedl na kolo a tento stát jsem na kole například projel úplně celý.

Jaký nejvíce kuriózní zážitek jsi na cestách zažil?

Ze všeho nejdřív musím říct, že záchranáři jsou doslova jedna obrovská rodina. Kdekoliv jsem přijel, ukázal fotky a představil se jako jeden z nich, všichni mě přijali s otevřenou náručí. Získal jsem díky tomu spoustu možností a zážitků.

Když to vezmu obecně, velkým překvapením pro mě byla neuvěřitelná ochota lidí pomoct sólo cestovateli. Některé zážitky mě občas dojaly až k slzám. Ve chvíli, kdy je člověk na dně a dostane se mu pomoci třeba i od chudých lidí, je to zážitek k nezaplacení. Velmi mě bavilo, když jsem si na Filipínách s místním tesařem postavil loď a pak se na ní plavil filipínským mořem. To byl hodně silný zážitek.

Zajímavou příhodu mám i z Japonska, kde jsem dorazil letecky. Letiště bylo s pevninou spojeno mostem, na kterém platil zákaz jízdy na kole. Zkoušel jsem se tedy z ostrůvku dostat lodí, autobusem i taxíkem, ale nikde mě nevzali, protože jsem neměl obal na mé skládací kolo. Trvalo deset hodin, co jsem se z toho ostrůvku snažil dostat. Nakonec jsem se rozhodl, že ten most večer prostě projedu. Začala mě však nahánět ochranka, která za mnou prvně běžela a pak mě honila autem. Vjel jsem do protisměru čtyřproudé silnice, aby mě nechytli a pak jsem se schoval do křoví. Následně jsem viděl, že kolem celého letiště jezdí policejní hlídky se zapnutými majáky. V křoví jsem proto zůstal až do rána a pak jsem si konečně koupil lístek na vlak a podařilo se mi z ostrůvku dostat. První hodiny v Japonsku byly po všech stránkách zajímavé. (smích)

Ačkoliv tomu tak v tu chvíli asi nebylo, dnes na tuto historku vzpomínáš s úsměvem. Máš však i zážitky, na které bys nejraději zapomněl?

To jsou okamžiky, ve kterých mi šlo o život. Málem na mě spadla lavina, nechybělo málo a umřel bych i na moři a nehezké bylo i přepadení v Íránu. K tomu poslednímu však musím říct, že lidé v Íránu jsou ti nejpohostinnější lidé, které jsem měl možnost během svého života poznat. Pověst této země trochu kazí vláda, ale tamní lid je opravdu skvělý. Bohužel v každém světě jsou lidé dobří a zlí a za bílého dne mě v Íránu přepadli tři kluci v parku. Snažili se mi sundat věci z kola a chtěli peníze. Rozhodl jsem se, že nahlas zařvu, což je trochu vylekalo a pak se mi podařilo utéct. Ale v tu chvíli jsem cítil obrovskou bezmoc. Co si asi počnu v cizí zemi? Kam uteču? Bodnou mě? Mohlo to dopadnout všelijak.

Co máš v plánu nyní? Budeš v cestách pokračovat?

Po návratu do Česka jsem si postavil obytnou dodávku, ve které více méně žiju. Záchranářství se momentálně věnuji pouze v rámci lektorské činnosti, kdy vyučuji zážitkovou první pomoc. Kromě toho učím freediving a dělám cestovatelské přednášky. Jsem nyní OSVČ a potřebuji mít větší volnost. Kdybych šel k hasičům nebo na záchranku, tak o ni přijdu. Takže si teď dopřávám volnosti, abych mohl žít. Navíc mám čerstvý vztah, který je pro mě prioritou a tuto zimu také plánuji napsat knížku o mých cestách. Všechny tři roky na cestách jsem si totiž psal deník, takže bych se o své zážitky a myšlenky chtěl podělit i s ostatními.

A nějakou další cestu plánuješ?

Chtěl bych, proto si chci také zachovat volnost, ale asi to budou nějaké kratší cesty. Teď už to nebude na tři roky, jako jsem cestoval posledně. Vidím to třeba na nějaké tři měsíce, kdy si udělám výlet například do Jižní Ameriky. Ale uvidí se. Teď podobné plánování v závislosti na aktuální situaci není na pořadu dne.

Vzhledem k tvým cenným zkušenostem ze zahraničí… Myslíš, že by měl něco podobného vyzkoušet každý mladý člověk? Aby zkrátka pochopil fungování světa, aby viděl, jak si jeho obor vede v zahraničí a aby se něco nového naučil? Odkazuji se třeba i na to, že v médiích je Írán neustále spojován s něčím špatným a mnoho lidí s tím spojuje i tamní obyvatele, přitom ty říkáš, že jsou to jedni z nejpohostinnějších a nejmírumilovnějších lidí, které jsi kdy zažil…

Myslím, že sis tak trochu odpověděl sám. Za mě určitě ano. Pokud k tomu má člověk alespoň trošičku vztah, tak ano. Ale musí z nějakého důvodu chtít cestu podniknout. Musí tam být nějaká motivace. V mém případě mi cesta stoprocentně změnila hodnoty a daleko více si nyní vážím času, ale třeba i záchodu, tekoucí pitné vody z kohoutku apod. Ti, co zde vyrůstají, to berou jako samozřejmost a kolikrát si toho neváží. Takže ano, pokud můžete a chcete, tak jeďte, ale ideálně sólo. Je to skvělá životní zkušenost, která má sice i své stinné stránky, ale ty zážitky jsou k nezaplacení.