Cestovatel Ladislav Zibura: „Zážitků z cest mám mnoho. Jednou jsem v přesvědčení, že jdu na narozeninovou oslavu, zavítal omylem na pohřeb”

Známý cestovatel Ladislav Zibura (28) již procestoval značnou část světa. Mnoho míst poznával jinak než většina ostatních. Došel k nim, nebo se mezi nimi pohyboval pěšky. V nohách má tisíce kilometrů a v hlavě mnoho zajímavých zážitků, které najdete v jeho knížkách, případně živě uslyšíte v jedné z přednášek, které pořádá po celém Česku. O některých zážitcích a radách na cesty se však dočtete i v našem rozhovoru níže. Tak vzhůru na cesty!

Vzpomenete si ještě vůbec na svou první cestu do zahraničí, kterou jste absolvoval?

Cestoval jsem od té doby, co to bylo společensky přijatelné. Myslím tedy, že poprvé jsem s kamarády vyrazil ve 14 letech. Měl jsem partu kamarádů, se kterými jsme už na střední škole jezdili na dva až tři týdny na nějakou cestu. Vždy jsme si na brigádě vydělali pár peněz a jeli jsme. Takto jsme procestovali třeba část Evropy – Francie, Rumunsko, Bulharsko, Slovensko, Slovinsko apod.

První větší cesta však proběhla tři dny po maturitě, kdy jsem vyrazil na cestu do Santiaga de Compostela (Svatojakubská cesta nebo Cesta svatého Jakuba je název historické sítě dvanácti poutních cest, které vedou ke hrobu svatého Jakuba Staršího v katedrále v Santiagu de Compostela, pozn. red.), kterou jsem si tak trochu splnil sen. Bylo to skvělé, protože jsem tam v 18 letech potkal lidi z celého světa, kteří byli o generaci či dvě starší než já. Takže jsem necestoval jen doopravdy, ale i prostřednictvím všech těch lidí. Ráno snídáš s někým z Jihoafrické republiky, odpoledne trávíš s někým z Namibie a večer piješ víno s Brazilcem. Kontakt se všemi těmito lidmi, které jsem na cestě potkal, mě nalákal k tomu, abych se do těch zemí podíval.

Musím ještě dodat, že je velmi zajímavé, že když člověk cestuje, rychle ztratí své předsudky. Dobře si pamatuji, jaké to bylo, když jsem poprvé přijel do Turecka. Vůbec jsem nevěděl, co od této země čekat a měl jsem strach. Po prvních dvou dnech jsem zjistil, že je to zcela zbytečné. Turci jsou velmi vstřícní a laskaví lidé. Nicméně pamatuji si, že jsem ten strach měl a je velmi zajímavé zjistit, že to i v odlehlých částech Turecka není tak, jak se to prezentuje v médiích. Od té doby už jsem cestoval beze strachu.

Takže už se ničeho nebojíte?

Ve 22 letech jsem podnikl cestu po Nepálu a Číně, která pro mě byla dost katarzní. Najednou jsem se ocitnul v Číně, kde jsem byl sám a šel jsem pěšky mezi dvěma městy, které od sebe byly vzdáleny 800 kilometrů. Musím říct, že v Číně je opravdu těžké obstát. Člověk nikomu nerozumí. Ani kultuře, protože je od té naší hodně odlišná. Ale zvládnul jsem to a od té doby už se nebojím ničeho. (smích)

Nicméně třeba do Sýrie byste asi momentálně nevyrazil?

Mám pochopitelně respekt k bezpečnostní situaci v zemích. Možná by mi tam nic nehrozilo, ale když si chce člověk danou zemi užít, tak si tam musí připadat uvolněně. Proto si vybírám země, u kterých jsem přesvědčený, že to bude v pohodě. Kdyby ne, tak bych byl akorát nervózní a neužil bych si to.

Zároveň rád stopuji a často se mě holky ptají, zda je to bezpečné. Nedokážu to posoudit. Každý to musí vyzkoušet sám, ale pokud byste se toho báli, tak to nemá cenu. Nebyl by to příjemný zážitek a neužili byste si to.

Kromě stopování však velmi rád chodíte i pěšky?

Ano. Baví mě ta atmosféra. Absolvoval jsem cestu do Santiaga de Compostela, do Říma či do Jeruzaléma přes Turecko a Izrael. Pěšky jsem prošel také Čínu a Nepál, ale i Arménii a Gruzii. Z cesty po posledních dvou zemích vznikla kniha Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii. Vše je tam od sebe strašně daleko. Mezi jednotlivými vesnicemi je třeba dvacetikilometrová vzdálenost. Takže mi vadilo, že jsem se s nikým nepotkával, protože jsem zvyklý podnikat cesty za lidmi. Proto jsem také objevil kouzlo stopování.

Je to velmi jednoduchý filtr na lidi. Ti, kteří si nechtějí moc povídat, nejsou orientovaní do světa a nemluví cizími jazyky, vás většinou nevezmou. Když už vám někdo zastaví, bývá to zajímavý člověk, který si s vámi rád promluví. Díky tomu pak máte šanci poznat danou zemi opravdu dobře.

Máte další rady, jak nejlépe poznat nějakou zemi do hloubky?

Nejlépe pomocí série konverzací s místními lidmi. Ať už během stopování či v baru. Důležité je ptát se, málo mluvit a hodně poslouchat, sebe už totiž znáte.

Osvědčilo se mi, že když chce člověk potkat zajímavé a komunikativní lidi, měl by cestovat jinam, než kam cestuje většina. V životě se mi nestalo, že by se se mnou v Praze bavil nějaký cizinec. Těmto setkáním jsou často daleko více otevřenější oblasti, kde cizinci nejsou. Místní jsou pak překvapeni, jak jste se tam ocitnul a jsou hrdí, že se zajímáte zrovna o jejich vesnici. Tudíž je lepší putovat mimo tradiční turistická místa. Navíc je to i bezpečnější, protože tam není taková kriminalita, jako ve velkých městech.

„Narcistické buzní ego“ skutečně existuje. Tito muži jsou posedlí sami sebou a také vlastním vzhledem, žít s nimi je utrpení29. 7. 2020

Máte nějaké další rady, jakým způsobem nejlépe cestovat?

Ať si lidé dělají, co chtějí. (smích) Přijde mi půvabné, že může cestování každý provádět tak, jak mu to vyhovuje. Někdo cestuje za jídlem, někdo za památkami a někdo je vášnivý cyklista a cestuje za nejkrásnějšími kopci a sjezdy. Nemám rád takové to kádrování, kdo je skutečný cestovatel a kdo ne.

Velmi zajímavé téma je, když někdo prohlásí: „Ty jsi nepoznal tu skutečnou Albánii apod.“ Jako bychom často hledali autenticitu země v jejích odlehlých částech. Že takto by ta země měla typicky vypadat. Ale s tímto já vůbec nesouzním. Skutečnou zemi tvoří vše, co se v ní odehrává. Takže skutečná Albánie je i globalizovaná Albánie. Vždy je to ta země. K lidstvu přeci vždy patřil nějaký vývoj. Mě baví jej pozorovat, nehodnotit a jen se hezky divit.

Co vás tedy za ty roky cestování udivilo ze všeho nejvíc?

Občas člověk narazí na velmi zajímavé „figurky“, které žijí úplně jiným způsobem života než on. Třeba v Nepálu jsem narazil na člověka, který si čistil zuby u potoka. Pozval mě k sobě domů na čaj. Mluvil velmi dobře anglicky, protože byl dříve novinář a cestoval po okolních zemích. Byl to milovník filozofie a vyléčený alkoholik. Nakonec se rozhodl, že se od všeho odřízne a z města se uchýlí do přírody. Nyní žije samotářsky v přírodě, živí se jen tím, co si vypěstuje a do toho čte knížky. Takových setkání jsem zažil spoustu.

Často se lidí ptám na jejich práci. Řada lidí totiž nějakou práci má a spousta z nich je na ni hrdá. Nicméně málokdo se jich na jejich práci ptá. Lidé jsou proto hodně rádi, když o své práci mohou někomu vyprávět. Je to moc hezký začátek konverzace, která pak může vést k mnoha dalším tématům. Avšak je dobré vyvarovat se třeba politickým tématům. Je vždy potřeba odhadnout vhodné téma a dodržovat určitou míru.

Co, když se bojím zeptat, abych náhodou “nešlápnul vedle”?

Lidé by se neměli bát kulturních přešlapů a faux pas. Já jsem se v těchto případech vždy setkal s úplným pochopením. Když totiž dáte najevo, že do dané země přijíždíte s pokorou, tak vám místní vše, co z jejich kultury nepochopíte, odpustí. Když do buddhistického chrámu přijdete v kraťasech, tak to není tak hrozné. Oni vám vysvětlí, že byste měl mít kalhoty dlouhé, vy se omluvíte a jdete se převléct. Je velká škoda, když lidé ze strachu, aby neudělali něco špatně, raději neudělají nic.

A jakých faux pas jste se na cestách dopustil vy?

Velmi často jsem se ocitnul přímo doma u Číňanů. Oni totiž zbožňují cizince a jsou hrdí na to, když s nějakým mají fotku. Když vás v Číně někdo pozve domů na večeři, tak je to oboustranně velmi milá výměna. Vy získáte společnost, dobře se najíte a oni mají životní zážitek, že u nich na vesnici jednou za život byl nějaký cizinec.

Stačilo, když jsem se večer jen prošel po vesnici a usmíval se na lidi. Vždy mě někdo pozval. Jednoho dne jsem se procházel a u jednoho domu jsem viděl nějaká světýlka. Myslel jsem si, že jde o oslavu narozenin. Přišel jsem tam a poprosil je o vodu. Řekli mi, ať si sednu a jsem tam s nimi. Pak mi přišlo divné, že je tam všude zvláštní výzdoba, ale říkal jsem si, že to tak v Číně asi mají. Všude byla bílá barva. Pak jsem uviděl rakev a zjistil jsem, že jsem na pohřbu. (smích) Později jsem přišel na to, že bílá barva v Číně symbolizuje smrt. Ale lidé byli ve finále rádi. Dokonce jsem později zjistil, že to berou jako věc prestiže. Čím více lidí je na vašem pohřbu, tím jste byl oblíbenější.

Z nejluxusnějšího hotelu na světě zpět do rodného Ostravska aneb Příběh známého kuchaře Davida Valíčka3. 9. 2020

Pak se mi ještě stalo, že jsem byl v buddhistickém chrámu s Tibeťany v Nepálu. Pozvali mě ke společné modlitbě, kde se mimo jiné servíroval čaj. Napil jsem se a málem jsem ho vyprsknul, protože byl slaný. V duchu jsem si říkal, že to omylem osolili. Trochu jsem uvažoval nad tím, zda jim to říct. Nakonec jsem se rozhodl, že ano, že jim to prostě řeknu. Otočil jsem se na člověka, který byl vedle mě a říkám mu, že to někdo popletl a místo cukru mi tam dal sůl a on jen odvětil, že to tak má být, že to tak pijí. Když jsem zjistil, že je to záměrně, tak jsem v tom nějakou chuť našel, ale nebylo to nic moc. Důležité bylo nedopíjet, aby mi nedolili další šálek. (smích) Ale jak říkám, pokud do země přicházíte s pokorou, jakákoliv chyba je odpuštěna. Důležité je být ostražitý pouze v případě, kdy jsou lidé opilí, to by občas mohlo být riskantní. Když jsou lidé opilí, vždy se klidím pryč.

Avšak velká legrace je pít třeba s Číňany. Alespoň v těch provinciích (S’-čchuan a Šen-si), kde jsem byl já, pijí opravdu hodně. Oni v sobě však nemají alkoholdehydrogenázu, což je enzym, který štěpí alkohol, takže se často opijí mnohem rychleji. Navečeří se, objednají dvě láhve pálenky, dáte si s nimi tři panáky a za půl hodiny se plazí po stole.

Kdybyste měl tu moc v Česku cokoliv změnit mávnutím proutku a aplikovat zde něco, co jste zažil na vašich cestách, co by to bylo?

Já mám Česko velmi rád. Se vším všudy. Ale co mi bylo v mnoha zemích velmi sympatické, je důraz na rodinu, že se lidé stýkají i v širším kruhu rodinném. Je to dost typické například pro Čínu. Přijde mi super, když se u stolu sejde dvacet a více lidí. Některé rodiny to tak mají i v Česku, ale nemyslím si, že by to pro náš národ bylo úplně typické. Možná bychom mohli být i více bezprostřednější. Ale převládají věci, které mám rád – smysl pro humor, který nezná hranic, smysl pro nesmysl apod. Navíc zde máme velkou míru osobní svobody.

Co jste se na cestách naučil?

Je toho mnoho. Naučil jsem se třeba větší pohostinnosti, což mi přijde velmi milé. Občas něco koupím cizímu člověku, nebo zaplatím taxi, když vidím nějakého ztraceného cizince. Občas někomu umožním, ať přespí u mě doma apod.

Je možná trochu troufalé ptát se v této době, ale kam máte namířeno příště? Jaké jsou plány?

Letos v dubnu jsem chtěl opět vyrazit do Santiaga de Compostely. To nevyšlo, ale procestoval jsem hodně Česko. Bylo to super a konečně jsem si splnil sen, že cestuji po zemi, kde dokonale rozumím lidem. Nicméně plány si na dlouho dopředu nedělám. Vždy si udělám čas na cestování a jedu tam, kde mě to zajímá. Často to souvisí s nějakou aktuální situací v té zemi. Do Turecka jsem se vydal například v době, kdy se začala řešit uprchlická krize, i když Turecko není úplně typickou muslimskou zemí.

A největší sen?

Chtěl bych podniknout cestu kolem světa a vyzkoušet různé dopravní prostředky. Chtěl bych procestovat USA autem, ale to asi až v důchodu, až mi nebudou tolik sloužit nohy. Chci procestovat Francii v karavanu. No… Je toho více!

Zdroj: Jan Witek