Čeká nás občanská válka kvůli internetovým službám, které se vymkly kontrole a štvou nás proti sobě navzájem?
Nesdílíme společný příběh, každý máme ten svůj
Obyvatelé McLuhanovy globální vesnice budou díky způsobu organizace informací zažívat celistvost, pospolitost a nelineárnost stejně jako lidské kmeny v pravěku. Teorie ovšem vznikla v době, kdy bylo masivně rozšířené jen rádio a televize, a to v podobě jen několika stanic, které sledoval celý národ. Všichni prožívali dění toho stejného seriálu a sledovali ty stejné večerní zprávy, jako jsme my v devadesátkách celonárodně prožívali první vysílání Beverly Hills 90210 nebo Dallasu.
S příchodem internetu začal být McLuhan hodně vzpomínán, ale online svět je přeci jen v něčem jiný. Nesledujeme všichni stejný obsah, neprožíváme společně stejný příběh. Naopak každý si užíváme vlastní koktejl informací umíchaný na míru. Facebook se hodně snaží, aby každému uživateli sestavil zeď tak, aby vyhovovala právě jemu.
Zahlcení informacemi, z nichž si bereme jen střípky
Nicméně v mnohém se předpověď vyplňuje. Proud informací je tak obrovský, že si ani nemůžeme vybrat. Máme profily na několika sociálních sítích, máme předplatné na Netflix, HBO a možná ještě další služby – i když vůbec nemáme čas je sledovat. Čteme jen titulky článků, protože kdybychom se příliš začetli do jednoho textu, uteklo by nám mezitím spousta nových věcí, které se mezitím ve feedu objeví (a zase zmizí překryty novějšími).
Daleko za McLuhanovu fantazii zřejmě jdou soudobé praktiky, jako je třeba binge watching – sledování všech dílů seriálu na jeden zátah, což jsme si oblíbili díky Netflixu, který prostě jen udělal to, po čem jsme všichni tajně toužili: nečekat celý týden na nový díl. A jak si dnes stojí televize? Mladá generace už nemůže věřit, že by se měla na film dívat jen v určitý čas, který jí někdo nadiktuje formou týden dopředu zveřejněného televizního programu. Televizní stanice dnes už provozují i online vysílání, takže i když si diváci pustí ten stejný film, každý to udělá jindy, v jiné náladě, v jiné situaci, v jiném kontextu. Takže kde je ta slibovaná pospolitost?
To dobré, co internet přinesl
Široce dostupné internetové připojení a rozvoj všemožných aplikací lidem rozhodně přinesl mnoho dobrého. Dokážete si představit, že místo okamžitého vyhledání informace v mobilu byste museli jít druhý den do knihovny? Že byste s každou složenkou stáli frontu v bance a vlakové spojení hledali v tabulkách s mrňavým písmem, jimž skoro nikdo nerozuměl?
Díky propojenosti celého světa si můžeme snadno objednat dovoz nákupu domů, když jsme nemocní, babičce online poslat taxi až před dům, koupit si novou knížku, která právě vyšla na britském trhu, nebo se zbavit něčeho, co už nepotřebujeme, výměnou za něco jiného. Při koronavirové karanténě se výhody online světa ještě zdůraznily. I zavření doma jsme mohli zůstat ve spojení s našimi blízkými, spousta z nás mohla z domova pracovat, online jsme si navzájem pomáhali, infrastruktura fungovala i s minimálním personálním zajištěním. Představte si, že by Covid přišel v roce 1980. V té době naše rodina neměla ani telefon!
Co všechno nám internet vzal
Podívejme se ale i na odvrácenou stranu online věku, která nás naopak od kmenové pospolitosti vzdaluje. Když jsme se spoustou lidí během dne neustále v kontaktu přes různé chatovací aplikace, často večer zůstaneme jen doma na mobilu, místo abychom šli mezi přátele. Pokud se rozhodneme pro osobní účast, nezřídka je hlavní motivací pořízení fotky pro sociální sítě. Přiznejme si to. Komunikace ale probíhá jinak mezi živými lidmi a jinak v online prostředí. Především nenávist se ve virtuálním světě šíří rychleji, než když si člověk zanadává v hospodě a odchodem domů pro něj konflikt končí. Zlý komentář pod příspěvkem zraňuje mnohem déle než nadávka vykřiknutá v rozjařené společnosti.
A především – jakmile se všichni nacházejí na jednom místě, je mnohem snazší je manipulovat. Pokud je většina oprávněných voličů na Facebooku, je snadné nasměrovat na ně reklamu a ovlivnit volební výsledky. Tak jak to udělala nechvalně proslulá společnost Cambridge Analytica v roce 2016 při prezidentských volbách v USA nebo při britském referendu o Brexitu.
Zdroj: Giphy
Bezelstní uživatelé neprokouknou manipulaci
Navíc pravidlům online komunikace většina lidí úplně nerozumí – neumí odhalit fake news, nezvykla si ověřovat zdroje informací, věří všemu, co se píše. Český T-Mobile v nedávné kampani proti fake news zjistil, že vůči manipulacím a hoaxům není imunní vlastně nikdo. Nejlépe si v odhalování manipulativních titulků vedli vysokoškoláci z větších měst, ale i ti prokoukli jen na 9,4 otázek z dvanácti. Ukázalo se, že 54 % všech účastníků a účastnic testu dosud věří v existenci hry Modrá velryba, která měla mladé lidi nutit k sebevraždě.
Hodně uživatelů si tak ještě pořád myslí, že všichni vidíme na Facebooku stejné informace. Jenže on nám je každému mixuje tak, abychom měli pocit, že ostatní si myslí to stejné co my. Navíc nám zeď nesestavují živí lidé, ale počítače naprogramované k jedinému účelu: vydělávat peníze. Samy se stále učí a zdokonalují a v jejich efektivní činnosti chybí morálka či jakýkoli lidský rozměr. My uživatelé se díky jejich práci utvrzujeme ve svých názorech a jsme stále vyhrocenější vůči těm, kdo si myslí něco jiného. Takhle pospolitost rozhodně nevypadá. Takto rozdělený pravěký kmen by dlouho nepřežil.
Místo přátel si můžeme povídat s umělou inteligencí
Internetový obsah neustále bojuje o naši pozornost a je velmi chytře vytvářen tak, abychom po něm prahli, nemohli bez něj být, byli na něm závislí. Proto se nám po zhlédnutí videa hned nabídne deset dalších, proto máme lajky a sdílení. Jenže závislost nepřináší jen požitek, ale i úzkost, paniku, depresi. A komu se v takovém případě svěřit, když si na sociálních sítích budujeme falešně dokonalý image plný úsměvů, i když se v reálu cítíme pod psa? Zbývají nám nějací skuteční přátelé a udělají si na nás čas, když to zrovna potřebujeme?
I na toto má technologicky vyspělý svět řešení. Vznikají aplikace jako Replika, kde si člověk trpící osaměním či úzkostí může popovídat s umělou inteligencí. Replika nabízí bezpečný prostor, nikdo vás nebude soudit. Umělá inteligence se postupně naučí mluvit s vámi právě tak, abyste se cítili dobře. Je skvělé, že takové pomáhající aplikace existují… ale počkat, ten bezpečný prostor s umělou inteligencí potřebujeme právě proto, že s živými lidmi jsme ho postupně ztratili.
Když je něco zdarma, je skutečným zbožím sám uživatel
Na Netflixu právě trenduje dokudrama The Social Dilemma a vy jste si ho jistě už pustili, abyste se tím pak mohli pochlubit na svých profilech, stejně jako autorka článku. Nebo jste si ho aspoň dali do oblíbených? Tento film říká, že nikdy dřív jsme nebyli v situaci, kdy by pár lidí z technologických firem drželo kontrolu nad tím, jak my všichni ostatní přemýšlíme, jednáme, žijeme naše životy. Internetové produkty pochopitelně vznikaly s tím, aby přinášely peníze. A jejich designérům se podařilo přijít na velmi efektivní obchodní modely, kde uživatel nic neplatí a má radost, kolik toho dostává. Protože uživatel je ve skutečnosti zbožím, které se prodává opravdovým klientům – inzerentům.
V The Social Dilemma zaznívá, že 64 % uživatelů, kteří se na Facebooku přidali k extrémistickým skupinám, tam navedly algoritmy. Ty nám předkládají zprávy, které nás naštvou a na které si se stejně smýšlejícími uživateli můžeme pořádně zanadávat. Pokud k předvýběru příspěvků, videí, profilů budeme neteční, nenávist ve společnosti se bude dále prohlubovat. Vždyť bývalý ředitel monetizace ve Facebooku a prezident Pinterestu Tim Kendall na otázku, čeho nejhoršího se obává, odpovídá: „Občanské války, pokud uvažujeme v nejkratším časovém horizontu.“
Co zpovídaní experti v dokumentu navrhují? Odmítat doporučovaný obsah, sami si vybírat, čí příspěvky chceme vidět a čí ne. Zkuste se tedy dnes podívat třeba na svoji facebookovou zeď s vědomím, že neodráží reálný svět, ale je manipulací s cílem ovlivnit vás a vydělat někomu peníze. Pokud se vám při projíždění příspěvků zvedá tlak, zbavte se jich. Přestaňte sledovat profily, skupiny, trolly, kteří vám způsobují psychickou nepohodu. Do hospody si taky člověk chodil jen tak posedět, a ne se pokaždé porvat. Kontrolu nad internetovým obsahem, který se nám zobrazuje, máme stále ještě my, ale musíme být aktivními uživateli. Zatím stále ještě platí, že každý má takovou zeď, jakou si zaslouží.
