„Průměrný člověk zalže i desetkrát za den. Nejčastěji lžeme ve vztahu a při žádosti o práci,“ říká psycholožka Lenka Mynaříková

Psycholožka PhDr. Lenka Mynaříková, Ph.D. s oblibou říká, že lžeme úplně všichni. Někdo více, někdo méně. Psychologii lži si Lenka Mynaříková vybrala jako jedno z ústředních témat, kterému se nyní v praxi věnuje. V souvislosti s tím vydala již dvě knihy a provedla mnoho výzkumů. My jsme se ji na lež více dotázali v rozhovoru níže.

Lež je strašně široké téma, jaká je vaše osobní definice lži?

Je to obrovsky široké téma. Každý má zároveň svou vlastní definici lži. Vždy, když na přednáškách řeknu, že každý člověk lže, tak se velká část lidí staví do opozice. Ale když uvedu nějaký příklad, zda třeba někdo z nich manželce či mamince pochválil oběd, aniž by jim chutnal, ihned souhlasí. Avšak někteří oponují tím, že to není lež, ale slušnost. Zde narážíme na to, že o spoustě věcí, které jsou fakticky lež, přemýšlíme jako o věcech, které jsou otázkou slušného vychování.

Obecně bych však řekla, že lež je jakoukoliv promluvou či prohlášením, kdy se na druhé straně snažíme vytvořit mylné přesvědčení.

Odkud se to učíme? Napadá mě, že i rodiče odjakživa lžou dětem například v tom, že existuje Ježíšek. Učíme se tedy lhát od starších?

Přesně tak. Lhaní je vlastně z velké části dáno výchovou. Když rodiče dětem lžou a prezentují to jako něco, co je normální, viz. třeba ten Ježíšek nebo lhaní babičce, že na oběd nepřijdete, protože už něco máte, v dětech to vytváří pocit, že je dobré a výhodné občas zalhat. Mají pocit, že se tak snadno dostanou ze situací, ve kterých nechtějí být.

Od kolika let je tedy člověk schopen lhát?

Dokonce i děti, které mají mezi jedním až dvěma roky, dokážou jednoduchým způsobem lhát. Kolem pěti let už umí lhát stejně dobře jako dospělí. Lhaní souvisí s vývojem mozku a je jedním ze znamení, že se mozek vyvíjí dobře. Dobří lháři mají dokonce větší IQ. Nicméně již v dětství je potřeba zakročit a ukázat dětem meze. Spousta rodičů to nedělá a nevytváří rozdíl mezi běžnou a opravdu vážnou lží.

Zmiňujete, že dobří lháři mají větší IQ. Je dle vás lhaní náročná věc?

Velmi náročná. Lhát cizím lidem sice není až tak náročné, ale pokud lžete někomu, koho znáte, musíte si lež pamatovat navždy, protože se často dostanete do situace, kdy ji musíte zopakovat. Musíte si pamatovat všechny detaily a cokoliv se vám stane, může s tou lží souviset. Takže je to velmi náročné.

Setkal jsem se s případy, kdy lidé vlastní lži začali sami věřit... Jak je tohle možné?

Ano. Je to stav, kdy se objeví tzv. sebeklam. Lež se v tomto případě stává realitou. Tohle je problém všech „lhářů ze zvyku“, kteří lžou často. Pro ně je těžké rozlišit, co je lež a co realita. Pak dochází k tomu, že pokud něčemu již sami věří, tak z jejich pohledu vlastně už nelžou.

Avšak občas je i sebeklam důležitý, protože nám pomáhá chránit naše citlivé ego před zklamáním. Když například selžete u zkoušky, většinou všem neřeknete, že to bylo jasné a že na to nemáte. Raději řeknete, že si na vás zasedla přednášející apod. Navíc jste určitě dostali nejhorší otázku, která ani nebyla v tématech. Vymyslíte si zkrátka příběh, v rámci kterého budete před okolím, ale i před sebou samotným, vypadat lépe. Sebeklam tak trochu chrání naše křehké sebevědomí.

Lenka Mynaříková

Takže je pro život občas i prospěšný?

Občas má v životě své místo, protože kdyby vás čekala celá řada selhání a průšvihů, sebeklam vám pomůže je překonat a odvrátit od myšlenek nějakého horšího řešení situace. Ale všude musí existovat jisté hranice.

Existuje tedy i nějaká dobrá lež? Nebo je každá lež špatná?

Jsou lži, které říkáme s dobrým úmyslem. Určité milosrdné lži, které použijete například v případě, kdy je někdo opravdu vážně nemocný a snažíte se situaci nějak odlehčit. A to i přes to, že víte, že se jeho stav nezlepší. V tu chvíli to může pomoci. Vytvoříte nějakou alternativní realitu a pokud tomu ten člověk začne věřit, může mu být skutečně lépe. Z hlediska definice se sice jedná o lež, ale o takovou, která má dobré úmysly.

V 16 letech vytvořili aplikaci, která bojuje proti šikaně. Nyní se platforma třech brněnských gymnazistů dostává do celého světa8. 9. 2020

Co lež a vztahy? Je právě lež jednou z nejčastějších příčin partnerských neshod?

Určitě ano. Ve všech vztazích se navíc lže často. V Americe proběhl výzkum, který říká, že u manželských párů se lže v jedné z deseti promluv. U nesezdaných párů to pak bylo v jedné ze tří promluv. To je obrovské číslo, ačkoliv se většinou jedná o běžné sociální lži, které mají dobrý úmysl.

Lež je obecně velký problém v již dlouho budovaných vztazích, kdy spolu partneři mají nějaké společné závazky. Pokud si obě strany uvědomí, že je to problém, tak je možné s tím něco dělat. Pokud ten problém vidí jen jedna strana, řeší se to pak velmi těžko. To lze vidět u patologických lhářů, kteří víc lžou, než mluví pravdu. Jejich lži jsou často tak komplikované, že prolínají celý život. Takoví lidé mají dokonalou schopnost vytvářet mezi lžemi různé vazby. Šance, že na jejich lež přijdete, je minimální. Ale když se vám to jako partnerovi podaří, tak se vám zhroutí celý vztah a doslova i život. Zjistíte, že je vše jinak a všechno byla lež.

Patologický lhář je takto spokojený a je to pro něj něco jako sport. Neustále potřebuje překonávat své výkony. Lhát víc a víc a když ho přistihnete, je pro něj nejlepší odejít.

Takže zcela vyléčit to nelze?

Pokud je to člověk, který lže jen občas, dají se nastavit pravidla komunikace tak, aby ke lžím nedocházelo. Často totiž lidé lžou, protože se bojí následků, ale nikdy nevyzkoušeli říct pravdu a neví, jaké ty následky jsou. Ono je dost možné, že při vyřčení pravdy přijde hádka, ale poté se to uklidní a příště už to bude lepší. Pokud však člověk lže pořád a tak nějak tím prostě žije, tak je hrozně těžké to z něj dostat. Chtělo by to velkou schopnost nějakého sebenáhledu, ale k tomu u patologických lhářů většinou nedojde. Pro ně je mnohem pohodlnější vztah ukončit a zkusit to jinde, kde to třeba vyjde.

Je to podobné, jako spousta dalších závislostí. Pro patologické lháře je lhaní závislost, která jim přináší radost. Stejně jako s dalšími závislostmi se s tím dá pracovat, ale ten dotyčný v sobě musí najít vnitřní motivaci. Poté je možné podstoupit terapii, u které je účinnost různá.

Kdo lže víc? Muži, nebo ženy?

Mohu vás uklidnit, že je to u obou pohlaví stejně. Rozdíly jsou jen v tom, proč se lže. Ze světových výzkumů vyplývá, že muži často lžou sami o sobě, aby se ukázali v lepším světle, zatímco ženy nejvíce používají sociální lži, aby se kolem nich lidé cítili dobře. Nicméně z výzkumů v Česku vyplývá, že je to přesně naopak. Co se týče čísel, průměrný člověk zalže jednou až desetkrát za den. Ale existují lidé, kteří zalžou třeba i 120krát.

Kde se lže ze všeho nejčastěji?

Velmi často v práci, respektive během žádosti o práci. Až 86 procent všech životopisů obsahuje lživé informace. Často jsou to dokonce i tituly a věk, což v té chvíli vypadá dobře, ale velice rychle můžete zjistit, že to tak není. Pokud budete předstírat věk, nejpozději na to v práci přijdou v momentě, kdy se začne řešit smlouva. Ale když se na to podíváme očima personalistů, jen asi 10 procent z nich mělo pocit, že někdy obdrželo lživý životopis.

Léky se léta testovaly drtivě na mužích. Nyní vědci varují, že ženy trpí předávkováním a jsou vystaveny dalším nežádoucím účinkům2. 9. 2020

Takže to funguje? (smích)

Funguje to skvěle. Ačkoliv bych nechtěla nikoho navádět, procentuální rozdíl je opravdu velký. Je také dokázáno, že se vůbec nedělají kontroly životopisů, takže si lidé mohou dělat, co chtějí. Což pak vede k problémům. Z hlediska času i peněz je to pro náboráře velmi nevýhodné.

Lež se ve velkém objevuje také na sociálních sítích. Jaký na to máte názor?

Když si vezmete Instagram nebo Facebook, každý si tam může vytvořit svou vlastní realitu, ve které se co nejvíce přibližuje svému ideálnímu já. Každá fotka může být upravena k takové dokonalosti, jakou si řeknete. Můžete tam vypadat tak, že si v realitě vůbec nejste podobní. Tento sebeklam tam můžete rozvíjet donekonečna. Vy tak vytváříte lež a k tomu vám to navíc všichni ostatní lajkují, takže vám potvrdí, že to děláte dobře, ale zároveň ve vás prohlubují vaši vnitřní nespokojenost, jelikož vy samozřejmě víte, že takoví doopravdy nejste. Proto trávíte více času na Instagramu a méně času v realitě, kde to není tak uspokojivé.

Nebezpečné je i to, že lidé, kteří vás na sociálních sítích sledují, tomu věří. Často pak porovnávají svůj vlastní život s vaším, což v nich přiživuje závist a nespokojenost. Podobné situace tak vedou k nespokojenosti na obou stranách.

Máte nějaký návod na to, jak poznat, že nám někdo lže?

Bylo by hezké, kdyby existovala nějaká základní poučka, ale tak to bohužel není. Občas se články tohoto tipu v některých časopisech objeví, ale vždy jsou nesmyslné. Neexistují žádné jednoznačné signály typu „lhář se vám nedívá do očí“ apod. Důležité je sledovat změny v projevu člověka, kdy se začne chovat jinak, než je běžné.

Když váš partner při mluvení běžně hodně gestikuluje, kýve se, otáčí a je živý a pak najednou v projevu zamrzne a je strnulý, pravděpodobně se něco děje a zabrousili jste do tématu, které není tak jednoduché. Ale nemusí to jednoznačně znamenat, že lže. Třeba jste se jen zeptali na nějaké citlivější téma, musí hodně vzpomínat apod.

FOTO: Čína buduje luxusní soběstačné koronaviruvzdorné město. Kopie by mohly stát po celém světě, Česko nevyjímaje17. 9. 2020

A co různé přístrojové metody a detektory lži?

Používá se například termální zobrazování, protože když lžete, mění se průtok krve ve vlásečnicích v obličeji, tudíž musíte mít přístroj, který to snímá a ten dokáže vzorek vaší tváře porovnat s tisícem dalších snímků a vyhodnotit, zda opravdu lžete. Klasický detektor lži je méně spolehlivý a spíše měří stres a nervozitu. Pokud jste například vyšetřován za vraždu a máte podstoupit detektor lži, je jasné, že jste ve stresu i kdybyste vraždu neudělal.

Například lidé u policie jsou na to proškolení. Ví, jak se mají ptát. Jak klást otázky, které vás znervózní a díky kterým se přestanete ovládat. Existují různé strategie kladení otázek. Ale takové techniky nelze aplikovat v partnerských vztazích, ten vždy funguje na principu důvěry. Ale mnohdy je velmi těžké si důvěru vybudovat, třeba z důvodu předchozích zkušeností.

Vzhledem k tomu, jak často a kde všude se lže, dá se lež nazvat jakousi společenskou normou?

Ano. Člověk již předpokládá, že se ho všude budou snažit obelhat – v obchodě, v restauraci, kdekoliv. Až se z toho stala vlastně společenská norma. Lež je tady od nepaměti, protože je to způsob, jak pro sebe získat určité výhody a pokud si umíte získat výhody, máte evoluční výhodu a o tom v určitém slova smyslu v životě jde.

Je dle vás tedy lepší lhát nebo vůbec nelhat?

To je těžké. Já třeba skoro vůbec nepoužívám takové ty sociální lži a moc se mi to nevyplácí. Lidé to totiž očekávají, a ačkoliv je upřímnost hezká a je očekávána, tak je zároveň vytvořena určitá norma toho, že si lžeme. Když lidem upřímně řeknete, že jim něco nesluší, tak jste hned špatný, závidíte a nejste takový kamarád, jak si mysleli. Takže odstraněním sociálních lží si často můžete uzavřít cestu ke vztahům. Ale jiná věc jsou vážné lži, ty by z života určitě měly vymizet.

Zdroj: Jan Witek