Slavnou prokrastinaci válcuje nový nešvar. Pokud u obchodu parkujete na prvním (nejvzdálenějším) volném místě, trápí i vás

Odkládání důležitých úkolů a povinností až do chvíle, než člověku doslova „hoří koudel – víte kde“. To je klasický projev tolik omílané prokrastinace. Ovšem jak se zdá, situace může být mnohem horší, než si všichni chroničtí odsouvači práce vůbec do dnešního dne uměli představit. Je tu totiž praxe, která je ještě škodlivější. Prekrastinace. A nutně nesouvisí jen s prací jako takovou.

Jak vyřešit obtíže s prokrastinací, pravděpodobně většina z nás minimálně tuší – stačí, když si člověk rozvrhne lépe práci a překoná počáteční nechuť s konkrétním úkolem začít. Různých manuálů a příruček, jak plnit povinnosti včas a být v pohodě, je dnes na trhu nespočet. Ovšem – slovy klasika – rozmohl se nám tu takový nešvar, který je vlastně druhým extrémem. Příliš včasné plnění úkolů, jehož největším úskalím je ale pochybná kvalita odvedené práce. Člověk tak ve výsledku vynaloží úplně zbytečné úsilí na něco, co vlastně nebude v praktické rovině využitelné.

Říkáte si, že vás se nic podobného netýká? Tak se zkuste zamyslet nad tím, jestli jste náhodou např. nedávno u obchodního centra nezaparkovali na prvním volném místě, které jste uviděli, a pak se museli přes půlku parkoviště „táhnout“ do obchodu a zase zpět. Jednoduše proto, že jste se raději „parkovacího úkolu“ zbavili na první dobrou, místo abyste hledali místo blíž. A právě to je také projev prekrastinace.

Žaneta Sladká z Amnesty: Dopisy ze zahraničí pomáhaly i Havlovi. Letos by mohly přinést svobodu pořadatelům Pridu v Ankaře1. 12. 2020

A může za to psychologie…

Koncept prekrastinace vytvořil v roce 2014 profesor psychologie David Rosenbaum a definoval ji jako tendenci splnit úkoly při nejbližší možné příležitosti – i když to znamená více práce a další vedlejší náklady. Právě Rosenbaum přišel s experimentem, v němž zaúkoloval studenty, aby si na vytyčené trase vybrali těžké vědro a donesli ho k cíli. Studenti si drtivě volili vědro, které bylo „po ruce“ a téměř u startu, místo toho, které bylo dále na trase. Bližší vědro si pak vybírali s argumentem, že chtěli mít úkol rychleji splněný (což je samozřejmě paradoxní, protože vědro s vodou blíže startu museli nést mnohem větší úsek cesty).  Podobný výsledek pak měl i výzkum s holuby (ti si pro změnu mohli vysloužit klováním do obrázků na dotykové obrazovce zobání, ovšem postupovali podobně zbrkle jako lidé, a tak si raději „usnadňovali práci“ bez ohledu na nevalný výsledek) – a podle vědců je tak zřejmé, že tento způsob chování máme hluboce zakořeněný, protože evoluční předci holubů a lidí se svou vlastní cestou vydali před více jak 300 miliony let.

Emoce, emoce, emoce

S prekrastinací je to pak v mnoha aspektech podobné jako s její známější verzí, prokrastinací. Jak první, tak i druhý pojem totiž úzce souvisí s  psychologickými procesy. Konečná příčina prekrestinace je vlastně (docela ironicky) úplně stejná jako v případě prokrastinace – zmírnění nepříjemných emocí.

Nutkání odkládat věci je totiž doprovázeno silnými nepříjemnými pocity – někdy je to úzkost, někdy stud apod. Ať už se ale jedná o kterékoliv z celého spektra emocí, nejsou nám příjemné. Odložení povinností je ale skvělým způsobem, jak je přehlušit. Jednoduše řečeno – když věci odkládáme, rozhodujeme se na základě toho, díky čemu se dobře cítíme právě v ten daný okamžik spíše než s ohledem na vlastní dlouhodobý nejlepší zájem. V procesu prekrastinace je pak situace téměř identická. Lidé plní sice úkoly okamžitě, jak přicházejí, jejich záměrem je ale úplně stejné zmírnění úzkosti, která se pojí s jejich odložením. Bohužel i v tomto případě je cena docela vysoká – člověk nejenže např. plněním odkladných úkolů vyčerpává energii, kterou by potřeboval na důležitější práci, ale zároveň jej právě překotné plnění úkolů může od jakékoliv smysluplnější práce stále odvádět. Přitom i v tomto případě je rozhodnutí nějaký úkol rychle splnit založeno na okamžitém pocitu uspokojení, namísto zohlednění dlouhodobější perspektivy.

Zatímco ale ti, co mají sklon prokrastinovat, se potýkají především s vlastním odhodláním a různými faktory, které jim započetí v plnění povinností znesnadňuje, „prekrastinátoři“ jsou na opačném konci spektra. V podstatě instinktivně totiž propadají pokušení vše, co jim (obrazně řečeno) přistane na stole, vyřešit co nejrychleji. Především lidé, kteří jsou svědomití, dychtiví a překypují energií, pak mají tendenci přistupovat k povinnostem tímto způsobem, ovšem podle odborníků je samotný výše popsaný psychologický impuls univerzální prakticky pro celou populaci.

Proč se tak bojíme třetího pohlaví, když spousta kultur ho má už dávno?29. 9. 2020

Nebuď holub!

Samozřejmě není od věci plnit úkoly zavčas. Ani prekrastinace není v některých situacích úplně špatná, ovšem jsou naopak chvíle, kdy je nanejvýš vhodné nechat věci uležet (zkuste si představit, jak by vypadala vaše reakce na e-mail, který vás rozčílí, ihned po jeho přečtení…a pak třeba o pár hodin později, až situaci „rozdýcháte“). Pokud ale máte pocit, že někdy reagujete až zbytečně zbrkle a zaměřujete se na malé a méně důležité aspekty vaší práce, zkuste se nejprve zamyslet právě nad vlastními emocemi – a to nejen z hlediska krátkodobého. Někdy je totiž nejen lákavé, ale také velmi snadné uspokojit svou touhu po naplnění efektivity tím, že budete ze seznamu úkolů odškrtávat jeden za druhým doslova rychlostí blesku. Nemluvě o tom, že právě kvůli klasickému odkládání plnění povinností máme všichni zakódováno, že co můžeme udělat dnes, neměli bychom odkládat na zítra. V podstatě jsme tak klasickými návyky k projevům prekrastinace do jisté míry vedeni...Přesto by měla platit základní poučka o tom, že je třeba najít pro vše „správný čas“, což nutně neznamená, že je třeba dělat vše ihned. 

Práce kvapná…

Zatímco tedy prokrastinace je jednoduše pokušení odkládat vše „na později“, což v dlouhodobější perspektivě znamená více práce i stresu, ani překotné plnění úkolů není značka ideál. Lakonicky by se tak prekrastinace dala shrnout také v klasické lidové moudro o ranním ptáčeti, které sice dál doskáče, ale víc toho sežere a dřív chcípne. A nebo jak říkaly naše babičky – práce kvapná, málo platná.