Viet „Vašek“ Dinh (28) se narodil v Česku, ale má vietnamské kořeny. Dnes s ním Vietnam objevují desítky Čechů

Viet, kterému u nás nikdo neřekne jinak, než Vašek, se narodil v Česku. Oba jeho rodiče však pocházejí z Vietnamu a do Česka se přestěhovali v osmdesátých letech. Ačkoliv během dětství neměl Vašek velkou chuť poznávat vietnamskou kulturu a vyrůstal především se svou českou „babičkou“, nakonec se v něm touha poznat své kořeny probudila a zavedla jej do Vietnamu, kde dnes pravidelně vyráží se skupinami Čechů a objevuje tuto rozmanitou zemi na motorce.

Jak vznikla myšlenka toho, že budeš ostatním živě ukazovat autentický Vietnam?

Vše vzniklo z osobních důvodů. Narodil jsem se v Česku a pocházím z jedné vesničky kousek za Prahou. Mí rodiče jsou však původem z Vietnamu. V rámci historické spolupráce dvou socialistických zemí se do Československa dostalo spousta Vietnamců za studiem nebo prací, naopak do Vietnamu létalo mnoho tuzemských expertů. Existovaly různé výměnné programy a díky jednomu z nich se na začátku 80. let dostali do Česka i mí rodiče. Původně pracovali ve fabrice, ale jakmile padl režim a bylo dostupnější podnikání, začali podnikat. Ekonomicky na tom mohli být daleko lépe než ve Vietnamu. Proto zde zůstali, a proto je ostatně v Česku tak početná komunita Vietnamců.

Nicméně v naší vesničce jsme byli jediní Vietnamci. I když nás naši rodiče tlačili k tomu, abychom se se sestrou víc stýkali s komunitou ostatních Vietnamců, my jsme spíše chtěli žít pravý český život, ve kterém jsme přirozeně vyrůstali.

Takže v té době tě vietnamská kultura moc netáhla?

To bych úplně neřekl, ale naši rodiče hodně pracovali. Měli restauraci v Praze, ve které byli každý den od rána do noci. Proto dříve hodně vietnamských dětí, včetně nás, vychovávaly české ženy. Většinou starší paní vychovatelky, které byly v důchodu a tímto si přivydělávaly. Proto jsem od 3 do 13 let trávil většinu týdne u paní, kterou jsem nazýval svou babičkou. Kompletně se o mě starala a vychovávala jako své vlastní dítě. Takže jsem víceméně vyrůstal jako běžný český kluk – běhal jsem po lese a sbíral houby, krmil kachny a labutě u rybníka, koukal jsem na české pohádky, jedl česká jídla apod.

Pět let zpátky jsem pracoval jako fotograf pro jedno vydavatelství, ale nakonec jsem spolupráci ukončil a uvažoval nad tím, co budu dělat dál. V té době mi bylo 23 let a poprvé v životě jsem začal silně pociťovat, že mě to táhne k mým vietnamským kořenům. Řekl jsem si, že buď teď, nebo nikdy a vydal jsem se do Vietnamu.

To byla tvá první návštěva?

Pokud nepočítám předchozí návštěvy s rodiči, tak to byl můj první sólo pobyt na delší dobu. Během dvou měsíců od toho rozhodnutí jsem poprvé odlétal do Vietnamu na osm měsíců. Zařídil jsem si i školu vietnamštiny, protože jsem jazyk moc neuměl a začal jsem objevovat kouzla Vietnamu.

Osm měsíců je dlouhá doba. Měl jsi možnost zůstat třeba u někoho z rodiny? Máš ještě vůbec nějaké příbuzné ve Vietnamu?

Ve Vietnamu mám ještě zhruba třetinu rodiny. Většina je v Česku. Ještě donedávna jsem při každé návštěvě bydlel u strejdy s tetou, nicméně jednalo se vždy o kratší dobu, protože většinu času jsem trávil na cestách.

Co všechno s naším tělem dokáže testosteron?23. 7. 2020

Máš za sebou již pět let objevování své „skoro“ rodné země. Jaké jsou největší rozdíly mezi Vietnamci a Čechy?

Například nyní během koronaviru vidím, že ve Vietnamu víc funguje kolektivnější myšlení. V Česku, a v západním světě obecně, zase daleko více funguje individualismus, kdy lidé bojují sami za sebe a nehledí moc na celek. Na začátku pandemie v Česku nějaký náznak kolektivnosti byl. Začaly se šít roušky ve smyslu "já chráním tebe a ty chráníš mě" apod. Nicméně teď už mi přijdem, že ta sounáležitost trochu vymizela. Proto bych řekl, že ve Vietnamu jsou lidé více soudržní a také vytrvalí.

Ale musím říct, že mě více baví hledat věci, které máme společné. Postupně objevuji, že je toho čím dál tím víc. Velmi podobně jsme na tom se zábavou a humorem. I Vietnamci mají rádi ostrý a černý humor. Hodně chodíme na pivo, jsme ztřeštění, spontánní apod. Takže ve Vietnamu zažívám dost často podobný způsob zábavy jako v Česku, což je super.

Kdy tě napadla myšlenka, že kouzla Vietnamu budeš ukazovat i ostatním lidem?

Po prvních osmi měsících ve Vietnamu jsem objevil obrovský potenciál této země. Už jen z cestovatelského hlediska mě to hrozně bavilo. Během mého pobytu mě navštívilo asi 14 přátel a známých, které jsem buď provedl po Hanoji, nebo je rovnou vzal na výlet. Uvědomil jsem si, jak moc mě baví prozkoumávat Vietnam, ještě více mě baví jej objevovat na skútru či na motorce a ostatní to baví také. Tak jsem si řekl, že vyzkouším spojit příjemné s užitečným a založil jsem projekt Vietnamská jízda.

K těm skútrům musím ještě dodat, že je to z mého pohledu ve Vietnamu daleko lepší zážitek než jízda v autě či autobuse. V autě jsi v podstatě zavřený v krabici, zatímco za řídítky jsi přímo v tom prostoru, který je ve Vietnamu velmi dynamický. Zapadneš díky tomu mezi místní a ten autentický zážitek je prostě úžasný. Proto jsem taky svůj projekt nazval jízdou, což odráží skutečnou realitu.

Jak jsi tehdy, jako ještě velmi mladý kluk, celý projekt rozjel?

Poté, co jsem se vrátil z první návštěvy Vietnamu, jsem vytvořil web a za pár měsíců jsem vyrážel na první cestu s dvěma kamarády, ze které se pořídily fotky a video. Od té doby jsem jezdil doslova nepřetržitě, až do začátku pandemie koronaviru. Zájem ze strany Čechů i Slováků je velký. Ale je důležité uvědomit si, že nejsem žádná obrovská cestovka. Za rok se mnou vycestuje zhruba třicet lidí. Celý koncept je postavený na tom, že společně objevujeme. Žádná trasa není úplně stejná a vše se odvíjí od aktuální situace. To se dá dělat pouze v malé skupině, která se dokáže semknout a dohromady spolupracovat po celou cestu a tenhle základ si chci udržet. Chci, aby to bylo autentické.

Takže touhu po objevování svých kořenů jsi šikovně spojil s prací?

Doslova ano. Snažím se o to. Je samozřejmě nejlepší živit se tím, co člověka baví. Ale na druhou stranu to není tak jednoduché, jak se na první pohled může zdát. Každý den od probuzení do usnutí se věnuji každému ze skupiny. Vše předem podrobně připravuji, na místě zařizuji, starám se o web a o vše další okolo. Ale rozhodně si nestěžuji. Naopak jsem ohromně vděčný, že se můžu živit tím, co mě naplňuje. A hlavně to dělám od srdce, což jde doufám poznat. (smích)

Co znamenají pruhy na duhové vlajce a proč je důležité, aby vlála na magistrátu14. 9. 2020

Jací lidé s tebou na cestu po Vietnamu nejčastěji vyráží?

Ze začátku to byli primárně mí vrstevníci, často kamarádi. Postupně se o tom dozvídali další a další lidé. Jezdili i starší lidé okolo padesáti i více let. Od studentů až po top manažery. Většinou jsou to lidé, kteří vyhledávají dobrodružství a hlubší poznání, ale zároveň si chtějí psychicky odpočinout. Mladší chtějí hlavně překonat sami sebe a získat nové zkušenosti. Na jednu stranu je to jakási dovolená, ale je vydřená. Často slyším hlášky: „Budu si muset vzít dovolenou po dovolené.“ Ale síla toho zážitku je obrovská a vše to vykompenzuje.

To věřím! Vietnam je rozmanitý a nabízí od každého něco, ale co by dle tebe měl člověk stoprocentně vidět, zažít či ochutnat?

Měl by si někde půjčit skútr a projet se minimálně po blízkém okolí. Měl by se podívat do hor, které se nacházejí zejména na severu Vietnamu. To může hodně lidem změnit život a otevřít oči i z důvodu pohledu na tamní prostý a náročný způsob života. Samozřejmě by měli vyzkoušet pravé vietnamské Pho (populární vietnamské jídlo – nudlová polévka, která se obvykle jí k snídani, ale je možno ji podat i v jinou denní dobu a vaří se v mnoha variantách, pozn. red.).

Češi by určitě měli vyzkoušet zajít si mezi Vietnamce do hospody. Vietnamci jsou hodně otevření lidé, hlavně k cizincům. S Evropany se mimo velká města a turistická centra často fotí, sahají jim na vlasy, vousy. Ukazují, jak jsou vysocí apod. Jsou symbolem pokrokového západu a jsou pro většinu „ti lidé z televize“.

Nyní máme cestování trochu utlumeno, čemu se v tomto čase věnuješ ty?

Určitě do budoucna plánuji další cesty po Vietnamu, takže vymýšlím nové trasy a zážitky. Nicméně teď je pandemie a od března jsem bez práce. Aktuálně jsem ve Vietnamu a nějak se zatím držím. Snažím se pracovat a prozkoumat nová místa. Sám se aktuálně snažím zprostředkovat lidem Vietnam alespoň skrze sociální sítě (více na Instagramu), aby se podívali do světa, když zatím nemůžou. Denně tam dávám unikátní obsah, který mé fanoušky moc zajímá a baví.

Zdroj: Jan Witek