Pavel Vaňura (26): Nikdy jsem nebyl prototyp muže, který by splňoval společenskou normu krásy. Sebelásku jsem v sobě hledal dlouho

Pavel dle svých slov nikdy nebyl prototyp muže, který by splňoval společenskou normu krásy, respektive jej takto společnost neustále škatulkovala. Dlouho mu trvalo, než se začal mít rád takový jaký je. Ale nakonec se to podařilo. Co všechno k tomu musel podniknout? Více v rozhovoru níže.

Co přesně si mám představit pod tvým vyjádřením: “Nikdy jsem nebyl prototyp muže, který by splňoval společenskou normu krásy.”

Jsem kluk z maloměsta a už na škole mi ostatní dávali najevo, že nepatřím mezi nejkrásnější kluky. Takže jsem na základce i na střední škole tak trochu procházel šikanou. Z těchto dob ve mně zůstal jistý mindrák.

Co a jak ti ostatní přesně dávali najevo?

Byl jsem v té době dlouhovlasý a daleko víc mohutnější. Ačkoliv jsem byl společenský, ve škole jsem byl tak trochu samotář. Takže jsem neustále poslouchal posměšky v souvislosti s váhou a vzhledem celkově. Spolužáci mi dávali různé přezdívky a přirovnávali mě k obrovským zvířatům, tlustoprdům apod. Navíc jsem hodně trpěl i na akné, takže mě posměšky doprovázely na všech frontách. V té době jsem byl mladý a akorát jsem to do sebe vše absorboval.

Takže to v tobě zanechalo určitou stopu a sebevědomí pravděpodobně padlo na absolutní dno?

Přesně tak. Mé sebevědomí úplně padlo. Moc tomu nepomáhaly ani společenské normy a zažitá definice krásy. Ať už to byli, v rámci společenských norem, dokonalí muži v časopisech, v reklamách či kdekoliv jinde. To vše mě tak nějak poráželo. Absolutně jsem si nevěřil.

Zkrátka sis o sobě myslel, že nejsi dost dobrý?

Ano. Dokonce se to projevovalo i tak, že jsem o sobě pochyboval jako o člověku. Začal jsem se hodně uzavírat do sebe. Pomohlo mi až přestěhování z maloměsta do Prahy.

Jaký na to měla Praha vliv?

Praha je velmi otevřené město, které nabízí nesčetné množství možností. Žiju v Praze už pět let a musím říct, že jsem se tady dal konečně dohromady. Ale uvědomění toho, že bych k sobě měl chovat sebelásku, ať už jsem, jaký jsem, proběhlo teprve před čtyřmi měsíci. Byl to dlouhodobý proces. Ačkoliv by to lidé, kteří mě znají, možná trochu popřeli a v posledních letech to na mně zvenčí nebylo tolik vidět, vnitřně jsem stále choval sám k sobě velkou nejistotu, která se týkala všeho, včetně navazování vztahů.

V tomto období pro tebe asi nebylo úplně jednoduché najít k sobě drahou polovičku?

Vůbec ne. Má podkopaná sebedůvěra byla velkou blokádou. Neustále jsem si říkal, že pro ostatní nejsem dost dobrý.

Mladý a úspěšný klavírista Pavel Vondráček (22): „Na českou AMU jsem se nedostal, nyní studuji jednu z nejprestižnějších hudebních akademií v Bostonu“13. 8. 2020

Jak jsi se s nulovým sebevědomím nakonec vypořádal?

Byly to jednotlivé kroky, které společně dokázaly divy. Začal jsem například moderovat večery v nočním klubu, hrát v amatérském divadle apod. Musel jsem jít doslova s kůží na trh. Byly to jednotlivé malé cíle, které mi pomohly překonat mé problémy. Naštěstí jsem to určitým způsobem zvládnul.

Nicméně doteď si pamatuji, když jsem poprvé předstoupil s mikrofonem před lidi v nočním klubu. Bylo to strašné. Velkou roli sehrála má nervozita. Ale s každým dalším večerem to bylo lepší. Dodnes nevím, kde jsem našel vnitřní motivaci tohle všechno překonat a dokázat. Díky tomu následně velice pomalu stoupalo i mé sebevědomí.

Kdy nakonec přišel ten moment, kdy sis uvědomil, že všechno, co se stalo v minulosti, byla hloupost a že je důležitá sebeláska? Kdy jsi začal být plně sebevědomý?

Musím se vrátit trochu do minulosti, protože to spolu souvisí. Zhruba před rokem a půl jsem si řekl, že bych mohl pravidelně a zdravě jíst a cvičit. Nejsem ten typ člověka, který by rád navštěvoval fitka, proto jsem začal doma. Chtěl jsem zkrátka zhubnout pár kilo. Pořídil jsem si stepper. Opět se našlo pár lidí, kteří říkali, že u toho nevydržím a že to nedám. Tím tuplem jsem se do toho opřel. Začal jsem na váze 95 kilogramů a za tři měsíce jsem se dostal na 79 kilogramů.

Byl to pro mě velký úspěch, ale zase jsem se setkal s tím, že to nevypadá moc dobře a že vypadám spíše jako nemocný. Nicméně já byl v tu chvíli naprosto šťastný, že dokážu hubnout a že bych chtěl ještě pár kilo shodit. Poté jsem sám uvážil, že už to není úplně v pořádku a při mých 190 centimetrech vážím opravdu docela málo. Uvědomil jsem si, že to skutečně může působit dojmem, že jsem nemocný, nebo že beru drogy. Tak jsem trochu polevil. Následně se objevila korona a nějakým způsobem jsem zase pár kilogramů nabral. Ale už jsem to neřešil a v tu chvíli nastalo to, že jsem si v hlavě konečně vše srovnal.

Řekl jsem si, že mi nikdo nebude určovat, jak mám vypadat a uvědomil jsem si, že je především důležité být spokojený sám se sebou. Když jsem byl moc tlustý, tak to bylo moc. Když jsem byl hubený, tak to také bylo moc… Teď už mě myšlení ostatních nezajímá. Ostatní vás neudělají ani hezčím, ani lepším, ani duchovně bohatším. Poprvé jsem sám sobě uvěřil, že jsem v pohodě a že nemusím řešit to, jak vypadám.

Režisér Vít Klusák: „V rámci dokumentu V síti jsme natočili ohromné nechutnosti, se kterými se děti mohou setkat na internetu“25. 8. 2020

Teď už máš tedy sebelásky dostatek?

Ano. Samozřejmě se nepovažuji za žádného modela. Ale jsem originál a nemám potřebu se s někým poměřovat. Chci žít svůj život sám za sebe, ne se s někým neustále porovnávat. Hodně jsem se takto upínal k jiným lidem, ale svou vlastní krásu jsem v sobě nehledal.

Nyní už sám sebe nebrzdím, mám již téměř roční vztah, který to ještě více posílilo a musím říct, že jsem šťastný a spokojený. Uvědomil jsem si svou hodnotu a myslím, že už se nikdy nevrátím zpět do starých kolejí. Ačkoliv to byl běh na dlouhou trať, jsem konečně sám sebou, věřím si a nic mě nebrzdí, abych žil naplno. Ale kdybys mi před pár lety řekl, že budu někde moderovat či hrát v divadle, tak bych ti poklepal na čelo.

Možná tento rozhovor čte někdo, kdo řeší podobný problém s nedostatkem sebelásky. Co bys takovému člověku, ale i všem ostatním čtenářům, vzkázal?

Ať už je vaše nejistota v čemkoliv, je důležité umět se občas pochválit. Hrozně pomáhá opustit svou komfortní zónu. Pokud se něčeho bojíte, tak tomu jděte naproti. Když se to nepovede, život jde dál, ale nebudete litovat toho, že jste to nezkusili. Každý jsme unikát a pokud se budete snažit, určitě jednou přijde kýžený výsledek. Hlavní je vydržet a věřit si. I po sto pádech může přijít úspěch. Musím však říct, že podobné uzdravení mysli je opravdu těžké a bohužel na to neexistuje žádný lék. Je to jen a jen o vás.
Zdroj: Jan Witek