V 16 letech vytvořili aplikaci, která bojuje proti šikaně. Nyní se platforma třech brněnských gymnazistů dostává do celého světa

Ačkoliv v jejich letech má většina vrstevníků úplně jiné starosti, Pavel Ihm, Jan Sláma a David Špunar měli touhu vytvořit aplikaci, která bude mít přesah. Nakonec se to povedlo. Společně vytvořili webovou a mobilní aplikaci, která umožňuje odhalit šikanu a zároveň pomoci s jejím řešením. Svůj projekt představili například v Singapuru či Dubaji a nyní se jim daří expandovat doslova do celého světa. O projektu „Nenech to být“ jsme si povídali s jedním ze zakladatelů – Davidem Špunarem.

Dle statistik má se šikanou zkušenost každý čtvrtý student na světě. Proti tomu se rozhodl zakročit český startup FaceUp.com se svým projektem Nenech to být. Kromě škol nyní funguje i ve firmách, kde pomáhá udržovat klidné pracovní prostředí. Více v rozhovoru s Davidem Špunarem níže.

Kdy jste s tvorbou projektu začali a co vás k tomu vedlo?

Na konci roku 2016, kdy jsme dostali nápad a zjišťovali, zda je možné aplikovat jej v praxi. Projekt byl následně spuštěný v první polovině roku 2017. Tento projekt jsme spouštěli, když nám bylo 16-17 let. Ale první projekty jsme tvořili již od 13 let. Například různé mobilní aplikace na zakázku, různé hry a další podobné věci. V roce 2016 jsme si však řekli, že bychom naše znalosti z IT mohli zužitkovat a vytvořit nějaký projekt s přesahem.

Takže jste se rozhodli pro problematiku šikany? Proč zrovna tohle téma?

Projekt vznikl, když už jsme byli na střední škole. Nicméně na základní škole jsme se sami s šikanou setkali z pozice mlčící většiny. To jsou lidé, kteří vědí, že někdo někoho šikanuje, ale bojí se o tom promluvit. Přišli jsme na tři základní problémy. Prvním je to, že je pro ně komplikované přijít za dospělým člověkem a mluvit o tomto citlivém tématu, druhým problémem je, že to vnímají jako žalování a třetím problémem jsou schránky důvěry obecně. Například my jsme ve škole měli fyzickou schránku důvěry, která byla přímo naproti ředitelny, tedy na nejfrekventovanější chodbě ve škole. Takže reálná možnost, že tam někdo dojde upozornit na nějaký problém, byla mizivá. Proto jsme se rozhodli, že v tomto směru zkusíme něco podniknout.

Trochu mě to fascinuje. Většina lidí má v 16-17 letech úplně jiné starosti než tvořit aplikaci s nějakým přesahem…

Je pravda, že jsme byli mladí. V 16 letech jsme získali investici a založili firmu, což není obvyklé. Nechali jsme se zplnoletnit. Byl to náš koníček a pořád je, takže jsme se mu rádi věnovali ve volném čase mimo školu. Nad ničím jiným jsme nepřemýšleli. Zjistili jsme, že nás zkrátka baví realizovat vlastní projekty. 

Jak to vnímali na škole? Co rodina?

Rodiče to vnímali pozitivně, stejně i učitelé, od kterých jsme měli maximální podporu. Škola nám vycházela neuvěřitelně vstříc. Došlo to do takových rozměrů, že jsme samozřejmě potřebovali individuální plány. Měli jsme 90 procent zameškaných hodin. Ale dělali jsme dobrou věc. Akorát spolužákům trochu vadilo, že věčně nejsme ve škole, nicméně to neznamenalo, že se neučíme. Jen jsme si museli tvořit rozvrh podle sebe.

Jak jste získali možnost vycestovat na světové konference, aby se váš projekt rozrostl i mimo ČR?

Zúčastnili jsme se několika zahraničních veletrhů a konferencí díky CzechInvestu (státní agentura pro podporu podnikání a investic, pozn. red.), ale i investorům, díky kterým mohla naše firma růst a rozvíjet se. První konference byla v roce 2019 v Singapuru. Zde za námi dokonce přišli i první zástupci společností, kteří chtěli tuto schránku důvěry i ve firmách. V té době jsme je bohužel museli odmítnout a říct, že máme jen školní verzi. Od té doby však tato možnost byla v šuplíku a když přišel koronavirus a zavřely se školy po celém světě, tak se nám uvolnily kapacity ve vývoji a konečně jsme se rozhoupali k vytvoření verze pro firmy. 

K moderním sexuálním hračkám vedla dlouhá cesta plná šílených vynálezů. K uspokojení lidé užívali i chléb či kozí víčka13. 10. 2020

Kde všude jste se s vaším projektem již dostali?

Aktuálně máme zastoupení v 15 zemích světa, kde máme své partnery. Nejlépe nám prozatím fungují státy jako Jihoafrická republika či Mexiko a Jižní Amerika obecně.

Můžeme uvést pár dalších čísel? Kolik uživatelů již vaše aplikace má?

Produkt už využívá přes tři tisíce pedagogů z více než 1 800 škol po celém světě. Aplikace během tří let obdržela přes 5 800 upozornění. Tohle číslo vyjadřuje počet uživatelů, kteří upozornili na nějaký problém. Co se týče Česka, aktuálně nás využívá 1/3 českých škol.

Jaké problémy skrze aplikaci uživatelé řeší nejčastěji?

Z naší analýzy vyplynulo, že žáci nejvíc řeší šikanu. Mimo to tam máme ale i domácí násilí, sebepoškozování, poruchy příjmu potravy apod. U šikany se pak nejčastěji jedná o šikanu z důvodu vzhledu.

Jak projekt Nenech to být funguje ve firmách?

Funguje na podobném principu, jako schránka důvěry ve škole. Firmy mají v administraci i řadu funkcí navíc, například mohou vytvořit firemní strukturu a rozdělit jednotlivé pobočky, přiřazovat manažera, který je zodpovědný za řešení problémů apod. 

Kdybychom měli přesně popsat funkci vaší aplikace a vžít se do role žáka základní školy, který prochází šikanou, co bychom měli udělat?

Pro odeslání upozornění můžete využít webové stránky, nebo si stáhnout mobilní aplikaci. Následně vyhledáte svou školu a napíšete, co vás či vaše spolužáky trápí. Chceme vědět pouze jméno toho, kdo se necítí dobře. Pak je možné vyplnit i další informace, ale to už není tak nutné. Kromě samotného šikanovaného člověka či spolužáků však problém může oznámit i kamarád poškozeného, který je z úplně jiné školy, ale ví, že se něco děje. 

Poté situaci řeší školou pověřené osoby. Ihned, jakmile přibude nějaké upozornění, odešle se do školní administrace, ke které mají přístup školní psychologové či metodici prevence. 

Jaké plány máte s aplikací do budoucna?

Určitě plánujeme, že naše platforma poroste. Naším cílem je momentálně hodně rozvinout i firemní verzi platformy a pomáhat v co nejvíce firmách a v co nejvíce státech. Aktuálně jsme v patnácti, což je relativně málo z pohledu toho, kolik je na světě států. Do pěti let bychom chtěli pokrýt Evropskou unii, kterou paradoxně zatím moc pod palcem nemáme. Zaměřili jsme se totiž na ostatní trhy, které pro nás v tu dobu byly atraktivnější a byla tam po nás větší poptávka.

Grinch si letos může dát pohov, Vánoce místo něj zničí covid. Výhledy na (digitální) podobu svátků mnohé nepotěší10. 11. 2020

A co třeba nějaká podobná aplikace, která bude mít podobný přesah, ale bude řešit jiný problém?

Nyní plánujeme hlavně růst FaceUpu, takže se nudit nebudeme. Ale v rámci rozšíření aplikace chystáme do budoucna další část, kterou chceme financovat skrze norské fondy. Jednalo by se o vyvinutí platformy proti domácímu násilí.

Když se vrátím úplně na začátek. Jak na šestnáctileté kluky tehdy reagovali investoři, když jste za nimi přišli úplně poprvé?

My už jsme předtím byli na stovce českých škol. Tato čísla nám určitě hodně pomohla. Mohli jsme ukázat, že náš produkt již nějakým způsobem funguje.

Můžete prozradit, kolik váš projekt dosud spolknul peněz?

Řádově se pohybujeme v nižších jednotkách milionů. 

Většina od sponzorů a investorů?

Přesně tak. Trochu nás mrzí, že po třech a půl letech fungování nemáme ani korunu od ministerstva školství, které nás podpořilo pouze mediálně a udělením záštity. Jednáme s nimi tři a půl roku, tak třeba to do důchodu dopadne. Finance jsou totiž potřeba na udržení celého projektu. Nejen, že probíhá permanentní vývoj, ale v týmu máme i psychology, kteří odpovídají na dotazy, technickou podporu pro školy a mnoho dalších nákladů. V Česku máme tým celkem 10 lidí. Se zahraničními partnery je to zhruba do 40 lidí.  

Ministerstvo školství není na tyto technologie z hlediska dotačních výzev moc připraveno. Ono se počítá s tím, že na školu přijede například nějaký lektor, který udělá přednášku o šikaně a tím to hasne. Ale že existuje nějaká moderní platforma, která funguje po celém Česku, tak to zkrátka nespadá do žádné jejich kolonky, takže je složité nás podpořit. My však věříme, že je v tom budoucnost a doufáme, že to brzy dopadne.

 

Zdroj: Jan Witek