Herečka Anna Lucie Schollerová slaví úspěchy v zahraničí. Svou kariéru aktuálně rozjíždí v Americe
Když se vrátíme úplně na začátek vaší kariéry, toužila jste vždy zamířit do zahraničí?
Vůbec ne. Ještě před dvěma lety jsem si to ani nedokázala představit. Vždy jsem si spíše řekla, že je to něco nedosažitelného. Někde uvnitř ta myšlenka určitě byla, ale nešlo ji zcela probudit. Nicméně byla jsem v dobrý čas na dobrém místě a podařilo se.
Takže takový ten sen, který má člověk někde v hlavě, ale úplně přesně neví, jak s ním naložit? Jaké to nakonec bylo, když jste poprvé zjistila, že se budete podílet na zahraniční produkci?
Asi dva roky zpět jsem začala natáčet s režisérkou Norou K seriál Whisper Naked Shadow. Během toho jsem si to ani moc neuvědomovala. Prvním momentem uvědomění byla až premiéra v New Yorku. Říkala jsem si, že je to neuvěřitelné.
V souvislosti s vaší rolí v seriálu Whisper Naked Shadow přišla i ocenění, to musel být ještě větší wow efekt?
Přesně tak. Získala jsem mezinárodní celosvětové ocenění nejlepší herečky v jihokorejském Soulu a taktéž na filmovém festivalu v New Jersey. Bylo to pár měsíců po premiéře. Seriál jsme přihlásili na několik seriálových festivalů, jak se to běžně dělá. S tím, že vůbec nevíte, kdo je v porotě a jak dopadnete. Už během toho, co jsem se dozvěděla, že jsem byla nominovaná v kategorii nejlepších hereček, jsem z toho byla mimo. Nevěřila jsem tomu. Už jen ta nominace v konkurenci takového množství lidí pro mě byla neuvěřitelná. Ale nakonec to ve mně probudilo myšlenku, že to děláme správně. Mám z toho obrovskou radost.
Již po několikáté jsem od vás slyšel, že jste tomu nemohla uvěřit. Sebedůvěra vám v tu dobu asi trochu chyběla?
Přesně tak. Vůbec jsem si nevěřila. Ale je to i tím, že jsme v Česku. Těch příležitostí tady tolik není a člověk se buď vydá cestou divadelní, kdy musí počítat s tím, že se až tak dobře neuživí, nebo se vydá cestou seriálů, ale to zase každého nenaplňuje. Já jsem působila třeba v seriálu Ulice a pro mě to bylo super, že mi to otevřelo dveře dál. Také jsem stála před volbou, zda jít spíše seriálovou cestou, nebo si vyberu daleko těžší cestu a zkusím prorazit v zahraničí. Nakonec jsem se rozhodla správně.
Ale začátky pro vás asi úplně lehké nebyly, když jste navíc bojovala s vlastní sebedůvěrou a motivací? Jak jste v sobě nakonec našla sílu a rozhoupala se?
U mě bylo vše vždy provázáno s nějakým vztahem, který mě určitým způsobem brzdil. Od svých patnácti let jsem vždy měla nějakého přítele, tím pádem jsem nikdy neměla šanci úplně poznat, co chci já. V jednu chvíli jsem si řekla, že to takhle dál nejde a musela jsem všechno odříznout. Bylo v tom spoustu slz a mnohokrát jsem si říkala, že nevím, jak na to, že to nejde. Sama jsem tomu nevěřila, ale naštěstí jsem okolo sebe měla podporující lidi, kteří mě vždy ujasnili v tom, že to dělám dobře. Když jsem tomu věřit začala, tak jsem potkala režisérku Noru K a už to šlo samo.
Z toho plyne, že se člověk musí obklopovat lidmi, kteří jej podporují a nestahují zpět. Je důležité umět si vyselektovat, s kým trávit čas a s kým ne. Je to těžké, ale když odstřihnete lidi, kteří vám to nepřejí, nebo vás stahují zpět a obklopíte se lidmi, kteří vás ocení, pochválí a myslí to upřímně, tak to je recept na to, jak se pohnout dál.
Sen dostat se do zahraničí se vám uskutečnil, máte stále nějaké další sny, kterých byste v životě chtěla dosáhnout?
Samozřejmě. Když jsem před dvěma lety poznala USA a New York, tak mě to naprosto uchvátilo, takže bych tam chtěla studovat herectví a filmovou tvorbu na New York Film Academy. A chtěla bych se ještě více dostat do zahraniční produkce a vyzkoušet si natáčení s velkou produkcí. Dosud jsem měla možnost natáčet s čistě americkou produkcí v rámci snímku Life On Pause. Ačkoliv jsem zde měla malou roli, tak to byl jeden ze zásadních zážitků. Přístup americké produkce je úplně odlišný od té české. Takže mým snem je studovat a dostat se ke spolupráci s větší americkou produkcí.
Takže nejlépe nějaký hollywoodský trhák?
Doufám. To je sice trochu moc, ale samozřejmě to mám v hlavě. Je důležité tu představu v sobě mít a když pak víte, za čím jdete, tak je to daleko jednodušší. Člověk musí věřit a dělat věci opravdu s láskou.
Dá se tedy říct, že vás zahraničí uchvátilo natolik, že jakmile pandemie utichne, ihned vyrazíte za hranice?
Určitě. Jak už jsem říkala, od března tam máme rozdělaný projekt. Až se to v New Yorku trochu uklidní, což dle mého bude až po novém roce, tak určitě vyrazím. V USA jsem poznala to, co nikde jinde a našla jsem tam sama sebe. Přístup těch lidí je tam úplně jiný než tady. To prostředí vám dodává zvláštní energii a sílu, se kterou zvládnete opravdu všechno.
Herecký trh je tam asi daleko dravější, takže je potřeba určitě hodně makat… Ale můžete říct, že už tam díky několika spolupracím máte dveře otevřené?
To sice ano, ale určitě to není jednoduché. Je tam obrovská konkurence. Jedním ze zádrhelů je jazyk. Ačkoliv si to nemyslíte, máte přízvuk. Pro jakéhokoliv cizince tam přicházejí v úvahu role cizinců. Myslím, že až tak po pěti až deseti letech začnete chytat ten opravdový americký přízvuk. Podle toho se také objevují a neobjevují nabídky.
Já měla velké štěstí, že jsem se potkala s režisérkou Norou K, což je Češka žijící v New Yorku. Bez ní bych nepotkala spoustu dalších cenných kontaktů. Vždy je to o kontaktech, proto je nutné se hodně pohybovat mezi lidmi z branže, pokud chcete něco dokázat.
Nicméně vaše setkání s Norou K bylo tak trochu náhodné, nepletu se?
Ano. Vzniklo to přes inzerát, na který jsem já osobně ani nechtěla odpovědět. Odpověď tehdy za mými zády poslal můj bývalý přítel. Poslal Noře nahrávku na jednu roli, ale na tu jsem se ji nehodila, nicméně můj profil se jí líbil, tak mi v seriálu Whisper Naked Shadow vymyslela roli přímo na míru.
Co na to říkalo vaše okolí, že jste se rozhodla prorazit v zahraničí?
Někteří herečtí kolegové to považují za ztrátu času, že si v zahraničí stejně neškrtnu apod. Ale potkala jsem i mnoho lidí, kteří také mají v plánu to vyzkoušet. Nicméně rodina je ráda. Když jsem vyhrála ta ocenění, doprovázela to záplava slz. Ale také mě neustále ujišťují v tom, že to nebude jednoduché, ale maximálně mě podporují, což je velmi důležité.
Je pravda, že cesta to nebyla jednoduchá a ani nadále nebude. Co pro vás bylo dosud nejtěžší?
Pro mě bylo nejtěžší období na začátku, kdy jsem absolvovala školu. Byla jsem pod několika agenturami, občas jsem v něčem hrála a byla jsem tak nějak všude, ale nikde. Chodila jsem na castingy, což pro mě bylo stresující, takže jsem každý casting podělala. Sypalo se to jako domeček z karet. Z toho jsem se musela dostat, což bylo velmi těžké. V tomto období jsem o sobě pochybovala ze všeho nejvíc. Ale pak jsem to úspěšně překonala a dnes už je to daleko lepší.
Jak jako herečka, která působí především v zahraničí, prožíváte aktuální období pandemie?
Aktuální situace mi přetrhala všechny možné plány. V březnu jsem měla odlétat zpět do New Yorku, kde jsem měla natáčet další projekt. Asi měsíc jsem se srovnávala s tím, že nikam nepoletím. Ale nakonec jsem si říkala, že bylo lepší, že to vypuklo ještě před tím, než jsem odletěla, než abych pak byla vězněná někde v Americe.
Nicméně vše se přesunulo, zavřela se divadla, takže i v Česku měl náš divadelní soubor stopku, tudíž nic veselého. Ale spojili jsme se s ostatními tvůrci, které jsem poznala během mého putování po světě a vytvořili jsme seriál Day Nine, který pojednává o konci světa a je jakousi parafrází na pandemii koronaviru. Tento webový seriál s názvem Day Nine je výsledkem spolupráce šesti týmů z šesti různých zemí: USA, Kanady, Německa, Hong-Kongu, Itálie a Česka. Nápad udělat seriál vytvořený doma, bez štábu, bez vysokonákladové techniky a hlavně během prvního měsíce prakticky celosvětového, koronou řízeného "domácího vězení", měla dvojice kanadských filmařů: Marliss Weber a Randy Brososky. Doufejme, že se celá situace brzo uklidní a já budu opět moci pracovat na mé kariéře v zahraničí. Už se na to moc těším.
