Češi? Ti negativně bojují i proti nepříteli, který neexistuje. „Máme to prostě v sobě,“ říká sportovkyně

Jitku jsem zastihla v přípravách na každoroční tradiční cyklopřejezd nějaké zajímavé oblasti. V minulosti šlo třeba o italské Alpy, letos kvůli nejistotě z pandemie půjde „jen“ o křižování naší vlasti.

Venkovní sporty miluju, běhala jsem třeba orientační běhy, absolvovala survival závody – mimochodem, takovéto aktivity já vnímám jako perfektní síto na potenciální partnery nebo kamarády. Čerstvého partnera bych tam vzala hned, během těch 24 hodin se lidi naprosto dokonale poznají. Jsou tam časově omezené aktivity, stres, noční orienťák, vodní orienťák na lodi ve tmě, to byl naprostý hardcore, z té vody není poznat vůbec nic; pak také sjezd divoké vody, střelba...

Přemýšlíte, že byste si rozšířila paletu oblíbených sportů?  

Teď jsem přemýšlela, jestli nezkusit třeba paragliding, ale vlastně ani nevím. Za tu dobu už člověk vyzkoušel leccos. Nejlepší aktivitou je pro mě plavání, věnuju se ale také třeba jachtingu. Trénujeme v Praze v Podolí a na Nechranicích, ale na závody jsme jezdili třeba do Rakouska, Německa, na soustředění jsme byli třeba v Anglii, Japonsku…

Věnujete se i dobrovolnictví. Kde jste všude působila? 

Leckde, nejvíce jsem se věnovala asi zahraničnímu, líbilo se mi, že náklady jsou nízké, a přinese vám to dost zkušeností, nových poznatků a také nějaké ty přátele z různých koutů světa. Nejdéle jsem strávila osm měsíců ve Vídni v rámci Evropské dobrovolné služby. 

Jste hodně zcestovalá. Jak byste porovnala českou národní povahu s jinými? Jak jsou na tom Češi třeba ve vztahu k nejrůznějším menšinám? 

Třeba právě ve Vídni jsou lidé otevřenější. Plyne tam spoustu směrů, všemožných lidí, spousta menšin nejrůznějšího druhu; lidé z celého Rakouska, nejen z Vídně, mi přijdou celkově přátelštější, vstřícnější. Lidi se na vás na ulici normálně smějou, ať jste jaký jste. Tohle bychom se potřebovali naučit. 

Co vám na české povaze třeba vadí? 

Myslím, že máme poměrně hodně předsudků; jsme poněkud xenofobní – i když tohle se prý po migrační vlně zhoršilo i v Rakousku. My ale jsme jako národ schopný bojovat i proti „nepříteli“, který je naprosto imaginární. Bojujeme proti něčemu, o čem nic nevíme. Místo, abychom něco nějak konstruktivně řešili, raději to shodíme, zesměšníme. Když se objevila Greta Thunberg, tak místo, abychom se tu záležitost, ten problém, snažili nějak pochopit, začali jsme to popírat, spekulovat, zda je Greta autistická a produkovat vtipy. Přitom jen vlastně shrnula fakta, na které vědci upozorňují už léta. A tohle přeneseně platí pro mnoho celospolečenských problémů, třeba i o sexuálních menšinách. Na legrácky, vymezování a boj proti něčemu, o čem si nenamáháme něco si zjistit, nás užije. Na nějaké konstruktivní řešení, řešení podstaty věci, už méně.  Vnímám to spíše jako východoevropskou, než českou povahu.  Někdy si říkám, že lidi řeší fakt obrovský nesmysly, i když samozřejmě realita každého je jiná a říká se nesuď, dokud nechodíš ve stejných botách. Ale abych nebyla jen negativní, tak mám třeba Čechy ráda v tom, že po počáteční ostražitosti, když zjistí, co jste zač, vás poměrně rychle přijmou, začnou si s vámi povídat a klidně s vámi vyrazí na pivo. Ale trvá to. 

Myslíte si, že lidé, kteří třeba prožili něco náročného, už třeba ty hlouposti neřeší? 

Asi jak kdo. Znám mnoho těch, kteří řešení nesmyslů neopustí ani ve chvíli, kdy by se jim podle mě měly životní priority přeskládat. Ale ono to není lehké. Co někomu přijde jako malichernost, může být pro jiného opravdu důležité.  O Češích se obecně říká, že jsou třeba velice tolerantní k menšinám, jako třeba k homosexuálům, ale mám pocit, že je to trochu podobné jako třeba v přístupu k lidem s handicapem. Praha je na tom mimořádně dobře, každou chvíli mi nabízí někdo nějakou pomoc a tak, ale zároveň je to je stát ve státu. Zbytek republiky už na tom tak skvěle nebude.  Tam pořád ještě občas lidé zírají na každou odlišnost trochu divně. Ale osvěta se myslím každopádně zlepšuje. 

Pavel Novotný: “Babiše? Toho bychom měli nejlépe zastřelit. Okamura je obchodník s nenávistí a voliči SPD jsou podřadní lidé”8. 7. 2020

Jaký máte recept na překonávání životních krizí? 

Člověk si tím musí projít a nezůstat na to sám. Kamarádi a rodina jsou důležití, pak sport, vyčistit si hlavu, něco dělat a moc se v tom nebabrat, nepřemýšlet až tolik nad věcmi, které nejdou změnit. Já jsem se třeba vždy snažila nepřerušit moc svůj život, začít hned něco dělat. Jedna z mých osobních krizí byla třeba taková zdánlivě banální. Přestěhovala jsem se do Prahy, ale bydlení mi nevyhovovalo, spolubydlící mi nevyhovovali, bylo třeba se odstěhovat, ale nebylo kam, v práci to nebylo úplně super, a to mě na čas poněkud položilo. A jak jsme se bavili na začátku o tom, že lidi řeší blbosti – a vidíte, tohle byla s odstupem dost blbost, ale tehdy to bylo dost nepříjemný. 

Je obtížnější navazovat vztahy, když má člověk nějakou odlišnost? 

Samozřejmě je to určité síto. Na druhou stranu, pokud je méně zájemců, protože ta odlišnost je sítem, ušetříte vlastně hrozně moc času.

Tak trochu jako v obchodě, ne? Pokud mají jenom dva jahodové jogurty, tak si prostě jeden vyberete a jste s ním spokojený. Pokud jich tam mají patnáct, zabere to celé déle. 

Jenom si člověk musí dojít k tomu, že je to vlastně dobře, že se už hned na začátku oddělí ti neperspektivní. Protože do té doby, než pochopíte, že v případě kvalitních protějšků odlišnost nehraje roli, vás deprimuje, jací někteří lidi jsou. Pak si ale člověk říká, alespoň jsem ušetřila spoustu času, energie a než se chvíli plácat s někým, kdo by mě stejně dřív či později poslal do háje. Ten výběr je zkrátka užší jen na první pohled. 

Polská policie „unesla“ queer aktivistku, LGBT komunita se začíná bouřit a bojí se o svou budoucnost20. 7. 2020

Co otázka handicapu, nebo třeba sexuální odlišnosti, a rodičovství? 

Nemohu to posoudit, protože děti nemám; ale co tak vím třeba od kamarádek, při dítěti jakoby se celá ta situace, se kterou už byl ten člověk srovnaný, udála znovu. Znovu si uvědomíte naplno všechna svá omezení, tentokrát v nových souvislostech. A myslím, že třeba v případě homosexuality to bude asi podobné. Už jste třeba překonal tu fázi uvědomění si, jste se sebou v pohodě, máte sám sebe už rád, ale případné rodičovství zase všechno staví do úplně jiného světla, přináší jiné výzvy a otázky. 

Ještě mi povězte něco o vaší práci. 

Působím na ministerstvu životního prostředí, mám na starosti environmentální vzdělávání. Mám skvělé spolupracovníky a práce mě moc baví. Spolupracujeme i s ministerstvem školství, neziskovkami, s nadšenci... A samozřejmě existuje určitá sorta lidí, kteří se na takovou práci tváří různě a asi vím, co si o tom asi tak mohou myslet. Ale to mě nějak zvlášť nerozhází, už jsem si zvykla.

Zdroj: Tereza Meravá, Česká asociace paraplegiků - CZEPA, z.s.