Nový ředitel Prague Pride Tomáš Bílý: Chci, aby i pejskové a kožeňáci měli ve festivalu svoje místo

Festival Prague Pride má nového ředitele. Během letošního 10. ročníku stál po boku odcházející Hany Kulhánkové a teď už drží osud největšího pridu ve východní Evropě ve svých rukou. Tomáš Bílý se dlouhodobě věnuje lidským právům a ani v LGBT+ aktivismu není nováčkem. Možná jste zaznamenali jeho projekt Primakluci.cz a nejspíš jste četli jeho názory na Facebooku v diskuzích o manželství pro všechny. Jak na Toma zapůsobil letošní Prague Pride poznamenaný koronavirem? A nevyděsil ho pohled do festivalové kuchyně?

Tome, jaký máš vztah k festivalu Prague Pride? Účastnil ses ho v minulosti?

Poprvé jsem ho navštívil s mým mužem Jiřím v roce 2015. To jsme se šli jenom velmi nervózně podívat na Čechův most, kudy procházel průvod. Víc jsme se tehdy neúčastnili, ale zjistili jsme, že je to vlastně prima akce. Bylo to v době, kdy jsme ještě nebyli vyoutovaní, takže jsme se nechtěli zapojit víc. Nicméně od dalšího ročníku jsme už chodili pravidelně do průvodu a poslední tři roky jsme se účastnili všech možných akcí během celého týdne.

Takže když jsi přihlížel na Čechově mostě, vůbec tě nenapadlo, že za pár let staneš přímo v centru dění…

To mě teda vůbec nenapadlo. Ale mně se tyto věci v životě dějí. Všechno, co se mi opravdu povedlo, se stalo tak, že jsem prostě ve správný čas řekl ano. Někde se objevila příležitost a já si řekl: jo, jdu do toho.

Jak dlouho poté, co jsi uviděl inzerát na ředitelskou pozici, padlo rozhodnutí, že se o ni budeš ucházet?

Byly to tři, možná čtyři dny vnitřního rozhodování a rozhovorů s mým mužem. Když jsem inzerát viděl, poslal jsem ho mému Jirkovi přes messenger. A on se strašně rozesmál. Seděl ve vedlejší místnosti a já jsem úplně cítil, jak si myslí, že jsem se zbláznil. Z prvního zaměstnání v organizaci NaZemi, kde jsem strávil deset let, jsem totiž odešel s vyhořením. A od té doby si dávám dobrý pozor na svoji psychohygienu a snažím se nenaložit si moc věcí. Když jsem řekl, že bych do toho šel, můj muž si logicky myslel, že to je obrovský balík práce a velká zodpovědnost. V první chvíli mě jeho reakce zaskočila a trochu jsem se urazil, že si myslí, že na to nemám. (smích) Začali jsme si o tom povídat a velmi brzo mi vyjádřil podporu.  

V LGBT+ aktivismu nejsi nováček. Kudy k němu vedla tvá cesta?

Jsem lidskoprávní člověk a lidskoprávním tématům se věnuji celou svoji pracovní kariéru. Má cesta k LGBT+ aktivismu vedla přes soužití s mým mužem, který je bývalý katolický farář. Když před 3,5 lety opustil službu a vzali jsme se, cítili jsme oba silnou potřebu podpořit LGBT+ lidi v konzervativních kruzích. Protože máme vhled do toho, jak to tam funguje. Pokud si řekneme, že česká společnost je vůči LGBT+ lidem indiferentní (lhostejná - pozn. red.) a ve většině případů je toleruje, tak v konzervativních kruzích je pro ně mnohem nebezpečnější prostředí. Exemplárním případem byl Filip Havlíček (14letý gay, který kvůli homofobii české společnosti spáchal v roce 2014 sebevraždu – pozn. red.). Po komunikaci s jeho rodinou jsme s Jirkou spustili takový malý projekt Primakluci.cz, kterým se snažíme ukazovat, že je možné žít teplý partnerský život, a to dokonce i když jsi křesťan nebo křesťanka.

V poslední době zaznívají hlasy, že LGBT+ téma je všude a aktivisté pořád nemají dost. V této atmosféře staneš v čele LGBT+ festivalu, který přitahuje opravdu hodně pozornosti. Jak se k podobným názorům stavíš? 

Občas přemýšlím o tom, kde je hranice mezi nevědomostí a reálnou homofobií. Myslím, že negativní postoje jsou často způsobeny tím, že spousta Čechů nemá dostatek informací a nezná osobně žádné LGBT+ lidi. V Prague Pride se aktuálně zabýváme právě tím, že v naší zemi zná jen relativně nízké procento obyvatel někoho, kdo je LGBT+. Průzkumy ukazují, že v zemích, kde je toto číslo třeba o dvacet procent vyšší, mají LGBT+ lidé výrazně uspokojivější život.

Média jsou v poslední době plná LGBT+ tématu, a to z různých stran – manželství pro všechny, festival Prague Pride i události, které se dějí v Polsku, Maďarsku a dalších zemích. U určité části populace to vzbudí dojem: já přece žádné LGBT+ lidi neznám a média jsou přitom plná LGBT+ témat. Samozřejmě se toho pak chopí malá skupina lidí, kteří otevřeně vystupují proti LGBT+. To je buď krajní pravice, nebo bohužel katolická církev, která je v tomto směru hodně slyšet a dává své preference velmi najevo. Pro mě jakožto křesťana je to velká škoda. Je velmi nekřesťanské, jak se veřejně chová katolická církev v Česku.

„Letos bude Prague Pride probíhat i online, program bude dostupný úplně všem,“ říká ředitelka festivalu a zve na „mezigenerační svačinky“7. 7. 2020

Jakou máš vizi dalšího vývoje festivalu?

Snažit se prosazovat dvě věci: Zaprvé, festival není jen průvod, ale řada dalších aktivit. Dobře to bylo vidět právě na letošním ročníku, kdy sice průvod nebyl, ale přesto jsme uspořádali přes 120 akcí od přednášek přes filmové projekce až po stand-up comedy. Festival má rovinu komunitní, vzdělávací, osvětovou i zábavnou.

Zadruhé, jiná sexuální orientace není jen o tom, co děláme v posteli. To je věc, která mě nadzvedává ze židle. Především v online diskuzích – protože lidé se tohle neodváží říct do očí – zaznívá: v posteli si dělejte, co chcete, ale netahejte to na veřejnost. Podle mě je to strašně toxický výrok.

Otázka, jestli je někdo gay nebo lesba, přeci nestojí na tom, co dělá v posteli. My tam totiž možná překvapivě děláme velmi podobnou škálu věcí jako heteráci. A pokud se podíváme kolem sebe, na filmy, na videoklipy, na internet, tak hetero sexu je všude plno. Nejsme to tedy my, kdo primárně tahá sex a erotiku do veřejného života. My požadujeme rovnoprávnost v každodenních situacích. Jde nám třeba o to, abychom se nebáli kolegům při pauze v práci říct, co jsme dělali o víkendu, nebo abychom v partnerském soužití měli stejná práva a jistoty jako kdokoliv jiný. Pro mě je to velké téma a vnímám potřebu posouvat diskurz o LGBT+ lidech ze sexuální roviny na rovinu každodenního žití, ke kterému ale samozřejmě patří i třeba polibek na veřejnosti.

A když se vrátíme zpět k festivalu, patří tam projevy sexuality, nebo ne?

Pro mě je důležité, aby se festivalu Prague Pride mohli účastnit opravdu různí lidé, kteří svůj život vnímají různě. Jak mezi heterosexuály, tak i mezi LGBT+ lidmi jsou ti, kteří mají potřebu svoji sexualitu svobodně projevit, a to třeba i za hranicí vkusu mnohých z nás. Pokud se to ale děje v mezích zákona, není na tom, myslím, nic špatného a já osobně to respektuji. Bohužel právě toto přitahuje média – když ukážou tři obrázky z průvodu Prague Pride, na jednom z nich budou zaručeně pejskové. A já si nemyslím, že naším cílem je, aby v průvodu pejskové nebyli.  

Máš už v hlavě téma, na které by se mohl zaměřit Prague Pride 2021?

Moje osobní téma pro příští rok je opět coming out, i když ho festival už kdysi měl. Hetero lidi si často neuvědomují, co coming out znamená. Není to jen jeden moment, kdy si to uvědomím sám pro sebe, nebo kdy to řeknu všem. Během Prague Pride se mi stalo, že jsem jel taxíkem z jedné akce na druhou. Řídil takový statný pětačtyřicátník. Zazvonil mi telefon a volala Česká televize kvůli rozhovoru se mnou a s mým mužem, který měl proběhnout v sobotu. V tu chvíli jsem byl nucen ke coming outu před tím úplně cizím člověkem za volantem. Mluvím s Českou televizí a do toho mi druhou půlkou hlavy jde to, že celý telefonát poslouchá řidič. Ačkoli jsem emancipovaný gay, byla to pro mě nepříjemná situace. A tohle se nám děje dnes a denně.

Ve chvíli, kdy bude manželství pro všechny, kdy bude naprosto normální přivést na firemní party partnera stejného pohlaví a kdy v taxíku nebudu přemýšlet o tom, co si o mém telefonátu myslí řidič, teprve v tu chvíli se budeme cítit opravdu rovnocennou součástí společnosti.

Soutěžte o kousky z nové Pride kolekce Levi’s5. 8. 2020

Jak jsi prožil letošní festival, za který jsi ještě nenesl přímou zodpovědnost?

Byl to opravdu hukot. V pátek 26. června jsem se dohodnul s vedením spolku, že roli ředitele převezmu. Hned následující sobotu a neděli jsem trávil jako dobrovolník stěhováním kanceláře na novou adresu. A od další středy jsem už oficiálně naskočil. Za prvé jsem stínoval Hanu, dosavadní ředitelku festivalu, a za druhé jsem si už vzal i vlastní agendu. Jedním z mých úkolů byl anti-covid koordinátor, protože bylo potřeba řešit spoustu pravidel, doporučení a postupů, které se týkaly nemoci Covid-19. To bylo něco úplně nového nejen pro mě, ale pro celý tým.

Druhá věc, za kterou jsem převzal zodpovědnost, byla spolupráce se zahraničními partnery. Organizovali jsme online networkingový workshop pro koordinátory pridů ze střední, východní a jihovýchodní Evropy. To pro mě byla velmi intenzivní zkušenost. Účastnilo se 18 lidí z asi deseti zemí. Poslouchat příběhy maďarských a polských koordinátorů pridů byl emočně tak silný zážitek, že po polském příspěvku jsem měl jakožto moderátor diskuze problém to zpracovat a předat slovo dál.

Celý měsíc před festivalem jsem si připadal, jako kdybych byl v lunaparku, kde se na tebe každou chvíli z nějaké strany valí něco nového, obrovského, emočně silného. Jsem rád, že jsem do Pridu naskočil v červenci, a ne až v půlce srpna. Kdybych tohle s týmem nezažil, složitě by se mi cokoli posouvalo dál.

Nakoukl jsi do festivalové kuchyně. Překvapilo tě něco, nebo bylo vše podle očekávání?

Překvapilo mě, že některé věci jsou fakt hodně punk. V médiích nebo v online diskuzích často slyšíme: „Vy máte peníze, používáte veřejné zdroje, máte ty firmy, které vás sponzorují.“ Po tomto ročníku mě mrzí, když něco takového slyším. Letos jsem to viděl z druhé strany a vím, jak strašně moc lidí do festivalu vkládá strašně moc energie. Z velké části ta energie není placená. Je převážně dobrovolnická, nebo je placená mizerně, i když se jedná o zodpovědné pozice.

Já už na tohle nejsem ze svého pracovního života zvyklý. Sice jsem před 15 lety začínal jako dobrovolník, ale pak jsem řídil tři roky organizaci NaZemi, teď pracuju ještě pro Fairtrade Česko a Slovensko. Na české poměry jsem zvyklý na docela vysoké standardy nezisku – jsem hodně manažersky založený, je pro mě důležité lidi zaplatit a pak po nich něco chtít. Což samozřejmě nevylučuje práci s dobrovolníky, ta je strašně důležitá nejen pro nás, ale i pro ně samotné a pro společnost jako takovou. Čekal jsem tedy, že na zodpovědných místech bude mít festival dobře placené profesionály. Ale on je Prague Pride přitom především o lidech a o tom, co mají v sobě. Táhnou ho svojí energií.

Takže to mě překvapilo a vlastně spíš pozitivně. Největší šok byl, kolik věcí se dělá za běhu, na koleně, improvizací. Peníze, které do Prague Pride jdou, jsou opravdu použity do věcí viditelných navenek: aby byl pětihodinový stream každý den a mohli ho vidět i lidi v jiných koutech republiky, aby proběhla všechna promítání a debaty, zajištění logistiky, materiálu… Když si uvědomím, kolik peněz přinese běžný ročník Prague Pride Praze na turistickém ruchu, myslím, že lidé z týmu festivalu dělají obrovskou řeholi. Těším se, až s tím týmem budu pracovat dál.

Když se tepláky mění v luxusní módu aneb Streetwear, který se stává (falešným) symbolem společenského postavení7. 9. 2020

Máš už plány, co do příštího ročníku změníš?

Moc si vážím Hany a obdivuji ji za to, jak ty věci zvládala. Není to tak, že po měsíci přijdu a řeknu, které věci se budou měnit. Na druhou stranu mám v hlavě spoustu nápadů.

Jednou z těch důležitých věcí je pro mě zahrnout do příprav festivalu co nejširší spektrum lidí. Moje představa pro příštích pár měsíců je potkat se s lidmi, kteří jsou medvědi, lesby, senioři, trans lidi, mladí nevyoutovaní gayové, kožeňáci a tak dále. A chci se s nimi bavit o tom, jestli festival Prague Pride je pro ně relevantní. Což je možná i výzva pro čtenáře tohoto rozhovoru: pokud máte podněty nebo nová témata, ozývejte se mi. Moje představa festivalu je, aby byl od všech pro všechny. Aby se v něm každý mohl aspoň trochu najít.

Bylo by super, kdyby i nevyoutovaný člověk mohl jít třeba do průvodu, protože to je to místo, kde se cítí bezpečně, nebo si zajít na debatu nebo si pustit online stream. Aby pejsci a kožeňáci měli ve festivalu svoje místo, kde můžou být sami sebou a nebude je nikdo odsuzovat, či je dokonce nebude odsuzovat samotný tým festivalu za to, že tam vůbec jsou. Když zmiňuju tyto skupiny lidí, nesmím zapomenout ani na heteráky, protože já to nevnímám jako „my nebo oni“ a festival má být opravdu pro všechny, tedy i pro většinovou společnost. Stejně tak je důležité mluvit s LGBT+ zástupci národnostních a dalších menšin.

Jak dlouho se na pozici ředitele Prague Pride vidíš?

S vedením organizace jsme se shodli zatím na třech letech. Je otázka, jaký bude můj první ročník, který samostatně povedu. Neměl jsem zatím příležitost prožít průvod ani Letnou, takže se příští rok budu ještě rozkoukávat. Druhý rok zřejmě tak nějak půjde a při tom třetím si budeme schopni říct, jestli jde festival správným směrem, nebo jestli je potřeba novou krev a nové impulzy. Osobně si myslím, že je dobré obměňovat přístupy k vedení.

 

Tomáš Bílý vystudoval právo, ale věnoval se mu vždy jen nepřímo v rámci práce v neziskovém sektoru. Deset let strávil v nevládní organizaci NaZemi, do které nastoupil v roce 2005 jako dobrovolník a odešel z ní jako její ředitel. Od té doby pracuje jako nezávislý expert, věnuje se především neziskovým organizacím a oblasti Fairtrade. Občas také provádí turisty po Praze, protože toto město je jeho srdcovou záležitostí. Narodil se tu a žije zde se svým mužem v registrovaném partnerství. Spolu stojí za projektem Primakluci.cz

Zdroj: Bohdana Rambousková