Finalista Muže roku 2020 Noshdar Muha (25): “Rodiče se báli zůstat v Sýrii, proto jsme vše prodali a přestěhovali se do Česka”

Noshdar Muha je jedním z finalistů soutěže Muž roku 2020. Už jeho jméno napovídá, že jeho kořeny sahají daleko za hranice Česka. Pochází ze Sýrie z města Derek, odkud s rodinou utekli kvůli nepokojům. Dnes žijí spokojený život v Česku.

Jak jste se s rodinou dostali právě do Česka?

Začalo to v roce 2004, kdy v Sýrii odstartovaly větší nepokoje. Nejen terorismus, ale i boje mezi Kurdy a Araby. To vše pak vyústilo až v situaci z roku 2011, kdy vypukla brutální občanská válka. Rodiče se tak rozhodli vše prodat a odstěhovat se. Prodali dům, táta prodal svůj obchod, protože podnikal jako elektrikář.

Nějak to všechno dali dohromady, sbalili nám pár věcí, protože všechno jsme si vzít nemohli. V mém věku jsem to však moc nehrotil. Stačil mi malý batůžek se svačinou a byl jsem spokojen. Shodou okolností jsme se pak dostali do České republiky.

Když jsme do Česka přiletěli, bydleli jsme na různých místech, která nám přiřadili, poté dva roky v Havířově a poté jsme se přestěhovali do Duchcova, protože tam táta dostal práci. Tam žijeme doteď.

Kolik ti bylo let, když jste odjížděli ze Sýrie?

Asi 10 let.

Dá se tedy říct, že už jsi to dost vnímal?

Ano, pamatuji si opravdu všechno. Opouštěl jsem školu, kamarády, rodinu a známé prostředí. Ale byl jsem mladý a když mi řekli, že letíme do Evropy, tak to pro mě bylo něco neskutečného. Takže to pro mě tak těžké nebylo. Bylo mi trochu smutno, ale důležité bylo, že jsem s rodinou. Je nás dohromady sedm, takže jsem vždy měl někoho vedle sebe.

Těžké akorát bylo rozumět lidem v Česku. Čeština je opravdu těžká. Já jsem v Sýrii dokončil pátou třídu a měl jsem nastupovat do šesté. Když jsme přijeli do Česka, nejdříve jsem chodil na kurzy češtiny. Učil jsem se abecedu, všechny ty „č,ř,ď“ apod. (smích) Po několika měsících jsem v Česku nastoupil do čtvrté třídy. Ničemu jsem nerozuměl a jediné, co mi šlo, byla matematika, angličtina a tělocvik. Ostatními předměty jsem tak nějak procházel.

Základku jsem zvládl a pak jsem nastoupil na střední průmyslovou školu. Poté jsem pokračoval na vysokou školu, kde jsem studoval obor ekonomie a management. K tomu jsem další rok nastoupil dálkově na stavební inženýrství do Brna. Teď již v Česku pracuji, podnikám a žiju vlastně i delší část života.

Jsi nějak v kontaktu s rodinou, která zůstala v Sýrii?

Určitě. Nicméně za tu dobu i spousta dalších členů rodiny vycestovala mimo Sýrii. Takže část rodiny a přátel mám v Německu, v Dánsku apod.

Život v utajení aneb Reálné výpovědi LGBTQ+ seniorů a starších lidí, kteří svou orientaci dali najevo až v pozdějším věku11. 8. 2020

Byl jsi od té doby v Sýrii?

Já ještě ne, ale rodiče ano. Ale určitě mám v plánu se tam podívat, až bude situace klidnější.

Nicméně na stálo se vrátit nechceš?

To asi ne. Většina mého života již probíhá v Česku, ale v Sýrii mám pořád některé členy rodiny. Chtěl bych zároveň Sýrii poznat víc do hloubky. Jako malý jsem neměl možnost. Je tam nádherná příroda, kultura, krásné moře. Nicméně vydám se tam, až bude klid. Teď je to nebezpečné.

Přeji si, aby se situace uklidnila co nejdříve. Mám tam rodinu a dokonce i mí členové rodiny ve válce zahynuli. Nicméně na Sýrii je nátlak hned z několika stran – boje mezi Kurdy a Araby, pak Turecko, Izrael, USA, Rusko… To víš, máme tam velká ložiska ropy a každý si chce kousek ukrojit.

Navíc jsem Kurd a jako Kurdové jsme v Sýrii neměli téměř žádná práva. Neměli jsme ani občanky, jen jakýsi červený papír s fotkou. Můj strýc vystudoval zubaře, ale nemohl podnikat, tak musel jít pracovat do restaurace. Takových případů tam bylo více.

Ačkoliv jsme u nás zažili podobnou situaci s komunismem, kdy taktéž mnoho lidí emigrovalo do zahraničí, nejsou Češi uprchlíkům příliš otevřeni. Jak to vidíš ty?

Lehké to nebylo. Když jsme například přijeli do Havířova, lidé to vůbec neřešili. Jakmile jsme se přestěhovali do Duchcova, tam už to trochu cítit bylo. Smáli se mi, že neumím česky apod. Já jim často ani nerozuměl, takže jsem se vždy jen usmíval, což mi zůstalo doteď.

Zažíval jsem i šikanu. Tedy hlavně na základní škole. Na střední už moc ne. To jsem uměl lépe česky a tam se to řešilo spíše fyzicky. (smích) Bohužel se pak něco podobného objevilo i na vysoké škole, a to po roce 2014, kdy byl celý případ s uprchlíky již hodně medializovaný.

Záchod, který vás seřve za porušení diety, nebo zrcadlo, které vám změří BMI – tak vypadá bydlení budoucnosti15. 10. 2020

Co konkrétně se stalo?

Ve druháku jsem seděl s jednou kamarádkou, která se během zkouškového období dozvěděla, že mé příjmení zní Muhamed. Od té doby se semnou přestala bavit a přestala si vedle mě sedat. Ptal jsem se jiných lidí, proč se semnou nebaví a co jsem ji udělal? Odpověděli, že prej jsem Muhamed a jsem terorista, tak proto. To jsem byl nakonec moc rád, že už se semnou nebaví. (smích)

To nejhorší, co se mi však děje dodnes, jsou třeba situace ve vlaku. Jsem jediný, komu vždy prohledávají úplně vše. Vezmou mi občanku na půl hodiny a zkoumají. Já mám samozřejmě vše legálně, ale i tak je to nepříjemné. Doteď proto nemám na sociálních sítích své celé jméno. Používám jen Noshdar Muha a ne Muhamed – mé celé jméno.

Jednou se mi dokonce stalo, že mi pán průvodčí ve vlaku říká: „Tak kdy to tady bouchne“? Tak jsem se ho zeptal, co tím jako myslí? Odpověděl, že nic, ale pak na celé okolí říká: „Dámy a pánové, tady pán je Muhamed.“ To je nepříjemný. A takových narážek slýchám každý den spoustu.

Je možné se od toho nějak oprostit?

Já už jsem si vybudoval jistou bariéru a snažím se to házet za hlavu, ale je to nepříjemné. Nicméně situace se teď trochu uklidnila. Hlavní místo v médiích nyní vyplnil koronavirus.

Myslíš, že se v tom vztahu k uprchlíkům Češi nějak zlepšují?

Takhle, já jsem pozitivní člověk. Vnímám to tak, že se lidé zlepšují. Záleží však na tom, v jakém okruhu lidí se pohybujete. Pokud budete v okruhu voličů SPD, ti mají svůj svět a ať už jim řeknete cokoliv, pojedou si pořád to své. Věřím, že se to posune k lepšímu, ale bohužel média a sociální sítě v lidech vyvolávají různé názory. Když se totiž řekne muslim, automaticky jej mnoho lidí bere za teroristu.

Umíte vzteky „bouchnout jako kamna“? Když budete s hněvem správně pracovat, budete šťastnější, a dokonce úspěšnější5. 8. 2020

Ty jsi praktikující muslim?

Já říkám, že jsem spíše „evropský muslim“. (smích) Muslimové by se měli správně pětkrát denně modlit, což nedělám. Pak třeba Ramadán, který také nedodržuji do detailu. Existuje mnoho věcí, které bych dělat měl, ale nemusím.

Stejně je to s šátky, hábity apod. Není nikde psáno, že to tak musí být a že všichni muslimové musí být zahaleni, je to spíše jen o tradici. Mnoho lidí ani nenapadne, že Arabové mohou být i křesťané, buddhisti apod. Nejsou to jen muslimové.

Řeknu ti to tak. Jako malí jsme vůbec neřešili náboženství, žili jsme všichni v poklidu. Pamatuji si, jak jsme slavili křesťanské svátky a křesťané zase slavili naše muslimské svátky. Na Velikonoce jsem například chodil pro vajíčka. Pak přiletíte do Česka a řešíte to, že jste muslim. V Sýrii jsem nic takového nevnímal, tam byl každý otevřený všemu. A co se týče nějakého radikálnějšího chování a fanatiků, za které nás mnoho lidí považuje, ti existují všude. Akorát v souvislosti s islámem jsou v médiích ukazováni především nějací pomatení radikálové. Podle toho si pak lidé utvářejí názor, že jsou takoví všichni.

Proto je dle mého důležité na delší dobu vycestovat mimo svou zemi, aby člověk poznal i jiné kultury a změnil své myšlení. Ideální je k tomu například studijní program Erasmus apod. Lidem to změní pohled na svět.

Je třeba i tohle všechno jeden z důvodů, proč ses rozhodl zúčastnit se Muže roku? Abys vytvořil jakousi osvětu?

Určitě to v tom nějakou roli hraje. Ale úplně hlavním důvodem mé účasti je, že jsem byl zapsaný u jedné modelingové agentury, kde mi po třech letech skončila smlouva a já náhodou narazil na možnost přihlásit se do Muže roku. Tak jsem šel na casting a shodou okolností mě vybrali do finále. Vůbec jsem tomu nevěřil, už jen kvůli mému původu. Teď chci dokázat, že každý na to má. Ať už je cizinec či cokoliv dalšího.

Nicméně pouze modelingu se nevěnuješ?

Ne. Jak jsem říkal, stále ještě studuji, ale mám i projekční firmu a dělám stavebního dozorce pro jednu pražskou firmu. Jsem zvyklý pořádně makat. Pracuji od svých čtrnácti let. Vždy jsem si našel nějakou brigádu apod. Mé motto totiž zní: „Makej teď a potom si užívej. Dělej to, co ostatní nechtějí a potom budeš mít to, co chce každý.“

„Češi si všímají politických stran, které dělají z LGBT+ lidí umělého nepřítele tak jako v Polsku,“ říká organizátorka běhu proti homofobii1. 9. 2020

Kdyby se tvá modelingová kariéra rozjela, jsi schopen vše ostatní opustit?

Mým snem vždy bylo stát se hercem nebo modelem. Nicméně když byl ten správný čas nastoupit na FAMU nebo DAMU, neuměl jsem ještě tak dobře česky. Proto jsem si vybral technický obor. Když budu úspěšný, tak jsem schopen toho nechat a věnovat se čistě modelingu a třeba i herectví.

Jak se na soutěž připravuješ? Finále je už v říjnu…

Přesně tak. Hodně cvičím, věnuji se svému jídelníčku. Ale trénovat musím i chůzi, která není vůbec jednoduchá. Hodně trénuji i mluvený projev.

Tak budeme držet palce, ať předvedeš co nejlepší výkon!

Moc díky!
Zdroj: Jan Witek