Genderově neutrální výchova – děti si nevolí pohlaví, ale to, jakým chtějí být člověkem

Čas od času se v médiích objeví zpráva, že některá z celebrit vychovává své děti bez genderu. Pink, Kate Hudson, Tori Spelling nebo Elon Musk, u jehož dítěte ani nikdo neví, jak správně přečíst jméno. Česká veřejnost obvykle reaguje podrážděně a diskuze pod články bouří nevolí… aniž by kdokoli pořádně věděl, jak taková genderově neutrální výchova vlastně v každodenním životě probíhá. Pokusili jsme se to pro vás zjistit.

Začíná to už před narozením – otázka na pohlaví dítěte je ta nejčastější, kterou nastávající matky dostávají: „Už víte, jestli to bude holka nebo kluk?“ Rodiče, kteří se rozhodli pro výchovu mimo tradiční genderové kategorie, vám na to odpoví: „A je to tak důležité?“

Ruku na srdce: A je?

Nic nového pod sluncem

Většina dostupných zpráv o amerických celebritách nezachází do podrobností. Dozvíme se jen to, že Kate Hudsonová vyrůstala jako jediná dívka mezi bratry, takže byla „divoký kluk v romantických holčičích šatech“. A Elon Musk nakonec řekne, že pohlaví svého dítěte tají kvůli ochraně soukromí a proto, že ho nechce zaškatulkovat do genderových stereotypů.“

Takhle to vypadá, že celá genderově neutrální výchova znamená zkrátka jen odmítnutí zažitých způsobů. Holčičkám se nekoupí všechno růžové, chlapečci mají dovoleno hrát si s panenkami, holku klidně přihlásíme na fotbal a kluka do baletu. To ale přeci není žádná senzace. Takových rodičů je v Česku dávno spousta.

Že u nás spočívá genderově otevřená výchova především v rovině vyvarování se stereotypů, potvrzuje i psycholog Jiří Procházka z Centra psychologicko-sociálního poradenství Středočeského kraje. „Byť používají kategorie holka a kluk, snaží se řada rodičů nebýt prvoplánoví, ať už v barvách nebo ve výběru hraček. Jde především o aktivní povzbuzování k pestrosti,“ vysvětluje. V mnoha rodinách se naopak nadále automaticky předpokládá určité chování od chlapců a určité od dívek a v případě, že dítě vykročí jiným směrem, je vedeno ke studu. „Někteří rodiče v takovou chvíli disciplinují a někteří naopak podporují v sebevyjádření – a to už já považuju za genderově neutrální. Může to být dítě, které má jasně danou kategorii kluk, ale když chce, jde na Halloween v převleku za Wonder Woman,“ dodává Jiří.

Bezpohlavní děti tady nepobíhají

Trochu více se dozvíme z občasných článků o obyčejných alternativně žijících rodinách ze zahraničí, kde genderově neutrální výchova jde obvykle ruku v ruce s domácím vzděláváním, veganstvím, používáním látkových plen, odmítáním očkování apod. Dočteme se například, že rodiče nikomu v okolí nesdělili pohlaví dítěte, aby potomka zbytečně neomezili. Nebo že si ho po narození nejprve nenechali sdělit ani oni sami. Je to ale opravdu tak extrémní postoj? „U malých dětí běžně střídáme ženský a mužský rod. Na holčičku klidně šišláme: Ty náš bobišku, ty ses zase počůral,“ říká socioložka Lucie Jarkovská z pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Zároveň upozorňuje, že čím jsou děti starší, tím začínáme pravidla rigidněji dodržovat. Respektive nás nějaký člen rodiny upozorní, že na dítě máme mluvit správným rodem.

Ať už jsou rodiče otevření k genderu svých dětí jakkoli, nejedná se o experimenty s pohlavím. Mediální tvrzení, že děti si mohou své pohlaví vybrat samy nebo že mají bezpohlavní výchovu, jsou obvykle zavádějící. Děti mají penisy a vulvy a rodiče je nezpochybňují. Genderově neutrální výchova není o volbě pohlavních orgánů, ale o společenských rolích, které si tyto děti mohou samy zvolit, místo aby jim byly nadiktovány. Představa, že genderově neutrální rodičovství popírá biologické pohlaví dítěte, je mylná. „Je to spíš důraz na pestrost. Říct dětem, jakou lidé mají anatomii, a to včetně intersex lidí. A zdůraznit, že na anatomii se nezakládá nic z toho, čím chce člověk být. Nejde tedy o to nedat dítěti informace o pohlaví. S ne-pohlavní variantou rodičovství jsem se nikdy nesetkal, ani v teorii,“ vysvětluje Jiří Procházka.

Gay je mrtev. Ať žije demisexuální homoromantik!8. 9. 2020

Theybies se v Česku nerodí

V anglosaském světě může jít genderově neutrální výchova dál než v českém prostředí díky jazyku. Babies z takových rodin se nazývají theybies, protože jejich rodiče místo he nebo she používají neutrální zájmeno they. To ale v češtině nejde. Jsou tedy čeští rodiče ve svém genderově otevřeném přístupu omezeni jen ve výběr hraček, oblečení a zájmových kroužků?

„U nás doma se otevřená výchova projevuje hodně v jazykování. Když o někom mluvíme, snažíme se vyvarovat termínů muž a žena. Používáme raději přímo jména nebo označení člověk, lidé, případně nevyjádřený podmět,“ říká pedagožka Tereza Hájková. V partnerství s Peťou pečují o dvě děti ve věku 7 a 2 roky. Obě dostaly genderově neutrální jména Mika a Alva.

Děti znají své pohlavní orgány, ale nenechají se jimi omezovat

Doma Mika s Alvou slyší všechny tři rody, především z úst Peti. Jako sociální vědec se otázkami společenských rolí zabýval již před založením rodiny. A tak jednou zazní Mikulka to přinesl, podruhé Mikulka to říkala a příště Mikulátko to udělalo. Logicky se nabízí otázka, zda z toho malé dítě není zmatené. Podle rodičů je to ale naopak: mnohem lépe chápe, že lidé jsou různí a je omezující zaškatulkovat je do genderových stereotypů.

Dítě si je samozřejmě vědomo, jaké má pohlavní orgány, a že většinová společnost podle nich lidi řadí do dvou kategorií. V komunikaci v rodině i mimo ni používá Mika mužské, ženské i jiné kategorie svobodně. Když mluví s Peťou, použije pro sebe ženský rod, a vzápětí při konverzaci s Terkou přejde bez mrknutí oka do mužského. „Opakovaně mě překvapuje svým vhledem, když s někým mluví o tom, jak se vnímá. Odpovídá úplně přirozeně. Pokud děti řeknou: Ty přece musíš být holka, když máš růžový tričko, odpovídá: Růžová se mi líbí. Každý přece může nosit, co má rád. A když děti stále chtějí vědět, jestli je kluk, nebo holka, Mikulka nejčastěji říká: Já jsem Mikulka,“ popisuje Tereza.

Od sedmi let hraje v Národním divadle, k tomu dabuje pro HBO a Netflix. Představujeme vám mladého a talentovaného herce Kristiána Kašpara (21)29. 7. 2020

Vzepřít se vlastním stereotypům

Jak je to vlastně náročné pro samotné rodiče oprostit se od stereotypů, v nichž obvykle sami vyrůstali? Tereza říká, že bariéra mezi mužským a ženským světem jí vadila vždycky, i když literaturou o genderových otázkách se zabývala spíš okrajově. Diskuzi o genderu pak plně otevřela ve vztahu s Peťou a výchova se pro ně stala významným tématem ještě před narozením dětí. „Dělám věci především tak, jak je cítím. Někdy mi Peťa řekne, že z našich dětí dělám kluky. A já se zasměju a řeknu: Tak možná pro někoho jsou. Ale někdy je z nich asi dělám víc, než by se mu líbilo.“

Na zrádnost zažitých stereotypů upozorňuje Lucie Jarkovská. Její čtyřletý syn si moc přál sestřičku. Když se ho ptala na důvod, odpověděl: „Máme doma málo růžových věcí.“ A tak nakoupila růžové pyžamo a růžový kartáček. „Pak jsem si uvědomila, že to vlastně byly jen věci, které se nenosí ven. Takže nikdo neuvidí, že je můj syn má, a nebude se mu smát. Člověk jedná spontánně a často přitom nevědomky zopakuje zažitý vzorec, nebo podprahově předjímá odmítnutí okolí a raději jde s davem. Ne proto, že mu to vyhovuje, ale proto, že tak se to prostě dělá. Nakonec jsme na výletě koupili i růžové triko s ovečkami z Javorníků,“ říká Lucie.

Genderově neutrální výchovu v podobě jako Tereza Hájková ve své rodině nezvolila. Svůj přístup Lucie označuje spíš za genderově citlivý. Důležité je pro ni ukázat dětem, že mají na výběr v tom, co budou dělat, co se jim bude líbit, a že různí lidé se cítí různě. To opravdu zásadní je, abychom se navzájem přijímali. Proto svým synům četla i knížky o transgender tématech. „Když jsme se bavili o tom, jestli je někdo holka nebo kluk, neřekli jsme, že se to pozná podle penisu nebo vulvy, ale podle toho, jak se kdo cítí.“ V souladu s definicí Jiřího Procházky by se však už tento přístup za genderově neutrální označit dal.

Sami proti všem?

Rodiče, kteří zvolí genderově neutrální výchovu, se snaží své děti osvobodit od utlačující společenské struktury. Lucie Jarkovská však upozorňuje, že právě ta struktura zároveň některé věci usnadňuje – například komunikaci. Rodiče si musejí dobře rozmyslet, do jaké míry chtějí nebo zvládnou malého člověka vychovat mimo systém. Pokud se rodiny snaží v některých aspektech držet neústupné pozice – například se rozhodnou být striktně veganské, neočkovat nebo být maximálně genderově neutrální – nedávají ve skutečnosti svým členům ani svému okolí moc na výběr. Děti nelze poslat do školky nebo školy, prarodiče a přátelé musejí být instruováni, jak správně postupovat, a nejspíš i hlídáni, zda to dodržují. „Je určitě v pořádku mít své názory a zásady. Ale je důležité udržet si i otevřenost k tomu, že okolí je nejspíš nebude bezvýhradně sdílet, ale že i tak stojí za to s ním dobře vycházet,“ dodává Lucie.

Tereza s Peťou kolem sebe zatím další rodiny s podobným přístupem k výchově nemají. Ale rozvolňování stereotypů ve svém okolí cítí. Ve stále více rodinách pečují oba partneři, děti mají na výběr z různých hraček, nosí pestré barvy, i kluci mívají dlouhé vlasy. „Ale i pro lidi v našem okolí je pořád revoluční myšlenka, že nemusí svou identitu zakládat na tom, jaké pohlaví nebo gender nám připisuje většinová společnost. Stále řada žen potřebuje, aby jejich dcery věděly, že jsou taky ženy. To mi samozřejmě nevadí, ale přijde mi v ten moment zajímavé mluvit o tom, že podob ženství je celá škála. Považuju za důležité nechat otevřené všechny cesty. Jinak ať si je každý tím, čím chce být,“ uzavírá Tereza.

Zdroj: Bohdana Rambousková