
Parahokejista Zdeněk Krupička: „Snažím se žít naplno. Na fňukání není čas“
Co je vlastně příčinou vašeho handicapu?
Mám vrozenou vadu, konkrétně rozštěp páteře, kvůli kterému se mi špatně vyvinuly dolní končetiny. Na mé postižení mělo pravděpodobně vliv rentgenové vyšetření, které máma musela podstoupit ještě před porodem.
Jak jste prožíval to, že jste se narodil bez nohou?
Nohy de facto mám, jen špatně vyvinuté. Jinak jsem to neprožíval nějak tragicky. Vyrůstal jsem mezi handicapovanými lidmi v Jedličkově ústavu, proto jsem si to příliš nepřipouštěl.
Kdy jste si to začal opravdu uvědomovat?
Asi až kolem puberty. To přišlo první uvědomění toho, že to budu mít trochu jinak než většina ostatních.
Je pravda, že děti pro svou neznalost a neschopnost uvědomění si vážnosti situace bývají občas dost zákeřné. Prožíval jste kvůli svému handicapu třeba i šikanu na škole?
Možná se budete divit, ale mám to štěstí, že jsem nic podobného nikdy nezažil. Ale jak říkám, v období dětství jsem se pohyboval téměř pouze mezi handicapovanými lidmi, takže jsem si to tolik nepřipouštěl.
Jak vás vlastně napadlo, že se budete věnovat sportu?
Už v Jedličkově ústavu mě vychovatelé vedli ke sportu. Bavilo mě to, proto jsem u sportu zůstal. Je skvělé, že i pro různě handicapované lidi je dnes spousta možností, jak být fyzicky aktivní.
Jak jste se dostal konkrétně k hokeji, v rámci kterého dnes Česko reprezentujete na paralympijských hrách?
V Jedličkově ústavu jsem měl kamaráda Martina, se kterým jsme hráli na chodbách hokej. Po nějaké době jsme byli na ukázce sledge hokeje (sledge hokej, též para hokej, je sport, který je příbuzný lednímu hokeji, ale je určen pro handicapované hráče, pozn. red.) v Praze. Když jsem si to poprvé zkusil, tak jsem měl ihned jasno v tom, že se chci tomuto sportu plně věnovat.
V rámci sportovní kariéry toho za sebou máte opravdu hodně. Co považujete za své dosavadní největší úspěchy?
Že jsem se dostal na tři paralympiády: Vancouver 2010, Soči 2014 a Pchjongčchang 2018.
Jaké další sporty vás baví?
Ještě hraju florbal za Tatran Střešovice. Věnoval jsem se i paraboxu a všelijakým adrenalinovým sportům. Ve volném čase pak velmi rád rybařím a cestuji. Všechno mě to nabíjí pozitivní energií. Dá se říct, že pro mě neexistuje žádná překážka. Jsem totiž přesvědčený, že v životě se musí zkusit všechno. I když můj výchozí bod nebyl tak jednoduchý, nikdy jsem to nevzdal.
Co na vaši sportovní kariéru a úspěchy říká rodina?
Jsou pyšní a moc rádi, že se mi podařilo dostat se tak daleko. Jsou rádi, že se aktivně věnuji sportu. Ačkoliv dříve naše vztahy nebyly dvakrát nejlepší, dnes je to super a vycházíme spolu skvěle.
Je pravda, že vás lidé nazývají věčně usměvavým sympaťákem. Snažíte se být vždy pozitivní?
Ano, to souhlasí. Jak vyplývá ze všech mých aktivit, kterým se věnuji, snažím se žít opravdu naplno.
Nyní bydlíte sám? Jak je to pro vás těžké? Nebo si se vším dokážete bez problémů poradit?
Není to těžké, prostě si poradíte. Asi to nejde nijak blíže specifikovat. Na jednotlivé věci přicházíte postupně, to vás naučí život. Postupem času jste obratnější a obratnější.
Jak hodnotíte život pro vozíčkáře v Česku? Mám teď na mysli „bezbariérovost“, práce, možnosti uplatnění apod.?
Není to nejhorší. I v Česku se na handicapované lidi začíná myslet stále víc a víc, ale například v Americe to mají mnohem snadnější. Hodně je to však o člověku samotném. Nejhorší je sedět na zadku, stěžovat si a koukat do blba. To bych nikdy nedopustil.
Podstatnou část života jste prožil v Jedličkově ústavu, jak na to vzpomínáte?
Tam mě naučili samostatnosti a tomu, jak si v životě poradit. Zároveň jsem se díky Jedličkově ústavu dostal ke sportu, který dnes tvoří podstatnou náplň mého života. Díky tomu jsem tam, kde jsem.
Existuje něco, co byste na svém životě změnil, kdybyste mohl?
Vůbec nic bych neměnil. Vše je tak, jak mělo být.
S tím tak trochu souvisí otázka, co pro vás bylo dosud v životě nejtěžší?
Asi to, abych přesvědčil některé lidi, že jsme stejní jako oni. Jen s tím rozdílem, že sedíme na vozíku. Nepotřebujeme, aby s námi někdo zacházel jinak a neustále nás litoval. Všichni handicapovaní lidé zkrátka potřebují co nejpřirozeněji zapadnout do společnosti.
V životě jste od narození musel překonávat daleko větší překážky než většina ostatních lidí, co byste vzkázal všem lidem, kteří jsou věčně nespokojení, nemůžou v sobě najít motivaci apod.?
Ať žijí naplno a nelitují se. Život máme jen jeden. Žádný druhý nebude, takže je potřeba jej využít na maximum.