Umělec Lukáš Houdek: Své sexuální zneužití z dětství už mám vyřešené. Teď je jeho obětí moje máma
Byla to právě kuchyň, kam Lukášek za maminkou v roce 1990 přiběhl a snažil se jí sdělit, co mu Pepa v opuštěném sklepě provedl. Jenže maminka uprostřed shonu nepochytila, co jí malé dítě chce říct. A tak se mu přihodilo druhé trauma – odmítnutí nejbližší osobou, kterou v životě měl. Se silným zážitkem se o něco později svěřil spolužákovi. Zpráva se později roznesla mezi dětmi a lidé ve Stříbře si vyprávěli vtipy o tom, jak byl Lukáš sexuálně zneužit. Stal se terčem posměchu a šikany.
Celých 21 let si myslel, že ho maminka odmítla podpořit. Pak se rozhodl vše jednou pro vždy uzavřít: sexuálnímu predátorovi napsal dopis a sestavil album fotek ze svého života poznamenaného jeho činem. Protože se obával Pepovy reakce, pro jistotu album i dopis před předáním ukázal matce. Ta až v tento moment, s dospělým synem po boku pochopila, co se tehdy stalo.
Lukáši, proč si myslíš, že si tehdy Pepa vybral právě tebe?
Určitě si nás vybral víc. Myslím, že si do sklepa odvedl toho, kdo se zrovna namanul. Co si pamatuju, my děti jsme vždycky byly rády, když si s námi hrál.
Rodičům nepřipadalo divné, že se mezi dětmi pohyboval o tolik starší člověk?
Až později. Vím, že když ho pak mezi námi vídali, křičeli na něj z oken: „Ty úchyláku, vypadni, nebo na tebe zavoláme policajty!“ Mně ale Pepa imponoval. Hlavně proto, že byl starší. Pocházel ze sociálně velmi špatně situované rodiny. Ulítával si na akčních filmech, podobně jako tehdy já, nosil s sebou nunčaky a předváděl se.
Vzpomínám si, že jsem s ním vlastně šel ještě jednou. To mi bylo asi deset let. Tehdy se už nic špatného nestalo. Prostě mi řekl, ať s ním jdu do parku, a já jsem šel. Později jsem přemýšlel nad tím, proč jsem to vlastně udělal. Asi mě zajímalo, co z toho tentokrát bude. A ty nunčaky k tomu…
Jak to, že už tě znovu neobtěžoval?
Nevím, chodili jsme po lese a povídali jsme si. On se předváděl s těmi nunčaky. Pokud je pedofil – což nevím, protože většiny zneužití dětí se nedopouští pedofilové – byl jsem v tu dobu už asi mimo věkovou skupinu, která ho zajímá.
Říká se, že oběti zneužití zůstane se sexuálním predátorem vztah na celý život. Sledoval jsi počínání Pepy v pozdějších letech?
Sleduju ho pořád. V poslední době mám tendenci kontrolovat mu Facebook, kde ale skoro nic nezveřejňuje. Má dokonce i Youtube kanál. Když mě to popadne, googlím si ho… a ono nikdy nic nevypadne. Občas mě napadá, že bych si ho měl na Facebooku přidat jako přítele, protože pak by se mi ukázaly všechny jeho příspěvky. Ale tím bych se prozradil a cítil bych se divně.
Pokud ho až takto sleduješ, proč jsi ho ještě pořád neoslovil na přímo?
Mám strach, co se stane.
Bojíš se, že ti začne nadávat, nebo toho, že si pro tebe tak významný okamžik třeba ani nebude pamatovat?
Že si to nebude pamatovat nebo že to popře. A mně se rozjedou pochybnosti, jestli se to vůbec stalo. Už jednou mě popadl strach, že je to všechno třeba jen falešná vzpomínka. Ale pak jsem si zpětným procházením událostí i jejich potvrzením u okolí ověřil, že se to skutečně stalo.
Neměl jsi v pozdějším věku potřebu zasáhnout proti Pepovi, aby podobné věci neprováděl dalším dětem?
Jednou jsem ho někde potkal s dětmi. Myslel jsem si, že jsou jeho, ale byly to děti jeho sestry. Úplně jsem se lekl. Uvažoval jsem, jak to řešit – jestli jít na policii, nebo jestli je to hloupost, protože se to stalo dávno a já nemám žádné důkazy. Navíc to už bylo promlčené.
A řeším to vlastně pořád. Neustále se mě někdo ptá, proč nezveřejním jeho celé jméno. Je to sobecké, ale chráním tak sám sebe a svou rodinu. Nechci lítat po soudech a chci se vyhnout pocitu viny, že ho bez pořádných důkazů něčemu takovému vystavuji. Takže to vlastně dělám kvůli sobě.
Je otázka, jestli Pepa ještě dnes v páchání takových činů pokračuje.
Je mu nějakých 45 let. A vídávám ho občas s dětmi jeho sestry. Těžko říct, ale možné to samozřejmě je.
A co tedy s jeho sestrou promluvit? Neměla by vědět, co ti její bratr provedl?
Hodně jsem to zvažoval. Ale bojím se tragického vývoje.
Takže svého agresora vlastně chráníš.
Asi ano. Opravdu se bojím, že by si mohl něco udělat. Rodina je to jediné, co má. Kdyby ho zapudila, mohlo by to skončit dost špatně. Je to prostě tragický příběh a Pepův příběh je ještě tragičtější než ten můj.
Celé město už jistě ví o tvé výstavě, vyšla s tebou řada rozhovorů. Zprávy se musely dostat i k Pepovi. On je teď v nezáviděníhodné situaci, protože nejspíš vůbec neví, co od tebe má čekat.
Myslím, že by si se mnou mohl přijít promluvit. Docela se divím, že ještě neměl nutkání to se mnou probrat. Jestli si uvědomuje, co se tehdy stalo, musí ho to tížit.
Na celém tom příběhu je fascinující, že ty sis celý život myslel, že ses svěřil mamince, a ona přitom vůbec nepochytila tvoje sdělení. Čím to je?
Malé dítě ještě nemá slova a mentální výbavu na to, aby dokázalo popsat, co se dělo. Ona si možná myslela, že jsme si s Pepou něco udělali – ale asi ji nenapadlo, že zrovna tohle. Nepamatuju si přesně, jak ten rozhovor probíhal. Vím jen, že to bylo v kuchyni. Máma řekla něco jako: „To se ti jenom zdálo.“ Běhala tam, vařila oběd. Velmi přesně si ale pamatuju svoje zklamání, ten pocit nevyslyšení.
Druhý pokus svěřit se mámě už jsi neudělal?
Já jsem si myslel, že to musí vědět. Pak v pubertě jsem s ní měl komplikovaný vztah z důvodu mé sexuální orientace a asi i kvůli tomu zážitku z dětství. Měli jsme dost divokých hádek, někdy jsme se i prali. Něco mi řekla a já na ni křičel: „Co ty si vůbec dovoluješ mi vyčítat z pozice matky, která se vykašlala na svoje dítě!“ Vlastně jsem jí to vyčítal docela často, proto mě tolik překvapilo, že ona vlastně celou dobu nic netušila. Asi jsem to nikdy v té hádce přesně nevyslovil. Stavěl jsem na tom, že to ví.
Co tě tedy vedlo k tomu, že po 21 letech jsi pocítil potřebu znovu to rozvířit?
Mamka mi řekla, že Pepa umřel. Nakonec to bylo jinak, zemřel jeho bratr. Ale mně se ta zpráva silně dotkla a zase se mi oživily vzpomínky. Tak jsem si řekl, že mu napíšu dopis. Řeknu mu, že mu odpouštím – ne kvůli němu, ale kvůli sobě. Abych to byl schopen už jednou pro vždy uzavřít.
Napsal jsi to docela stručně. Neměl jsi potřebu víc vypsat, jak ti ovlivnil život?
Já jsem totiž očekával nějakou reakci. Předání jsem si představoval tak, že zazvoním, oni otevřou interkomem v paneláku, já půjdu k jejich dveřím, nechám si ho zavolat a tam mu to dám. A čekal jsem, že něco bude. Že nám třeba vysklí okno – proto jsem to raději před tím předáním řekl mamce.
Jak jiný by byl tvůj život, kdyby k tomu všemu v tvém dětství nedošlo?
Byl by úplně jiný. Neměl bych za sebou takové zkušenosti s patologickými sexuálními vztahy. Nebyl bych tolik šikanovaný, protože tohle byl spouštěč. Ale na druhou stranu jsem za tu zkušenost vděčný, i přestože to bude znít jako klišé. Když mluvím s lidmi, kteří se stali obětí něčeho, ochotně se mi svěří, protože cítí napojení. Mám empatii k lidem, kterým se stalo něco zlého.
Tobě se zřetězilo hned několik traumat. Zneužití, pak jako další rána odmítnutí matkou, a následně zklamání důvěry ze strany kamaráda. Kterou tu část jsi nesl nejhůř?
Tu matku. To se mi pořád vracelo. Neměl jsem pak k mamce důvěru ani v jiných věcech.
Po tom všem, co sis tam prožil, pořád jezdíš do Stříbra. Potkáváš ty, kdo tě šikanovali? Jdeš třeba na třídní sraz?
Jdu. Je to hodně zvláštní, ale já tam chodím rád. Cítím určité zadostiučinění, v jaké pozici se dneska nacházím a že žiju spokojený život. Dnes všichni děláme, že se nic nestalo. Ale ve vzduchu je cítit taková zvláštní přetvářka. Nejen z jejich strany, ale i z mojí. Přijdu na sraz a tvářím se, že jsem se všema kamarád. Co jsme si, to jsme si. Ale pro mě to tak není. Když teď dávám rozhovory, myslel bych si, že někdo z nich za mnou třeba přijde si o tom promluvit.
Takže pokud si tento rozhovor čte někdo od vás ze školy, co mu vzkážeš?
Aby klidně přišel. Myslím si, že dneska to oni potřebují mnohem víc než já. Že to nejspíš trápí víc je. Když člověk zmoudří a má sám děti, najednou vidí věci jinak a začne mu být stydno. Po jednom mém rozhovoru mi napsal můj učitel z filozofické fakulty. On sám prý něco podobného kdysi prováděl spolužákovi a nyní by chtěl požádat o odpuštění. Ale neví, kde toho člověka dnes sehnat. Cítí se tak provinile, že to chtěl napsat alespoň mně. Já jsem teď pro něj zástupce šikanovaných, kterému se může omluvit. Takže jsem otevřen tomu, aby za mnou lidi přišli. Ale pro sebe to nepotřebuju.
Jak se s tou šokující zprávou o tvém prožitku z dětství vyrovnala tvoje maminka?
Špatně. Ale vůbec ji nezpochybňovala. Okamžitě tomu věřila a připadalo mi, jako by jí najednou všechno začalo do sebe zapadat. Až pár let později začala mít vážné panické stavy, kdy ji odvážela záchranka s podezřením na infarkt nebo tři dny ležela v posteli a nemohla se zvednout. Dodnes bere léky na úzkost. My jsme nevěděli, z čeho to je. Až při dnešní diskuzi o sexuálním zneužití a traumatu mě napadlo, jestli to není výsledek toho všeho.
Mamka špatně prožívá moje rozhovory, ale všechny si je čte. Na začátku jí moje veřejné vystupování vadilo. Tvrdila, že takové věci mají zůstat v rodině. Teď vše naopak sleduje, i když ví, že jí z toho pak bude celý týden zle. Pochopila, že to má pozitivní dopad. Na dnešní diskuzi tady moc chtěla být se mnou, ale nakonec to prostě nezvládla.
Pokud čte rozhovory, může to pro ni být forma terapie, kterou je v tuto chvíli schopna připustit.
Já jsem vlastně v pozici, že ji musím utěšovat. Od začátku jsem cítil, že to prožívá opravdu špatně. Musím jí stále opakovat, že ona nenese žádnou vinu. A to není moje přirozenost. S blízkými lidmi mám problém v komunikaci. Musím se přemáhat, abych k ní byl intimní, utěšoval ji nebo ji objal. To u nás neděláme, neobjímáme se.
Ty svým způsobem supluješ psychoterapeuta. Přitom ty sám jsi tím, kdo by měl být utěšovaný…
Teď už ne. Já jsem v tom značně dál. Opravdu si myslím, že teď už je oběť ona.
Nemá maminka potřebu se k tomu všemu, o čem je tvoje výstava Výročí, taky vyjádřit?
Ona by to zatím nezvládla. Hned by začala brečet. Ale chápe, že její pohled by mohl pomoct dalším rodičům zneužitých dětí.
Zdá se, že je na čase, aby tvoje maminka potkala tvoje publikum. Odhalení tvojí matky je další performancí, která by měla přijít.
Ano, já ji postavím na piedestal.
Výstava Výročí a diskuze o tématu sexuálního násilí a rodinného traumatu proběhly v rámci festivalu Prague Pride 2020. Výstava je v prostorách The Artivist_Lab v Kampusu Hybernská 4, Praha 1 k vidění až do 6. října 2020.
Lukáš Houdek (1984)
Vystudoval romistiku na Filozofické fakultě UK v Praze. Fotografovat začal v roce 2005, kdy zaznamenával situaci Romů v Česku i v zahraničí. Od roku 2010 se začal věnovat i výtvarné fotografii – v ní konfrontoval vlastní identitu s okolní společností (sem patří i výstava Výročí, 2012). Nebál se i společensky citlivých témat, jako je například odsun německého obyvatelstva po roce 1945 nebo proměny českého pohraničí. Svoji současnou tvorbu zaměřuje na téma identity, ať už vlastní nebo transgender lidí. Vede projekt Hate Free proti nenávisti ve společnosti.
