Mladý a úspěšný klavírista Pavel Vondráček (22): „Na českou AMU jsem se nedostal, nyní studuji jednu z nejprestižnějších hudebních akademií v Bostonu“
Jak jsi se ke hře na klavír dostal? Jaké jsou úplné začátky? Hrát jsi prý začal již ve 3 letech?
S hrou na klavír jsem opravdu začal ve svých 3 letech. Z té doby mám vzpomínku, jak sedím u klavíru a hraji medvěda, tedy ty nejnižší tóny na klaviatuře, a pak ty nejvyšší, paní učitelka je nazývala zvonky. Bylo to takové seznámení s klavírem, kterým si projde asi každé dítě. Dostal jsem se k ní soukromě, protože má maminka se učila povinně hrát na klavír na vysoké škole a moc jí to nešlo. Tak asi doufala, že mně to půjde. A překvapivě mi to i šlo. Později jsem vystřídal více tříd klavíru u různých paní učitelek na poděbradské ZUŠ.
Jako malý jsem nikdy nebyl jednostranně zaměřený, a proto jsem potřeboval najít paní učitelku či učitele, který vyhoví mým vlastním potřebám a nepojede čistě rutinně podle vzdělávacího programu. To se nám s rodiči naštěstí podařilo vcelku brzy a nejen, že u této paní učitelky jsem vydržel více než 10 let, ale sedli jsme si i lidsky a vídáme se dodnes. Právě ona a její přístup má velkou zásluhu na tom, že dnes hraji na klavír.
Klavír sis tedy zamiloval hned od prvního setkání s ním?
Klavír je podle mnohých hudebníků společně se smyčci opravdový „nepřítel“ hned od začátku. V začátcích hry na klavír je asi největším problémem koordinace rukou, u pokročilejších klavíristů se pak řeší uvolněnost rukou i celého těla, prstoklad či plynulá hra z not. Já jsem začínal na klasické hudbě a té populárnější jsem se začal věnovat až později, když člověk sám začne hledat svůj hudební vkus. Vůbec mi to ale nevadilo, s pamětí či technikou jsem problémy nemíval a vážnou hudbu jsem vždy rád hrál i poslouchal.
Tvá tvorba obsahuje zejména klasiku, ale zasahuje také do populární hudby. Jaká byla tvá cesta k těmto žánrům?
S klasikou jsem začínal jako každý mladý klavírista již velmi brzy. Celé české hudební vzdělávání je na ní postavené a málokdo učí jinou hudbu. Asi to je i tím, že krédem tuzemského hudebního vzdělávání stále je potlačování nonartu (neklasické hudby) jako nekvalitní, podřadné hudby. Já jsem měl klasiku rád od začátku, i když jsem si prošel obdobím, kdy jsem chtěl s klavírem skončit. Díky Chopinovi jsem však u klavíru vydržel a dnes jej hraji ze všech skladatelů nejraději. A ačkoli na svých albech a koncertech představuji hlavně svou hudbu, která je spíše populárnějšího charakteru, rád bych nahrál i některá klasická díla a vnesl trochu nového větru do našeho prostředí. Jednou se mi snad poštěstí zahrát Chopinův první klavírní koncert s orchestrem, z toho bych měl opravdovou radost.
Do jakého žánru bys tedy svou hudbu zařadil?
Sám mívám problémy s tím, do jakého žánru svou hudbu zařadit. Když už najdu nějaký ten žánr, do kterého by má hudba alespoň náznakem seděla, poslechnu si několik interpretů a se zklamáním zjistím, že jsou si hodně podobní, ale má hudba tam nezapadá. Je to asi tím, že kromě populární hudby a klasického klavíru neposlouchám nic dalšího, ani jiné klavíristy populárnějších žánrů. Právě díky tomu je má hudba tolik odlišná a jde si svou cestou, protože ani v podvědomí nepřejímám jejich hudební myšlenky a spíše čerpám z klasiky a popu. K modernější klavírní hudbě jsem se dostal asi před 10 lety, kdy jsem velmi rád improvizoval. Od toho byl už jen krok k osobitému stylu, který se snažím neustále tříbit.
Říkáš, že čerpáš z klasiky a popu. Kdo konkrétně tě inspiruje nejvíce?
Abych řekl pravdu, na rozdíl od klasických klavíristů nemám vzory ve věhlasných interpretech Chopina, Beethovena, Rachmaninova ani nikoho jiného. Mnoho z nich velmi uznávám a např. Barenboimova Beethovena bych dovedl poslouchat takřka pořád. Já jsem vyrostl s klasickou hudbou v prstech, avšak obklopen populární hudbou. Táta byl vášnivý sběratel vinylů ještě za minulého režimu, a i dnes si rád koupí cédéčko, které vážně stojí za to. Osobně si rád poslechnu hudbu z 80. let, Enyu, Dido… Spíše zpěvačky než zpěváky, ale jsou i výjimky. Slabost mám také pro sopranistky, jejich hlas byl již v romantismu inspirací pro mnoho skladatelů, a to nejen pro jejich vokální díla.
Momentálně mě asi nejvíc inspiruje britská sopranistka Sarah Brightman. Její kariérní začátky, kdy si vzala klasickou hudbu, přidala skladby ve svém vlastním stylu a okouzlila svět, ji po úspěchu ve Fantomovi opery v podstatě vytvořil kariéru na dalších 40 let. I během poslední světové tour byla fenomenální a to, samozřejmě krom jiného, nápaditostí, s jakou celý koncert vystavěla. Právě ona mě inspiruje k tomu, abych s klavírem nabídnul opravdu skvělý zážitek. Hudba je důležitá, opravdu hodně, ale bez toho úžasného prostředí by ten zážitek nebyl zdaleka takový. To mi na koncertech klasické hudby trochu chybí.
Máš podobně ambiciózní cíle?
Asi se to za pár let změní, ale momentálně bych se rád představil širší veřejnosti v naší krásné zemi a úspěšně dokončil českou část turné a když koronavirus dovolí, snad na jaře vyjel i po Evropě a případně také za moře. Prorazit chci ale hlavně svou hudbou, mám rád své soukromí a nechci jej pouštět do médií. Myslím, že každý má právo být sám sebou, ať je jaký chce, a já v tom senzace nevidím.
Rozhodně se nechci dostávat do debat o své sexuální preferenci, ty moc rád povedu s lidmi, které znám, a v reálném světě. A zpět k hudbě, v delším horizontu bych se asi za sošku gramofonu nezlobil, přece jen v našich žánrech není konkurence zdaleka tak velká, ale přece jen raději vidím nadšení lidí v hledišti před sebou než výsledky anonymního hlasování v různých hudebních anketách.
V čerstvých 22 letech za sebou máš již dvě alba, můžeš nám každé z nich stručně popsat?
Své debutové album „Lost in the Wind“ jsem nahrával v patnácti, vyjevený z nahrávacího studia a velmi nervózní. Nahrávali jsme především covery populárních písní a nějaké moje vlastní improvizace, nic hudebně významného. Navíc jsem toho před lidmi neměl ještě moc odehráno a ve studiu mi to vědomí, že právě nahráváme, neudělalo moc dobře. A ačkoli se album vcelku vydařilo, považuji jej spíše za takovou první palačinku – možná byste ji vyhodili, ale nakonec ji sníte a ujde to, přesto až od druhé palačinky to začne být ono.
Po zkušenosti ze studia, kde mi spoustu věcí nevyhovovalo a výdaje i na opravdu skromně pojaté natáčení byly poměrně vysoké, jsem přesvědčil rodiče, abychom raději zkusili co nejefektivněji využít kapitál, který mi album přineslo, a vybavili si v domě jednu místnost skromnou studiovou technikou. Na ní jsem nahrál ještě v roce 2015 album „Love Stories“, které v šuplíku na vydání čekalo až do prosince 2019.
Tohle album je opravdu výrazně odlišné od mé prvotiny, a to v mnoha ohledech. Já jsem zastánce koncepčního alba, ve kterém sice máte nějaké skladby, které se lidem líbí samy o sobě, ale největší smysl dává album jako celek, od začátku do konce. Teprve to dá posluchači mého alba ucelený zážitek. Navíc využívám kromě klavíru také smyčce, zvony, perkuse, nějaké podkladové syntezátory a také varhany. A největší změna oproti prvnímu albu? Vše na „Love Stories“ je má vlastní tvorba, žádné přejímání, žádné covery.
Studuješ hudební akademii Berklee College of Music v americkém Bostonu. V čem je to jiné než studium v Česku a proč ses se za studiem vydal právě tam?
Já jsem se dokonce hlásil na HAMU v Praze, chtěl jsem studovat hudební produkci u nás. Tehdy jsem na přijímací zkoušky šel již se zkušenostmi z reálného studia i s vlastním nahráváním. Z prvního kola jsme postoupili 4 do praktické části, která mně osobně přišla velmi zvláštní. Komise se na mě dívala s velkým despektem a čím více jsem argumentoval zkušenostmi z praxe, tím více jsem cítil nepřátelství.
Nakonec vzali jiné dva uchazeče a když jsem si uvědomil, že bych musel složit přijímací zkoušku z kontrapunktu a hudebních forem, což žádný reálný hudební producent nepotřebuje, tak moc líto mi to nebylo. O zhruba dva měsíce později jsem se přihlásil na americkou Berklee s tím, že to jen zkusím. A ono to vyšlo. Nakonec jsem velmi rád, že mě na AMU nevzali.
Studium v Česku je vždy zaměřeno především na teoretické znalosti. Navíc, v ČR neexistuje vysoká škola, která by vyučovala něco jiného než klasiku. Proto i obory jako hudební produkce či hudební management jsou zaměřeny především na oblast klasické hudby. Berklee je vůdčí akademií populární hudby a jazzu, její absolventi se podílejí na těch nejúspěšnějších písních, sbírají jednu Grammy za druhou a sami pak na Berklee vyučují. Takže i my můžeme „dýchat“ trochu atmosféry práce opravdového producenta či zvukaře.
Hudba je ale prostředí, ve kterém vzdělání není zárukou vůbec ničeho. Umělecké školy vypustí každoročně spoustu absolventů, kteří nemají tu správnou povahu či dostatek štěstí a kariéru nevybudují. Naopak mnoho lidí, kteří umění nikdy nestudovali, velmi rychle vylétne do oblak a rázem je zná celý svět. Je to taková loterie, jen v té hudební je snad o něco větší šance na výhru.
S Berklee College of Music studuješ zároveň vysokou školu v Česku, jak se to dá časově skloubit? Jak často „pendluješ" mezi Českem a USA?
Překvapivě dá. Američané jsou ve vysokém školství trochu modernější než my a lze studovat velkou část po internetu. Samozřejmě to není takové, jako když máte možnost jít do opravdového studia na kampusu, ale můžete si budovat kariéru už při studiu či studovat další školu. Jinak samozřejmě není problém se vydat na kampus v Bostonu i na evropský kampus do Valencie, ale můžete vystudovat i čistě online, pokud chcete. Podvádění se opravdu nebojí, protože zrovna v hudbě to jde dost těžko. V průběhu semestru si každý týden odbydu svou porci práce na Berklee, to zabere tak 8 až 10 hodin, když jsem šikovný, a zbytek soustředím na studium tady na VŠE a také na svou hudbu.
Jaký je vlastně tvůj posluchač? Jedná se o posluchače klasické a vážné hudby nebo děláš hudbu pro všechny?
Osobně si myslím, že výlučné milovníky vážné hudby by má vystoupení zklamala, protože zase tolik té čisté klasiky tam není. Vážnou hudbu ale poslouchá mnoho lidí, kteří si pustí i pop, rock, dokonce metal, jednoduše cokoli dalšího. Naopak i milovníci populární hudby si najdou něco v mé tvorbě a to právě proto, že hudebně z populárních žánrů čerpá a turné jako takové je postavené na popových prvcích.
Jaké máš zkušenosti a zážitky z tvých cest a vystoupení v zahraničí? Můžeš vypíchnout nějakou zajímavou historku?
Abych byl upřímný, zkušeností s vystupováním v zahraničí zatím bohužel moc není. Letošní jaro mělo být v USA koncertní, ale koronavirus tam vážně řádil a podmínky na vystupování tam bohužel nebyly. Už se mi ale stalo, že jsme si s kolegyní klavíristkou spletli program a to buď musíte spěšně zareagovat, nebo to skončí opravdu špatně.
Na současné tour se několikrát převlékám a vzhledem k tomu, že na převlékání mám často jen minutu nebo dvě, pokaždé trnu, s jakými vlasovými kreacemi či s jak moc neupravenou košilí se objevím před lidmi. Pak se stává, že u videonahrávek koncertů zpětně prožívám tu estetickou újmu, kterou jsem publiku způsobil. U toho vážně trpím. Každopádně na podzim se tohle musí doladit.
Jak bude probíhat tvé podzimní turné, na co se posluchači mohou těšit a proč by měli přijít?
Já doufám, že bude opravdu krásné! Posluchači se mohou těšit na zhruba hodinu a půl dlouhý koncert klavírní hudby. Společně s hostujícími klavíristy a houslisty představíme vybrané skladby z mých dvou alb, hudbu Yirumy, Einaudiho, Chopina… Oproti tradičním klasickým recitálům je prostředí koncertu úplně jiné.
Hodně energie jsme zaměřili na program a vše okolo něj. Velmi důležité je pořadí skladeb, které skladby a kdy zazní, ale také prostředí, ve kterém vystupuji. Pro celé turné jsme vybírali zajímavé koncertní síně a stavby, které nabízejí atmosféru samy o sobě. To celé okořeníme osvětlením, svíčkami a na některých koncertech samozřejmě houslemi. V prosinci jsme velmi obdobný program uvedli na dvou křtech nejnovějšího alba a to množství pozitivních ohlasů mi vyrazilo dech. Myslím, že posluchačům opravdu máme co nabídnout.
Máme za sebou několik nepříjemných měsíců spojených s pandemií koronaviru. Jak moc to změnilo tvé plány, narušilo studium, koncerty…? Jako umělec jsi byl jistě velmi omezen…
Koronavirus bohužel úplně zařízl mé umělecké snahy v USA a donutil nás přesunout české turné z května a června na srpen, září a říjen. S tím, jak se koronavirus vyvíjí a vrací, se trochu bojím, jak to na podzim v době turné bude z pohledu epidemiologického vypadat. Nechceme již tour odkládat na jaro, to bych chtěl začít připravovat nové projekty, a vzhledem k tomu, že jsem již investoval opravdu obrovské množství času, úsilí i financí do současného turné, nerad bych jej odkládal na neurčito. Naštěstí jsou naše koncerty spíše komorního charakteru a kapacity sálů jsou většinou relativně malé, takže by nás případné omezení počtu návštěvníků nemuselo tolik ohrozit. Spíše se bojím, aby lidé vůbec měli chuť přijít.
Čemu se rád věnuješ ve volném čase? Nebo jsou tvé dny naplněny pouze hudbou?
Hudbě se věnuji po velkou část dne, ať už aktivně, nebo pasivně. Určitě to ale není jediná náplň mého života a myslím, že je to tak správně. Rád posiluji a ač se mnozí domnívají, že to může škodit mým rukám, já tolik negativních vlivů nepozoruji. Naštěstí mám disciplínu, a proto v době, kdy se blíží vystoupení či celé turné, jednoduše vyřadím posilovnu ze svého týdenního plánu a ruce nezatěžuji. Obecně rád sportuji, po celý rok se snažím nějak hýbat. Když mám trochu času, rád si přečtu nějakou knihu, podívám se na hezký film či dokument. Zapomenout nesmím ani na rodinu a blízké přátele, kterým se věnuji často a mimo digitální svět.
Co považuješ za svůj největší dosavadní úspěch?
Abych byl upřímný, zatím jsem neměl dostatek času na to, abych nad touto otázkou přemýšlel. Snažím se neustále posouvat vpřed, pracovat na své kariéře a za největší úspěch tak považuji asi to, že vůbec mohu být součástí tak velkého turné. Vzhledem k tomu, že bych se hudbou chtěl živit i v budoucnu, musím se soustředit na všechny dílčí úspěchy a neustále pracovat na sobě a na své hudbě.
