Život v utajení aneb Reálné výpovědi LGBTQ+ seniorů a starších lidí, kteří svou orientaci dali najevo až v pozdějším věku

Těžko je možné představit si život v neustálém utajení a strachu. Přesně takový život měli dnešní „LGBTQ+ senioři a starší lidé“, kteří žili většinu svého života ve společnosti, která vnímala jinou než heterosexuální orientaci jako stigma. Tito lidé byli nerespektovaní a čelili diskriminaci. Mnozí lidé si stále neuvědomují, že LGBTQ+ téma se netýká jen mladé generace a skupina starších lidí, seniorů a seniorek stále zůstává neviditelnou. O tom pojednává i výstava o životech LGBTQ+ starších lidí, kterou najdete na Smetanově nábřeží v Praze.

V rámci konání této výstavy a proběhlého festivalu Prague Pride jsme se některé z LGBTQ+ seniorů rozhodli vyzpovídat. Abychom přinesli trochu objektivnější náhled do situace LGBTQ+ starších lidí a seniorů, zeptali jsme se celkem čtyř lidí na stejné otázky. Níže najdete jejich odpovědi.

Kamila (72)

Kdy jste se o své orientaci dozvěděla a kdy jste si to uvědomila?

Uvědomila jsem si to poměrně pozdě. Rozhodně ne ve 13, jak někdy čteme…

Jak pro vás bylo těžké si to uvědomit?

Trvalo mi to poměrně dlouho. Dokonce jsem docházela do sexuologické organizace. Pan primář, vzácný člověk, mi podával LSD, abych se své orientace zbavila.

Měla jste možnost někde získávat informace?

Informací mnoho nebylo. Pár sexuologických publikací, a tu a tam článek v novinách…

Měla jste možnost scházet se někde s podobnými lidmi?

Našla jsem si přítelkyni, se kterou jsem se scházela. Já jsem byla vdaná a měla dítě. Ona také. Pak se odstěhovala. A dnes jsem sama.

Jak bylo těžké v sobě dusit svou pravou identitu?

Bylo to velmi těžké. Manžel nic nevěděl až do smrti. Mrzí mě to.

Proč jste se bála vyoutovat?

Co by s tím mohl udělat? Žili jsme v pěkném manželství, i když jsem asi nebyla ideální manželka, která by mu vyvařovala to, co měl rád…

Kdy jste se rozhodla vyjít s tím navenek?

Před čtyřmi lety jsem to řekla dceři, která už je dospělá.

Co vás k tomu motivovalo?

Bylo pro mě důležité, aby to věděla. Abych tak nějak více byla sama sebou. A přijala to velmi pěkně.

Jak hodnotíte aktuální situaci pro LGBTQ+ komunitu v Česku a co by se mělo změnit?

Situace dnes se nedá s tou situací mého mládí srovnat. Mladá generace může skoro všechno. A je to dobře. Přála bych jim, aby měli možnost se ženit a vdávat za lidi, které milují, bez ohledu na to, zda je to muž, nebo žena.

3 důvody proč může být pes v koronakrizi naší silnou oporou16. 10. 2020

Adéla (55)

Kdy jste se o své orientaci dozvěděla a kdy jste si to uvědomila?

Nebyl to konkrétní bod či krátký úsek v čase. Byl to proces. Od raného dětství po první hluboký vztah se ženou. Jako když se pomalu rozestupuje mlha a kolem vás se postupně vynořuje vám důvěrně blízká a známá krajina. Ale nějaké konkrétní momenty „osvícení“ si vybavuji. Je to například jméno rehabilitační pracovnice, která se mnou cvičila v rehabilitačním ústavu, kde jsem byla ve dvanácti na půl roku kvůli vadě páteře. Moc se mi líbila. Napsala jsem si ho dovnitř penálu na zelenou koženku modrou propiskou – Edita. A abych s ní mohla být co nejdéle, opakovala jsem každý cvik dvakrát víc, než bylo třeba. Vypěstovala jsem si díky tomu ploché břicho, na které jsem pak v dospělosti balila dostupnější ženy svého života.

Vzpomínám i na film Jentl, kde Barbra Streisand hraje (heterosexuální) dívku, která se musí vydávat za chlapce, aby mohla studovat. Okamžik svatební noci, kdy si v této své falešné identitě bere ženu, která se do ní jako do chlapce zamiluje… Moje zklamání, když nevěstu opila, aby se s ní nemusela vyspat.

Jak pro vás bylo těžké si to uvědomit?

Bylo to spíš dobrodružství sebepoznání. Kdyby bylo víc informací, bylo by to rychlejší. Když člověk nemá kolem sebe žádné vzory, informace, literaturu, jiné takové lidi, tak prostě tápe. Těžké byly reakce blízkých, kteří byli zmatení stejně jako já. Maminka, která si to kladla za vinu, že udělala nějakou chybu a trápila se, že na mě budou lidi zlí, že nebudu mít děti a ona vnoučata, že budu na stáří sama. Když jí brácha oznámil, že se bude ženit, brečela štěstím. Když jsem já oznámila, že ta kamarádka, co u nás byla, je moje partnerka, rozbrečela se, ale štěstím to nebylo. Moje partnerky pak ale maminka i brácha přijali hezky. V soukromí. Na veřejnosti o tom nemluvili. A mrzí mě trápení, které jsem v čase, kdy jsem se nořila z té mlhy, způsobila klukům, se kterými jsem chodila.

Měla jste možnost někde získávat informace?

Z hlediska coming outu byl pro mě zásadní rok 1989. Přelom společenský i osobní. Před rokem 1989 to byla velká bída. Od jedné své moudré paní profesorky z gymplu, se kterou jsem pak celý život byla čas od času v kontaktu, jsem dostala Písně z Lesbu od Sapfó. Na výšce česká, americká a britská literatura, kterou jsem studovala. James Baldwin, Karásek ze Lvovic, Oscar Wilde, Radclyffe Hall. Po roce 1989 se to postupně zlepšovalo. Z Británie jsem si přivezla další várku literatury. Skutečný kulturní šok jsem zažila, když jsem v papírových inzertních novinách Annonci, které začaly po revoluci vycházet, našla inzerát „ona hledá ji“.

Měla jste možnost scházet se někde s podobnými lidmi?

Po revoluci ano. Necelý rok jsem žila v Praze, potkávala jsem se například s ženami z Lambdy. Ale většinu podobných lidí jsem v životě potkala jinde než na místech, kde se scházeli LGBTQ+ lidi, tedy tenkrát spíš lesby (nebo lesbičky, jak se některé i dnes označují), gayové a trans lidi (o intersex a nebinárních lidech se tenkrát nemluvilo). Potkávali jsme se přes práci, kamarády, zájmy.

Jak bylo těžké v sobě dusit svou pravou identitu?

Nedusila jsem ji v sobě.

Bála jste se vyoutovat?

Nebála. Ale říct to mamce snadné nebylo. Nebyl to strach, spíš pocit, že jí ublížím, zklamu. Měly jsme ale hezký vztah a rodičům oběma vděčím za to, že mě vedli ke svobodomyslnosti a pěstovali v nás dětech smysl pro spravedlnost. Tohle byl test opravdovosti a prošli jsme. Teda táta už nežil. Kamarádi všichni byli bezvadní. Ptali se, když měli něco, co pro ně bylo těžké nebo nepochopitelné, povídali jsme si o tom. Některé ty vztahy mám celoživotní. Ke své dnešní otevřenosti jsem ale putovala postupně celý život.

Kdy jste se rozhodla vyjít s tím navenek?

Když jsem začala chodit se svou první partnerkou.

Co vás k tomu motivovalo?

Touha žít v pravdě a lenost lhát. Jak má člověk před nejbližšími zatloukat něco tak podstatného, jako že někoho poprvé v životě doopravdy miluje a je šťastný?

Jak hodnotíte aktuální situaci pro LGBTQ+ komunitu v Česku a co by se mělo změnit?

V něčem posun, v něčem regres. Ale ten „zpětný chod“ se v současnosti týká i dalších menšin či vztahu společnosti k ženám a k demokracii obecně. Po revoluci jsme měli v parlamentu romského poslance (Karla Holomka), dnes tam žádný Rom ani Romka není. Étos touhy po svobodě se vytratil a autoritáři a populisti zase fedrují v lidech strach a vzájemnou nedůvěru, aby je mohli ovládat.

Pokud jde o práva LGBTQ+ menšin, tak těm, kdo chtějí a mohou žít v páru a mít třeba děti, bych přála uzákonění manželství pro všechny. A jejich širším původním rodinám taky, aby se nemuseli tátové, mámy, bráchové a ségry trápit jako ti moji. Benefity by z toho měla celá společnost. Všem bych přála život ve společnosti, kde se jeho kvalita nebude odvíjet od sexuální orientace nebo genderové identity. Transgender lidem, aby nemuseli podstupovat nucenou sterilizaci. Intersex a nebinárním lidem, aby společnost znala a respektovala i jejich formu bytí. A protože jsem v roce 2012 zakládala v organizaci PROUD první program, který se u nás začal systematicky zabývat LGBTQ+ stárnutím, tak bych si přála, aby všichni senioři a seniorky (včetně heterosexuálních) mohli svůj život završit důstojně. Ono i to noření se zpátky do mlhy je práce a proces. Nesmyslné překážky člověku berou potřebnou sílu.

Zdeněk Pohlreich: „Smažák s tatarkou se stal českým národním jídlem, bez kterého se neobejdeme“29. 9. 2020

Miroslava (70)

Kdy jste se o své orientaci dozvěděla a kdy jste si to uvědomila?

Ve 22 letech.

Jak pro vás bylo těžké si to uvědomit?

Znamenalo to stále se přetvařovat.

Měla jste možnost někde získávat informace?

Ne, vůbec žádné tenkrát neexistovaly, za totáče byla homosexualita tabu.

Měla jste možnost scházet se někde s podobnými lidmi?

Ano, v uměleckých kruzích.

Jak bylo těžké v sobě dusit svou pravou identitu?

Moc, já totiž nesnáším lež a přetvářku.

Proč jste se bála vyoutovat?

Přišla bych o místo, ve finále mě stejně kvůli mé orientaci z práce vyhodili.

Kdy jste se rozhodla vyjít s tím navenek?

Já ne, prostě to na mě prasklo. Pak už jsem alespoň sama se sebou neměla žádný problém.

Jak hodnotíte aktuální situaci pro LGBTQ+ komunitu v Česku a co by se mělo změnit?

Za posledních 20 let se pro LGBTQ+ komunitu vůbec nic nezměnilo, žádná práva atd.

„Mí klienti v době koronakrize vydělali velké peníze,“ říká finanční poradce a dává nahlédnout do své profese17. 11. 2020

Petr (47)

Kdy jste se o své orientaci dozvěděl a kdy jste si to uvědomil?

Uvědomil jsem si to na gymnáziu, asi v 17 letech. Tehdy mi došlo, že se mi líbí kluci.

Jak pro vás bylo těžké si to uvědomit?

Co znamená uvědomit si to? Myslím, že kolem svých 24 let jsem to věděl poměrně jasně. Ale nepřišlo mi, že by to nebylo slučitelné se životem v heterosexuálním manželství.

Měl jste možnost někde získávat informace?

Jen několik zmínek v sexuologických knížkách. Ale takové množství zdrojů jako dnes nebylo.

Měl jste možnost scházet se někde s podobnými lidmi?

Příležitostně jsem vyhledával sexuální partnery stejného pohlaví.

Jak bylo těžké v sobě dusit svou pravou identitu?

Bylo to velmi těžké. Žil jsem v manželství, měl jsem děti. Má rodina byla katolická. A můj způsob chování byl těžko slučitelný s katolickou morálkou.

Proč jste se bál vyoutovat?

Protože bych svým krokem zboural manželství a rodinu. Zároveň by můj krok znamenal skandál. Což se nakonec také stalo. Proto o mé orientaci vědělo jen několik málo nejbližších přátel a samozřejmě má manželka a zpovědníci.

Kdy jste se rozhodl vyjít s tím navenek?

Po osmnácti letech manželství jsme se se ženou domluvili, že společné soužití není únosné. Že bude lepší manželství ukončit. Řekli jsme o důvodu dětem a přátelům. Velmi těžce jsem prožíval diskriminaci vůči LGBTQ+ lidem v církvi, věděl jsem, že není přijatelná a správná. A spolu s tím se neslučovalo, že jsem se se svou orientací skrýval a tvářil se jako heterosexuál.

Co vás k tomu motivovalo?

Už jsem nedokázal mlčet a stydět se sám před sebou. Vadilo mi, že podvádím člověka, se kterým jsem žil. Vadilo mi, že se o gayích a lesbách v církvi hovořilo velmi zle a setkávají se s přímými ústrky a diskriminací. Prostě jsem prožíval svou životní lež a chtěl jsem s tím skončit. Být sám sebou.

Jak hodnotíte aktuální situaci pro LGBTQ+ komunitu v Česku a co by se mělo změnit?

Situace LGBTQ+ lidí v ČR je jistě lepší, než byla třeba před třiceti lety. Ale česká společnost zdaleka není respektující, jak o sobě ráda tvrdí. Gayové, lesby a trans lidé nemají stejná práva jako heterosexuálové. Trans osoby například nutíme ke sterilizaci, což je nelidské a těžko obhajitelné. Gayové a lesby nesmějí uzavírat manželství stejně jako jejich heterosexuální vrstevníci. Obě věci by se měly co nejdříve změnit.

Zdroj: Jan Witek, Život90