Slavná česká cukrářka Mirka van Gils (59): „Myslete pozitivně, nemějte strach a buďte pokorní. Úspěch se pak dostaví sám“

Mirka van Gils Slavíková je známou českou cukrářkou, která díky své profesi procestovala velkou část světa. Je držitelkou francouzského titulu Professeur en Sucre d'Art, v roce 2002 například zvítězila ve Velké ceně Paříže v přípravě svatebního dortu Croquembouche a aktuálně působí také jako porotkyně televizní soutěže Peče celá země. V čem tkví její úspěch, proč má na sobě ráda barvy všeho druhu a z jakého důvodu nechápe lidi, kteří počítají dny do důchodu?

Před nedávnem jste na crowdfundingovém serveru Hit Hit úspěšně ukončila kampaň k nové knize. Co na výsledek říkáte?

V mém věku jsem velmi pyšná, že se něco podobného podařilo. Víte, ono vůbec dostat mě do podvědomí lidí a zařídit to, abych fungovala na sociálních sítích a ovládala i všechny další novinky, které jsou dnes potřeba, vyžaduje od mého mini týmu neustálé vysvětlování, abych to já jako stařenka pochopila.

Když za mnou přišli s HitHitem, ze startu jsem vůbec nevěděla, co to je. Ale crowdfunding pochopitelně znám a líbilo se mi, že když lidé investují, něco za to dostanou. Nám to umožnilo, abychom si knihu vydali sami. Vybralo se 330 procent našeho původního plánu, což pokrylo naše náklady. Mohli jsme si tak dovolit vyrobit unikátní knihu, na kterou jsme hrozně pyšní. Je skvělé, že se na knize navíc mohli podílet i fanoušci.

Jak to myslíte?

Mí fanoušci spolupracovali třeba na názvu knihy, kdy jsme jim dali možnost vybrat ten finální. Ale vybírali třeba i fotografie. Každý má tak pocit sounáležitosti a každý z nich se na té knize podílel, což je skvělé.

Jak dlouho kniha vznikala?

Když tak přemýšlím, někdy v polovině března začala karanténa a já jsem na poslední chvíli stihla odjet z Česka do Nizozemí. Den po mém odjezdu se zavřely hranice. První měsíc karantény jsem se věnovala Mirka studiu a natáčení videí, protože mě zajímalo, co budou lidé dělat s kvantem mouky a droždí, kterým se zásobili. Poté jsem se pomalu přesunula k tvorbě knihy. Ale je jasné, že několik receptů jsem již měla v zásobě, protože je tvořím a ukládám průběžně. Poté je dám dohromady v rámci knihy a pak teprve tvořím koncept knihy.

A kdybyste nám měla přiblížit koncept aktuální knihy?

Kdybych ji měla dát podtitulek, tak to bude něco jako “evropská cukrářka”. Kromě kokosu tam totiž není žádná exotika. Tedy pokud nepočítám koření. Ale nenajdete tam žádnou maracuju, mango, ani nic podobného. Ačkoliv to nebyl cíl, tak jsem se sama docela překvapila, jak to vyplynulo.

Když se vrátím na samý začátek vaší kariéry, jak jste vlastně došla k cukrařině?

Často o tom přemýšlím. Ale již od dětství můj táta chtěl, abych se věnovala nějakému reálnému řemeslu, které mě uživí a přežije všechno. Já jsem strašně moc chtěla stát se výtvarnicí, ale to se mu moc nezamlouvalo.

Je pravda, že od té doby jsem se mu tolikrát omluvila, že si to ani nedokážete představit. Jakmile se totiž začaly objevovat první soutěže a přicházet první úspěchy, kdy jsem například již v osmnácti vyhrála soutěž v Katovicích, což byl na tehdejší komunistické poměry maximální možný úspěch, brala jsem to jinak a cukrařinu jsem si zamilovala. Pak se to postupně vyvíjelo dál.

Gay pohádky nejsou jen moderní trend. Příběhy s LGBT postavami existovaly, ale byly záměrně z paměti lidí „vymazány“16. 9. 2020

Víte, jsem kozoroh. Ten je buď úplně líný a nedělá nic, nebo se od pevných základů se vší vervou posouvá dál. Takhle jsem to měla já. Když jsem se řemeslo začala učit, věnovala jsem se mu opravdu usilovně. Pak jsem také zjistila, že můj smysl pro výtvarnictví mohu v mém řemeslu krásně zužitkovat. Od druhého ročníku střední školy jsem soutěžila. Postupně jsem začala tvořit receptury až se to vyvrbilo do dnešní podoby.

Můžete tedy o sobě říct, že jste úspěšná?

Nevím. Co vlastně znamená “být úspěšná”? Dle mého je to přirozená paralela přímo úměrná našim výkonům. Kozorozi jsou velcí analytici. Já neměla potřebu být slavná a úspěšná. Já jsem perfekcionistka a chci dělat věci tak, abych z nich měla niternou satisfakci. Což mi následně generuje další přidané hodnoty.

Nepochybně za tím stojí spousta práce a snahy, ale můžete to považovat za úspěch?

Samozřejmě je uspokojující, k čemu to dospělo, ale nikdo snad nedělá něco jen tak, aby to padlo vniveč. To, že s tím přišly další věci, mě logicky těší, ale neměla jsem to postaveno jako první metu, které chci docílit. Pro mě je nejdůležitější, že vám budu moci upéct obyčejný koláč a vy se u něj budete rozplývat.

A jak to máte vy, když třeba navštívíte nějakou cukrárnu? Musíte mít asi trochu deformaci, že pak vše hodnotíte a hledáte chybičky?

Občas si říkám, zda jídlo hodnotit či ne, ale svým způsobem je to tak trochu má povinnost. Jestliže v tom oboru působím a myslím to s ním opravdu vážně, musím umět pochválit, ale také upozornit na to negativní.

Takže si brzo vyrobíte nějaké podobné hodnotící nálepky jako třeba Zdeněk Pohlreich?

Přemýšlím nad mnoha věcmi, ale ještě to neumím úplně správně uchopit. Nejsem příznivec vulgarit ani jakéhokoliv tvrdého přístupu. Nikdo si nic podobného nezaslouží. Každý z nás v ten daný moment udělá maximum tak, jak to v ten daný moment má nastaveno a umí to. Ale aby se obor posouval, je potřeba mít určitou sortu lidí, která přijde a řekne, co si myslí.

Když se vrátím k vaší zálibě ve výtvarnictví, je právě tohle důvodem k tomu, proč jste tak výrazná a barevná osobnost? Mám teď na mysli vaše vlasy, outfit apod.

Víte, na jednu stranu jsem tak trochu bohém, na druhou stranu mám jako každý z nás v životě úseky, které jsou hodně tmavé a v rámci kterých jsem se dost trápila. Ty se ve mně projevují většinou v černé barvě. Teď myslím mentálně. Když z takových úseků vylezete, tak tu barvu prostě nesnášíte, alespoň já to tak mám. To, co máme na sobě, se v nás odráží. Když mám na sobě barevné věci, tak se mám fajn a cítím se jako sluníčko.

Ale asi díky tomu na ulici neutečete zvýšené pozornosti?

Ano, ale díky bohu se více setkávám s tím, že mě lidé pochválí a třeba o mých vlasech řeknou, že jsou boží. Ze všeho nejvíc bavím malé děti. Hodně často slyším: „To je cool“. Za celý život jsem kromě černé měla snad všechny barvy. Občas mi někdo řekl, že na sebe potřebuji upozorňovat, ale tak to není. Je to má volba.

Naopak mám ráda klid a občas jsem raději v ústraní. Ale barevný svět mě zkrátka baví. Když je mi nejhůř, tak maluji. Když mi bylo úplně nejhůř, namalovala jsem obrovský obraz ráje s růžovými plameňáky. Visí u mě v bytě a kdykoliv někdo přijde, tak vždy říká, že v tom něco je. Má v sobě mou energii barev a dobra.

Působí na vás v těžkých chvílích pozitivně třeba i pečení?

To si pište. Někdy jsem až “vypečená”. Těsto zadělávám klidně v noci. Když mám stres, tak to funguje. Svět je sám o sobě barevná paleta lidí. Máte dobré a špatné lidi. Máte snášenlivé lidi, nenávistné, ale samozřejmě i všechny pozitivní mutace těchto slov. Když se potkám s těmi horšími lidmi a něco se stane, tak začnu péct. Peču a peču na ně! (smích) Kdo nepeče s námi, peče proti nám. To je jedno z mých hesel.

Vyznávají tohle heslo i vaši synové?

V mladším synovi mám svého následovníka. Ten již také cestuje po soutěžích a má za sebou stáže v michellinských restauracích. Ale hodně jej zajímá spíše molekulární kuchyně. Já ho od toho trochu odrazuji, protože nemám ráda chemii v kuchyni. Říkám mu, že je důležitý hlavně jazyk. Ale je to krásné, protože se doma občas hádáme, kdo bude vařit.

Já bych byla strašně ráda, kdyby se to rozrostlo i do dalších rodin. Potrpím si na to, že spolu jako rodina snídáme, obědváme a večeříme. Pokud možno, tak vždy s krásně prostřeným stolem. Takhle to dělám se všemi lidmi, kteří ke mně přijdou.

A co starší syn?

Ten mi naplňuje můj druhý “výtvarnický” sen. A to musím říct, že ani jednoho syna jsem netlačila k tomu, co mají v životě dělat. Ze staršího syna se až v patnácti letech vylíhl výtvarník. Do patnácti let nemaloval a nyní studuje Art Academy v Utrechtu. Bude z něj ilustrátor. Už má za sebou dokonce knihu a tvorbu mého loga.

Jsem z toho moc šťastná. A musím říct, že je krásné, když se vám děti pomamí. Zároveň, když to udělají samy od sebe. To je vstupenka do šťastného života.

Je známo, že žijete napůl v Holandsku a napůl v Česku. Jak moc jsou tyto poloviny vyvážené?

Kdyby nebyla korona, tak bych v letošním roce byla daleko víc v Česku než v Holandsku. Ale jinak je to opravdu padesát na padesát a je to boží. Česko je mé dislokované pracoviště. Hodně tady pracuji a dny jsou dlouhé. Vstávám ráno v šest a domů přicházím klidně až v osm či v deset večer. Zároveň zde nejsem neznámým člověkem, ale zaplaťpánbůh, že všichni lidé a fanoušci jsou neuvěřitelně laskaví a taktní, takže je fajn, že mě mile pozdraví. Ale samozřejmě je úžasné mít své soukromí, což mám hlavně v Holandsku. Mohu jít třeba nenalíčená do krámu, což bych si tady neriskla. (smích)

Jsem zcestovalá a asi bych neuměla sedět a žít jen na jednom místě. Potřebuji se neustále pohybovat. Já klidně i ze dne na den naplánuji dovolenou a prostě vyrazím, pokud je čas. Nemám strach z toho, kde budu spát, zda se domluvím či z čehokoliv dalšího. Jsem zkrátka občan světa. Nevidím v ničem problém. Přijde mi, že společnost si dnes velkou část problémů způsobuje sama a úplně zbytečně.

Je pravda, že z vás pozitivní energie přímo sálá, ale ne všichni jsou schopní být takhle pozitivní… Naopak mi přijde, že třeba v Česku je mnoho lidí strašně negativních, má tendenci se neustále ponižovat apod.

Řekněte mi proč? Každý z nás má nějakou hodnotu a nikdo není lepší, nebo horší. Ani politici, ani známé osobnosti, ani já. Občas jsou lidé na mých kurzech strašně vystresovaní. Kdyby věděli, jak jsem já vystresovaná z nich? Bojím se, že udělám chybu, že to nebude fajn, zda se jim to bude líbit apod. Řekla bych, že na mých ramenech je toho daleko více.

Nicméně jde vidět, že s tím umíte pracovat. Máte tedy nějaký recept na pozitivní myšlení a třeba i odbourání nervozity?

To po mně nechtějte vědět, protože to do rozhovoru stejně nemůžete dát. (smích)

Ale no tak…

Když jsem začala dělat dezerty pro vlivné lidi, ze kterých máme normálně obrovský respekt (prezidenti, ministři, slavné osobnosti), vždy jsem si řekla, že si toho člověka musím představit, jak ráno vstane a jak je rozcuchaný a jde v polospánku do koupelny. (smích) Musela jsem si uvědomit, že jsou to stejní lidé jako já a tím jsem se v této společnosti naučila pohybovat.

No a k tomu pozitivnu, vyznávám ještě jedno motto, které zní: „Love me or leave me.“ Buď mě měj rád takovou, jaká jsem, nebo jdi dál. Nebudu plýtvat zlostnou energií. Když se lidé dokáží naprogramovat na pozitivno, tak jej začnou také vysílat a negativci se k nim tolik nedostanou. Negativec má z pozitivna strach.

Takhle funguje síla myšlenky? Vy v něco podobného věříte?

Definitivně. Řeknu vám jednu věc. Měsíc po rozvodu mi z televize přišla pozvánka na účinkování v pořadu Peče celá země, kde jsem porotce. To je mimochodem česká verze pořadu The Great British Bake Off. Účinkování v této soutěži byl jeden z mých životních snů. Od té doby se rozjel doslova masakr pozitivních věcí. Zkrátka jsem rozprostřela křídla a pak už to šlo samo.

Vymyté zelené mozky aneb Zachrání ekologická móda svět?3. 8. 2020

Lidé by si měli více připustit, že když zakopnou, můžou jít dál. Dítě taky mnohokrát zakopne, než se naučí chodit. Stalo se, že jste řekli něco špatného? Tak jste to prostě řekli, protože jste v ten daný moment nevěděli, jak jinak mluvit. Je tedy důležité nemít strach, být pokorný a vědět, že nic není samozřejmostí. Mezi lidi by se mohla vrátit i jakási přirozená zdvořilost.

Mně například připadá půvabné, když mě mladý gentleman pustí sednout v tramvaji a já mu řeknu, že je to úžasný gentleman a že mu moc děkuji. Myslím si, že na obou stranách dojde k potěšení. Ostatní báby totiž většinou odvětí: „Sedět nechci, nejsem tak stará.“ Mají hned negativní přístup.

Hovoříte o mladém gentlemanovi, kdo vlastně patří mezi vaše fanoušky? Jsou to i mladí lidé?

Má skupina fanoušků dnes dohromady čítá na osmdesát tisíc lidí a beru je jako svou velkou rodinu, se kterou často spolupracuji. Samozřejmě je to obrovské procento žen, ale vnímám všechny fanoušky a vím, že mám ohromnou skupinu gayů a všechny je miluji. Jsou skvělí.

Věkově je to tak od dvou let až neomezeně. Jsem ráda, když podle mě pečou mladí lidé, pro které jsem něco jako maminka či babička, která je učí. Jsem také poctěna, když podle mě pečou i starší lidé. Já doufám, že budu moct radost rozdávat co nejdéle to bude možné.

Celý život jsem měla až chorobný pocit, že všechno nestihnu. Na světě se totiž dá dělat tolik věcí. Vůbec neumím pochopit lidi, kteří počítají dny do důchodu. Co to je? Jak mi může nějakým datumem končit život? Když se vrátíme do minulosti, tam žádný důchod neexistoval. Prostě se žilo, pracovalo a pak umřelo. Tak to budu mít i já.
Zdroj: Jan Witek