Dlouholetý gay aktivista Jiří Hromada: „Na prvním duhovém průvodu jsem jel v čele na kočáře s Helenkou Růžičkovou, která nás měla moc ráda“
Letos slavíme již desátý ročník festivalu Prague Pride, ale vy jste jako aktivista bojující za práva LGBT+ komunity působil již dlouho předtím, jaké vlastně byly vaše začátky?
Už je to 30. let, co vzniklo LGBT+ hnutí v naší zemi. Od té doby samozřejmě prošlo významným vývojem, nicméně na začátek bych rád řekl, že si sice připomínáme desáté výročí festivalu Prague Pride, ale ve skutečnosti je to již 17. ročník pridu u nás.
Takže se zde duhové průvody konaly již dříve?
Ano, ale začali jsme s tím trochu opatrně. První čtyři ročníky jsme pořádali v Karlových Varech. Přijelo tak 300 až 400 lidí a trvalo to týden. Festival se konal týden před filmovým festivalem a taktéž v hotelu Thermal, kde probíhaly besedy, filmy, divadla a na závěr i mini průvod.
Nebylo tam sice tisíce lidí, ale vzpomínám na jednu krásnou chvilku, kdy jsem jel v čele průvodu v kočáře taženém čtyřspřežím a vedle mě v duhovém klobouku a v duhových šatech seděla Helenka Růžičková. Ta nás měla hodně ráda a byla také součástí rady časopisu SOHO revue (v letech 1992–1997 byl Jiří Hromada šéfredaktorem kulturně společenského časopisu pro gay a lesbickou komunitu, pozn. red.).
Tudíž hlavním městem duhových průvodů byly Karlovy Vary?
Pak následovaly ještě dva ročníky v Brně a mezi nimi jeden ročník v Táboře.
Proč se nic podobného nekonalo v Praze?
My jsme Prahu vynechali schválně, protože jsme se báli průšvihů spojených s organizací. Raději jsme proto vyjížděli mimo a sbírali zkušenosti. V Brně jsme mimo jiné měli i první zkušenost s útoky.
Sešli jsme se na Moravském náměstí, kde s námi mimo jiné byla i ministryně pro lidská práva Džamila Stehlíková, které jsem tenkrát dělal šéfa poradců pro menšiny. Fašisti ten den udělali takový fígl, že za náměstím vyvolali nepokoje, aby se na nich seběhli všichni policisté, ale v domech na náměstí se schovávali další fašisté, kteří na nás poté zaútočili. Naštěstí byla policie připravena a do pár minut zakročila. Ale s lidmi to samozřejmě trochu zahýbalo a chtěli odejít. Nakonec jsem jim promluvil do duše a dali jsme se opět dohromady.
V roce 2010 pak nastoupil Czeslaw Walek a spolek Prague Pride. Od té doby se koná známý Prague Pride festival.
Mnohé lidi možná napadá otázka, proč se pražský duhový festival koná právě v srpnu, když si průvodem máme připomínat mimo jiné stonewallské nepokoje (více zde), které se historicky odehrály v červnu, což je také měsíc, který se celosvětově považuje za tzv. duhový…
Víte, festival Prague Pride se těší velké účasti návštěvníků i díky cizincům, kteří často cestují na podobné festivaly po celém světě. Evropská města (Berlín, Vídeň, Praha apod.) se proto dohodla, že nebudou zbytečně dublovat termíny a že si je rozdělí, aby měli turisté možnost navštívit vícero akcí během roku. Praha byla jedna z posledních, proto je to až srpen. Ale to nevadí, prázdniny se na to skvěle hodí.
Co říkáte na názor některých lidí, že je festival zbytečný a že se jedná jen o producírování nahých lidí Prahou?
Tato představa vzniká především kvůli komerčním médiím. Ta z celého průvodu většinou zabírají jen „výjimečné“ typy osobností. Vůbec neberou v potaz těch dalších několik desítek tisíc lidí. Ani to, že tam jsou maminky s dětmi, slušně oblečení lidé apod. Zároveň se jen hovoří o průvodu, ale o dalších více než 100 akcích, besedách, výstavách, workshopech a dalších doprovodných akcích, které provází celotýdenní festival, nikde řeč není.
Také se neustále hovoří o demonstraci a já stále říkám, že to není demonstrace. Že je to oslava. My již nepotřebujeme demonstrovat svou jinakost a rovnoprávnost, protože v principu se naše situace již dost změnila k lepšímu a chybí jen několik detailů k tomu, abychom tady měli opravdu rovnoprávnost. Není to jen o registrovaném partnerství či manželství, ale třeba i o dárcovství krve.
Je pravda, že s registrovaným partnerstvím je ve velké míře spojeno i vaše jméno…
Ano, to mi vždy předkládá spousta novinářů, ale to nejpodstatnější je cesta k registrovanému partnerství, která trvala 15 let. V roce 1990 vyplynulo po prvním průzkumu veřejného mínění, že nás akceptuje pouze 10 procent občanů. To bylo způsobeno i komunistickým režimem, kdy se o nás mluvilo málo a když, tak převážně špatně. Ale z těch 10 procent to v roce 2006, kdy bylo zavedeno registrované partnerství, bylo již 70 procent a loni už celých 80 procent. Proto již Prague Pride nenazývám demonstrací, ale normálním letním festivalem, kterého se dnes účastní mnoho lidí, nejen gayové a lesby. Fašistů je naštěstí čím dál tím méně.
Foto: Juan CalderónDnes už tady sice registrované partnerství máme, ale co všechno stálo za jeho uzákoněním?
Mohu říct, že jsme vůbec nevěděli, do čeho jdeme, ale měli jsme obrovské nadšení a chtěli jsme hlavně rovnoprávnost. Čtyřikrát to neprošlo, vždy o jeden až dva hlasy. Nakonec se to i přes vetování tehdejšího prezidenta Klause podařilo. Vetování jsme mimochodem považovali za obrovský podraz, zvlášť od něj.
Z jakého důvodu?
Co si budeme povídat? Lidé se mě ptají, zda je Václav Klaus gay a já jim říkám, že jsem s ním nikdy nespal, ale když se zeptají, zda si to myslím, tak řeknu, že ano.
Nicméně vraťme se k prosazení registrovaného partnerství. Jak to tedy vypadalo?
Když přišel pátý pokus o prosazení registrovaného partnerství v roce 2006, tak nám například Jiří Paroubek sdělil, že celá ČSSD to podpoří a k tomu i další poslanci. Celkově jsem tak napočítal 110 podporujících hlasů. Třeba i ODS dala 13 hlasů. Předsedou klubu byl tenkrát Jiří Pospíšil, který tomu pomohl.
Pak se stala neskutečná věc. 15. března jsem seděl ve sněmovně na balkóně, kde bylo plno našich lidí. Všichni věřili, že to projde. Před tím se pochopitelně projednávaly jiné body a pak mi zvonil telefon. Volal můj tajemník Miloslav Šlehofer, že poslouchal rádio, kde členové ODS prohlásili, že se rozhodli podpořit Klause a těch slíbených 13 hlasů nám nedají. V ten moment jsem myslel, že to nevyjde…
Tak trochu tuším, že jste to zachránil… (smích)
Ano, snažil jsem se volat všem známým poslancům, ale nezvedali to. Dovolal jsem se až mladé paní poslankyni Konečné z KSČM, na kterou jsem to vychrlil a prosil ji, ať najde poslance z KSČM, kteří se dříve zdrželi hlasování. Chtěl jsem, aby nahradili hlasy ODS. Ona odvětila, že to nestihne, že teď během jednání nemůže lítat po sněmovně. Nakonec došlo k našemu bodu a předseda sněmovny řekl, že vyhlašuje obědovou pauzu a že se náš bod bude projednávat poté. Tak jsme úplnou náhodou získali další hodinu a já jen čekal, jak to dopadne.
Po hodině se poslanci opět sešli, já jsem volal poslankyni Konečné, ale ona to nezvedala. Říkal jsem si, že je to průser. Pak se hlasovalo, ale bylo jen 97 hlasů pro. Málem jsem spadl z balkónu, ale nejstarší poslanec z KSČM vstal a říká: „Prosím vás, já tady mám, že tu nejsem, ale všichni vidíte, že tu jsem, takže nějaká chyba v hlasovacích přístrojích.“ Oni to samozřejmě udělali schválně, aby zjistili, zda nelžu. Zda třeba jen nechci víc hlasů.
Pak probíhalo druhé hlasování. Najednou bylo 102 hlasů. To zase vystoupilo KDU-ČSL, že tam mají nějakou chybku. Chtěli to pokazit. Pak proběhlo třetí hlasování a bylo 101 hlasů pro. Zbořili jsme sněmovnu a pak celou noc i všechny gay kluby. Bylo to nádherné. Teď by bylo dobré docílit toho, abychom v Česku měli jen jeden institut – manželství pro všechny.
Když se ještě vrátíme do historie, co byly vlastně první věci, které jste pro LGBT+ komunitu dokázali prosadit?
Třeba to, že většina mohla mít intimní vztah již v patnácti letech, ale my až v osmnácti. Díky nám to však tehdejší ministr vnitra Jan Ruml srovnal na stejnou úroveň patnácti let. Druhým momentem bylo zničení tzv. „růžových seznamů“, které tvořila tajná policie, která mapovala, kdo je gay či lesba, aby jej mohli zneužít, kdyby byl proti politice.
Pak přišla obrovská věc – vynětí homosexuality ze seznamu nemocí a taktéž vznikala spousta kulturních akcí, ale napadá mě i prevence HIV.
HIV. To je jedna z dalších věcí, která je spojována převážně s homosexuály…
Prvních sto pozitivních HIV lidí totiž byli gayové. Takže jsme na ministerstvu zdravotnictví zřídili Národní komisi boje proti AIDS – výkonný výbor, kde jsem byl já a doktor Ivoš Procházka, se kterým jsme vytvořili preventivní program. Rozdávali jsme kondomy, vytvořili krátká naučná videa a musím říct, že se nám podařil takový malý zázrak. Okolo nás byly miliony HIV pozitivních lidí a statisíce jich umíraly. U nás bylo za třicet let 3700 HIV pozitivních a okolo 600 mrtvých. To je v porovnání se světem velmi nízké číslo.
Nicméně velká věc přišla také v roce 2010, kdy jsme u Džamily Stehlíkové, tehdejší ministryně pro lidská práva a národnostní menšiny, prosadili antidiskriminační zákon. Poté jsme rozpustili celostátní platformu hnutí a každý si následně vytvořil svou zájmovou skupinu. Dnes existuje organizace turistická, sportovní, LOGOS (pro věřící gaye a lesby), hudební, ale třeba také Prague Pride festival. My už jsme toho z našich zkušeností učinili hodně, ale je nová moderní doba, tak aby vše odpovídalo pokroku času, je zde prostor pro novou generaci aktivistů, kterým se doufejme podaří prosadit těch pár dalších detailů k úplné rovnoprávnosti.
Foto: Juan CalderónTakže stále je nutné bojovat?
Teď už zbývá pouze jediná věc, aby všichni z naší minority věděli, že láska a pravda vítězí nad lží a nenávistí. A měli by se podle toho řídit. Já vím, že někteří jsou více pasivní a třeba jsou i trochu proti, protože se zatím neotevřeli světu, ale antidiskriminační zákon již vyřešil vše. Už na vás nikdo nesmí na ulici zavolat „teplouši“, „buzerante“. Mohl by za to jít na dva roky do vězení, kdyby byl zažalován. Už nikdo nesmí jen kvůli orientaci někoho vyhodit ze zaměstnání. Takže důležité je nebát se, poradit se, zavolat si a pokud si nevíte rady, existují třeba i duhové poradny (například Sbarvouven.cz, pozn. red.).
Nicméně vývoj v Česku, co se životních podmínek pro LGBT+ týče, vidíte růžově?
Já ho nevidím růžově, protože to by znamenalo, že je vše krásné. Je to těžké úsilí, které nesmí nikdy polevit. Důležité je také to, kam se bude ubírat naše vláda. I k nám do sněmovny se dostávají ultrapravicové síly, ty musíme hlídat. Ale je pravda, že si vedeme dobře.
Na závěr rozhovoru bych vás rád poprosil o nějaký závěrečný vzkaz všem lidem v rámci desátého ročníku festivalu Prague Pride.
Já se dlouhodobě řídím dvěma myšlenkami. Denis Diderot řekl: „Je nezbytné konat dobro, musíme ho ale konat dobře.“ A můj velký vzor Gándhí řekl: „Buď tou změnou, kterou chceš uvidět.“ Tak konejme dobře a buďme…
