Randěte „mimo svoji ligu“. Vztahy atraktivních lidí s těmi, kteří nejsou zrovna „terno“, mají mnoho pozitiv

Většina oblastí lidského života se řídí určitými (psanými i nepsaným) pravidly. Navazování vztahů pak samozřejmě není výjimkou – ostatně, každý se již někdy setkal s prohlášením, že jeho potenciální protějšek je např. „mimo jeho ligu“. Ovšem jsou mezi námi i tací, kteří v podstatě programově vyhledávají partnery/ky, kteří/é jsou méně atraktivní než oni sami…A obvykle k tomu mají dobrý důvod.

Ačkoliv v obecné rovině rozhodně nejsme zastánci jakékoliv kategorizace lidí (a to ani s ohledem na vizualitu), pravdou je, že žitá realita ukazuje, jak moc lidé i při výběru partnerů/ek podléhají různým formám hodnocení. Hodnocení míry atraktivity (nebo klidně i příslušnost k určité „lize“) se tak stalo žitou realitou a je vlastně podobné jako třeba hodnocení v soutěžích krásy. Vlastně by se klidně dalo vystihnout např. desetibodovou stupnicí. Určitým předpokladem pak je, že rande by mělo být platformou pro seznámení osob, jejichž „skóre“ je podobné. Převedeno do praxe – obvykle není očekáváno, že např. vysoký štíhlý podnikatel s vyrýsovanými svaly a tučným kontem v bance (protože atraktivita nutně nesouvisí jen se vzhledem, ale i společenským postavením) s největší pravděpodobností nepozve na schůzku stejně starou obézní uklízečku, příp. abychom byli korektnější, na rande nepůjde ani ideálně tvarována úspěšná matka samoživitelka např. s nočním hlídačem s pivním pupkem (totéž pak platí i pro gay/les vztahy, jen je pracováno s modifikovanými představami „ideálu“).

Každý dvacátý člověk má nadpočetné bradavky. Muži sice mají obvykle jen dvě, přesto je otázkou proč vlastně16. 10. 2020

Jednoduše řečeno, společensky je do jisté míry očekáváno, že by si každý měl vybírat partnera dle toho, jak je on sám na stupnici atraktivity hodnocen (protože Julia Roberts by taky pravděpodobně nešla na rande s Dannym de Vitem). Pokud se tedy člověk rozhodne začít vybírat „mimo svou ligu“, minimálně v jeho okolí to může vést k jistému překvapení. Přitom právě vztahy tvořené lidmi, kteří jsou různí (a použijeme-li již nastolený diskurs, tak „jsou z jiné randící ligy), mohou být velmi kvalitní a vykazují také mnoho pozitivních charakteristik.

„Nejsem nijak přesvědčenej o tom, že jsem nějaká super partie – ale na svejch 35 let si troufám říct, že jsem docela zachovalej, měřím skoro 190 centimetrů, boty si zavážu – takže ani břicho mi nepřekáží, a mám i vlasy (smích). Přesto jsem ale opakovaně měl krátkodobé vztahy s muži, kteří byli menší než já, silnější než já – tím teď myslím váhu, ale třeba i úplně plešatí. Jo, setkal jsem se třeba s reakcema v podobě údivu, proč jsem s ´malým plešounem´, a to přímo cituju, ale musím říct, že zrovna tyhle vztahy pro mě byly nejvíc obohacující ze všech,“ popisuje Aleš. Přitom je třeba říct, že gay komunita je vizualitou snad posedlá ještě více než společnost heterosexuální, takže překračování mantinelů vymezených představami o tom, kdo „na koho má“ a „na koho nemá“ je o to obtížnější.

Vztahy, v nichž je jeden z partnerů obecně hodnocen jako méně atraktivní než ten druhý, přitom skutečně mohou mít mnoho pozitivních dopadů na společné soužití. V prvé řadě ti, kteří mají pocit, že je jejich protějšek více atraktivní než oni sami, se ve vztazích mnohem více snaží. Projevují zájem, vyjadřují více city, jsou spolehliví a také laskaví. V tomto bodě je ale třeba zdůraznit, že nic z toho by se nemělo stát nebezpečným nástrojem v rukou toho, kdo je považován za atraktivnějšího (protože sklouznout k tomu udělat si z partnera/ky „poskoka“ je poměrně snadné a zrádné).

„Měl jsem třeba přítele, za kterým se všichni otáčeli. Jenže jsem měl pocit, že on je vlastně tím zájmem okolí tak pohlcenej, že mě ani nevnímá. Naopak když jsem někam šel s partnerem, který nebyl zrovna mainstremová ukázka atraktivity, cítil jsem se s ním perfektně, řeč nám nikdy nevázla, projevoval o mně zájem, vyjadřoval mi pozornost,“ upřesňuje Aleš.

„Nerovné“ vztahy pak podle psychologů dávají i možnost pro objevování pověstné vnitřní krásy. Ta je přitom údajně všem méně atraktivním lidem prakticky vlastní – nemohou se totiž spoléhat jen na svůj vzhled, a tak pracují na mnoha stránkách své osobnosti. A tak když půjdete třeba do klubu, vězte, že je dost možné, že ten nenápadný chlapík, co sedí na baru, bude možná i inteligentnější, sebevědomější a zábavnější než prototyp modela, který sedí vedle něj (totéž ale platí i pro výkony v sexu). Kromě toho navíc – a to konkrétně v případě mužů – platí, že hezčí (atraktivnější) muži více podvádějí. To dokládají dokonce i výzkumy, podle nichž muži s vyšší hladinou testosteronu (což jsou ti, kteří jsou okolím vnímání jako více atraktivní) mají o 38 % vyšší potenciál zahýbat…

Kateřina Koki9 Mlejnková: „Dlouho jsem byla ve stresu a byla na sebe přísná, ale pak jsem si uvědomila, že je život úplně o něčem jiném.“14. 8. 2020

Jiný úhel pohledu…

Ačkoliv randit s někým, kdo je skvělý partner i milenec, je jistě žádoucí (a to i tehdy, pokud daný člověk vlastně příliš sexy není), ne vždy se jedná o model ideální. Mohou se totiž najít lidé, kteří s méně atraktivními protějšky navazují vztahy zcela záměrně, ovšem ne z důvodu výše popsaných benefitů, ale spíše kvůli vlastnímu nízkému sebevědomí. Bojí se totiž, že atraktivnější protějšek by je mohl soudit (a poměřovat s předchozími partnery/kami), a tak se konfrontaci tímto způsobem snaží vyhnout. Tato praxe pak logicky vede k tomu, že nenacházejí ve vztahu naplnění a vlastně ani sexuální uspokojení. Jak v tomto kontextu upozorňuje americká psychoterapeutka zaměřující se sexuální poruchy Pamela Stephenson Connoly, podobné chování v podstatě zahrnuje i prvek cíleného sebepoškozování. „V takových případech je třeba, aby se člověk nejprve začal starat více o své tělo a mysl a zjistil, proč své vztahy takto sabotuje. Strach by nikdy neměl ovládat sexualitu,“ doplňuje.

Možná by ale lidé měli mnohem méně problémů, kdyby úvahy o tom, kdo patří do které ligy (z hlediska vztahů, samozřejmě), úplně vytěsnili. Protože hodnocení lidí podle vzhledu (potažmo atraktivity) může být i cestou do záhuby. Ve světě posedlém vizualitou se to ale mnohem snadnější říká (píše) než reálně činí.