Čarodějka Helena (54) se mimo jiné zabývá vykládáním karet. Co vše se dá v kartách najít a co vzkazuje lidem, kteří v kartářky nevěří?

Helena žije v Karviné a ve velké míře se zabývá výkladem z karet. Mezi její klienty patří lidé z celého Česka a Slovenska, ale pravidelně si volá také s lidmi, kteří žijí v zahraničí. Jak se ke kartám dostala, co vše v nich může vidět, a jak často byste si na výklad karet měli zajít?

Jak jsi se k výkladu karet dostala?

Tak nějak jsem to zdědila po své mámě. Moje maminka měla fakt super schopnosti léčitelky a diagnostičky. Když se ti podívala do očí, ihned poznala, že máš problém. Už týden předem například věděla, že budu mít angínu a nakoupila všechny potřebné věci. Měla v sobě zkrátka nějakou nepochopitelnou sílu.

Takže jsi podobné schopnosti pozorovala i u sebe?

Pamatuji si, že když mi bylo tak 6 až 7 let, tak mě můj bratr jednoho dne odmítal vzít s sebou na bazén. Jako odškodné jsme si s kamarádkou mohly koupit nanuky. Trochu nás mrzelo, že je takové teplo a nemůžeme být na bazéně. Ale já jsem kamarádce říkala, ať se nebojí, že stejně bude pršet. Hned po chvíli se stalo, že se nad námi objevil mrak a pršelo. Takových věcí, které jsem k sobě silou myšlenky přitahovala, bylo hodně.

Nicméně byla jsem malá a nezodpovědná, takže to fungovalo i tak, že když mi můj kamarád například nechtěl půjčit koloběžku, tak jsem na něho řvala: „Zlom si nohu“. Druhý den sice nepřišel se zlomenou nohou, ale se zlomenou rukou. Ale bylo to tam… To jsou jen dva příklady z mnoha. Poté jsem na ty schopnosti nějak zanevřela a potlačila je.

A kdy ses k tomu vrátila?

Když se mi začaly stávat různé úrazy. Jednoho dne mi dokonce diagnostikovali rakovinu jícnu a cpali do mě chemoterapii. Pak se ukázalo, že mám „jen“ pupeční kýlu. Skončila jsem s obrovskými bolestmi v nemocnici, kde mě nakonec museli operovat a přímo na sále jsem na chvíli umřela.

Dostala ses do klinické smrti?

Ano, ale neviděla jsem žádný světelný tunel, kterým bych letěla. Spíše jsem hopsala po obláčcích a prožila několik zajímavých zážitků. Musím říct, že smrt nebyla zase tak strašná, ale viděla jsem tam třeba takové procesí lidí, kteří chodili neustále dokola, ztráceli se v oblacích a měli na sobě takové podivné okrové pláště. Přišla jsem k nim a cítila naprosté zoufalství. Přišlo mi to jako očistec. Ptala jsem se, kdo to je, a někdo mi odpověděl, že jsou to sebevrazi. Život totiž mrskli stvořiteli do tváře a tohle je jejich trest. A dokola chodí proto, že už znají svůj problém, který však nemůžou nijak vyřešit. Chodit tam údajně budou tak dlouho, dokud na ně někdo bude ze zoufalství myslet – rodina, partneři apod. Pak se narodí zpět na zem jako postižený člověk.

Pak jsem šla zase někam jinam a tam bylo obrovské světlo jakoby ze Slunce, do kterého jsem však mohla koukat. Poté se mnou komunikoval nějaký hlas. Ale ne v ženském rodě. Oslovoval mě jako člověka, takže jsem si uvědomila, že nahoře jsou všichni bezpohlavní a řeší se pouze duše. Ptalo se mě to, jak jsem milovala. Ne však, jak jsem milovala ostatní, ale hlavně sama sebe. A pak mi to řeklo, že ještě není můj čas, že mám pomáhat lidem a využít své schopnosti a poslalo mě to zpátky na zem.

Pak ses tedy probrala?

Ano a najednou jsem měla takovou chuť do života jako nikdy. Poté jsem jednoho dne zavítala s kamarádkou do knihkupectví a nechtěně jsem strčila do regálu, ze kterého na mě vypadla celá kazeta s kartami i s knihou o výkladu karet. Tak jsem ji strčila zpět. Pak jsem procházela dál a karty zase vypadly. Opět jsem je dala zpět. Má kamarádka mi však řekla, že chtějí jít se mnou, tak mi je koupila a od té doby jsem kartářka.

Začala jsem vykládat karty známým a kamarádům a musím říct, že jsem k tomu ani nic nestudovala. Karty mi rovnou říkaly vše. Ale nutno říct, že karty jsou jen jakési pojítko. Každému řeknou něco jiného, i když jsou stejné.

Jak to tedy probíhá, když k tobě někdo na karty dojde?

Většinou dorazí ke mně domů. Na začátku mě nezajímá ani jméno, ani co dělají atd. Ale kromě kartářky jsem zároveň tak trochu psycholog. Když cítím, že je člověk nervózní a bojí se, prozradí to na něj řeč těla. Ze začátku si proto povídáme o něčem obecném, ať se uvolní, a pak se na to teprve vrhneme.

Ze startu musím zjistit, zda jsem na ně napojena, takže aniž bych cokoliv věděla, první karty slouží k tomu, že jim potvrdím něco, co se stalo v minulosti. Vždy říkám, že když to bude sedět alespoň z padesáti procent, tak je to ok. Nicméně drtivé většině lidí to sedí z devadesáti procent. Pak už se do toho pustíme a vrhneme se na budoucnost.

Polští biskupové oznámili, že otevřou kliniky na „nápravu“ sexuální orientace. Co takový nápad dělá v 21. století?4. 9. 2020

Jak daleko do budoucnosti můžeš s kartami vidět?

Max do tří let. Ale jak říkám, já většinou jen ukážu cestu. Jedny dveře, druhé dveře a do kterých by dle mého měli jít a jak se jim v tom případě bude dařit. Pak už záleží na lidech, jakou cestou se vydají. Já jim poradím, který směr je nejlepší, ale udělat to musí sami. Samozřejmě však v kartách vidím i ty nevyhnutelné věci.

Co když se podle tebe lidé neřídí?

Je to jen a jen na nich. Pokud se kvůli tomu dostanou do nějakých těžkostí, tak se jim opět budu snažit pomoct. Ale nikdy nebudu nikomu nic vyčítat. Nejsem tady od toho, abych řekla: „Já ti to říkala“.

Jak dlouho většinou výklad karet trvá?

S některými lidmi strávím hodinu, s někým i čtyři hodiny. Není to tak, že bych měla hodinovou taxu a za další hodinu účtuji další peníze a budu to protahovat jen proto, abych vydělala co nejvíc. Klient zaplatí jednu celkovou částku a pak s ním mluvím tak dlouho, jak potřebuje.

Nejdéle jsem tady měla jednu paní, kterou ke mně doslova přitáhly její kolegyně. Přišla ve dvě odpoledne a odcházela v jedenáct večer. Měla problémy s mužem, který jí zahýbal. Navíc ji podceňoval a neustále shazoval. Ty kolegyně viděly, že to s ní jde z kopce, tak ji ke mně přitáhly. Dotyčná se u mě posadila a byla totálně mimo, koukala do země a měla strach. Za chvíli jsem však vzbudila její zájem, zjistili jsme zajímavé věci a začala mluvit víc a víc. Vypili jsme mnoho káv, udělala jsem jí jídlo a když odcházela, nechala tady jednu tašku. Říkala, že už ji nepotřebuje. Viděla jsem, že se v té tašce rýsuje flaška vína, tak jsem si myslela, že se chtěla opít, ale když jsem do ní nahlédla, byl tam ještě obrovský sáček plný léků. Její kolegyně musely vycítit, že se chtěla zabít. Nakonec od svého muže odešla, vzala si všechny věci z bytu a nyní žije mimo a je maximálně šťastná. Od toho tady jsem. Musím lidem dodat naději.

Ale často jim přece sděluješ i nehezké věci? To je přece trochu vystrašíš?

Takhle, když máš strach jít na karty, tak tam nechoď. Jako kartářka mám samozřejmě obrovskou zodpovědnost. Můžu totiž člověka srazit doslova na kolena. Pro mě je cílem, aby každý našel zdravé sebevědomí a sebedůvěru.

Proto to většinou dopadá tak, že když někomu dělám karty, pak mi ještě rok volá a radí se se mnou, co dělat dál. Jsem zkrátka i takový kouč. Stojí mě to sice čas a nemám za to žádné peníze, ale nemohu se na ty lidi vykašlat. Takové lidi mám hodně na Moravě, to jsou všechno podnikatelky nebo manažerky velkých firem. Ony mě dokonce nazývají svým koučem. (smích)

A co to sdělování “nehezkých” informací?

Jsou osudové karty a těm se prostě nevyhneš. Když například vidím, že karty ukazují nějaký úraz nebo nemoc, tak jim to většinou neřeknu na přímo. Když se mi ukáže nějaký problém, tak se zeptám, zda je například něco nebolí. Když ne, tak jim nenápadně naznačím, že by mohli mít nějaký zdravotní problém, který se však ještě nyní může začít řešit. Proto jim doporučím, ať navštíví lékaře a podstoupí daná vyšetření. Ve finále jim vlastně řeknu, že jsou nemocní, ale dodám jim důvěru a naději. Nikdy lidem nesmím vzít naději a nikdy nesmím říct, kdy umřou.

„Češi si všímají politických stran, které dělají z LGBT+ lidí umělého nepřítele tak jako v Polsku,“ říká organizátorka běhu proti homofobii1. 9. 2020

Opravdu nikdy?

Takhle, když ti přijde paní, která je v pokročilé fázi rakoviny a ví, že to má za pár, tak ji nebudu mazat med kolem huby. Nemůžu lhát. Můžu mlčet, ale nesmím lhát. Když jsem takové paní vykládala karty, tak jsem doslova nevěděla, co mám říct, protože to opravdu ukazovalo, že to má za pár. Tak jsme se na sebe jen podívaly a ona se zeptala, zda to tam je. Já jen řekla, že to není nejlepší. Ptala se, kolik má času. V tu chvíli bylo jasné, že si je smrti vědoma.

Poté začala mluvit o tom, že musí ještě rozdělit majetek, oběhnout úřady apod. Ptala se, zda to stihne. Já jí na to odvětila, zda není nejlepší se na to vykašlat. Stejně totiž neměla s dětmi nejlepší vztahy, tak proč by měla řešit, co bude s jejím majetkem.

Měla tři děti, které se o ni absolutně nezajímaly. V ten moment přichází na řadu věc, kdy bojuji za toho člověka, který přede mnou sedí, a začnu být jízlivá. Řekla jsem jí, ať je nechá, ať se o majetek klidně poškubou a ať si užívá poslední chvíle života, co to dá. Proč by měla chodit po úřadech. Ať jede do lázní, do strip baru, nebo někam, kde v životě nebyla. Vždyť už ji stejně nikdo nepomluví. Ta paní se začala smát a opravdu ihned obrátila. Užívala si poslední chvíle života a do tří týdnů byl konec.

Ale něco podobného můžeš tedy říct jen člověku, který s tím je vyrovnaný?

Přesně tak. Musím vycítit, co si mohu dovolit. Pokud bych třeba viděla, že v rodině této paní všechno klape, tak samozřejmě doporučím, ať své děti nějak zajistí, když se o ni staraly. Ale tohle mě vážně naštvalo. Tři děti a nedokážou se postarat o starou maminu.

Mohu třeba během výkladu karet zjistit i to, že je někdo nevěrný, jak to funguje sousedům apod.?

Pokud se tě to vyloženě netýká, tak ne. Nemůžeš vědět o soukromí ostatních, jak to třeba mají ve vztahu, zda mají milence apod. Ale pokud má někdo rodiče, kteří mají dluhy, a mohlo by to ovlivnit i ty děti, tak je namístě to těm dětem říct. Stejně jako zdraví rodičů, což také ovlivní život ostatních. Nicméně nejsem žádný špion. Občas by někdo chtěl karty tímto způsobem zneužít.

To víš, na světě jsou dobří i zlí lidé…

Na světě existují dva typy lidí, kteří jedou ve dvou výtazích. V jednom jsou lidé, kteří si pořád na něco stěžují, a v druhém jedou vítězové. Všichni na začátku mají stejné problémy a stejnou výchozí situaci. Nicméně nastoupit do výtahu “stěžovatelů” je jednodušší, je jich tam většina. Jsou to takoví ti lidé, kteří neustále na všechno nadávají – na vládu, na koronavirus, na práci a na cokoliv dalšího. Sami však nic nedokážou. Vítězové se totiž nebojí a řeší problémy, až když přijdou.

Jak reaguješ na to, když ti někdo řekne, že na karty nevěří?

S tím se setkávám často. Je to jejich názor. Co ode mě ti lidé, kteří kartám nevěří, čekají? Že je budu přesvědčovat o své pravdě? Na to nemám energii ani čas, takže to neřeším.

Kdybys to vzala obecně, jací lidé k tobě většinou na výklad karet chodí?

Můžu ti říct, že to často nejsou šťastní lidé, kteří dokázali vše, co chtěli. Většinou přijdou nemocní lidé či lidé, kteří mají rodinné či jakékoliv další problémy, ze kterých bych jim mohla pomoct. Ale jak už jsem říkala, musí si vždy zachovat zdravý rozum. Karty jsou pouze vodítko, které ukáže, kdy je například vhodná doba na změnu apod. Člověk však musí sám chtít a udělat ten první krok. Je to jako když ti dám recept na výbornou polévku, ale ty ji musíš udělat. Lidé, kteří se řídí kartami, mají pak daleko lepší život. Jsou to neuvěřitelné změny k lepšímu. Miluji ten pohled, když lidé odchází veselí a srovnaní.

A jak to funguje u kartářek v televizi? Není to všechno nahrané?

Výklad může fungovat i takto na dálku, stačí jen zvukový kontakt. Dá se napojit přes telefon, fotku i video. Ale v televizi většinou nejde, aby kartářka důkladně odpověděla na všechny otázky, protože tam na ně časově tlačí. Na každého mají určitý limit. I mně to jednou nabídli, ale byly to tak strašné podmínky, že jsem na ně nemohla přistoupit.

Neosočují tě lidé kvůli tomu, že si za výklad bereš peníze?

Existuje určitá fáma, že by si kartářky neměly brát peníze. Já si však neberu peníze za výklad, ale za to nejdražší, co mám, což je čas. To, že dělám karty, je má schopnost. Já jsem taková studna, ke které člověk přijde a vysype se. Nabere si čistou energii a odchází. Ale nejsem víla, abych žila z ranní rosy a slunečního svitu. (smích)

„Nejhorší bylo přiznat si, že jsem muž, který se stal obětí domácího násilí,“ říká Lumír (38)7. 10. 2020

Jak často by zájemci měli chodit na karty?

Nejlépe když přijdou jednou za rok. Jsem schopná lidem vyložit karty na rok dopředu. Když se v kartách ukážou nějaké problémy, mají alespoň dostatek času k tomu je řešit.

Jsem kartářka a jsem zde od toho, abych lidem ukázala směr. Můžu jim říct, jak něco dopadne, když půjdou směrem “a” nebo směrem “b”. Ale pak už je to na nich. Důležitá je síla myšlenky. My lidé jsme však strašně divní tvorové. Chceme pomoc od vesmíru, od pána Boha a nevím od koho dalšího. Bereme své problémy a házíme je andělům strážným, ať se starají. Neustále zkrátka žádáme nějakou velkou energii o pomoc. Ale ta pomoc nemusí být přímočará. Může vést přes problémy.

Je potřeba myslet na to, že vesmír to s námi vždy myslí dobře, akorát nás vede nějakou cestou. Je na nás být pokorní a uvědomit si, že když něco nevyjde, pravděpodobně přijde záhy něco lepšího, ale pokud budeme stále brečet, že se všechno kazí, tak to fungovat nebude. Jak si můžou lidé myslet, že s malým lidským mozečkem budou radit tomu obrovskému vesmíru, jak to má dělat? To je jako kdyby tě bolel slepák a ty budeš radit doktorovi, jak ho má vyoperovat. Je jasné, že to bude bolet, ale ten doktor je odborník. Vesmír je jako naše matka. On chce, abychom se něco naučili a posunuli dál. A od toho jsou zde i karty.

Zdroj: Jan Witek