Od sedmi let hraje v Národním divadle, k tomu dabuje pro HBO a Netflix. Představujeme vám mladého a talentovaného herce Kristiána Kašpara (21)

Kristián Kašpar ve svém velmi nízkém věku zvládl to, co se jiným nepodaří za celý život. Zvlášť pokud mluvíme o jeho herecké kariéře. Střihl si totiž již několik rolí v Národním divadle, natáčí, dabuje a vlastně ho vůbec netrápí, že nedostudoval ani střední školu. S jakými problémy se během svých hereckých začátků potýkal a co bylo to nejlepší, co jej na cestě za vysněným povoláním potkalo?

V rámci kariéry se věnuješ docela hodně věcem, která je pro tebe tou nejhlavnější?

Teď je v módě, že většina herců dělá tak nějak všechno. (smích) Zpívají, hrají apod. Já jsem primárně divadelní herec, což mě také láká nejvíc. Občas však i něco natočím.

Jak moc se liší divadlo od natáčení?

U filmu se většinou dlouho čeká a je to úplně něco jiného než divadlo, které se děje právě v tu chvíli. Zároveň je u divadla možná větší míra improvizace, proto mě baví nejvíc. Ale natáčím třeba i podcasty a mám nějaké vlastní divadelní projekty. V současné době například dvě monodramata. Také proto se nejvíce považuji za divadelního herce.

Natáčení filmů tě tedy moc nebaví?

Naopak, do budoucna bych se natáčení rád věnoval víc. Určitě mě to baví a užívám si to, avšak natáčení trochu déle trvá. Když něco natáčím, tak se to v kinech objeví až třeba za rok či za dva. Občas na to i zapomenu. (smích) Pak jen vidím, že to vyšlo. Ale musím říct, že hrozně nerad na sebe koukám…

Z jakého důvodu?

Takhle, já se na sebe podívám, abych věděl, co jsem dělal špatně a co mi přijde jako blbost. Ale nemám to rád, protože si říkám, z jakých úhlů vypadám příšerně apod. (smích) Nicméně snažím se poučit z chyb.

Jsi ještě dost mladý, takže si troufám říct, že máš na chyby nárok…

Ano, je mi teprve 21 let… (smích)

Ale za svůj krátký život jsi toho stihl už docela dost…

To díky tomu, že jsem začal profesionálně hrát již v sedmi letech. Začal jsem ve sboru, díky kterému jsem se dostal do Národního divadla, kde jsem se objevil v představení Carmen, které režíroval Zdeněk Troška. Poté jsem v Národním divadle hrál v představení Turandot, Rusalka a dostal jsem hlavní roli v opeře Pelléas a Mélisanda.

V sedmi letech to pro tebe muselo být hodně náročné...

Určitě bylo, ale zvládl jsem to díky mým rodičům. Moje máma je bývalá zpěvačka, která nyní učí na konzervatoři. Ta mi pomáhá se zpěvem. Bez ní bych to nezvládl. Ale děkuji i tátovi, který mě zase všude vozil.

Je pravda, že od sedmi let jedu neustále naplno až doteď. Bez pauzy. Takže jsem odmalička v jednom kole a prostě mě nebaví nic nedělat.

Trápí vás odlišná velikost očí nebo varlat? Asymetrií se nemusíte obávat22. 5. 2020

Neumíš odpočívat?

Moc ne. Kdybych teď odletěl na týden k moři, tak si možná trochu poležím, ale už bych přemýšlel nad tím, co udělám, až se vrátím. Jaký nový projekt vymyslím apod. Nedokážu se zkrátka zastavit.

Nepřipadá ti, že jsi díky kariéře a herectví tak trochu ztratil dětství? Přeci jen jsi měl trochu jiné starosti než chodit ven s kamarády…

Občas jsem z toho měl trochu depku. Byl jsem z toho smutný, že jsem nezažil klasické dětství, ale ve výsledku jsem vlastně zažil nádherné dětství tak trochu jinak. Když se zkoušelo v Národním divadle, trvalo to tři měsíce. Já během toho nechodil do školy a plnil si většinu úkolů doma. A když jsem zrovna nezkoušel, běhal jsem po prázdném Národním divadle, což mi v tu dobu přišlo zajímavější než sedět někde na pískovišti. Ale i to jsem zažil. Jen jsem prostě trochu více času trávil v divadle.

Všechno to zní velmi pozitivně, ale nezažíval jsi třeba i nějaký stres z toho, že něco pokazíš?

Občas mi příprava sebrala spoustu času a ztratil jsem třeba i celé prázdniny, ale chtěl jsem vše umět na jedničku. Byl jsem i díky rodičům vždy dokonale připraven. Takže to vnímám tak, že jsem víc získal než ztratil.

A jak ses dostal k dabingu?

Skrze našeho souseda Štěpána Krtičku (herec a dabér, pozn. red.), jehož rodiče jsou známí dabingoví režiséři, kteří mě postupně začali do dabingu obsazovat.

Jak se dá dostat k tak zvučným jménům, jako jsou Netflix a HBO?

Opět to proběhlo tak trochu náhodou. Ve třetím ročníku na konzervatoři jsem měl předmět dabing a náš profesor pan Beneš, který daboval například Jamese Bonda, mi jednoho dne řekl, že mě potřebuje do dabingu na tzv. sbory, ve kterých vlastně ani nemáš žádný text a dabuješ třeba jen fanoušky na fotbale, kdy jen improvizuješ a řveš různá hesla. Zkrátka dabuješ dav. Takhle jsem tam byl několikrát. Později se to začalo rozrůstat, až jsem začal dabovat pravidelně pro HBO. To bylo v době, kdy Netflix ještě český dabing neměl. Vzhledem k tomu, že dabing pro HBO i Netflix dělá stejná firma, dostal jsem se takto k obojímu.

Jaké role tě v rámci dabingu bavily nejvíc?

Na HBO jsem daboval třeba seriál Černobyl, kde jsem dokonce dostal dvouroli. Hrál jsem například ruského soudruha, což mě hodně bavilo. Pak mám rád pohádky, kdy musím hodně měnit hlas a na Netflixu jsem dělal například takového úchyla v seriálu Sexuální výchova. Nicméně většinu z těch projektů jsem neviděl.

Takže na to nekoukáš?

U dabingu ne, protože když dabuju nějaký napínavý seriál, celý ho již ve studiu vidím, takže mě potom nebaví na to koukat. Předem vím, co se tam stane.

Ale musím na pravou míru uvést, že se nepovažuji za nějakého obrovského dabéra. Jsem spíše dabér, který dabuje hodně menších rolí. Zatím nemám žádného slavného herce, kterého bych neustále doprovázel jako třeba Adam Mišík s Hollandem (Spiderman).

V divadle ses vyskytoval již od sedmi let. Jak na tak mladé herce reagují starší herečtí kolegové? Mají tendenci mladším hercům, mezi které stále patříš, například poroučet?

Když jsem byl hodně mladý, byl jsem pro ně roztomilé dítě a všichni mě zbožňovali. Já však ke svým kolegům chovám obrovský respekt a úctu, takže bych si nikdy nedovolil je nerespektovat. Je totiž pravda, že občas jsem některé herecké věci podceňoval. V tu chvíli jsem byl rád, že mi na blízku byla třeba Jana Paulová, která mě vlastně dostala do divadla Kalich. Ačkoliv je to hrozně hodný člověk, nebála se mě i pořádně seřvat. Ale bylo to pro mé dobro.

Občas se stane, že ti někdo řekne, že jsi mlaďas apod. Ale není to žádná šikana. To v žádném případě. Člověk nesmí být moc nafoukaný a vzít to z legrace a třeba se i poučit. Nicméně musím být vděčný za to, že v divadle vůbec můžu být. Existuje spousta herců, kteří by chtěli hrát a nedostanou se nikam, takže mám k tomu obrovskou pokoru.

O hercích se říká, že žijí bohémský život. Platí to i u tebe?

Ano. (smích) Já jsem největší bohém…

Jak se to projevuje?

Mám extrémní potřebu být neustále mezi lidmi a po představení proto zůstávám s kolegy v divadelní klubovně. Tam se posadíme, dorazí nějací známí, popíjí se, bavíme se apod. To mě baví. Tím ale nechci říct, že bych byl alkoholik. Nicméně vždy ze sebe musím spláchnout roli, kterou jsem hrál.

Časová vytíženost obsazovaného herce musí být už tak docela velká, pokud se navíc zdržuješ v divadle i po představení, dá se to vůbec nějak skloubit s osobním životem? Mám na mysli například vztahy…

Bohémský život bohužel přispívá k tomu, že vztahy nejsou zcela ideální. Takže je trochu těžší najít si partnera. Jezdím deset zájezdů měsíčně, někdy i víc. Jedeme například na Moravu na tři dny, kde spíme v hotelích. Pak mám celý den natáčení. Někdy i v noci. Což pak v tom druhém vyvolává různá podezření…

Polský biskup, gay a aktivista boří církevní tabu: „Naši kněží užívají Bibli jako zbraň proti LGBT lidem, jde nám o život“23. 5. 2020

Takže jsi odsouzen k tomu najít si někoho z hereckého prostředí?

Nevím, zda bych chtěl přímo herce, to asi ne. Spíše umělce jako takového. Například Jan Cina a Petr Vančura jsou skvělý herecký pár, kterému to funguje, ale myslím si, že to nemůže fungovat vždycky, protože pak na sebe ti dva žárlí z pohledu toho, kdo má víc rolí apod. Ale je možné, že k sobě také najdu herce. Nechávám tomu dveře otevřené. Ale určitě bych rád někoho z uměleckého prostředí…

Můžeme tento rozhovor pojmout jako seznamku… (smích)

Ano, do titulku dej prosím něco jako: „Herec Kristián Kašpar je nezadaný“. (smích)

Když už jsme u těch vztahů, souvisí s tím i tvá homosexuální orientace. Měl jsi kvůli tomu někdy po profesionální stránce nějaký problém?

Jsou určití lidé, především z řad starších kolegů, kteří to neberou. Stalo se mi to třeba u filmu. Jednou mě jeden režisér odmítl a já myslím, že to bylo právě kvůli mé orientaci. Údajně se bál, že tu roli budu hrát moc „teple“. Ale tohle je věc, která do herectví vůbec neleze. Navíc nejsem ani trochu afektovaný. Ale samozřejmě je těžké vtáhnout do role ty lidi, kteří to o mně vědí. Přeci jen je to stále vnímáno jako „něco jiného“. V tom to mám jako herec možná těžší.

Proto mi někteří lidé, kteří o mé orientaci věděli, doporučili, abych to nedával moc najevo a neříkal to. Nicméně jsem rád, že každým rokem je tohle téma více a více otevřené a že už se to tak moc neřeší a většina kolegů mě bere úplně normálně.

Rodina je s tím také v pohodě?

Ano, i když coming out byl pro mě samozřejmě těžký. Proběhl někdy v sedmnácti nebo osmnácti letech. Jako první se to dozvěděla má sestra, ale bohužel od někoho jiného než ode mě. Pak jsem to chtěl říct mámě, ale ta už to věděla asi dva roky. Můj táta je takový neutrální a často není poznat, co přesně si myslí, ale také to vzal skvěle. Co mě však překvapilo nejvíc, úplně nejlépe to vzala má 89letá babička. Jsem hrozně vděčný za to, že to všichni přijali a velmi mě podporují i v tom, abych si našel někoho skvělého k sobě.

Peugeot 508 – francouzský elegán s dravou náturou, který stojí za pozornost8. 5. 2020

Nyní máš 21 let, kde sám sebe vidíš za 5 či za 10 let?

Víš, jsem velmi rád, že ve 21 letech už mám za sebou čtyři hry v Národním divadle, což je pro hodně herců velký cíl. Mě však zajímá alternativní divadlo a monodrama, takže bych se rád dostal například do Studia Hrdinů, což je výborné alternativní divadlo. Za pět let bych chtěl také více natáčet filmy a třeba i vyzkoušet něco v zahraničí.

Jak se dá dostat například k natáčení filmů? Jsou důležité spíš kontakty, nebo talent?

Určitě talent. Castingy totiž hodně odhalují a režisér pozná, zda jste dobří, nebo ne. Nicméně i kontakty občas pomůžou. Pokud někde vidíte špatného herce, tak je vám jasné, jak se k tomu dostal. Ale když už si vybudujete jméno a jste známí, režiséři o vás vědí.

A co herecká škola? Ta je důležitá?

Největší blbost je, že je během studia zakázáno hrát. To je opravdu na hlavu, protože tak jsem se toho nejvíc naučil. Ve čtvrťáku mi dali na vybranou, zda dodělám školu, nebo odejdu z divadla. To jsem měl navíc jen půl roku před maturitou. Odešel jsem a od té doby jsem se neživil ničím jiným než herectvím a považuji to za svůj úspěch.

Je tedy herecká škola vůbec důležitá? Je známo mnoho významných osobností, které to v herectví dotáhly daleko a nepotřebovaly k tomu vzdělání…

Hodně starších lidí mi říkalo, že bych si měl maturitu dodělat. Jenže jsem měl tolik kšeftů, že jsem doslova nestíhal. Já jim chci ukázat, že i bez maturity dokážu žít a budu úspěšným hercem. Samozřejmě nechci nikoho nabádat, aby nestudoval, ale když je práce hodně, tak není problém nemít maturitu. Ale herecká škola ti do praxe také může hodně dát. Naučil jsem se tam věci, které bych jinak ani neznal.

Zdroj: Jan Witek