„Bába“ a „dědek“ na Bali aneb Příběh českých podnikatelů, kteří v Česku všeho nechali, sbalili se do 37kilového kufru a odcestovali na Bali, kde spokojeně žijí již tři roky
Proč jste se rozhodli odjet zrovna na Bali?
Je pravda, že jsme Asii vždy měli tak nějak v krvi. Nevím proč, ale původně jsme nad Bali nepřemýšleli. Jezdili jsme totiž asi 15 let po sobě do Thajska, kde se nám jedno místo líbilo a řekli jsme si, že tam budeme žít. Pak jsme v Thajsku asi pět let nebyli a zjistili jsme, jak se doslova mění před očima. Bohužel ne k lepšímu. Pak už jsme se tam nevraceli a objevovali spíše Malajsii a také Indonésii. Jeden měsíc jsme byli právě i na Bali.
Takže láska na první pohled?
Vůbec ne. Ale byla to velmi milá země, hodně podobná Thajsku. Dokonce lepší v tom, že jim tady věříte přátelskost a rodinnou atmosféru. Ale ani po návratu z pobytu na Bali to nebylo tak, že bychom ihned odjeli zpět. Nicméně měli jsme opravdu hektický rok s naším hotelem v Česku – problémy s některými zaměstnanci, Jindra skončil v nemocnici s totálním vyčerpáním, pak s třemi utrženými vazy v rameni apod. To byl ten bod, kdy jsme si řekli, že nám podnikání v Česku sice funguje, ale jsme z něj úplně vyřízení. Věděli jsme, že do budoucna by to s námi dopadlo zdravotně špatně. Potřebovali jsme větší klid.
Pak jsme zjistili, že máme oba stejnou myšlenku a že to musí skončit. V tu dobu jsme přemýšleli nad tím, kam půjdeme. Do Thajska už jsme nechtěli. Nakonec jsme si řekli, že dobrou volbou bude Bali. Je zhruba stejně těžké rozjet tam podnikání, píše se tam latinkou, takže to přečteme, indonéština patří mezi jeden z nejjednodušších jazyků na světě a země se nám během našeho dřívějšího měsíčního pobytu líbila.
Takže od roku 2017 žijete na Bali?
Ano, přesněji od listopadu roku 2017. Od té doby jsme nebyli v Česku a zatím to ani nemáme v plánu. Vždy říkáme, že raději koupíme letenky dětem, které si tady udělají dovolenou. Nás totiž do Česka kromě dětí nic netáhne.
To byla jedna z mých dalších otázek… Nechybí vám rodina?
Jak říkáme, jezdí sem za námi a naštěstí dnes existuje možnost, jak se skrze video spojit i na dálku. Proto mi občas připadá, že s rodinou mluvíme dokonce častěji, než bychom se potkávali v Česku. Ale tím to trochu zlehčuji. Samozřejmě, že osobní kontakt a objetí je o něčem jiném. To je jediná věc, která nám hodně chybí.
Jak na vaše rozhodnutí odjet mimo Česko rodina reagovala?
Oni na nás byli zvyklí. Odjakživa jsme podnikali v hotelnictví a když jsme si například brali pod křídla nějaký nový hotel, tak nám všichni tvrdili, že jsme se zbláznili. Stále nám předhazovali, jací jsme blázni, že to nevyjde apod. Ale my jsme tak spokojeni. Za 30 let, co jsme spolu, jsme neustále měli nějaké bláznivé plány. Jednou jsme chtěli odjet do Ameriky, podruhé do Dominikánské republiky, pak na Kanárské ostrovy apod. Všichni vždycky otočili oči v sloup a říkali si, že nás to přejde. Tentokrát nás to nepřešlo. (smích)
Naši synové jsou dospělí a nepotřebují nás každodenně. Oba jsou ženatí, takže jsme si tenkrát řekli, že teď je ta ideální chvíle, kdy můžeme vyrazit.
V Česku jste tedy všeho nechali a vše opustili. Je pravda, že jste celý svůj život museli zabalit do kufru o hmotnosti 37 kilogramů? Bylo to vůbec možné?
Přesně tak. Jindra s tím žádný problém neměl, já trošku ano. Člověk je totiž zvyklý obklopovat se různými věcmi, které však později nikdo nechce, nikde je neprodáte, máte k nim maximálně nějaký osobní vztah, ale do kufru se nevejdou. Zvažovala jsem tedy kontejner, ale to mě přešlo, pak přikoupení zavazadla či letenky první třídou, ale nakonec jsem to nechala být.
V Česku mám stále asi 15 zabalených kartonových krabic. Když za námi letěl syn, tak se mě ptal, zda chci něco z těch krabic vzít. Došlo mi, že vůbec nevím, co v nich je. Tak jsem mu řekla, ať se tam ani nedívá a jestli mi to nechybělo doteď, tak to vlastně nepotřebuji. Nebylo to sice jednoduché, ale jde to. Najednou zjistíte, že se obklopujete zbytečnými věcmi. Ale je pravda, že na Bali jsme do toho zase spadli. Asi je to pro člověka přirozené…
A nepociťovali jste nějaký strach z neznáma?
Těšili jsme se, až vycestujeme, ale přeci jen jsme generace, která se učila ruštinu. Trochu nás brzdil i náš věk. Ptali jsme se, co se stane, když budeme třeba nemocní. A podobných otázek bylo více. Nicméně postupem času jsme si uvědomili, že jsou to jen nesmyslné bariéry, které nás zbytečně svazují. Že ve finále všechno funguje tak jednoduše, že se tomu musím dnes smát. Koneckonců jsme všichni lidé a všichni jsme stejní. Máme jednu hubu, kterou mluvíme, a strach z čehokoliv je úplně zbytečný. Vždy existuje možnost, jak si poradit.
A co podnikání na Bali? Ani s tím jste neměli problém?
V Indonésii je obecně velký problém zlegalizovat podnikání. Dát vše dohromady, aby to bylo legální, stojí v Indonésii velké peníze. Ale i když máte peníze, stejně to není tak jednoduché. Naštěstí existují firmy, které se tím zabývají a všechny důležité papíry vám vyřídí. I tak to trvá devět měsíců.
Zajímá mě, jak probíhaly vaše první dny na Bali?
Pamatujeme si, že bylo sluníčko a teplo. (smích) Nicméně zamířili jsme do oblasti, o které jsme si původně mysleli, že bychom tam chtěli zakotvit. Ta se tedy od současného pobytu liší, ale to díky zkušenostem, které jsme získali později. Měli jsme však jasně daná místa, kde kvůli turismu být nechceme. Chtěli jsme větší klid. Proto jsme si vybrali Sanur, kde jsme ze začátku měli domluveno ubytování v malém hotýlku a během začátků jsme na motorce objížděli nemovitosti, které by se nám líbily na pronájem pro naši potřebu a pro vybudování menšího hotelu.
Zhruba během měsíce jsme viděli asi 40 domů. Nakonec jsme z nich vybrali jeden, ale záhy jsme zjistili, že to není ono. Postupem času jsme si uvědomili, že potřebujeme něco jiného. Takže jsme hledali další místo. Nakonec jsme zjistili, že potřebujeme klid a že naši hosté ocení přímý vstup na pláž a pobyt na opravdovém Bali, kde jim ukážeme život místních apod. Našli jsme úžasné místo, kam jsme přesídlili loni v září, a odsud se už doufám nehneme. (smích) K moři to máme 50 metrů, je tady nádherně. Nic lepšího už na Bali pravděpodobně není.
Žije takto na Bali vícero Čechů?
Dá se říct, že jich je opravdu hodně.
Drží česká komunita na Bali pospolu?
Známe zde několik Čechů, ale že bychom se nějak víc kamarádili, to zase ne. Je jen pár Čechů, se kterými se pravidelně stýkáme, ale úplně to nevyhledáváme. Je tady zároveň spousta lidí, se kterými se ani potkat nechceme. (smích)
A co místní? S těmi jste v kontaktu? Jak vnímají to, že jste se na ostrov přistěhovali, podnikáte apod.?
S místními jsme v kontaktu každodenně. Víte, když jste u nás na vesnici, tak je to opravdové Bali, když jste ve městě nebo v nějakém středisku, kde je více cítit cestovní ruch, tak jste v „Česku“. Peníze kazí charakter.
Takže tam, kde jste, vás přijali zcela bez problémů?
Ano. Je to hodně o tom, jak se k lidem chováte. Z našich hostů občas bohužel cítím jakési náznaky nadřazenosti ve stylu „já mám peníze a ty mě budeš poslouchat“. Tohle nemám ráda. S místními my ale nemáme absolutně žádný problém. Ale samozřejmě ne všichni jsou v pohodě, to si zase nebudeme nalhávat. Obecně jsou ale Balijci hodní lidé a jak se k nim chováte, tak se oni chovají k nám.
Podle toho se řídíte?
Snažíme se.
Během vašeho odjezdu do zahraničí jste ihned věděli, že zůstanete podnikat v cestovním ruchu? Nepřemýšleli jste třeba jen chvíli nad něčím jiným?
Nic jiného neumíme. (smích)
Nyní nabízíte k pronájmu pár pokojů, přemýšlíte nad tím, že podnikání na Bali ještě více rozšíříte?
Ne. Díky. (smích) Je fakt, že občas nám to řeklo i několik hostů. My však víme, co ve dvou lidech zvládneme. Sice máme nějaké zaměstnance, ale už jsme si hektické časy zažili v Česku. Teď chceme být víc v klidu, proto jsme vycestovali. Aktuální kapacita tří pokojů nám bohatě stačí. Raději ať se k nám lidé hrnou a máme plno, než aby měli pocit, že se sem dostanou kdykoliv.
Hlavně máme čas se všem lidem věnovat. Maximálně se nám sem vejde 10 lidí a už tak je toho někdy hodně. Takhle je to ideální, aby se zachovala opravdu rodinná atmosféra. Nechceme, aby lidé, kteří k nám přijedou, byli nějací „no name hosté“. Proto taky máme hodně hostů, kteří se k nám vracejí. Někteří dokonce i potřetí. O tom by to mělo být, že se tady cítí jako doma a jedou za „bábou a dědou“ na Bali. (smích)
Určitě pro nás budete mít tip, jak si Bali co nejvíc užít, na jak dlouho vycestovat...
Ideální dovolená pro Čecha na Bali je o tom, aby si odpočinul, aby nabral sílu a aby se opálil a mohl to ukázat ostatním. (smích) Ale hlavně aby něco viděl. Ať už jsou to zvířata, vodopády, rýžová pole, sopka apod. Třeba výstup na sopku absolvuje 90 procent našich klientů. Máme totiž špičkového průvodce a je k tomu nabaleno několik dalších věcí, které uvidí.
Ideální délka dovolené je zhruba 14 dní. I ten nejkratší let totiž trvá 16 až 18 hodin. Když počítám jet lag a cenu letenky, tak je škoda jet jen na týden. Za 14 dní si odpočinete, uvidíte spoustu věcí a něco z toho máte.
Podobným způsobem radíte i vašim hostům?
Je pravda, že mnoho lidí si od nás nechá poradit, a pak si dovolenou na Bali opravdu užijí. Snažíme se nabídnout něco trochu jiného než cestovní kanceláře. Nechodíme s hosty jen na místa, kde jsou davy lidí a turistů. Ale samozřejmě v nabídce máme i komerční věci, které chtějí vidět všichni. Většinou se však snažíme o trochu hlubší zážitek. Ale musíme to vytušit z každého člověka. Každý je totiž jiný. Někdo chce na Bali více nakupovat, někdo zase potřebuje dobrodružství.
Musíme však upozornit na to, že spousta Čechů má Bali zafixováno jako destinaci s nádhernými plážemi apod. Ale musí si uvědomit, že Bali není o plážích. Ano, když pojedete do nějakého plážového střediska, najdete tam všechno, ale tam je to hlava na hlavě. Na Bali však nejsou takové ty pláže z katalogu jako v Karibiku, zde je to primárně o zážitcích.
Takže se občas stává, že jsou lidé zklamaní?
Musíme říct, že máme štěstí, že k nám jezdí lidé, kteří jsou na Bali opravdu naladěni. Bali není pro každého, ale když ho přijmete, tak je to fakt paráda. Ale každý to samozřejmě vnímá jinak. Nicméně když jsou naši hosté Bali přístupní, dokážeme jim vytvořit nádhernou dovolenou.
Jak moc vás poznamenala aktuální pandemie koronaviru?
Jsme stále zavřeni. Zatím poslední varianta je, že bychom pro turisty měli otevřít někdy v září. Osobně však nepociťujeme, že by se tady něco dělo, tedy kromě toho, že tu nejsou žádní turisté a všechno je zavřené. My nějak přežíváme, ale pro některé místní je to opravdu utrpení, takže se jim snažíme pomáhat.
Jakým způsobem?
Zavedli jsme například krmení psů. Tím, že tady nejsou turisté, ani lokální prodejci jídla, nezůstávají na plážích žádné zbytky a psi, kteří zde volně pobíhají, nemají co jíst. Takže již více než tři měsíce každý den krmíme psy, vaříme rýži apod. Ale sami od 1. dubna nemáme klienty. Takže nás to samozřejmě také finančně zasahuje. I tak jsme si však udrželi všechny zaměstnance, všechny platíme.
Je hrozně cítit, že Bali má asi 70 až 80 procent příjmů z turistů. Když například rybářům koupíme pytel rýže a plato vajec, tak si nedovedete představit, jakou mají obrovskou radost. Najednou zjistíte, že i v dnešní době je možné, že lidé nemají peníze na jídlo. To je strašný průser. Takže se snažíme pomoct i lidem v okolí. Protože mají opravdu hlad a je utrpení to vidět, ale zase se nemůžeme rozdat každému. Své lidi jsme si nechali a podporujeme je, podporujeme i jejich rodiny, ale víc člověk neudělá. Nicméně i to málo je k něčemu. Doufejme, že tyto kruté časy brzo přejdou.
