Anet Antošová: „Žijte reálný život a nešperkujte si jej pomocí sociálních sítí“

Známá umělkyně, choreografka a tanečnice Anet Antošová pracovala a pracuje na mnoha zajímavých projektech, které ovlivňují statisíce lidí, přesto však stále stojí nohama pevně na zemi. Tanec vyučuje po celém světě, má za sebou spolupráci se zvučnými jmény českého i zahraničního showbyznysu, nicméně v rozhovoru pro magazín LUI jsme se ve velké míře věnovali jejímu názoru na sociální sítě, na kterých je sama velmi aktivní.

Dnes jste velmi úspěšná a uznávaná tanečnice, ale kdy jste se vlastně rozhodla, že se budete věnovat tanci?

Já jsem se po pravdě nikdy nerozhodla. A vlastně bych ani neřekla, že se věnuji jen tanci, je to umění obecně. Nicméně nic, co teď v životě dělám, jsem si neplánovala a paradoxně ani nevysnila. A to mám ráda věci naplánované a přesně srovnané. Jsem člověk, který vždy pracuje naplno, ať už dělá cokoliv. Do Prahy jsem se dostala s pětikorunou v kapse a musela jsem chodit po různých brigádách, ale vše jsem vždy dělala na tisíc procent, a díky tomu se mi otevřela spousta dalších dveří a výzev. Do každé z nich jsem šla opět naplno a naskytly se další výzvy.

Jednoho dne jsem se probudila a zjistila, že se živím tím, co miluji a co mě baví. Takže to teď beru jako jasnou věc a příště mi třeba bude naservírováno něco úplně jiného. Těším se na to! Baví mě vše, co je spojeno s tvorbou a kreativitou. Moc ráda organizuji různé akce, kdy musím vymyslet a poptat vše od nuly, když mám na starosti celý koncept videoklipu či choreografii ke koncertu v O2 aréně. Každý projekt je jiný, potkáváte nové lidi a ti vás obohacují o něco dalšího, nového, neznámého. To na své práci zbožňuji.

Na tom je krásně vidět vaše úloha influencerky, jelikož prostřednictvím nejrůznějších projektů, ale třeba i na lekcích inspirujete a ovlivňujete život mnoha lidí… Můžeme říct, že se o něco podobného snažíte i na sociálních sítích?

Myslím si, že nejvíc se má úloha influencerky odráží v lekcích a workshopech. Důvodem toho, že si mě zvou lidé z celého světa, není, že bych jim předávala nějaké speciální schopnosti a dovednosti. Ty má i mnoho dalších lektorů. Já lidem ráda předávám něco víc, a to je podle mého názoru důvod, proč je tolik bavím.

Co myslíte tím „něco víc“?

Je to věc, která není vidět a nevykřikuji ji do světa prostřednictvím svých sociálních sítí. Můj Instagram není cíleně utvořen proto, abych zvyšovala počet followerů. Kdyby byl, tak tam mám úplně jiný obsah a také jiný počet sledujících. Vím přesně, co a jak bych pro to měla dělat. Ale to by bylo všechno takové umělé. Na mých sítích vidíte především energii, lásku, neutuchající vášeň v různých podobách a samozřejmě i zadečky. Nejčastěji to jsou feedbacky z uplynulých akcí či pozvánky na akce nadcházející, kde s lidmi mohu být osobně; nebo jen emoce, které mám potřebu sdílet.

Nikdy nechci patřit mezi influencery, za kterými někdo přijde s propagací jakési značky a oni na to hned kývnou jen kvůli dobré odměně. Klidně si daný produkt vyzkouším, ale pokud mi nebude vyhovovat, nechci říkat mým sledujícím, ať ho používají. A je jedno, kolik mi za to nabídnou. Chci být sama sebou. A když se někdo na mé sítě podívá, tak jsem to já. Ať už se to týká toho, co tam píšu, jak jsem střelená, jak jsem vážná, když je třeba, a jak jsem důležitá, když něco vedu. Ale jsem to já.

Je pravda, že dnes existuje mnoho lidí, kteří na sociálních sítích vytvářejí jakýsi falešný obraz sebe sama…

Ano, někteří fotí a točí tak, aby jim to vydělávalo a aby přibývali sledující. Jiní zase prezentují odraz skutečného člověka. Obojí si určitě najde své fanoušky, nicméně já jsem spíše ten druhý typ. Žiju hezký život nejen na Instagramu, ale hlavně s lidmi. A můj Instagram na to jen poukazuje. Často na sociálních sítích najdete profil, na němž působí vše nádherně, sebevědomě, happy až pohádkově. Pak daného člověka potkáte v reálném životě a nestačíte se divit. Teď nemluvím o retuši obličeje, vybělení zubů či zúžení pasu, ale ten člověk je sám o sobě tak trochu ztracená existence, která má se svým profilem na IG pramálo společného. Ale proti gustu žádný dišputát.

Yemi A.D. pořádá světovou virtuální konferenci, která si klade za cíl „přehodnotit vše, co je možné“. Zúčastní se také Madeleine Albrightová21. 9. 2020

Takže by podle vás bylo nejlepší používat sociální sítě jen jako prostředek poukazující na reálný život?

To určitě ne. Nemohu mluvit za ostatní. Ta pestrost a různorodost zaměření profilů je fajn. I já sama se často bavím nad některými výstavními kousky. Nesmíme taktéž zapomínat na reklamu, ta zkrátka nebývá až tak reálná, jak bychom si představovali, ale funguje – a o tom to celé je. Ale co se osobní prezentace týká, Instagram je plný pozitivních zpráv typu „užíváme si tohle a tamhleto“, ale ve skutečnosti je to tak, že někteří lidé sice cestují, ale z toho výletu nic moc nemají. Většinu času fotí, aby pořídili co nejlepší fotku na Instagram. Já jsem v tomhle trochu jiná. Tam, kde jsem s lidmi a je mi dobře, telefon zkrátka používat nechci. Občas je to nutné a něco proběhne, ale spíše výjimečně.

Mohli bychom tedy říct, že nejste úplně zastáncem nových technologií a toho, jak nás ovlivňují?

To zase ne. V dnešním světě je to, řekla bych, naprosto nezbytné. Pamatuji si, jak jsme kdysi ťukali do klávesnice v chatu na ICQ, a kde jsme teď? Naše babičky to měly úplně jinak. Všechno se strašně rychle vyvíjí a nyní máme vše potřebné v mobilu. Je to úžasné, ale mám také ráda vůni knížek, svobodu a reálný život. Současně miluji lidi a nedělá mi problém něco sdílet na sítích. Denně se ke mně dostávají zprávy, že jsem někomu pomohla, což je skvělé.

Co myslíte slovem pomohla?

Občas se mi stane, že jsou mé workshopy tolik emotivní, že končí slzami – nikoliv mými. Nebo dostanu zprávu od někoho nemocného, že mu velmi pomáhám jen tím, jak jsem ve svých stories pozitivní. Nebo napíše někdo, kdo si nemůže dovolit cestovat a baví se u mých stories z cest. V tu chvíli mi vždy dojde, proč to všechno dělám a jaký to má smysl.

Potkávám holky, které si nevěří, a já jim pomocí jedné lekce změním život, aniž bych cokoliv z toho dělala nějak cíleně. Tohle má pro mě vyšší smysl, a ne to, zda má nějaká fotka či video 100 000 zhlédnutí, nebo že mi za to někdo 100 000 zaplatí. Ovšem vůbec nejlepší je, když se tyhle dva parametry potkají, že? Pár takových lidí znám. Šťastný to člověk…

Myslíte si, že už jste štěstí v životě našla?

To se nedá říct. Štěstí se nedá najít, to se musí zažít. Řekla bych, co mě dělá nejvíce šťastnou. Jsou to malé, naprosto jednoduché situace, kdy mě například přijede navštívit sestřička Nikol a beze slova mi vynese koš, udělá čaj, vyvenčí pejska...a víte co? Má z toho obrovskou radost. Nečeká za to nic a prostě se upřímně raduje. Musím zmínit, že Niki má zbytek zraku, což ji poněkud komplikuje život, ale neznám člověka, který má v sobě více lásky. Takové té čisté, bezpodmínečné. To ona mi ukazuje, jak zažívat štěstí plnými doušky, a dopřává mi to. A ani o tom neví. Od takových lidí a z takových situací se v životě učím nejvíc, protože díky nim stojím nohama pevně na zemi. Podobné příběhy ráda sbírám a často se o ně podělím třeba i s lidmi, kteří navštěvují mé lekce.

Muži jdou svou vlastní cestu. Radikální mužské hnutí touží po životě bez žen a sexu ze msty15. 9. 2020

Takže nejste jen lektorkou tance, ale často na lekcích promlouváte lidem i do duše?

Neplánovaně ano a troufám si říct, že i tímto směrem by mohla vést má další cesta. Lidé vědí, že mé workshopy nikdy nemívají 90 minut, jsou to vždy minimálně dvě až tři hodiny šílené jízdy. Ráda říkám, že neučím, ale sdílím. Někdy stačí jediný tanec, který lidem ukáže úplně všechno bez jediného slova.

To je pravda. Když je navíc spojený s krásnou hudbou, dokáže tanec vyvolat zajímavé emoce. Jakou hudbu vlastně máte nejraději?

Na úvod musím říct, že mám paradoxně hodně ráda ticho a miluju chvíle, kdy si zapálím svíčku a poslouchám jen praskot plamínku. Nicméně, když už pouštím hudbu, tak je to většinou gramofonová deska. V tomto směru se projevuje má láska k historii.

Vzhledem k tomu, že tancuji také dancehall, mám doma třeba desku Boba Marleyho dovezenou přímo z jeho muzea v Kingstonu na Jamajce. Ráda si poslechnu jazz, klasickou hudbu, hudbu 30. a 40. let, ale i R&B a hip hop z devadesátek. Doma mám většinou chuť na jiné žánry a nálady, než jaké mě provází na lekcích.

A co tréninky, ty doma neprobíhají?

Doma tancuji denně, ale není to úplně naplno. Spíše se jen tak připravuji a naznačuji pohyby. Sousedi by jinak asi zešíleli. Děje se tu často i kreslení teček, čárek a psaní poznámek, které pak na sále ožívají v tzv. 3D projekt. Kreativní místo ve smyslu pohybu to ale není.

Jaké místo byste za kreativní označila?

Určitě taneční sály. Když jsme např. zkoušeli koncert Jiřího Korna, každý den jsem chodila tvořit přímo do studia, kde jsem s lidmi trénovala, vždy hodinu až dvě předem. Jde hlavně o to, že chci být na místě činu. Na místě, kde se bude následně zkoušet, vystupovat a kde povedu lekce. Chci nasát jeho atmosféru.

Při větším projektu je dobré si někde postavit prostor stejných rozměrů, kterých bude dosahovat pozdější scéna, abych ji kvůli tvarům a velikosti dokonale znala a číslo podle toho vystavěla. Podobně je to i s prací v zahraničí, tam na ta místa jezdím den nebo alespoň večer předem. Chci si trochu zvyknout na kulturu a místní lidi. Kromě sálu mohou být kreativními tvůrčími místy třeba letiště, letadla, kavárny, či hotelové pokoje. (smích)

Zdroj: Jan Witek