„Jsem homosexuál, ale poslouchám tvrdý metal a gotickou hudbu“, říká Robin Papáček (20), který boří předsudky o gayích

Robin studuje na střední škole a mezi jeho záliby patří metal, gotika, punk, ale třeba i historický bojový šerm a s těmito styly související outfit. Podle tohoto popisku byste pravděpodobně nepředpokládali, že je Robin homosexuál. Proč má většina lidí homosexuály zaškatulkované trochu jinak, jak moc tímto Robin boří předsudky proti gayům a s čím vším se díky svému příběhu musel během života potkat?

Metal, punk, gotika… Jak ses k těmto stylům dostal?

Začal jsem jako klasický puberťák se stylem emo, což mě zhruba v 15 letech přestalo bavit. Objevil jsem tvrdší hudbu a začal jsem se v tom víc nacházet. Prvně to byla metalová hudba a skrze ni jsem se dostal ke gotické hudbě. Od toho se odvíjí i můj styl oblékání, piercingy, make-up a do budoucna třeba i různé tělesné modifikace – hadí jazyky, elfí uši apod.

Žádné tělesné modifikace zatím nemáš?

Nemám, ale plánuji. Chci si také nechat potetovat 70 až 80 procent těla. Což samozřejmě bude běh na dlouhou trať. Nějaké návrhy už mám, ale chtěl bych tetování určitým způsobem propojit, aby na sebe navazovala. Zároveň to bude stát hodně peněz, takže se na tom musí pracovat postupně.

Musím říct, že v tomto směru jako homosexuál trochu boříš určité předsudky. Metal, gotika, punk… Nic podobného většina lidí s homosexuály spojeno nemá…

To máš pravdu. Lidé obecně rádi škatulkují. Samozřejmě že tyto styly s homosexuály moc spojovány nejsou. Ale ne všichni homosexuálové jsou „slečinky“, aniž bych se tedy chtěl někoho dotknout. Již odmalička tohle škatulkování nemám rád. To je jeden z důvodů, proč se k homosexualitě moc nehlásím. Už tak jsem díky svým rysům vypadal dost jako holka. (smích)

Kdy sis svou orientaci uvědomil?

Začal jsem něco tušit asi ve 14 letech, ale dlouho jsem o sobě pochyboval. Nicméně byl jsem hubený, měl jsem víc ženských rysů, do toho jsem se skrze gotiku dostal k make-upu a díky tomu jsem na sebe samozřejmě začal přitahovat pozornost. Začali mě označovat nejen za holku, ale samozřejmě jsem si často vyslechl narážky na to, že jsem buzerant apod. Ačkoliv jsem se tomu chtěl vyhnout, úplně to nevyšlo. (smích)

Znáš vícero lidí z komunity rockerů, kteří to mají podobně?

Ve skutečnosti ne. Za tu dobu, co se na různých festivalech pohybuji mezi těmito lidmi, ale třeba i mezi šermíři, jsem nikoho takového nepotkal.

Moment, šermíři?

Ano, v poslední době mě začal hodně bavit šerm. Nedávno jsem byl dokonce na bitvě, i když jsem začal teprve před pár měsíci. Je to skvělá věc. Přivedl mě k tomu jeden známý, který mi ze začátku půjčil i svou výstroj. Moc si to užívám. Navíc komunita těch lidí, kteří poslouchají metal, gotiku apod., je dost podobná komunitě šermířů.

A jak lidé z této komunity reagují na tebe?

De facto to o mně nikdo moc neví. Pravděpodobně na ně působím jako heterosexuál...

To se svými přáteli nechceš probírat nic osobnějšího?

Například v komunitě šermířů tyto věci nikdo moc neřeší. Když jedeš na bitvu, tak už jsi většinou v dobovém oblečení. Vyjdeš z domu, vlezeš do auta a už nejsi Franta, ale třeba Šáša. Máš tedy určitou roli a těšíš se hlavně na bitvu. Nic jiného se moc neřeší.

Česká rodina zanechala život v Česku a odjela na Bali, kde buduje domy z kontejnerů. Na známém indonéském ostrově postavila i kulturní centrum11. 9. 2020

Nicméně ve společnosti gay komunity se asi moc často nepohybuješ?

Moc ne. Na střední mě jeden kamarád vzal s sebou na pár akcí, ale nejsem moc sociální člověk, takže se spíše zdržuji mimo společnost. Ale určitě v budoucnu plánuji, že nějaký gay klub navštívím. (smích)

Ale kamarádů zase tolik nemám. Všechno jsou to spíše známí. Dávám si totiž velký pozor na to, když si někoho připouštím k tělu. Nejvíc toho o mně ví asi jen tři lidé. Co mohu, tak si raději držím v sobě, protože mám špatné zkušenosti s tím, když se někomu otevřu.

Co konkrétně myslíš špatnou zkušeností?

Dříve jsem se docela dost otevřel jednomu kamarádovi, se kterým jsem se znal zhruba tři roky. Říkal jsem mu třeba i věci, které se dějí v naší rodině, jak jsem na tom psychicky apod. Ze začátku to bylo v pohodě, ale po určité době mi všechno začal předhazovat, začal mě shazovat před ostatními lidmi a de facto mi ještě více ublížil. V té době jsem měl totiž dost svých starostí.

Jakých starostí?

Velkou roli v tom hrála šikana. Navíc jsme řešili nějaké problémy i u nás doma. Měli jsme trochu horší vztahy v rodině. V tom věku jsem to asi nevnímal, ale zpětně si uvědomuji, že to na mně určité šrámy zanechalo.

Šikana byla taktéž spojena s tvou orientací?

Spíše s tím, že jsem vypadal jinak než většina ostatních. Byl jsem jediný ze třídy, kdo poslouchal rockovou hudbu, sledoval anime a celkově jsem vybočoval z řady. K tomu jsem byl dost hubený. Snažil jsem se být nenápadný, ale s mým vzhledem to moc nešlo. Takže mě to všechno dohromady psychicky drtilo.

Zároveň moc dobře nezvládám různé hádky, stresové situace, ale občas i běžnou komunikaci. Měl jsem třeba absolutní problém s tím, abych někomu zavolal. Vždy mi to strašně dlouho trvalo, rozklepal jsem se a vesměs jsem nic nevyřídil. Ale nyní se snažím s lidmi více komunikovat, takže i tento rozhovor je velký pokrok. Chci se v tom překonat a trochu více se lidem otevřít a začít lépe fungovat, jinak bych měl v budoucnu problém. Dost mi momentálně pomáhá šerm a komunita okolo něj.

Jak to nesli rodiče, když se dozvěděli, že jsi gay?

Máma to nesla hodně špatně. Táta si dal panáka a neřešil to. Chtěl, abych byl šťastný a normálně fungoval.

To je zajímavé, protože od většiny ostatních vím, že je to naopak?

Většinou asi ano. U táty to bylo v pohodě, naopak máma ke mně často měla proslovy, že nejsem její syn, že takto mě nevychovala apod. Bylo těžké jí vysvětlit, že jsem to pořád já, že mám jen jinou sexuální orientaci. Kvůli tomu, že moc nemusím řešení stresových situací, to pro mě bylo hodně složité. Proto jsem byl rád, když jsem se mohl zavřít v pokoji, nebo jsem někam odjel.

„Rozhodl jsem se klub prodat, ale důvodem rozhodně není koronavirus,“ říká Petr Katanski, majitel legendárního klubu Friends12. 10. 2020

Nicméně dnes už jsou vaše vztahy v pohodě?

Táta mě akceptoval a podporoval nejvíc. S mámou jsme donedávna byli v pohodě, ale před několika měsíci táta umřel a od té doby to šlo s mámou z kopce. Naštěstí mám dva bratry, se kterými jsme se dohromady hrozně semkli a mám s nimi nyní asi nejlepší vztah, co jsme kdy měli.

Bohužel však zatím stále bydlím v rodinném domě s mámou, ale brzo by se to mělo změnit a měla by odejít s přítelem do vlastního a já budu bydlet s jedním z bratrů.

Myslíš tedy, že se váš vztah s mámou nezmění?

Bohužel to do budoucna moc růžově nevidím.

Nevím tedy, co se mezi vámi odehrálo, ale nemyslíš, že bychom si měli odpouštět?

Ve skutečnosti se mi ani nechce s ní zůstávat v kontaktu. Samozřejmě, je to moje máma, ale to, jak se zachovala… K tomu si našla přítele, se kterým jsem dříve pracoval a už tehdy mi neseděl. On je vlastně jedním z hlavních důvodů, proč naše vztahy nejsou zrovna nejlepší.

Událo se několik věcí, o kterých moc mluvit nechci, ale to, jak se k nám a k bratrům máma zachovala, je opravdu vrchol. Dříve to tak nebylo, taková otočka přišla až po tátově smrti. Jsem rád, že mám oporu alespoň v bratrech.

A co vztah? Nemyslíš, že i ten by ti dokázal pomoct se se vším vyrovnat?

Myslím, že ano, ale prvně musím trochu zapracovat sám na sobě. Takže to zatím nechávám náhodě. Jsem mladý a nyní jsem našel obrovskou zálibu v šermu, který mě baví, takže teď nemám potřebu nikoho hledat.

Je možné říci, že ti ty nehezké události do života něco daly?

Uvědomil jsem si, jakým lidem mohu věřit. Buď mám tady jednoho blízkého kamaráda a kamarádku, nebo mé bratry. Ti mě vždy podpoří a nejvíc jsem si to uvědomil během posledních pár měsíců.

Musím říct, že všechny ty věci mě do života určitě posílily. Dříve jsem se dokonce pokusil si něco nehezkého udělat, ale dnes už vím, že bych to v životě neudělal. Kdybych měl podobně těžké stavy, mám se na koho obrátit. Dnes, když mě to chytne, tak přesně vím, co mám udělat – jít ven, dát si cigaretu, projít se a napsat kamarádům. Věřím v lepší zítřky…

Akorát mě mrzí odchod táty, měl jsem u něj velkou oporu a podporu. Nejhorší je, že si to člověk nejvíc uvědomí, až když to ztratí… Pokud vám tedy na někom záleží, nezapomeňte mu/ji to dávat najevo.

Zdroj: Jan Witek