Města proti venkovu, sociálně slabí proti vzdělaným. Volba prezidenta dělí polskou společnost, nejistá budoucnost čeká média, soudnictví i LGBT lidi
Každá předvolební kampaň samozřejmě musí najít úhlavního nepřítele, takže není divu, že v silně katolickém Polsku se „do krámu“ hodila LGBT komunita. Ideologie homosexualismu, snaha rozbít tradiční rodinu, infiltrovat evropský liberalismus do tradičního Polska, to byl ústřední motiv kampaně, kterou vedl Andrzej Duda. V jejím závěru pak přidal jako bonus slib, že do polské ústavy prosadí zákaz adopcí stejnopohlavními páry. To vše se odehrávalo za podpory vládnoucí strany Právo a spravedlnost (což je název, jenž je v kontextu reálných činů spíše oxymóronem) a veřejnoprávní (sic!) televize TVP. Ta chová jak k Dudovi, tak i Právu a spravedlnosti (PiS) neskrývané sympatie. Jak např. ukázala nezávislá zahraniční analýza předvolebního vysílání, 87 % všech zpráv o Rafalu Trzaskowském bylo negativních, kdežto 97 % zpráv o Andrzeji Dudovi pozitivních. Trzaskowski byl představován jako kandidát s podporou zahraničního lobby, jehož základním cílem je rozložit polskou společnost. Z obrazovek pak zaznívalo, že by mohl odklonit miliardy eur sociálních dávek pro Poláky na restituce židovského majetku a v obecné rovině byl představen jako člověk, jehož myšlení vůbec není v souladu s polskými zájmy…Ale jaké „zájmy“ Poláci vlastně mají?
Jak naznačil již exit poll (průzkum veřejného mínění, který je realizován poté, co lidé opustí volební místnost), volební preference velmi jasně kopírovaly demografické charakteristiky, jako je místo bydliště, profese a vzdělání, potažmo sociální status. V praktické rovině tak hlasovala velká města a metropole proti vesnicím a nízkopříjmové skupiny proti „střední a vyšší vrstvě“ (co nám to jen připomíná?). Konzervativní Duda tak s jasnou převahou zvítězil na venkově (63,2 %) a ve městech do 50 000 obyvatel. Ve městech kolem 50 000 obyvatel to pak byla remíza mezi oběma kandidáty, Trzaskowski však jasně zvítězil ve městech o 200 000 – 500 000 obyvatelích (61,9 %) a v metropolích s minimálně půl milionem obyvatel pak získal dokonce 66,5 % všech hlasů. Trzaskovski jasně vyhrál také napříč mladou studující generací, ale i mezi podnikateli, manažery a dokonce i úředníky. Duda naopak bodoval ve skupinách zemědělců, dělníků, nezaměstnaných a důchodců. Není pak nijak překvapivé, že Dudu (který byl ostatně v minulém volebním období kandidátem PiS) volili zejména lidé se základním a odborným vzděláním, kdežto vysokoškoláci drtivě hlasovali pro kandidáta opozičního. Pokud tedy na tyto charakteristiky voličů nahlédneme perspektivou jejich „zájmů“, nelze se ubránit myšlence, že právě voliči Andrzeje Dudy mimo jiné slyšeli také na jeho sliby, že navzdory ekonomické krizi nijak neokleští velmi štědrou sociální politiku zavedenou PiS v roce 2015…
Jak upozorňuje i polský opoziční list Polityka, výsledky voleb vlastně ukázaly v plné síle „drama polské politiky a ještě více drama společnosti, která se po mnoho dalších let nezbaví základního konfliktu. Ačkoliv volby něco skončily a něco otevřely, konfrontace bude pokračovat.“ Zatímco vítězství Trzaskowského by znamenalo především možnost začít pracovat na nové rovnováze moci v opozici, omezit vliv lídra PiS Jarosława Kaczyńského a především pracovat na prostoru, který by byl otevřen kompromisům a vyjednávání, od Dudy nic takového čekat nelze.
Dudovy postoje přitom budou mít pravděpodobně velmi vážné důsledky také pro vztahy Polska s Evropskou unií, přitom volební výsledky dle některých jasně ukázaly, jak moc začínají lidé v Polsku slyšet na hesla pojící se k „vlastenectví“. Ohroženo je ale i polské soudnictví. To již od letošního ledna díky bleskově přijatému zákonu, který si záhy vysloužil označení „náhubkový“, prakticky podléhá vládnoucí politické straně. Ta totiž získala pravomoc nepohodlné soudce trestat dle vlastního uvážení. Libovůli Práva a spravedlnosti jsou ale vystavena i média, kdy nastavení nového mediálního řádu (rozumějte ve prospěch PiS) je pak v případě tohoto rozložení moci prakticky na spadnutí. Kromě zásahů do činností veřejnoprávní televize, k němuž se strany státu, potažmo PiS, již dochází, se polští novináři obávají, že v mediálním prostoru nebude místo pro vyjádření jakýchkoliv kritických názorů na adresu těch, kteří jsou u moci.
Poměrně děsivé, a to jak pro Poláky, kteří vidí dál než na špičku vlastního nosu, pak může být i fakt, že jsou před nimi tři roky (do parlamentních voleb), kdy bude mít PiS neomezený prostor pro prosazování své vize „správného Polska“. Ovlivněné soudy, ovlivněná média, ovlivněná politika, která sleduje jasný směr, jenž s „právem“ a „spravedlností“ nemá společného zhola nic. Bát se tak mohou začít prakticky všichni, kdo ideologii PiS nesdílí. Muži, ženy (především pak ty, co by rády rozhodovaly o svém těle, protože i potraty jsou v Polsku žhavým tématem), staří a hlavně ti mladí. A samozřejmě také LGBT lidé. Nakolik se situace ještě vyhrotí, však odhadnout nelze.
V každém případě je ale nesporným faktem, že výsledek, kterého Trzaskowski dosáhl, je (bez ohledu na faktickou prohru) doslova úctyhodný – podařilo se mu totiž mobilizovat voliče, kteří nejsou fandy dominantní a vládnoucí strany Právo a spravedlnost. To, že liberálního kandidáta, který se netajil proevropským smýšlením, otevřeností vůči sexuálním minoritám a snahou o zastavení antidemokratických reforem volila téměř polovina Polska, je snad důkaz, že minimálně část polské populace (nejen) předvolebnímu brainwashingu nepodlehla. A vlastně je to naděje pro dny příští. Ačkoliv nyní má PiS naprosto volnou ruku ve svých dalších krocích (neočekává se totiž, že by Duda jakkoliv tradičnímu, konzervativnímu směřování země a také ovládnutí některých mocenských složek vzdoroval), Trzaskowski má i podle zahraničních analytiků nyní velmi silnou pozici. Díky ní by se mu mohlo podařit drtivý monopol vládnoucího PiS prolomit. To, zda se své pozice rozhodne využít a např. se stane lídrem pro-demokratického tábora, ale ukáže až čas.
