Tereza (27): „Stereotypní život v Praze mě sžíral, byla jsem tu nešťastná. Proto jsem se rozhodla vzdát se všech svých jistot, sbalila se a odjela do zahraničí“

Tereza Samiecová pochází z Karviné, ale již několik let žije v Praze. Jejím posledním pracovním působištěm v Česku byla prestižní zubní klinika, kde pracovala jako sestřička. Ačkoliv ji práce bavila, nebavil ji stereotypní způsob života, pevně nastavený systém, práce od pondělí do pátku a omezený počet dnů pro dovolenou, na kterou tak či onak musela šetřit celý rok. Rozhodla se proto se vším v Česku praštit a vyrazila vzhůru za novými zážitky do zahraničí. Jak moc těžké je opustit jistotu práce, najít odvahu vyrazit mimo Česko a proč podobnou zkušenost doporučuje všem mladým lidem? Dočtete se v následujícím rozhovoru.

Co bylo hlavním důvodem k tomu, že jsi chtěla v Česku se vším praštit a odjet?

Ve stejném roce, kdy jsem sekla s mou prací v Česku a odjela do Španělska, jsem byla na dovolené ve Vietnamu. Jela jsem skrze malou cestovní kancelář jednoho vietnamského klučiny, který umožňuje klientům zažít Vietnam opravdu do hloubky.

Do Vietnamu vozí menší skupiny turistů a vždy s nimi absolvuje celou cestu, která většinou trvá tři týdny. Dělá něco podobného, k čemu jsem se poté dostala já ve Španělsku. Hodně jsem s ním o tom mluvila, měl podobný příběh jako já. Nechtěl se podřizovat zajetému systému. Během putování po Vietnamu jsem si stále více uvědomovala, že chci jít podobnou cestou. Že nechci žít takový život, kdy celý rok budu makat, abych pak odjela na jednu dovolenou apod.

Zažívala jsi stereotyp?

Ano. Od pondělí do pátku jsem byla v práci, přes týden jsem si zašla někam zacvičit a sednout s přáteli, v pátek nějaká party, v sobotu na výlet a v neděli už zase příprava na to, že jdu v pondělí do práce. To byla náplň mého života. Dle mého hrozně nudná. Ve skutečnosti jsem prostě nežila. To vše jsem poznala právě ve Vietnamu.

Sice jsem v Česku měla práci, ale jinak mě tady nic nedrželo, tak jsem si řekla, že jsem ještě dost mladá na to, abych zabředla v jedné práci. Do toho jsem v létě odjela na dovolenou do jednoho španělského surfkempu, poznala místní život a zamilovala se tam do jednoho muže. Právě on byl tím posledním „nakopnutím“, které jsem potřebovala, abych se rozhodla pro život, o kterém jsem toužila již dávno předtím.

Jak moc pro tebe bylo těžké dát výpověď a ztratit tzv. „jistotu“?

Strašně jsem se bála. Nejhorší byl ten okamžik přijít do práce a dát výpověď. Nakonec to ale bylo to nejlepší, co jsem v životě udělala.

To už jsi věděla, co budeš ve Španělsku dělat?

Ano a v rámci toho jsem si vlastně splnila další životní sen. Když jsem přemýšlela, co budu ve Španělsku na surfkempu dělat, napadlo mě, že by to mohly být masáže. Proto jsem se ještě před cestou rozhodla udělat si kurz. Bylo to náročné, protože od pondělí do pátku jsem byla v práci a v sobotu a v neděli jsem dělala masérský kurz. Neměla jsem na nic a na nikoho čas, ale věděla jsem, že svítá na lepší časy. Takto jsem fungovala dva měsíce.

Ale ve finále jsi za to ráda?

Ano, konečně jsem našla to, co mě baví a co mohu dělat kdekoliv. Dlouho jsem se hledala a problémem byl i to, že člověk často rychle zpohodlní a “zaprdne”. Pak už nepřemýšlí nad tím, co bude dál. Stane se zkrátka součástí zavedeného systému a je to. Já jsem prahla po zážitcích. Stereotypní život pro mě není. Nechtěla jsem žít život, který mi nastaví někdo jiný.

Chtěla bych ještě podotknout, že si nemyslím, že je špatné žít v Praze nebo v Česku obecně, ale určitě by bylo super, kdyby lidé mohli být více svobodní a ne se pořád za něčím honit, aby pak mohli jednou za rok odjet na dovolenou.

Čeští LGBT lidé se bojí vyoutovat, což brzdí změny,“ říká vědec, který provádí unikátní výzkum zdejších sexuálních minorit23. 5. 2020

Co zajímavého jsi ve Španělsku zažila?

Celé léto jsme například spali v autech. To bylo docela velké vystoupení z komfortní zóny. Každý večer jsme si spaní museli rozložit a pak zase složit. Se stejným autem jsem totiž vozila lidi z letiště do surfkempu a jezdila s nimi na výlety, na jídlo a na pláž. Byla jsem něco jako delegátka. Klienti, kteří k nám do Španělska jezdili, měli určitý program a já jsem se mu přizpůsobovala. Ale kromě toho jsem měla spoustu svého času třeba na plavání či běhání.

Večer za mnou chodili lidé unavení ze surfování na masáže. To byla další obrovská výhoda. Kdybych si chtěla rozjíždět masérský salón v Praze, musela bych shánět klientelu, ve Španělsku se to rozjelo samo, nemusela jsem pro to dělat prakticky nic, lidé chodili sami od sebe. Navíc nyní, kdy jsem na chvíli zavítala do Prahy, se ke mně klienti ze Španělska na masáže vracejí.

Z tvé odpovědi úplně nevyznívá, že jsi měla více volného času než při práci v Česku…

Ono jde hlavně o to, že jsem konečně začala žít. Je to úplně o něčem jiném. Bylo to sice mnohdy náročné, protože jde o práci s lidmi, kteří se s tebou chtějí stále bavit a musíš jim být neustále po ruce, ale žiješ. Poznáváš nové lidi a můžeš dělat to, co tě baví – u mě jsou to masáže, řízení, sport a pobyt u moře. Nemusela jsem řešit to, že jsem od pondělí do pátku v práci, kdy konečně přijde víkend, kdy si vezmu dovolenou a jak si vše naplánuji…

Ve Španělsku jsem se cítila daleko volnější. Měla jsem sice nějakou zodpovědnost, ale necítila jsem se tak svázaná. Měla jsem navíc i spoustu volného času sama pro sebe.

Jak jsi vycházela finančně? Nebyla tam určitá nejistota?

Právě že ne. Ve Španělsku jsem si vydělávala primárně masírováním. Ostatní práce s klienty mi zařídila to, že jsem v surfkempu mohla pobývat, že jsem se mohla živit a platit nezbytné výdaje. V podstatě jsem žila úplně stejně jako v Praze, kde jsem také nevydělávala tolik, abych si mohla koupit byt apod. Ale v Česku jsem žila skoro od výplaty k výplatě, kdežto v zahraničí jsem sice vydělávala podobně, ale peníze jsem moc neutrácela. Všechny zážitky přicházely úplně přirozeně. A hlavně jsem přišla na to, co všechno člověk vůbec nepotřebuje…

Jako například?

Vesměs opravdu nic. Stačí ti jídlo, pojištění, pár dalších věcí a jinak nic. Nemusela jsem nikam chodit, kupovat zbytečnosti a věci materiální hodnoty. Těch zážitků bylo samo o sobě tolik, že jsem nemusela objevovat nic dalšího.

Co dalšího ti tato změna dala?

Určitě větší dávku odvahy, poznání jiného způsobu života, nové kamarády, přátele, donutilo mě to se nyní učit německy a anglicky. Víš, zničehonic jsem odjela úplně do neznáma. Bez rodiny a bez kamarádů a jak už jsem zmínila, často jsem musela vystoupit z komfortní zóny, jsem určitě daleko silnější než dříve.

Luis MongeOraa alias drag queen Gizela Kova: „Jak můžeme jako LGBT+ komunita získat respekt od ostatních, když se často nerespektujeme ani navzájem?“4. 8. 2020

Proč ses rozhodla zrovna pro surfkemp?

Asi tři roky zpět jsem s kamarádkou byla na promítání filmu o surfování, kde byly reálné záběry z těchto míst. Úplně jsem se v tom viděla. Říkala jsem kamarádce, že bych chtěla vždy půl roku žít takto u moře v nějakém surfkempu a ona odvětila, ať si to tak zařídím. Asi jsem určitým způsobem tuto myšlenku vyslala do vesmíru a ono to nakonec přišlo.

Našel se někdo, kdo tě od té změny odrazoval?

Nejvíc asi můj otec, kterému se nelíbilo, že se vzdávám jistoty a že podobnou práci, kterou jsem v Česku měla, už nenajdu. S mámou jsem žila v Praze, takže ta věděla, že jsem tady nešťastná a že mi vycestování dodá cenné zkušenosti do života, takže byla ráda. Většina kamarádů mě podpořila a řekla, že dokud jsem mladá, ať určitě jedu.

Teď jsi na nějakou chvíli v Česku?

Ano. Trochu dříve mi kvůli koronaviru skončil pobyt v Rakousku, kam jsem odjela pracovat hned po konci sezóny ve Španělsku. Pracovala jsem na hotelu, kde jsme se s ostatními lidmi starali o hosty. Uklízeli jsme pokoje, dělali snídaně a další věci. Po zbytek dne, když bylo volno, jsme lyžovali na svahu. Takhle bych to ostatně chtěla mít pořád. V létě pobyt u oceánu a v zimě na horách. Obojí miluji.

Takže plány do budoucna?

Na zimu bych měla být v Rakousku. Další věci neřeším a uvidí se, co bude. Možností je mnoho. Když už se navíc jednou dostaneš do podobné komunity lidí, tak jde vše samo. Znáš lidi, kteří mají v zahraničí penziony, hotely, cestovní kanceláře a kempy, tudíž se vždy něco najde.

A co daleká budoucnost? Nebudeš pořád mladá, jak říkali tví kamarádi... Jaké jsou tvé vize? Umíš si představit absolvování něčeho podobného i s rodinou?

Určitě bych takto ráda žila i v daleké budoucnosti. Znám pár případů, které to tak mají, a jsou v létě u moře a v zimě na horách. Pokud chceš, tak to jde. V budoucnu bych však určitě chtěla založit rodinu a u dětí se samozřejmě musí řešit škola, ale na tu mohou chodit i v zahraničí. Případně to lze vyřešit i jinak. Kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody.

Co bys vzkázala lidem, kteří přemýšlejí nad něčím podobným, ale nemohou v sobě najít odvahu ke změně?

Ať to prostě risknou. Zní to jako klišé, ale risk je zisk. Myslím si, že nemají co ztratit. Když to nevyjde, tak se můžou kdykoliv vrátit zpět. I já jsem byla paralyzována strachem z toho, že to nezvládnu, že mě to nebude bavit apod. Pak jsem si ale řekla, že se přece kdykoliv mohu vrátit. Nakonec mě to v životě posunulo úplně někam jinam. Kdybych neodjela, „zakrněla“ bych.

I když to pro některé možná bude špatná zkušenost, vždy vám to něco dá. Mnoho lidí se vzdalo svého snu, protože se báli. Teď je jim šedesát a litují toho, že to neudělali a nevyzkoušeli. Řekla jsem si, že tohle určitě nechci, proto jsem se rozhodla vydat se za dobrodružstvím a všem ostatním to doporučuji také.

Zdroj: Jan Witek