„Letos bude Prague Pride probíhat i online, program bude dostupný úplně všem,“ říká ředitelka festivalu a zve na „mezigenerační svačinky“

Ačkoliv tzv. měsícem hrdosti je celosvětově červen (v souvislosti se stonewallskými nepokoji, které právě v červnu roku 1969 odstartovaly vlnu LGBT aktivismu), v Česku se akce zasvěcená oslavě jinakosti, festival Prague Pride, koná každoročně až v srpnu. Samotným průvodem Prahou pak vrcholí celý týden tematických programů, přednášek, workshopů. Přestože letošní – již desátý – ročník bude v mnoha směrech jiný a průvod jako takový se neuskuteční vůbec, o zajímavý program LGBT+ komunita a ani veřejnost, která se o související témata zajímá, nepřijde. Jak bude letošní Prague Pride vypadat, v čem bude „lepší“ než předchozí ročníky a jakým vývojem v přístupu k LGBT+ lidem za posledních deset let prošla česká společnost, prozrazuje ředitelka festivalu Hana Kulhánková.

Hanko, letošní ročník Prague Pride je jubilejní – desátý. Co na konání akce změnila epidemie koronaviru?

Koronavirus toho změnil hodně, ale v žádném případě ne podstatu, se kterou jsme letošní ročník začali připravovat. Prague Pride totiž samozřejmě vyžaduje celoroční přípravu – v momentě, kdy jeden ročník skončí, začínáme chystat ten následující. Letos jsme ale kvůli koronaviru museli začít vše plánovat vlastně znovu. Od počátku jsme ale chtěli, aby ten desátý ročník odrážel to, co je na festivalu přítomné pořád – to, že se jedná o jednu z největších akcí pro LGBT+ lidi, která reflektuje vše, tedy jak to pozitivní, tak i negativní, s čím se potýkáme. Chtěli jsme taky zdůraznit téma propojování, které je pro nás velmi důležité. Musíme se jako LGBT+ lidi vzájemně poznávat, protože to, že jsem třeba lesba, neznamená, že rozumím trans lidem. Nechceme ale zůstat jen uvnitř komunity, ale komunikovat i s lidmi „z vnějšku“.

Jeho firma má roční obrat půl druhé miliardy korun, Pavel Ryba přesto chodí bos26. 8. 2020

Změnil se za tu poslední dekádu nějak náhled na pride? Přeci jen v počátcích někteří politici hovořili o „ideologii homosexualismu“, dnes již na pražském magistrátu může vlát i duhová vlajka…

Zrovna ta vlajka je takový symbol té postupné změny. Ale rozdíly jsou patrné i v rámci konání celého festivalu, za těch deset let se stal skutečně profesionálně organizovanou akcí, kde se snažíme najít místo prakticky pro každého. V posledních letech máme možnost věnovat se i subkulturnějším tématům. Jejich tematizace ale závisí na tom, jestli lidé, kterých se daná problematika týká, jsou ochotní se k ní přihlásit. Letos máme mít debatu o nebinaritě, tu ale musí dělat ti, kteří se tak identifikují. Proto jsme rádi, že můžeme spolupracovat s organizací TakyTrans – pak debata nebude „o nás bez nás“. Takže se taky zvyšuje určitá otevřenost komunity navenek. A mění se i přístup partnerů, firem, organizací a vlastně i politické reprezentace – což dokazuje i to loňské vyvěšení duhové vlajky.

Od pražského magistrátu také Prague Pride letos získal finanční podporu ve výši jednoho milionu korun. Protože tato informace vyvolala značné kontroverze a např. Aliance pro rodinu se ohradila, že by měla mít také na takovou podporu nárok, můžeš upřesnit, na co budou finanční prostředky využité?

My jsme v prvé řadě nadšení, že současná politická reprezentace, která vede Prahu, se zajímá o své občany – což jsou i LGBT lidé. Peníze samozřejmě využijeme na pokrytí nákladů spojených s konáním letošního ročníku. To, že bude festival jiný, neznamená, že náklady nebudou vynaloženy. A pokud Aliance pro rodinu zorganizuje podobně velký festival, jako je Prague Pride, ať si o finanční podporu zažádá, v tom přeci nikdo nikomu nebrání…

Loni jste se v programu mj. zaměřili na také na LGBT seniory. Pokračuje nějak tento projekt?

Přesně tak, v posledních letech jsme se snažili do programu zařazovat taky skupiny lidí, kteří jinak nejsou tolik viditelní. Letos jsou to lidé nebinární, loni to byla starší generace LGBT osob a v této oblasti i nadále spolupracujeme s organizacemi Proud, Život 90 a Elpida. Já jako ředitelka festivalu považuju za velice důležité, aby se na pridu i starší lidé cítili dobře a věděli, že je to akce i pro ně. Loni měly obrovský úspěch tzv. mezigenerační svačinky, takže jsme se je rozhodli letos zopakovat. Byl to vlastně takový speed dating, kterého se mohl zúčastnit kdokoliv. Abychom snížili ostych bavit se s cizími lidmi, měli jsme i připravená témata k diskusi. Tak doufám, že i tahle akce přispěje k tomu, aby se starší lidé nebáli na pride jít, i pro ně totiž máme například např. v prostoru organizace Život 90 program, který nazýváme Pride Life.

Program pridu ale klasicky vrcholí průvodem Prahou – ten se letos konat nebude. Jaký formát tedy bude celý Prague Pride 2020 mít?

Samozřejmě, že i my jsme – jako většina pořadatelů velkých akcí – museli vyřešit hlavně otázku, jak tak velký festival zorganizovat za stávajících nejistých podmínek. Od začátku tak bylo jasné, že program budeme muset omezit, z původních 140 plánovaných akcí jich zůstalo přibližně 80. A samozřejmě největší otazník visel nad průvodem, kde se účastníci počítají v desetitisících. Protože ale i k problémům přistupujeme pozitivní (smích), rozhodli jsme se, že prostě vyzkoušíme nové věci, o kterých jsme už dříve uvažovali, ale nikdy je nezrealizovali. Podobně jako v Amsterodamu, kde se pride koná kolem vodních kanálů, my letos využijeme Vltavu a pořádáme tak duhovou plavbu s programem. Přednášky, debaty, workshopy pak budeme přenášet online, konkrétně se bude jedna až o šest hodin vysílání denně. Mnohé akce pro menší počet lidí, kde je možné dodržet hygienicko-protiepidemická pravidla, se ale konat budou. A to včetně programu na Střeleckém ostrově, ale nově i ve Žlutých lázních, kde budou naplánované různé sportovní aktivity.

Není tento online koncept, kdy se program bude streamovat, vlastně nakonec také pozitivní krok kupředu? Možná se na vysílání podívají i lidé, kteří by jinak do Prahy třeba kvůli návštěvě jedné akce nejeli…

Přesně tak, na jednu stranu je nám jasné, že lidé dnes obecně méně cestují, a to i proto, že se bojí kvůli šíření koronaviru. Na druhou stranu je tu ale i myšlenka, že když celý program probíhá online, může si ho pustit kdokoliv, kdekoliv a s kýmkoliv – třeba s rodinou, která by se pridu jinak neúčastnila. Sama jsem tak zvědavá, jaká bude sledovanost a kam všude se obsah dostane. Na online programu spolupracujeme i se spřátelenými pridy z visegradských zemí. Připravujeme s nimi několik akcí – třeba debatu o tom, jaké to je organizovat pride, když jde člověku o život jako třeba v Polsku nebo Maďarsku. Taky bychom se rádi zaměřili na to, jak dospět k nějakému vzájemnému porozumění s opozicí, která pro LGBT+ lidi mnohdy nemá pochopení.  

Blogerka a herečka Ivet Bendlová o světě sociálních sítí: „Vše není tak hezké, jak se na první pohled zdá. Slavní influenceři většinou se světem sdílejí jen radostné chvilky života.“13. 7. 2020

Zrovna o přílišném porozumění se v poslední době v souvislosti s LGBT+ komunitou mluvit nedá, spíš by se dalo říct, že minimálně právě v zemích V4 je situace čím dál víc vyhrocená…

Bohužel to je pravda, osobně si myslím, že je to všechno o hrozném nepochopení, spousta lidí se vůči nám vymezuje negativně prostě proto, že tématu nerozumí a vlastně ani nechtějí rozumět. Ale to, že se jich něco osobně netýká, neznamená, že je to zároveň nějak ohrozí. Navíc člověk nikdy nemůže říct, že se ho třeba právě LGBT+ témata nikdy týkat nebudou – gay, lesba apod. se může objevit v rodině a pak přeci tomu člověku všichni blízcí taky přejí, aby byl spokojený a šťastný.

Na jistou míru nepochopení ale naráží i Prague Pride, a to nejen u běžné veřejnosti, ale dokonce i mezi některými LGBT+ lidmi…

Ona tomu totiž moc nepomáhá ta mediální prezentace, která v některých případech bývá velice stereotypní a bulvární. Já všem, co se vůči pridu vymezují, vždycky říkám, že by se ho jednou měli sami zúčastnit. Letos to sice v průvodu nepůjde (smích), ale mohou to zkusit klidně příští rok. Nejlepší je totiž osobní zkušenost – pak každý uvidí, že v průvodu je opravdu pestrá společnost, rodiče s dětmi, starší lidé, přátelé, kolegové – a proto je pestrý celý festival. Vždyť barvy a radost nám dělají ten život taky hezký. Třeba loni celou dobu průvodu pršelo a musím říct, že nálada byla tak skvělá, že si vůbec nikdo na počasí nestěžoval. A nakonec taky musím říct, že pride není jen ten průvod, ale taky spousta doprovodných akcí. Když se tedy někdo necítí na to, aby šel v průvodu, ať vyrazí na některou z našich diskusí, workshopů, na chystaná divadelní nebo filmová představení.

Je tedy nějaká cesta, jak informace adekvátním způsobem zprostředkovat všem, a tedy i těm, co jsou „zarytými odpůrci“ LGBT+ lidí a také průvodů hrdosti?

Další průvody hrdosti! (smích). Osobně si myslím, že Prague Pride sice dokáže mnoha lidem otevřít oči, ale pořád je potřeba myslet na to, že se koná jen v Praze, kam se ne každý dostane. Takže je velice důležité podporovat různé lokální iniciativy – bezvadně fungují jak ostravský, tak i plzeňský pride – jednoduše ukázat, že být LGBT+ je možné i jinde, ne jen v hlavním městě. Každý by se měl cítit dobře tam, kde žije, studuje, pracuje. Takže bych byla ráda, kdyby těch pridů bylo i u nás víc – aby se společnost spojila. To se děje docela paradoxně třeba v Polsku, kde se každoročně koná těch pridů kolem třiceti, nejen ve velkých městech, ale i v těch menších. A to navíc v podmínkách, které jsou pro mnoho lidí v Česku docela nepředstavitelné. Přesto i tam se LGBT+ lidé snaží spolupracovat s představiteli měst a ukazovat většinové společnosti, že žijí podobné životy jako kdokoliv jiný…

Zdroj: Hanka Kulhánková