Průzkumy hovoří jasně: Single lidé jsou spokojenější, vyrovnanější a život si užívají naplno
Jak naznačují data průběžně shromažďovaná napříč celým světem, single – tedy bez partnera/ky – žije až polovina všech lidí. Podle údajů Eurostatu z roku 2017 je pak až třetina všech domácností v zemích EU jednočlenná (v konkrétních číslech se jedná o 72 milionů single osob). Ovšem nutno říci, že důvody k single životu mohou být různé. Zatímco někteří tak skutečně mohou razit teorii, že si své „nejlepší roky“ chtějí užít bez závazků, jiní jsou single spíše souhrou okolností (a ani jim tento stav nemusí příliš vyhovovat). Ačkoliv by se navíc dalo předpokládat, že partnerský život a založení rodiny budou odkládat spíše mladší generace toužící po svobodě, ale třeba i kariéře, opak je pravdou. Právě ve věku 25-34 let je single lidí v Česku podle průzkumu z loňského roku nejméně…
„Vždycky jsem byla hodně ´do světa´, po střední škole jsem vyrazila do Anglie dělat au pair. Po čase mi ale bylo líto, že nemám vysokou, a tak jsem se vrátila do Čech, abych si ji dodělala. Během studií jsem ale zase využila možnosti vycestovat v rámci programu Erasmus, prostě na nějaké vztahy jsem neměla vůbec čas a vlastně ani chuť. Představa, že klukovi vysvětluju, kam, proč a na jak dlouho to zase letím, ta mě tak děsila, že jsem vlastně i ty, co měli o vztah zájem, hned v počátku odradila. Zpětně si říkám, že to byla asi chyba, že to bylo spíš o komunikaci a že bychom to nejspíš zvládli,“ popisuje Zuzka (39).
Ačkoliv Zuzka úspěšně vystudovala, našla si práci a začala stoupat na kariérním žebříčku, vhodný partner ne a ne přijít. „Najednou mi bylo třicet, moje kamarádky zakládaly rodiny a já povýšila na managerský post. Práci jsem se věnovala někdy i 20 hodin denně. A protože pracuju v nadnárodní firmě, taky jsem hodně cestovala. Bylo mi 35…a najednou jsem zjistila, že projíždím seznamky a moje nároky jsou takové, že asi budu sama napořád (smích). Dnes mám čtyřicítku na krku a asi jsem teda něco prošvihla, ale po té frustraci v posledních letech se na ty svoje kamarádky s dětmi a manželi dívám znova, jak jsou uhnané, žijí mezi domácností a pískovištěm…některé se už rozvádějí…a je mi jasné, že tohle jim nezávidím. Vlastně si vůbec nedokážu představit, že by se ke mně domů měl někdo nastěhovat a já jsem musela začít měnit svoje zvyky. To, že bych se měla začít někomu přizpůsobovat, mě už tak děsí, že si vlastně říkám, že mi je samotné naprosto dobře,“ shrnuje. A naráží tak na problém, se kterým se především mladší generace singles potýká nejvíce – na život „na vlastní triko“ se totiž skvěle zvyká. Naopak učinit jakoukoliv změnu – a pokusit se najít nějaký kompromis, kterých je při partnerském soužití vždy třeba – je pak s každým dnem, který člověk stráví sám, těžší a těžší.
Podle psychologů je pak stěžejní, zda se člověk dokáže se svou situací popasovat tak, aby byl sám se sebou spokojený. Zatímco tedy někteří lidé skutečně mohou dospět k závěru, že jim single život vyhovuje, jiné může daný stav doslova „semlít“. Přeci jen především ženy jsou v zakládání rodiny do jisté míry věkově limitovány, ne každá se pak myšlenky na partnera a děti dokáže vzdát. To nakonec potvrzují i odborníci, kteří se shodují, že vnímání single života se mění nejen s ohledem na věk, ale i na pohlaví.
Zdroj: Giphy
Pohoda – panika – smíření – nároky
Zatímco do 30 let věku si nikdo s navazováním dlouhodobých vztahů a výhledovými plány „v pětiletkách“ (…první dovolená v Jugo…Chorvatsku, povýšení, první dítě, auto….) hlavu příliš neláme, po třicítce přichází „panika“. A ta se týká především žen, jejichž bájné biologické hodiny se začínají stávat důležitým tématem. Naopak pánové jsou zatím v klidu a pokračují v bujaré zábavě, která prakticky nemusí dospět ke svému konci. Přeci jen co do reprodukce si mužská část populace může na rozdíl od žen, jejichž „vajíčková exspirace“ tiká jako časovaná bomba, vesele hvízdat. Fáze jistého smíření se pak týká opět všech, kdo už mají čtyřicítku za sebou a je jasné, že na svatbu v bílém to už nevypadá. Pokud by se ale zdálo, že v letech následujících bude každý/á potenciální partner/ka pomyslným darem z nebes, opak je pravdou. Jakmile se totiž člověk dokáže vyrovnat s tím, jaký jeho život je, začne si ho užívat. A to klidně i sám. Ostatně, jak naznačují průzkumy, právě single lidé bývají ve srovnání s těmi, kdo žijí v manželství, spokojenější, vyrovnanější a nezřídka žijí i více naplněný život – mají totiž mnohem více času na své zájmy, koníčky i přátele. A naopak mnohem méně stresu… (Mimochodem, udiví někoho, že vyššího věku se dožívají (1) ženy, které žijí samy a (2) muži, kteří žijí v manželství?). V každém případě lze však kouzlu single života přijít na chuť i ve věku vyšším, právě tehdy dokonce může svoboda chutnat ještě mnohem lépe, protože člověk si již v partnerství „to své“ odžil…
Zdroj: Giphy
„S manželkou jsme se brali, když nám bylo dvacet. V tehdejší době, teda myslím dávno před revolucí, to bylo běžný. Měli jsme dvě děti, postavili jsme dům a prostě jsme žili tak, jak se čekalo. Děti ale vyrostly, odstěhovaly se a my jsme s manželkou zjistili, že nám bude padesát a vlastně si nemáme co říct. Žili jsme vedle sebe, ne spolu. A tak přišel na řadu rozvod – po vzájemné domluvě. Dům jsme prodali a vydali se každý po svém. I když to naše dcery nevzaly zrovna dobře a spousta kamarádů nad tím kroutila hlavou, s bývalou ženou jsme zůstali přátelé – každej ale žijeme jinde. A opravdu si užíváme všechny nové možnosti. Už je to přes sedm let a ačkoliv pro mě byl život o samotě zpočátku docela těžkej a dcery mě musely naučit třeba zacházet s pračkou, dnes se o sebe dokážu sám postarat, za což jsem na sebe i pyšnej (smích). A vlastně i zpětně dokážu ocenit, co všechno pro celou rodinu dělala moje bývalá žena,“ popisuje Martin (58). To, že by si našel novou partnerku, přitom vylučuje. „Každej člověk má takový svoje libůstky. U mě to byly věci, co na mě žena nesnášela – a já si je teď užívám a prostě nejsem zvědavej na to, že mi v mým věku zas někdo něco bude vytýkat (smích). Jak se říká, ´starýho psa novejm kouskům nenaučíš´. Já jsem se toho za těch skoro osm let naučil hodně a díky tomu s radostí budu i dál sám,“ uzavírá.
Ačkoliv tedy single život jistě nelze malovat na růžovo, jisté benefity nesporně má – v každém věku se však liší. Což ostatně platí i pro dopady na psychiku singles, kteří jsou sami nedobrovolně. Zatímco v mladším věku daný stav může zejména v případě žen vyústit v to, že kvůli mateřství nakonec ustoupí ze svých nároků a prostě „berou, co je“ (pokud se tedy nezařadí mezi stále přibývající množství žen, které se rozhodnout vychovávat dítě bez partnera), s přibývajícími léty může být samota až bezvýchodná a depresivní. Podle psychologů ale vše stojí a padá na nastavení mysli. Čekat na prince na bílém koni (jehož ekvivalent v ženském provedení v pohádkovém narativu bolestně schází…) je slušně řečeno nesmysl, protože nikdo takový nepřicválá. A tak by ti, kdo jsou single, ale být nechtějí, měli sami vytáhnout ze skříně pomyslnou lesklou zbroj a vydat se „na lov“ – cíleně a systematicky. Na druhou stranu ti, kdo si single život nemohou vynachválit, by neměli dbát na názory okolí a rodiny, a prostě si vychutnávat plnými doušky to, co jim mnozí jen tiše závidí…
