Hudebník Martin Hujas (19): „Babiš se k LGBT menšině staví pozitivně, za což bychom měli být rádi. I tak ale musíme stále hájit naše zájmy“
Letos je to již 51 let od Stonewallských nepokojů, kdy LGBT+ komunita poprvé bojovala za svá práva. Jak vnímáš aktuální postavení LGBT+ komunity u nás?
Myslím, že zatím stále nelze hovořit o úplné rovnoprávnosti. Jde to vidět například u zavedení manželství pro lesby a gaye. Jsem pro, aby se zavedlo manželství pro všechny. Mohlo by to pomoct i mnoha mladým lidem nebát se být sami sebou. Neměly by se dělat rozdíly a čím méně se dělat budou, tím více bude společnost v pohodě. Bude méně bojů, méně sebevražd mladých nepochopených gayů apod. Pak je zde samozřejmě také problém s určitými boji uvnitř LGBT komunity.
Je pravda, že Česko je na tom oproti jiným evropským státům daleko lépe. Jak reaguješ například na situaci v Polsku, kde se hovoří o zónách bez LGBT, nebo situaci v Maďarsku, kde nedávno zakázali úřední změnu pohlaví?
Je to strašné. Kdyby se něco podobného začalo dít v Česku, asi bych se sebral a odjel do jiné země. Například do Francie na Côte d'Azur, kde je to moc krásné, viz. videoklip k písni I’m Still Standing. Myslím to samozřejmě trochu s nadsázkou, ale je to hrozné. To, co se děje třeba v Polsku – různé no-go zóny či prohlášení jedné z poslankyň strany Právo a spravedlnost, která řekla, že Polsko bude zemí bez sexuálních menšin, je neuvěřitelné. Já bych to přirovnal k druhé světové válce a k tomu, co se dělo s Židy v koncentračních táborech. Poláci asi rychle zapomněli, co se tehdy dělo. Myslím si, že LGBT komunita nyní představuje jakýsi ekvivalent Židů.
Musím říct, že i celé mé období před coming outem bylo něco jako pobyt v koncentračním táboře. Můj život mi připomínal utlačovaného Žida, který byl v koncentráku a nakonec byl osvobozen. To, co se děje v Polsku, akorát opakuje historii.
Kam myslíš, že situace spěje u nás?
Doufejme, že je vše na dobré cestě. Ale je potřeba být neustále ve střehu. Z toho důvodu bychom se určitě neměli bát mluvit a umět se ozvat. Nesmíme se vrátit do minulosti.
Kdyby ses stal na týden premiérem České republiky a mohl bys udělat cokoliv, co by to bylo?
Prosadil bych manželství pro všechny. Vím, že premiér sice nemá takovou moc, aby to udělal sám, ale snažil bych se. Nicméně nekřivdil bych současnému premiérovi, on se k LGBT+ komunitě staví dost kladně. Hůř bychom na tom byli, kdybychom tady stále měli třeba pány Klause, kteří by nás svým postojem možná přiblížil k Polsku.
Myslíš, že ta možnost existuje?
Určitě ta možnost stále existuje. Proto je potřeba neustále bojovat, hájit své zájmy, být sví a dávat o sobě vědět.
Jak se stavíš k lidem, kteří nedokážou práva LGBT+ skupiny respektovat?
Myslím, že tito lidé a homofobové v životě zažili nějakou traumatizaci a vlastně nejsou spokojeni se svým životem. Většinou jim chybí sebeláska. Něco je trápí a zlost si vybíjejí na jiných. Já jsem sám sebe přijal a mám se rád takový, jaký jsem. Proto bych jim vzkázal jen „f*ck you“! Nemyslím si, že bych k nim měl chovat nějaký soucit. Občas dokážou říct věci, které normální člověk neřekne.
Co bys vzkázal všem členům LGBT+ komunity? Jaký postoj by měli zachovat oni?
Těm bych vzkázal, aby se nebáli. Aby přijali sami sebe, ale aby ze sebe zároveň nedělali nic extra. Aby byli co nejvíc sví. Zároveň bych jim ukazoval další inspirativní lidi, kteří takto žijí a funguje jim to. Je to jen o tom najít sám sebe a mít se rád.
V kolika letech jsi sám sebe začal hledat ty?
Má situace byla trochu složitější v tom, že jsem se v mých osmi letech docela uzavřel do sebe. Má pravá identita se ve mně „probudila“ až na přelomu 17. a 18. roku života. Začal jsem se více obklopovat lidmi z LGBT+ komunity, kteří se v mém životě začali objevovat jakoby náhodou. Dříve jsem si myslel, že jsou špatní. Takto mi to alespoň bylo rodiči vtloukáno do hlavy. Když jsem je však začal poznávat, stále více jsem zjišťoval, že to nejsou špatní lidé a postupem času se z nich stali mí velmi dobří kamarádi. Dnes už je vlastně vnímám jako svou rodinu. Díky nim jsem se totiž dostal ze svých problémů, které jsem měl od dětství.
Co přesně myslíš těmi problémy? Proč ses v osmi letech uzavřel?
Vše bylo způsobeno určitou traumatizací od mých rodičů a dalších lidí, která plynula například z výchovy a podmíněné lásky. Žil jsem v takovém prostředí, kde byly hádky na denním pořádku. Žil jsem ve světě manipulátorů a toxických lidí. I když se mě někdo snažil zastávat a chránit, nakonec vždy podlehl vlivu jiné osoby a respektoval názory toho dotyčného.
Neměl jsem možnost prosazovat své zájmy a byl jsem odkázán na to, co řeknou rodiče. Proto jsem si kolem sebe vytvořil jakousi ulitu a žil jsem ve vlastním světě.
Neměl jsi tedy možnost žít svůj život?
Dá se to tak říct. Měl jsem z toho docela velké trauma, které dohromady trvalo deset let. Celou tu dobu jsem nežil život svůj, ale život druhých – mých rodičů. Celé to vyvrcholilo ve druháku na střední. Tam jsem zjistil, že jsem na špatné škole. Studoval jsem počítače, ale zjistil jsem, že mi počítače vlastně vůbec nic neříkají – tam došlo k tomu vyvrcholení. Pak už toho bylo dost a konečně jsem se probudil a začal pokoušet o vlastní autonomii, až jsem se osvobodil.
Jaké jsou tvé vztahy s rodiči dnes?
Dost zvláštní. Mí rodiče jsou rozvedeni, ale je to tak správně. Rozvodem došlo k tomu, že si moje máma konečně dokázala prosazovat své zájmy a možná i to mě podvědomě motivovalo k tomu, abych byl sám sebou. Ale i táta se začal od základu měnit, naučil se vařit, prát, žehlit a snaží se být lepším člověkem.
V tu dobu sis tedy uvědomil, že jsi gay a začal jsi žít svůj život?
Ano. Každý mi to neustále předhazoval a já si v té době začal říkat, že na tom něco bude. Začal jsem objevovat sám sebe a zjišťovat, že se mi více líbí kluci. Tohle objevování trvalo nějaký rok a těsně před mými devatenáctými narozeninami, což je zhruba půl roku zpět, jsem to přijal definitivně.
Zdroj: Giphy
Je to pro tebe tedy dost čerstvá věc?
Je to přes půl roku stará záležitost a dnes už to beru jako zcela normální věc.
Jak u tebe coming out probíhal? Komu všemu jsi to řekl?
Ze všeho nejdřív mým kamarádům z LGBT komunity, poté mým ostatním kamarádům a pak přišli na řadu rodiče. Oba to nakonec přijali naprosto v pořádku a neměli s tím problém. Nedočkal jsem se tedy žádných homofobních narážek.
Takhle to bylo u každého, komu jsi to řekl?
Trochu jsem s tím narazil jen u mých prarodičů. Ti to nechápali. Ale řekl jsem si, že už musím žít svůj život, ne život někoho jiného. V tomto musí být každý člověk nekompromisní a nedělat žádné ústupky. Když se to někomu nelíbí, tak fajn, ale pokud mě nebude brát takového, jaký jsem, nemá v mém životě co dělat. Je úplně jedno, jestli je to cizí člověk, kamarád, rodič, nebo prarodič.
Tohle uvědomění zní jednoduše, ale tak lehké to určitě není…
Nebylo. Trvalo mi několik měsíců, než jsem k takovému odhodlání našel energii a šel do toho naplno. Kéž by k tomuto uvědomění dozráli všichni. Hlavně ti, kterých se tento rozhovor dotkne nejvíce.
Jak moc tě trauma z dětství poznamenalo do budoucího života? Stále pociťuješ nějaké následky?
Určitě ještě trochu ano. Například ve vztazích. Jako bych k sobě přitahoval stejně traumatizované kluky, jako jsem byl dříve já. Ti kluci mi připomínali mé rodiče, kteří mi stejně jako oni pořád něco vyčítali.
Nicméně těch traumat bylo vícero – rodiče, orientace atd. Všechna traumata se snažím rozdělit do určitých kapitol. Jednotlivé kapitoly vždy otevřu, snažím se je vyřešit a pak je uzavřu. Když mě něco trápí, zjišťuji všechny okolnosti a přemýšlím. Pak kapitolu uzavřu a jdu na další. Takto jsem třeba již uzavřel kapitolu „rodiče“. Smířil jsem se s tím, co proběhlo, jaké to na mě mělo následky, jak jsem si dokonce musel najít náhradní rodiče a jdu dál.
Náhradní rodiče? Jak to myslíš?
Víš, hledal jsem u někoho pochopení a empatii. Mám zkrátka blízké lidi, kteří mi mé nedostatky z dětství trochu vynahrazují. Mé dětství je opravdu dost zvláštní kapitola. Byl jsem tak uzavřený, že jsem doslova nežil. Tak trochu jsem hibernoval. (smích) Až poslední rok opravdu začínám pořádně žít. Od toho se například odráží můj aktuální distanc od hudby a tvorby jako takové. Potřeboval jsem zkrátka čas na sebe a vše muselo jít na druhou kolej. Muzika mě každopádně baví. Přál bych si vystupovat na menších akcích, prezentovat svou tvorbu a snažit se poukázat na to, že to jde! Tak uvidíme, jaké příležitosti se naskytnou…
Můžeš tedy říct, že nyní ve svém životě zažíváš tu „lepší kapitolu“?
Můj život je nyní naprosto skvělý. Stále ve mně pravděpodobně zůstane nějaké procento starého já a budu o sobě pochybovat, ale snažím se a stále se učím být co nejvíc sám sebou a tvořit si život podle svých představ.
Chci žít otevřeně a nic neskrývat. Naučil jsem se říkat věci „na plnou hubu“. Kdo můj názor nesdílí nebo nerespektuje, nemá v mém životě co dělat.
