„Korona-krize ukázala, že Vietnamci si Česka váží a považují ho za domov,“ popisuje jeden z iniciátorů projektu Vietnamci pomáhají
Tungu, můžete nejprve upřesnit, jaký byl princip projektu Vietnamci pomáhají, který jste iniciovali společně s trojicí vietnamských influencerů, a jakou úlohu v něm měla vaše společnost CzechViet?
V době, kdy byl nedostatek ochranných pomůcek, začaly skupinky Vietnamců – a myslím, že jako první to byly vietnamské maminky – šít roušky. Spojily se s vietnamskými mediky tady v Česku a začaly roušky distribuovat – do institucí, ale i veřejnosti. Nezávisle na sobě začaly také různé vietnamské svazy v Česku vybírat peníze na inhalátory, náš kolega z firmy pak vymyslel symbol srdce, kterým své prodejny začali značit Vietnamci, kteří poskytovali záchranným složkám čaj a kávu zdarma. Viděli jsme, že aktivit stále přibývá, ale nebyl v nich přehled a problémem byla často i jazyková bariéra. Proto jsme se rozhodli udělat facebookovou stránku a také web, kde jsme informace uspořádali a přeložili do češtiny, aby bylo jasné, kdo, kde a jakou pomoc nabízí. Začali jsme propojovat Vietnamce s Čechy, ale i naopak. Pomoc byla obousměrná.
Někteří Češi se o Vietnamcích stále nevyjadřují zrovna hezky. Přispěla iniciativa Vietnamci pomáhají v tomto směru ke změně k lepšímu?
To přijetí vietnamské komunity v Česku se mění už delší dobu. Ale právě tahle krize ukázala, že hodně našinců je zvyklých pomáhat, protože si Česka váží. Českou republiku totiž považují za druhý domov. Konkrétně pomoc v době šíření koronaviru vznikala naprosto nezávisle napříč celou republikou – má firma jen začala všechny nabídky sdružovat na jednom místě. Jsem ale přesvědčený, že i díky tomu se další Češi začali na Vietnamce dívat jinýma očima. Osobně si však myslím, že ačkoliv tyto aktivity v mnohém pomohly, zase nás to – jako Vietnamce – trošku oddělilo. My ve firmě CzechViet se naopak snažíme o to, aby se mezi Vietnamci a Čechy rozlišovat přestalo.
Vy sám se tedy považujete za Vietnamce, nebo za Čecha?
Považuju se za Čeho-Vietnamce (smích), proto jsme se i s kolegou zapojili také do iniciativy Oživíme Česko. S CzechViet jednoduše chceme společně s Čechy pomoci Česku po té uplynulé krizi zase na nohy.
V Česku jste se narodil, žijete tu a úspěšně podnikáte jako spousta dalších vašich krajanů. Co Vietnamce na Česku tolik láká?
Mezi našimi zeměmi je velmi dlouhá vazba, letos dokonce slavíme sedmdesát let vzájemné spolupráce! Už za komunismu totiž Československo spolupracovalo s Vietnamem, realizovaly se různé výměnné studijní pobyty, pracovní stáže. Zatímco před revolucí ale bylo po absolvování smluveného kontraktu nutné vrátit se zpět do Vietnamu, po roce 1989 tu všichni Vietnamci mohli zůstat, dostali příležitost podnikat. A protože mnozí z nás Česko znali právě díky předchozím vztahům s Československem, rádi využili i možnosti jet zpět. A to vlastně platí dodnes. Pokud se naskytne možnost vyrazit studovat nebo pracovat do zahraničí, Česko bývá častá volba právě proto, že už je tu velmi rozsáhlá vietnamská komunita a je tu tak vlastně i dobré zázemí.
Ačkoliv dříve k nám tedy Vietnamci mířili na krátkodobé pobyty, dnes je jejich cílem spíše usadit se tu a žít. Změnila tato skutečnost něco např. na motivaci naučit se česky?
Podle toho, co mi vyprávěli vrstevníci mých rodičů, v 70. a 80. letech tu byla většina Vietnamců kvůli práci. Ve firmách, kde působili, měli vždy tlumočníka. Bez ohledu na to, že všichni věděli, že se po čase vrátí domů, museli povinně absolvovat kurzy češtiny. Spousta pamětníků, kteří se potom vrátili zpět do Vietnamu, dodnes česky umí a na pobyt v České republice vzpomíná. Po roce 1989 ale do Česka začaly přijíždět celé nové rodiny. Přidali se také příbuzní těch, co už tu žili. Ti všichni se ale o sebe už museli postarat sami, práce tu na ně nečekala. Nejvíc Vietnamců sem ale přijelo ještě před finanční krizí v letech 2007-2008 a ti už nejenže nemluvili česky, ale nebyli ani nijak pracovně kvalifikovaní. Proto pak byli někteří spojovaní i kriminální činností, což do jisté míry škodilo dobrému jménu vietnamské komunity. Proto by bylo ideální – a také já a mí kolegové o to usilujeme – kdyby Vietnamci absolvovali kurzy českého jazyka ještě před odletem z vlasti. Znalost jazyka je základ úspěchu.
Čeština je ale s ohledem na poměrně složitou gramatiku považována za jeden z nejtěžších jazyků, s vietnamštinou nemá naprosto žádné podobnosti. Jak obtížné je tedy pro Vietnamce naučit se dobře česky?
Řekl bych, že Vietnamci jsou ve srovnání s jinými asijskými národy přeci jen trošku ve výhodě. Vietnamština je totiž jediný jazyk v Asii, který používá latinku. Nepoužíváme žádné asijské znaky, což velmi usnadňuje čtení. A já osobně – protože jsem se narodil a žiju v Česku – jsem naopak od dětství plynule ovládal češtinu a následně se musel zdokonalovat ve vietnamštině (smích). A to taky není úplná legrace, zatímco čeština má sedm pádů, vietnamština má šest tónů. Jedno slovo tak může mít až sedm významů podle toho, jakým tónem je proneseno. Třeba Pho, to je polévka. Když to slovo hodně protáhnete, nemluvíte o polévce, ale o místopředsedovi. A při určitém specifickém tónu je to také, slušně řečeno, „placená společnice“ (smích).
Bez ohledu na konkrétní oblast studia, žáci a studenti vietnamského původu obvykle patří na českých školách k premiantům – a to i v českém jazyce. Máte nějaký „tajný tip“, jak motivovat české děti, aby se učily s podobným nasazením?
Máte pravdu, že prakticky na všech stupních škol mívají Vietnamci velmi dobré výsledky. Ale to je naší kulturou, je totiž spojena s konfucianismem, který klade velký důraz na vzdělání. Navíc rodiče mojí generace jsou poválečné děti, které možnost vzdělávat se neměly. Jako dospělí ale mohli jet do zahraničí, čehož se rozhodli využít. A nám se tak snaží to vzdělání umožnit, podporují nás v něm. Z toho pak plyne i naše motivace.
Vy sám jste ale – ačkoliv jste dnes velmi úspěšný v podnikání – z vážných důvodů ze školy odešel již v prvním ročníku gymnázia…
Ano, u mě byla ta situace jiná, tatínek mi zemřel, když jsem byl ještě malý, a maminka byla – a stále je – vážně nemocná. Musel jsem se tak začít starat o rodinu. I když jsem ale neměl možnost klasicky vystudovat, v době, kdy jsem začal podnikat, jsem zjistil, že bez vědomostí to nepůjde. Proto jsem se začal věnovat samostudiu, chodil jsem na veřejné kurzy na VŠE, kde dnes sám také přednáším. Takže i když by se dalo říct, že se mi v podnikání i bez vysokoškolského titulu daří, vzdělání je rozhodně potřeba.
Jak se student prvního ročníku gymnázia může „starat o rodinu“?
Samozřejmě čtrnáctiletý kluk toho moc nezmůže, ale už od 12 let jsem brigádně prodával noviny, o dva roky později jsem začal dělat česko-vietnamského tlumočníka. Následně jsem zamířil do personální agentury, kde jsem také tlumočil, ale ve volném čase jsem i zdarma pomáhal svým krajanům, kteří přiletěli z Vietnamu do Česka a neuměli česky, ale ani neznali kulturu. To mě vlastně donutilo učit se taky lépe vietnamsky a pochopit víc podmínky, v jakých se tu kdysi ocitla moje vlastní rodina.
Narazil jste na neznalost kultury, s níž se vaši krajané po příjezdu do Česka musí potýkat. Pokud byste měl vystihnout ty nejmarkantnější rozdíly, které by to byly?
Vietnamská kultura stále velmi dbá na společenskou hierarchii – věk, pohlaví. Největší úctě se těší nejstarší muž rodu. Ženy se starají o domácnost a děti. A protože se věnuji různým podnikatelským projektům a jejich podpoře mezi Čechy a Vietnamci, časem jsem zjistil, že i v byznyse každou ze stran musím připravit na to, s kým jedná. Třeba když se Vietnamec při domlouvání spolupráce usmívá a souhlasně kývá, rozhodně to neznamená, že je všechno domluvené a můžete chystat smlouvu k podpisu. Úsměv a pokyvování, to je ve Vietnamu základní slušnost…
U nás ale Vietnamky pracují a nezřídka i samy podnikají, nabízí jim tak Česko možnost určité emancipace? A není to pro ně naopak v rámci vietnamské komunity v Česku přítěží?
Mezi Vietnamkami najdete v Česku spoustu úspěšných podnikatelek, mnohé z nich provozují nehtová studia a podobně. V takovém případě fungují ženy jako pomyslný „traktor“ (smích), obvykle musí zvládat všechno – podnikání, rodinu, musí vydržet obrovskou zátěž. Právě vietnamským ženám bychom měli za vše velice děkovat. Pravda ale je, že pokud je žena hodně úspěšná, vlastně tím klade i velké nároky na manžela, její rodina proto musí najít vhodného „kandidáta. Úspěšná žena by si totiž měla vzít úspěšného muže z úspěšné rodiny. A třeba hodně úspěšné ženy mají skutečně problém najít vhodného muže.
Ve vietnamské komunitě v Česku tedy stále funguje něco jako „domluvené sňatky“?
Tradice se velmi rychle mění, už naši rodiče měli větší svobodu, prarodiče ale stále dbají na to, aby manžel studoval, měl peníze, byl schopen zabezpečit rodinu. Ale banánová generace si už umí dupnout, máme českou náturu – vždyť s tou druhou polovičkou přeci budeme žít my! (smích) Takže si partnera nebo partnerku podle vlastního výběru dokážeme prosadit. Už se objevují i smíšené páry, kdy si Vietnamec bere Češku a naopak, naučili jsme se říct rodičům „ne“. Takže domluvené sňatky už se objevují spíše v jednotkách, ještě pro naše rodiče byl ale vlastní výběr partnera tabu, které my dnes bouráme.
Zmínil jste „banánovou generaci“ – my v Česku používáme označení „banánová republika“ (smích), ale s Vietnamem rozhodně nic společného nemá. Co tedy „banánová generace“ znamená?
To jsem já a moji vrstevníci (smích), navenek jsme žlutí, ale uvnitř bílí – jako ten banán! Vyrůstali jsme úplně jinak než další generace vietnamských dětí tady v Česku. Naši prarodiče byli ve Vietnamu a naši rodiče velmi tvrdě pracovali, sedm dní v týdnu i dvacet hodin denně. A tak nezbylo nic jiného, než nás poslat k takovým „vychovatelkám“, které se o nás staraly. Říkaly jsme jim babičky. My jsme tak vlastně vyrůstali v druhé – české – rodině. Ta se o nás starala a právě moje generace měla – a má – ke svým českým „babičkám“ velmi blízkou vazbu.
V Česku jste tedy vyrůstal v době těsně porevoluční, kdy česká společnost nebyla ještě příliš pestrá. Narážel jste kvůli původu také na nějaké problémy?
Samozřejmě nemůžu mluvit za všechny, ale moje vlastní zkušenost je taková, že jsem od dětství byl „ten jiný“. I když jsme se tu s bratrem oba narodili a vyrůstali mezi českými spolužáky, neměli jsme podporu rodičů, kteří by nás mohli ochránit. Takže jsme naráželi na problém, že vypadáme jinak, měli jsme rovné černé vlasy, šikmé oči… ale s bratrem jsme se to rozhodli využít jako konkurenční výhodu. I v podnikání se nám ale stalo, že náš původ byl problém. Jedna firma s námi v minulosti odmítla spolupracovat, přestože produkt se jejímu vedení líbil. Měli totiž obavu, že když je jednatel Vietnamec, bude zboží pro klienty nedůvěryhodné. V době, kdy se to stalo, ale množství Vietnamců prodávalo zboží na tržnicích. Za těch posledních 10 let se toho však hodně změnilo, Češi začali Vietnamce vnímat jinak, především naše mladá generace ukazuje, že mezi Vietnamci jsou kvalitní odborníci v mnoha oblastech.
Ačkoliv projekt Vietnamci pomáhají primárně souvisel s koronavirovou krizí, dočkal se velkého ohlasu. Máte v plánu nějak v propojování Čechů a Vietnamců pokračovat?
Rozhodně, této oblasti se věnujeme dlouhodobě, spolupracujeme s různými českými institucemi, děláme průběžně různé projekty. Kromě Oživíme Česko teď chceme vyzývat vietnamské večerky, aby více podpořily české výrobce, dodavatele a dbaly na kvalitu. Jednoduše celou iniciativu chceme posunout ještě dál a ukazovat, že Vietnamci jsou plnohodnotnou součástí české společnosti.
