„Na amputaci končetiny jsem se fakt těšil. Mohl jsem se díky ní vrátit zpět do života,“ říká Jaroslav (43), český reprezentant a rekordman
Z jakého důvodu jste musel podstoupit amputaci nohy?
Od sedmi let jsem hrál fotbal, což byl v celé naší rodině sport číslo jedna. V podstatě každý, kdo se narodil jako Petrouš, hrál fotbal. V 17 letech se mi ale přihodil první vážný úraz a na myšlenku profesionálního sportovce jsem mohl zapomenout. Ten daleko závažnější, který mi hodně změnil život, mě potkal v roce 2005. Při hře paintball se mi v koleni podařilo utrhnout vše, co se utrhnout dalo. K tomu jsem si poškodil čéšku. Následovalo několikaleté období mnoha operací, které v roce 2011 vyústilo k nadkolenní amputaci levé nohy.
Jaké jste prožíval pocity, když jste se o amputaci nohy dozvěděl?
Já jsem o amputaci dlouho přemýšlel a také jsem o ni dlouho bojoval.
Bojoval? Jak to myslíte?
O amputaci jsem si zažádal sám. Předem jsem si vše nastudoval a měl jsem možnost vše konzultovat s kolegy atlety, kteří již amputací prošli. Navždy si budu pamatovat ten den, kdy mi profesor docent Trč oznámil, že amputace je jediná možnost. Tahle věta mi vykouzlila úsměv na tváři. Do finálního zákroku byl totiž kvůli zranění můj osobní, profesní i sportovní život velmi omezený. Amputace změnila vše k lepšímu.
K lepšímu?
Víte, když se rozhodnete požádat o amputaci, musíte mít v hlavě vše srovnané na 100 %. I 99 % je málo. Nemůže tam být ani promile pochybností. Já byl přesvědčený, že mě amputace nejen zbaví bolestí, ale hlavně mě vrátí mezi produktivní lidi a já budu moct začít žít plnohodnotný život. To se do posledního puntíku splnilo.
Bral jste tedy amputaci jako určité vysvobození? Jak dlouho jste si musel zvykat?
Jednoznačně. Velmi se mi ulevilo. Co se týče reakcí po amputaci končetin, ty jsou většinou různé. Často se objevuje dlouhodobý psychický blok. Lidé si nedokážou představit, jak budou fungovat, jak to všechno pro ně nové zvládnou. Já jsem měl možnost se na všechno předem připravit. Dlouho dopředu jsem kontaktoval i světového výrobce protéz a měl na něj spoustu otázek. Tím, že jsem měl po zákroku čistou hlavu a těšil se na nové zážitky, naučil jsem se s protézou chodit velmi rychle. Bez holí to bylo již za 21 dní.
Ne každý v sobě najde takové odhodlání jako vy. Máte nějaký tip, jak se na podobné rány osudu připravit?
Je obrovský rozdíl, jestli je amputace nějakou dobu plánovaná, nebo se jedná o náhlý tragický úraz či autonehodu. První, koho tato informace od lékaře zaměstná, je mozek. Ne každý je v tomto ohledu silný a reakce může být různá. Určitě doporučuji co nejrychleji kontaktovat lidi, kteří si něčím podobným již prošli. V době sociálních sítí je to poměrně jednoduché a rychlé.
K tomu je důležité se co nejdříve dostat ke schopnému protetikovi a do specializovaného rehabilitačního centra. Já mohu jednoznačně doporučit Protetiku Beroun a Rehabilitační centrum Malvazinky. Tam mě dokázali nejen postavit na nohy, ale i správně a pohodlně chodit.
Nejen že jste se naučil chodit, jste dokonce i úspěšným sportovcem. Čemu všemu se v této oblasti věnujete?
Jak jsem řekl na začátku, od dětství jsem chtěl být úspěšným fotbalistou. Úspěch jsem si začal užívat až jako handicapovaný sportovec. Nejsem sice profesionální sportovec, to bohužel v naší zemi není možné, ale po úraze jsem se přes basketbal vozíčkářů dostal v roce 2008 k atletice, které se věnuji dodnes. Dalo by se říct, že několik let patřím mezi světovou špičku v hodu diskem. I ve svém věku 43 let. (smích)
Zmínil jste, že v Česku nemůžete být profesionálním handicapovaným sportovcem… Proč tomu tak je?
Sport tělesně i jinak postižených lidí je i v dnešní době mizerně podporován. Myslím tím samozřejmě sport na vyšší úrovni. Existuje dotační program od MŠMT, který zajišťuje pro reprezentanty určité finanční prostředky, ale když to shrnu, částka na různých úrovních výkonnosti zajistí maximálně jeden, dva, nebo tři závody v zahraničí.
Zdroj: Giphy
Je dle vás alespoň vidět nějaký posun k lepšímu?
Když se podívám zpět, tak za těch 13 let, co se věnuji sportu handicapovaných, je určitý posun znatelný. Je daleko více sportů napříč celým spektrem, které dnes můžete dělat. Ale zde často pozitiva končí.
Jak je tomu v zahraničí?
V Česku jsme v podstatě výjimkou, kde sport handicapovaných lidí není profesionalizovaný. Stále hůře se bojuje se zahraniční konkurencí a udržuje v předních příčkách světového žebříčku. Hodně záleží na klubové podpoře a naštěstí náš oddíl Atletika Bez Bariér Pardubice nám finanční prostředky na další zahraniční účasti dokáže zajistit. Ale rozhodně se tu nemůžeme bavit o profesionálním sportování. To opravdu ne.
Dle vás by tedy handicapovaní sportovci měli získat větší podporu?
Sport handicapovaných je napříč všemi sporty dlouhodobě podfinancovaný. Chybí tady profesionální uchopení, které je již ve většině zemí pevně ukotvené. Konkurence je právě díky těmto podmínkám o krok napřed. Je stále těžší se ve světové špičce udržet. Mně se to v mé hlavní disciplíně hodu diskem dlouhodobě daří, ale vím, že výkonnost by mohla být ještě někde jinde. Je tu určitá podpora reprezentantů od MŠMT a snad se začne blýskat na lepší časy se vznikající Národní sportovní agenturou (ústřední správní úřad ve věcech podpory sportu, turistiky a sportovní reprezentace státu, pozn. red.). Bohužel Český paralympijský výbor, který by nás měl zastřešovat, je absolutně nefungující organizace. Nepomáhá nám ani malý zájem médií.
Nicméně, jak jsem již zmínil, alespoň škála proveditelných sportů je dnes opravdu široká. Vybrat si může opravdu skoro každý. Jen musí chtít, a to bývá častý problém dnešní mládeže. Přitom sport, ať už jakýkoliv, může pomoci všem nejen v zařazení do společnosti, ale hlavně i v osobním životě.
Můžete říct, že i vám sport hodně pomohl překonat to, co se vám stalo?
Já jsem byl zvyklý sportovat od dětských let. Ubíjelo mě, že jsem po úraze a mnoha operacích nemohl dělat prakticky nic. V pro mě nejtěžším období mi pomohl psychiatr, který mě přivedl ke sportu handicapovaných. Do té doby jsem o něm vůbec nevěděl. Začal jsem s basketbalem vozíčkářů, kterému jsem se věnoval dva roky. Teď již třináctým rokem reprezentuji v atletice město Pardubice a svou milovanou vlast.
Kromě reprezentace jste však spoluzaložil i Nadační fond KlaPeto. I zde chcete pomáhat handicapovaným lidem sportovat?
Není to jen o sportu. Od roku 2013 pořádám charitativní akci „Výstup na Sněžku“. Jedná se o akci, která pomáhá handicapovaným dětem ve všech směrech. Vždy se nám podaří vybrat zajímavou částku, která pak putuje na podporu handicapovaných dětí. V každém ročníku je vždy jedno dítě hlavním symbolem – tváří celé akce.
Jaroslav Petrouš a Kateřina KlasnováFoto: Archiv Jaroslav Petrouš
V roce 2014 jsem pak s Kateřinou Klasnovou založil Nadační fond KlaPeto, který je zaměřený na pomoc dětem s různými handicapy. V rámci našeho projektu se nám podařilo vybrat již více než 6,5 milionu korun a pomoci tak již skoro dvěma stovkám rodin. Nutno říct, že pracujeme v rámci našeho volného času a bez nároku na honorář. Příspěvky jsou většinou na rehabilitační pobyty a kompenzační pomůcky, které nehradí pojišťovny. Mezi ně patří i sportovní protézy, které náš nadační fond již několikrát zajistil a možná tak přispěl ke zrodu budoucích hvězd a možná i paralympijských vítězů.
