Jsou práva české LGBT komunity samozřejmostí? Svět slaví měsíc hrdosti, kterým si připomíná bezpráví a krutosti páchané na queer lidech v historii

Celý červen již po mnoho let platí za měsíc hrdosti – aby ne, právě na konci června v roce 1969 se začala psát (americká) historie systematického boje za práva LGBT lidí. Pro události, které byly jeho jistým spouštěčem, se pak vžilo označení Stonewall, a to s ohledem na název gay klubu Stonewall Inn, kde povstání za rovnost započalo. Za pět desetiletí pak americká LGBT komunita dosáhla prakticky všech svých cílů včetně uznání manželství párů stejného pohlaví a také umožnění adopcí dětí stejnopohlavními dvojicemi. Situace v Česku je však v mnoha směrech jiná, a to i proto, že u nás až do roku 1989 nebyly činnosti jakéhokoliv emancipačního LGBT hnutí možné. Máme i v Česku „svůj Stonewall“? A co se české LGBT komunitě za 31 let svobody podařilo vybojovat?

Ačkoliv je nesporné, že časový náskok, který získala LGBT komunita v USA, budeme dohánět ještě dlouho, nutno říci, že ani (dnešní) Česká republika nebyla historicky úplně „anti-gay zemí“. Jednou věcí je totiž zrovnoprávnění jinakosti (a v té před námi v USA skutečně vedou), druhou potom náhled na homosexualitu. V tom bylo totiž Česko(slovensko) poměrně pokrokové, jelikož k narušování předsudků vůči gayům na našem území docházelo už za první republiky. Přestože homosexuální styk byl tehdy trestný a gayové byli běžně evidování policií, již v roce 1931 u nás vycházel čtrnáctideník Hlas sexuální menšiny. Ten sice fungoval jen rok, ale v následujícím období jej – až do roku 1934 – nahradilo jiné obdobně zaměřené periodikum – Nový hlas – List pro sexuální menšiny.

Závody ve Vysokém Mýtě, romantika v Litomyšli a návštěva Landek Parku aneb Provětrali jsme nové BMW X6 M Competition se 625 koňmi pod kapotou1. 9. 2020

Přes smilstvo a zoofilii až k dekriminalizaci homosexuality

Poměrně (na danou dobu) pozitivní vývoj pak samozřejmě přerušila nacistická okupace a také následný nástup komunistů k moci. Bylo jasné, že trestní zákoník z roku 1852, který v §129 klasifikoval homosexuální chování jako smilstvo proti přirozenosti, a to dokonce ve stejné kategorii jako zoofilii, se změn jen tak nedočká. Ti, kdo se „smilstva“ dopustili, pak mohli být stíháni a za určitých okolností uvězněni i na dobu dvaceti let.

Ačkoliv v roce 1950 byl tento paragraf z legislativy vyškrtnut, nahradil jej jiný, jenž definoval homosexuální styk jako trestný čin proti lidské důstojnosti. I s ohledem na to by jen málokdo věřil, že by v dohledné době čekalo české gaye něco hezkého. Přesto však již o 11 let později Československo jako jedna prvních zemí v Evropě zrušilo kriminalizaci homosexuality. Podle nového §244 tak pohlavní styky osob téhož pohlaví starších 18 let nebyly vnímány jako trestný čin – ovšem za předpokladu, že k nim došlo „dobrovolně, bez úplaty a za okolností, které nebudí veřejné pohoršení“. V teoretické rovině se tak čeští gayové mohli zaradovat, v rovině praktické však byl zákon spíše zneužíván dle potřeby, nemluvě o tom, že pro příkladné socialistické občany byla homosexualita i nadále tabu. Projevovat veřejně intimní náklonnost osobě stejného pohlaví tak bylo stále pobuřující a nepřípustné. A tak česká LGBT komunita i nadále žila skryta očím většinové veřejnosti, ta naopak utužovala vůči LGBT lidem (či spíše jen gayům a lesbám) sdílený odpor. Vlastně pak není ani divu, že mnohé lesby a gayové raději vstupovali do heterosexuálního manželství a v podstatě žili dvojí život, jeden veřejný, heterosexuální, a ten druhý ryze tajný… Ačkoliv především gayové se tajně setkávali např. na veřejných toaletách a v parcích, faktem je, že na mnohé mělo dlouhodobé skrývání vlastní identity fatální dopady – lesby a gayové tak nezřídka trpěli depresemi, neurózami, užívali kvůli tomu návykové látky a v krajních případech se snažili svůj život také ukončit…

1989!

Jen těžko bychom v české historii hledali podobný milník, jakým je v novodobých dějinách rok 1989. Totální myšlenkový obrat společnosti znamenal i pro LGBT lidi novou – dosud nepoznanou – svobodu. Již v roce 1990 tak byl schválen nový trestní zákoník, který zrušil také problematický §244, a celá komunita najednou začala dostávat prostor k mediální prezentaci. Ačkoliv především zpočátku nebyly veřejné zmínky o homosexualitě příliš lichotivé, i díky tomu se existence odlišné sexuální orientace začala dostávat do všeobecného povědomí. Postupem času se pak zbavila i nálepky „úchylka“. Snahy o přijetí většinovou společností pak vedly také ke zformování různých aktivistických platforem, které nejprve usilovaly právě o „normalizaci homosexuality“, ale již od roku 1992 (!) také o uznání soužití osob stejného pohlaví. Tehdy ještě v podobě registrovaného partnerství. Jeho prosazení nakonec trvalo celých 14 let a ani v roce 2006, kdy bylo uzákoněno, se neobešlo bez průtahů (jen málokdo by mohl zapomenout na prezidentské veto příslušného zákona a jeho přehlasování Poslaneckou sněmovnou…).

Těžko říci, zda právě cesta přes registrované partnerství byla tou ideální (není dne, aby lesby a gayové nečelili obviněním, že se jen „salámovou metodou“, tedy krůček po krůčku, snaží narušit slavné „tradiční manželství a rodinu“), minimálně však daný zákon poskytl lesbám a gayům určitá práva. Byť nejsou ideální a legislativa např. stále neřeší ani problém společné výchovy dětí jednoho z partnerů (proto vznikl návrh na tzv. přiosvojení), pokud bychom se vrátili k paralele s USA, je před českou LGBT komunitou ještě minimálně 20 let práce. Přesto bychom ale neměli zapomínat, že např. v roce 1990 u nás podporovalo práva LGBT lidí jen 10 % populace. Dnes je to osminásobně víc.

Podzim na jihu Čech: Víru, Lásku a Naději najdete nedaleko Třeboně, k otisku zad Cimrmana pak dojedete úzkokolejkou24. 8. 2020

Jednoduše řečeno, všechny změny musí dozrát. Vždyť z mezinárodní klasifikace nemocí byla homosexualita Světovou zdravotnickou organizací vyřazena až v roce 1992! V této perspektivě je tak vlastně úctyhodné, jak rychle se veřejné klima změnilo. Díky práci aktivistů, díky médiím, díky osvětě. Ačkoliv tedy v Česku nemáme tak úplně „vlastní Stonewall“ (ona to vlastně ani nebyla záviděníhodná událost, jednalo se o násilné nepokoje kvůli dlouhodobému potlačování práv LGBT lidí), rozhodně to neznamená, že bychom měli zapomínat na ty, kteří se o současný stav zasloužili. Ať už to bylo sdružení SOHO, která po mnoho let vedl Jiří Hromada, nebo organizace, které za práva LGBT lidí a stejnopohlavní manželství bojují dnes – Jsme fér, PROUD, Prague Pride – těm všem patří díky každého, kdo dnes může žít svůj život svobodně, bez strachu a prakticky tak, jak si přeje…