„Migranti nás nepřijeli vysát a vyvraždit. Znásilněním a smrtí nám naopak vyhrožovali Češi,“ popisuje pracovnice v oblasti integrace

Z migrace se v posledních letech stalo velmi kontroverzní téma, především lidé z muslimských zemí pak v Česku nezřídka vyvolávají jistý odpor. A to i navzdory faktu, že právě z těchto lokalit k nám míří naprosté minimum lidí. Kdo jsou tedy skuteční migranti, kteří přijíždí do Česka? S jakými obtížemi se potýkají? A opravdu je migrace problémem, který by nás měl trápit? O své zkušenosti se s LUI podělila Blanka Vosecká Veselá, která pracuje v oblasti integrace cizinců již od roku 2011. Ačkoliv začala na ministerstvu vnitra, následně se práci s cizinci rozhodla věnovat v neziskové sféře a dnes působí v organizaci Slovo 21, kde se věnuje adaptačně-integračním kurzům určeným všem, kdo do ČR přijedou a mají v plánu tu alespoň nějaký čas setrvat.

Blanko, integraci cizinců ses věnovala nejprve v rámci státní správy, přímo na ministerstvu vnitra, následně jsi ale „zběhla“ do sektoru neziskovek, proč?

I oblast migrace je v Česku velmi byrokratická, pojí se k ní hromady papírů, pravidel. A bohužel se právě na ty papíry často redukuje. Ty podmínky na ministerstvu pro mě jednoduše nebyly ideální a vlastně ani ta nálada, která tam panovala vůči přicházejícím cizincům. I když samozřejmě nemůžu říct, že by mezi mými tehdejšími kolegy/němi nebyli i poctiví lidé, kteří byli tou prací opravu zaujatí, celková atmosféra mi nevyhovovala. V praktické rovině jsem dostávala do ruky pobytové žádosti lidí, které jsem v životě neviděla, a na základě pár papírů jsem měla rozhodnout, jestli mají nárok tady být, nebo ne. To z mého pohledu nebylo úplně „košer“. Nezřídka jsem se taky setkávala s přístupem, že sem cizinci vlastně míří proto, že tu chtějí dělat něco nekalého a přímo „vyžírat systém“…

Anorexie a bulimie nejsou jediné poruchy příjmu potravy. Lidé, kteří těmito problémy trpí, navíc vůbec nemusí být „kost a kůže“3. 7. 2020

To je možná obecná představa, která u nás vůči cizincům, tolik v médiích propíraným „migrantům, převládá…

V tomhle případě je především potřeba neplést si dvě základní skupiny cizinců – migrantů. Tou první jsou migranti „ekonomičtí“, kteří u nás jsou v rámci zákona o pobytu cizinců. Tihle lidé do Česka přijedou třeba kvůli studiu, za prací, někteří se tu ale i usadí, najdou partnery a založí rodinu. Právě těchto cizinců je v Česku nejvíc a taky bych ráda zdůraznila, že ekonomičtí migranti nemají ze zákona nárok na žádné čerpání dávek. Ty mohou čerpat až po získání trvalého pobytu, i tehdy je to ale problém, protože ministerstvo dohlíží na to, aby nebyli „přítěží“. Úplně jinou skupinu pak tvoří tzv. azylanti. Ti opravdu mají od počátku různé výhody, i finanční, mají nárok na některé finanční příspěvky apod. Jedná se ale o lidi, kteří ze své vlasti utekli proto, že jim doma hrozí smrt. Podívejme se ale, kolik těch lidí ročně povolíme – jejich počty se pohybují v řádu desítek! Česko opravdu není destinace, kam by azylanti hromadně mířili, když už se sem dostanou, tak chtějí jinam, my jsme pro ně taková přestupní stanice. O nás se totiž ví, že nejsme vstřícná země vůči migrantům…

Utváření paniky týkající se migrantů z muslimských zemí je u nás běžná praxe. I když tedy Česko není zrovna populární migrační destinací, ze kterých zemí k nám proudí nejvíce cizinců se záměrem usadit se tu?

Zrovna muslimů je tu opravdu relativně málo, ty migrační vlny jsou už po mnoho let prakticky stejné. Nejvíc lidí do Česka míří z Ukrajiny, Ruska a Vietnamu. Třeba ze Sýrie a podobně je to naprosté minimum. Navíc to nejsou žádné utajené informace, každý si je může najít na webu ministerstva vnitra, kde jsou přesné statistky, v tom je systém velmi transparentní.  A české zákony – ať už pobytový zákon pro cizince, tak i ten pro azylanty – jsou taky poměrně přísné, podle odborníků je naše legislativa v tomto směru vlastně jedna z nejpřísnějších, takže ne každý tu skutečně může zůstat.

Rusové a Ukrajinci ale taky v Česku nepatří zrovna mezi „oblíbence, nebo se pletu? A ani Vietnamcům se nezřídka nedostává zrovna vřelého zacházení…

Osobně si myslím, že tyhle skupiny cizinců jsou v takové šedé zóně. Co však cítím, tak to je určitý „odpor“ ve vztahu k ruské komunitě – cizinci u nás totiž můžou kupovat nemovitosti bez omezení. A to zdvihá nevraživost vůči Rusům, kteří tu nemovitosti skupují. Ukrajinci a Vietnamci nám ale už nevadí, to se v posledních letech hodně změnilo. Český občan si totiž začal uvědomovat, že má třeba otevřenou nonstop večerku, a že za ty peníze, za které pracují ukrajinští dělníci, by sám pracovat nechtěl.

Vietnamská komunita na sebe upoutala pozornost také v rámci koronavirové krize – tehdy právě Vietnamci a Vietnamky šili a rozdávali roušky a ukázali, že jsou jednoduše součástí české společnosti. A tak se nabízí – proč se nic podobného nedaří Romům?

Vietnamci na svém mediálním obrazu pracují velice dlouho. Mladí Vietnamci jsou velmi aktivní na sociálních sítích, sami vyhledávají i kurzy češtiny a různé další aktivity, snaží se ve všech směrech. Taky vietnamští žáci obecně bývají hodně pilní a velmi dobře studijně připravení, to je velké plus. Řekla bych totiž, že Češi si velice cení toho, když je někdo pracovitý a cílevědomý. I proto nám Vietnamci přestali vadit. I když se k nim mnozí stále chovají nevybíravě, v obchodech jim tykají a podobně, ten obecně negativní diskurs zmizel. Naopak v souvislosti s Romy přetrvává a vlastně by se to dalo odůvodnit i tím, že prostě nenaplňují nic z toho, co se daří Vietnamcům. I když v romských tématech nejsem kovaná, klasicky jim mnozí Češi vytýkají právě to, že „nechtějí pracovat, čerpají dávky a jednoduše nejsou schopni se začlenit“.

V současné chvíli pracuješ v organizaci Slovo 21, která pořádá adaptačně-integrační kurzy pro cizince. Ty by měly být navíc podle české legislativy od 1. 1. 2021 povinné pro určité skupiny cizinců, kteří budou chtít v Česku pobývat. Připravujete účastníky nějak i na to, že někteří Češi cizince nevítají zrovna s „otevřenou náručí“?

Primární náplní kurzů jsou informace týkající se různých pobytových pravidel apod., letmo se ale samozřejmě dotýkáme i těch nálad, které u nás panují. A cizinci je skutečně pociťují. Ačkoliv ta obecná xenofobní vlna je zaměřená především vůči muslimům a lidem z Afriky, což jsou v rámci dané teze všechno „nebezpeční teroristé“, nutně nemusí být problémem jen barva pleti. Xenofobie bývá docela častý problém i v momentě, kdy u nás cizinci hledají ubytování, snaží se založit účet v bance nebo míří na úřad něco vyřídit. Samotný kurz, který má bohužel jen čtyři hodiny, v tomto směru nijak výrazně těm lidem nepomůže, ale my je směrujeme do neziskovek, kde je možné požádat si třeba o doprovod specializovaného pracovníka. A pak je patrné, jak moc se vše změní – třeba úředníci se často začnou chovat úplně jinak.

Jak se vůbec cizinci vyrovnávají s konkrétními kulturními střety?

Někdy je to velice složité na obě strany, myslím ten kulturní střet. Některé národy třeba nechápou vůbec čas. I když u nás je v pondělí v deset prostě v pondělí v deset, pro některé to může být v pondělí ve dvanáct a nebo v jedenáct za týden (smích). Člověk ale narazí i na úplně odlišné fungování systému – měla jsem v kurzu skupinu z Běloruska a vysvětlovala systém záchranné služby, všichni byli hrozně zklamaní, tak jsem se ptala, co se děje. A ukázalo se, že v Bělorusku, když se někdo vzbudí s chřipkou, zavolá si záchranku, ona přijede, lékaři provedou ošetření, vypíšou neschopenku. A tak Bělorusové nechápali, že u nás si záchranku voláme až v ohrožení života. Ve skupině z Mongolska zase měli všichni neskutečnou paniku z klíšťat. Nevím, jestli je někdo tak hrozně vystrašil, ale všichni se mě ptali, jak se klíšťatům bránit a jestli když ho chytí, tak umřou…

V obecné rovině je pomoc cizincům nezřídka označována jako „vítačství“ – i proto se taky proti neziskovým organizacím, které jsou v oboru aktivní, zdvihla vlna odporu. Narazila jsi osobně s ohledem na tvou práci na nějaké problémy?

Řekla bych, že vrchol té nenávisti byl v letech 2015 – 2016. To jsem zrovna odcházela na mateřskou a v tu dobu jsem si říkala, že jsem vlastně ráda, protože ta situace byla hodně vyostřená. Dělala jsem vedoucí Integračního centra na Praze 12 a tehdy nám třeba přímo tam přišel člověk vynadat, křičel po nás, byl arogantní. Běžné byly i výhrůžky smrtí nebo znásilněním. Kolegové v jiné organizaci údajně řešili mrtvou přibitou kočku na dveřích kanceláře. Objevovaly se taky seznamy lidí na kontroverzním webu White media (dnes již není v provozu, pozn. red.). Byla tam právě i kategorie „vítačů“, kde byla jména, profese a fotky lidí, kteří se věnovali migraci. Hackerům se u některých povedlo stáhnout i jejich telefonní čísla, adresy a vyzývalo se tam k násilí. Spousta mých kolegů a kolegyň se tam objevila a já jsem to stále kontrolovala a bála se, kdy se tam najdu taky.  A pak to postupně ustalo. Dnes si říkám, jestli celé dění nekorespondovalo s volbami, některé strany si z migrace udělaly velké volební téma, byť cizinci sem v davech ani tehdy neproudili.

Zatímco tedy u nás byla – a pro mnohé stále je – velkým tématem migrace, v USA je to aktuálně rasismus. Aktivismus spojený s hnutím Black Lives Matter ale pronikl i k nám. Myslíš, že je to v Česku relevantní téma?

Já myslím, že nás se to tady úplně nedotýká, vyloženě lidí černé barvy pleti tu máme velice málo, pomineme-li Prahu, tak množství Čechů toho „černocha“ na vlastní oči v životě nevidělo. Takže bych řekla, že to je prostě jen česká nátura, neustále řešit něco, čemu nerozumíme. Ty konkrétní zkušenosti, které jsou v Americe, my tu nemáme, takže prostě nemáme ani v zajímaných stanoviscích moc z čeho čerpat. Spíš bychom se měli zaměřit na vlastní problémy.

Ivo Růžička (19) alias drag queen Dima Arrest: “Když ve škole zjistili, že dělám drag, mysleli si, že se prodávám za peníze”17. 6. 2020

Které to jsou?

Pokud se na to podívám z ryze vlastní profesní perspektivy, tak v oblasti migrační politiky by to mělo být řešení té byrokracie. Zákon o pobytu cizinců je nesmírně složitý a navíc neustále aktualizovaný. Dokonce i čeští právníci mají problémy se v něm orientovat – natož aby obsah chápali cizinci, kteří se právě tímto zákonem mají řídit. Taky bychom si měli uvědomit, jaký konkrétní dopad mají úřední rozhodnutí na lidi a na jejich osudy. Ty pobytové žádosti, to není jen papír a fotka, ale je to konkrétní člověk. Samozřejmě není možné říct, že bychom měli být programově a univerzálně sluníčkoví. Ano, objevují se u nás i cizinci, u kterých jsem třeba právě v předchozím zaměstnání měla i já pocit, že už je to „prostě moc“ a že ten náš systém skutečně zneužívají. Vzpomínám si třeba na rodinu s dětmi z jednoho afrického státu, kde naprosto scházela jakákoliv schopnost postarat se o sebe. Ale to byl jeden extrémní případ, kterých je minimum. Jednoduše řečeno – ekonomičtí migranti, ale i azylanti jsou prostě lidé jako my. Sice třeba z jiné kultury, to ale přece neznamená, že nás sem přijeli „vysát a povraždit“…Takže i na tom myšlení bychom měli zapracovat…