Elis Mraz: „Po účasti v Hlasu Československa jsem měla sebevědomí na nule. Lidé si myslí, že známé osobnosti mají snový život. Opak je pravdou“

Elis Mraz je mladá úspěšná zpěvačka, která se na veřejnosti poprvé více ukázala v soutěži Hlas Československa a jako Objev roku v anketě Slavík 2014. Letos se zúčastnila také českého kola prestižní soutěže Eurovize, kde skončila na druhém místě. Kromě toho neustále tvoří, vystupuje a s příchodem pandemie se začala věnovat i spoustě dalším věcem. Elis jsme zastihli v pražských Dejvicích. Jelikož měla naspěch a vyrážela na cestu do rodné Ostravy, udělali jsme rozhovor přímo v autě.

To je snad poprvé, co dělám rozhovor v autě. (smích) Na čem momentálně pracuješ, že máš tak naspěch?

Musím říct, že se na mých aktuálních plánech trochu podepsala „koronakrize“. Nicméně snažila jsem se z toho období vytěžit co nejvíc. Hodně jsem skládala, spolupracovala s dalšími interprety a nějakým způsobem jsem udělala spoustu práce na EP, které bych chtěla tento rok vydat. Na podzim až zimu pak připravuji koncerty. Vše se bude odvíjet od aktuálních opatření.

Kromě toho pracuji na písních pro film, na písních pro ostatní interprety, a dokonce jsem pro pár přátel začala učit zpěv. Dělám upřímně strašně moc věcí, na které jsem před vypuknutím pandemie koronaviru neměla čas. Jsem ráda, že jsem se nějak zabavila, a kromě moderování dětského pořadu (pořad Ty Brďo!, pozn. red.) jsem si našla i další aktivity.

Takže se žádných překážek nebojíš? Korona tě nezasáhla?

Jakmile se něco děje, vždy se z toho snažím vytěžit maximum. Stejně tomu bylo i v tomto případě „koronakrize“. Nejsem typ člověka, co by si stěžoval. Spíše ze všeho hledám nějakou rozumnou cestu ven. Korona mě donutila udělat několik nových zajímavých věcí, za které jsem velmi ráda.

Ty jsi dokonce v souvislosti s koronavirem složila i tak trochu aktuální song…

Ano! Don’t touch me! (smích) To byla velká legrace, když jsme natáčeli klip v zorbingové kouli na Staroměstském náměstí v Praze. Tuto píseň jsem složila jako legraci a původně to ani nebylo o koronaviru. Byla to reakce na mou návštěvu koncertu Malumy, kdy při osobním setkání mě na něj kamarádka nechtěně natlačila a já pak předvedla takovou vtipnou scénku. Celý den jsme si z toho dělali legraci a vzniklo z toho spojení „nedotýkej se mě“ – „don’t touch me“. (smích) Interní vtípek se doslova přetvořil v píseň, kterou jsem se rozhodla vypustit i mezi lidi.

Když už jsme u toho Malumy, kdo tě v hudbě nejvíc inspiruje?

Zde bych upřímně vyjmenovala mnoho jmen. Z každého hudebního stylu mám něco…

Tak dejme tomu, že by sis mohla vzít tři umělce na soukromý ostrov, kdo by to byl?

Michael Jackson, Whitney Houston a Frank Sinatra. To by podle mě byla dobrá trojka.

To je docela nálož… (smích)

Že ano! Bohužel už všichni tři nejsou mezi námi…

A co český hudební rybníček?

Mým miláčkem byla Věra Špinarová. Pro mě to byla jedna z nejlepších zpěvaček. Jsem vděčná za to, že jsme spolu s Markétou Konvičkovou měly tu čest zpívat jako jediné zpěvačky z mladé generace na jejím posledním koncertě v Ostravě.

Musím ale zmínit i Marušku Rottrovou, se kterou jsem jela turné v mých devatenácti letech a našla bych ještě mnoho dalších českých interpretů. Musím však říct, že českou hudbu moc často neposlouchám, protože si libuji spíše v zahraniční soul-gospelové a mainstreamové hudbě. Ale mám obrovskou úctu ke staré generaci interpretů a co se týče mladé generace, stále častěji se zde objevují opravdu kvalitní zpěváci, kteří tvoří kvalitní hudbu, to mě těší.

Ty raději tvoříš v angličtině, je to tak?

Pár písniček jsem měla i česky, ale ostatní věci ve stylu reggaetonu a latina mi v češtině zní jako pro malé děti. Když dělám píseň v češtině, miluji z toho tvořit příběh, protože čeština je nádherný květnatý jazyk, což je na druhou stranu úžasné. Proto jsou to vždy procítěné a hluboké věci. Pokud to však má být nějaký taneční song, tak mám z češtiny velký strach. Zkoušela jsem to zlomit, ale nakonec jsem se i od ostatních dozvěděla, že to bude daleko lepší v angličtině, že bych tu píseň češtinou nevylepšila. Ale má snaha pokračuje dál. Miluji české šansony a český swing.

Jste na sexuálním vrcholu, ale sex nestojí za nic? Inspirujte se u seniorů – ti vědí, jak si užít!11. 6. 2020

Angličtina je určitě lepší k tomu, abys mohla prorazit i v zahraničí?

Myslím si, že podobné věci jsou hodně o náhodě. Má priorita je dělat hudbu pro lidi, které hudba baví. Pokud to bude i v zahraničí, budu samozřejmě šťastná. Ale dostat se k lidem je velmi těžké a je to běh na dlouhou trať. Člověk nikdy neví, co bude to, co ho k lidem dostane. Spolupracuji s vydavatelstvími v Americe, tak uvidíme, co vymyslíme. Do budoucna bych opět chtěla vyzkoušet Eurovizi.

To znamená, že příští rok?

To nebude možné, jelikož Ben Cristovao letos zvítězil a má nárok na to, aby jel příští rok, když se letos nic nekonalo.

A co třeba jiná zahraniční soutěž, když jsi v Česku vyzkoušela Hlas Československa?

Nad tím jsem také přemýšlela. Do české soutěže už jsem jít nechtěla, protože by to asi bylo zvláštní, ale zahraniční jsem ještě nezkoušela a adrenalin mě baví. (smích) Navíc je to super způsob, jak se dostat k lidem a najít si své publikum.

Dnes také veškeré podobné soutěže díky spojení s Instagramem fungují daleko víc a mají větší dosah. To během tvé účasti v Hlasu Československa ještě nebylo?

Já jsem byla v soutěži ještě v dobách Facebooku, takže se mi to rozjelo spíše tam. (smích) Až poté lidé přecházeli na Instagram. Ne, že bych tím úplně žila, ale je super, že dnes existuje možnost, jak se dostat k lidem bez toho, aniž by člověk byl závislý na nějaké obrovské propagaci. Mohu být v kontaktu s fanoušky a zároveň ukazovat mou práci.

Eliško, za co jsi dosud ve své kariéře nejvíc vděčná?

Asi za celou tu cestu. Že stále vím, že má cesta někam směřuje a že se ještě úplně nezakořenila. Za to jsem strašně moc vděčná, protože na své cestě se potkávám s úžasnými lidmi, hodně mě to posouvá v osobní i pracovní rovině. Znám spoustu lidí, kteří neví, kam ve 25 letech dál směřovat a zastaví se, ale já stále cítím, že pořád někam mířím a strašně se na vše, co má přijít, těším.

Takže jsi teprve na začátku?

Svým způsobem ano, jelikož poslední tři roky jsem se spíše zabývala psaním písní a hudební produkcí, než abych aktivně vystupovala a něco vydávala. Nějak jsem stále hledala sama sebe. Takže co se týče českého a slovenského trhu, tři roky jsem vůbec nebyla aktivní zpěvačka. Pořádně jsem se do toho opřela až s letošní Eurovizí, která znamenala jakýsi můj nový začátek. Nyní chystám spoustu dalších věcí.

Zmínila jsi se o hledání sebe sama, nyní už v tom máš jasno?

Mnoho lidí a třeba i vydavatelství mi říkalo, jaká bych měla být a jaká ne. Co bych měla dělat, abych byla úspěšná apod. I tohle mi za poslední tři roky dost komplikovalo kariéru. Nevěděla jsem, kam mám směřovat a nevěděla jsem, kdo přesně jsem.

Jsem hudebnice, takže mě baví jeden den zpívat blues, druhý den reggaeton, třetí den latino a čtvrtý den jazz. Taková zkrátka jsem a nemyslím si, že je to špatně. Nicméně v rámci budování určitého fanklubu je to určitě složitější. Občas jsem víc autorka než zpěvačka a jindy naopak. To mě někdy může limitovat. Ale mí fanoušci se zase obracejí k tomu, že je super, že jsem různorodá a dokážu toho dělat víc.

Mnoho lidí si myslí, že známé osobnosti mají jednoduchý život, ale není to tak. Já třeba nikdy nepřišla k něčemu hotovému a připravenému. Kéž by to tak bylo! (smích) Celý život si vše dělám sama. Samozřejmě ale musím zmínit své rodiče, kteří za mnou od začátku stojí a velmi mě podporují a motivují. Jinak mám ráda přehled a ráda si dělám věci po svém, i když je to občas těžké.

K tomu mě napadá otázka, co pro tebe bylo na tvé cestě dosud nejtěžší?

Musela jsem se smířit s tím, že mou práci za mě nikdo neudělá. Já jsem se totiž vždy strašně moc chtěla soustředit pouze na hudbu, chtěla jsem být zpěvačka a neřešit všechny ostatní věci okolo. Když jsem však spolupracovala s různými agenturami, nedostávaly se výsledky, za kterými bych si stála a ke konci to vždy bylo na mně.

Ačkoliv mám nyní více práce a musím být víc zodpovědná a produktivní, jsem nyní nejšťastnější, protože vím, že beze mě nic dál nepokročí. Jsem totiž velký perfekcionista, a proto si všechno hlídám. Byla bych však strašně ráda, kdybych našla někoho, kdo to cítí stejně jako já, mohla bych mu materiál předat a věděla bych, že mi následně doručí odpovídající kvalitu. Ale postupně se na mě takový tým skvělých lidí nabaluje, takže se to hýbe!

Můžeš tedy říct, kde se vidíš za pět let?

Vůbec nevím. Může mě přejet auto, můžu být maminkou, nevím… Každý den může přijít nějaká věc, která mi život posune úplně na jinou kolej.

Zeptám se tedy jinak… Jak bys chtěla, aby tvůj život za pět let vypadal?

Ráda bych dělala koncerty a vyprodávala je. Ráda bych dělala alba, ráda bych dostávala mou hudbu k lidem v Česku i v zahraničí.

Na internetu se o tobě, jako vesměs o každé veřejně známé osobnosti, občas objeví nehezký článek, jak na to reaguješ?

Teď už dobře. Nejvíce jsem tomuto stresu byla vystavena po soutěži Hlas Československa. V tu dobu totiž existovala jedna webová stránka, která každý rok komentovala výkony umělců. Nějakým způsobem si tam na mě zasedli a absolutně mě ponižovali. Psali o mně hnusně a dost mě uráželi.

Nejhorší na tom je, že autoři té stránky mě vůbec neznali. Nevěděli o mně absolutně nic. Naštěstí mi lidé fandili a měli mě rádi, ale i přes to jsem to brala velmi negativně a ke konci soutěže už jsem byla tak zdeptaná, že jsem chtěla odejít. Bylo mi čerstvých dvacet let, takže jsem to moc nezvládala a ze soutěže jsem odcházela s nulovým sebevědomím.

Dá se říct, že ti tato negativní zkušenost v něčem pomohla?

Vybudovala jsem si v té době doslova hroší kůži! Nyní si z podobných zpráv nic nedělám a vůbec tyto věci nevyhledávám. Já osobně vím, že bych nikdy nikomu nenapsala něco, co by jej mohlo ponížit a urazit. Tam, kde můžu, tak pochválím. Lidé, kteří neustále hejtují a něco komentují, mají nějaký svůj vnitřní problém a ke konci mi jich je vlastně líto…

Nyní už to neřeším i z toho důvodu, že to prostě ovlivnit nejde a člověk by pak neměl žádnou odvahu v tom, co dělá. A odvaha je zvlášť v našem oboru velmi důležitá. Neustále se vystavujeme velkému počtu lidí, takže je nutné počítat s tím, že nějaký odpůrce se najde…

Podpora imunity je důležitá i na jaře a v létě1. 5. 2020

Jak se ti povedlo překonat to a nastavit mysl tak, abys negativní zprávy neřešila?

Musela jsem si uvědomit, že to zkrátka neovlivním… Že s tím nic dělat nemohu… Proto k tomu patří i krize, kterou jsem si prošla. V jednu dobu jsem úplně přestala tvořit. Pouze jsem koncertovala. Prožívala jsem svou první lásku a studovala skladbu na konzervatoři a naštěstí jsem problémy na nějakou dobu přestala řešit. Zda to ovlivnila i zmiňovaná stránka komentující výkony soutěžících v Hlasu Československa? Určitě na tom podíl měla. S pánem, který stránku tvořil, jsem se nakonec setkala i osobně.

Jak to setkání vypadalo?

Sedl si naproti mně a normálně jedl a tvářil se, že jsme kamarádi. Ale ono je to většinou tak, že když vás někdo odsuzuje a hejtuje, což v tomto případě byly pouhé výmysly a lži, na kterých zakládal svou nenávist ke mně, tak vám pak v reálu líbá ruce. Takoví lidé jsou většinou jako pijavice, které se na vás přisají a snaží se z vás vydolovat maximum. Nakonec chce být jen ve vaší pozornosti. Proto je důležité negativní poznámky neřešit a s hlavou vztyčenou jít dál. Člověk si za celý život zažije mnoho bolestí, ale nakonec právě ty jej posouvají nejdál.

A pozor, tady nemluvíme o kritice jako takové. Konstruktivní kritiku si ráda vyslechnu a beru ji. Ale neberu útok a hanlivé narážky. Proto, když je na stránce 90 % lidí, které má tvorba baví a 10 % těch, kteří si neustále stěžují, musím se zaměřit na těch 90 %.

Zdroj: JW