„Prodávala jsem se, abych se dostala z tíživé životní situace,“ prozrazuje manažerka (30). Měla by být prostituce v Česku legální?
Oficiální čísla uvádějí, že v Česku se prostitucí živí přibližně 13 000 lidí. Podle starších odhadů nevládních organizací toto číslo může v reálu dosahovat až k dvojnásobku, konkrétní statistiky však neexistují. Stejně tak nelze pracovat ani s žádnými přesnými čísly, která by zachycovala poměr mezi (ženami) prostitutkami a prostituty (muži). Přesto lze ale s jistotou říci, že drtivá část tohoto byznysu se týká žen. Ačkoliv se již nespočet odborníků (a to jak v kontextu českém, tak i zahraničním) snažilo shrnout samotné důvody a motivace žen k prodávání vlastního těla, právě určitá „zobecnění“ spíše vedou k dalším stereotypům. Prostitutkami se totiž zdaleka nestávají jen ženy z dysfunkčních rodin nebo ženy, které byly např. v dětství zneužívány (což je často opakovaný předpoklad, praxe ale naznačuje, že konkrétně zkušenost se zneužíváním se sice mezi prostitutkami objevit může, není ale žádným „pravidlem“).
„Ona není prostituce jako prostituce, některý holky doslova šlapou ten chodník, to jo, ale pak je tu vybranější sorta, v klubech, soukromejch podnicích. Do mě by to, co jsem skoro dva roky dělala, určitě nikdo neřekl. Byla jsem spořádaná studentka z malýho města na Moravě, podařilo se mi ale dostat na vysokou do Prahy. Rodiče byli moc pyšní, pak ale máma vážně onemocněla a naši se ocitli na dně s penězi. Nebyli jsme žádná ta vyšší střední třída, já jsem byla ráda, že sama vůbec vyjdu s penězma, ale našim hrozilo, že přijdou o byt. Já jsem bydlela na kolejích, takže slovo dalo slovo a dostala jsem se přes jednu holku právě k možnosti dělat v klubu nejdřív tanečnici. Během pár večerů ale přišla nabídka na další služby,“ vzpomíná dnes třicetiletá managerka (její jméno kvůli zachování anonymity záměrně neuvádíme) na to, jak pronikla do sexbyznysu.
„Zprvu jsem z toho měla strach, ale ostatní holky mě uklidňovaly, daly mi nějaký rady…Rodičům jsem řekla, že jsem si našla skvělou brigádu, a jakmile se situaci podařilo vyřešit a maminka se dokonce vrátila i do práce, tak jsem s tím sekla. Je to pro mě uzavřenej příběh, nebylo to pro mě zrovna nějaký šťastný období, ale hodně holek to dělalo – a dělá – proto, že musely uživit děti. V takovým případě to je ale důkaz toho nefunkčního sociálního systému, o těch holkách to vypovídá jedinou věc, že prostě byly v koncích a neměly na výběr,“ shrnuje s tím, že ani stávajícímu partnerovi nepřiznala, co přesně během studií dělala. „Na Moravě jsem to neřekla vůbec nikomu, na škole to věděla jen kamarádka, která mi tu práci dohodila, a pak velmi omezenej okruh lidí, kteří by sami s touhle prací nechtěli být spojovaní, takže nemám obavy, že by se to někdo mohl dozvědět. Já jsem si to odžila a tím to pro mě skončilo. Úplně jiná je ale třeba situace těch holek na ulici, do toho bych nikdy nešla a myslím, že to už musí být důsledek čirýho zoufalství,“ uzavírá. A jak se dívá na snahu prostituci legalizovat? „Já osobně bych určitě nic přiznávat nechtěla, vůbec jsem s tou prací nechtěla být spojovaná, takže bych se bála, že to pak na mě někdo vytáhne. Ale myslím, že hodně holek by to přivítalo. Myslím ty, co to dělají dlouhodobě, těm by to právní uznání určitě v dost směrech pomohlo,“ dodává.
Velmi specifickou skupinou jsou ale i mužští prostituti. Těch je ve srovnání s ženami, které v branži působí, výrazně méně a docela překvapivá je i cílová skupina zákazníků. Těmi jsou totiž nejčastěji opět muži, nezřídka navíc ti, kteří jinak žijí v heterosexuálních partnerstvích. To dokládají i informace organizace Rozkoš bez rizika, podle jejích terénních pracovnic/íků právě tato skupina tvoří až 85 % celé klientely.
Zdroj: Giphy
Sami mužští prostituti pak sice mohou být heterosexuální (což ale neznamená, že za peníze se neprodají jiným mužům), podle odborníků mezi nimi přibývá i množství mladých gayů. „V posledních letech u nás prudce narůstá počet homosexuálních prostitutů. Nejčastěji se jedná o chlapce mezi 17 a 20 lety, kteří pocházejí z nefungujících rodin nebo celkově sociálně nepříznivého prostředí. V drtivé většině jsou závislí na drogách, alkoholu a hracích automatech a běžně se také dopouštějí krádeží na svých zákaznících. Homosexuální prostituti jsou také zdaleka nejohroženější skupinou z hlediska přenosu HIV,“ popisuje tým odborníků, který se tématu prostituce věnoval v rámci přípravy celostátního materiálu pro prevenci negativních společenských jevů.
„Šlape se všude, kluci se prodávají, dost z nich jsou cigánci, mlaďoši, klidně od patnácti vejš. Byly doby, kdy jich třeba kolem hlaváku v Praze byly zástupy. Dnes to tak tý běžný veřejnosti není úplně na očích, ale to neznamená, že by to zmizelo. Choděj do buzinců a pak jsou prostě lokality, kde ti, co tohle hledaj, vědí, že vždycky nějaká ta nabídka bude. Je to nejen v centru Prahy, ale pak jsou i v jejím okolí různý parky a tak, který jsou tímhle vyhlášený. Přijdeš, vybereš, zašukáš, jedeš domů. A běžně tam choděj buzeranti, ale i chlapi, co si říkaj hetero,“ shrnuje určitý „underground“ gay Pavel. Sám se nikdy ostatním nenabízel, ale přiznal, že občas nabízených služeb využil. „Jako jo, když se bavíš, piješ, dáš si třeba i něco víc, tak pak když přijde nabídka třeba na kouření za prachy, tak to vezmeš, to je celkem běžný. Ale jako to není, že bys to někde cíleně hledala, voni tihle kluci přijdou sami,“ shrnuje s tím, že poměrně běžně se podobné služby za úplatu nabízejí i na gay seznamkách.
Nelegální byznys, nebo práce?
Myšlenka na legalizaci prostituce již v některých zemích našla i praktické uplatnění. Např. na Novém Zélandu je práce v sexbyznysu uznána jako kterékoliv jiné povolání od roku 2003 a pracovníci/e jsou účastni i na sociálním systému. Podobné je to i v Německu, Řecku a Nizozemsku, i zdejší prostitutky/ti běžně platí daně či zdravotní pojištění. Zcela legální je pak prostituce také v Rakousku, Belgii, Dánsku, Francii (vyjma prostituci pouliční), Brazílii ad. Podle odborníků je však i v těchto zemích pod kontrolou maximálně třicet procent daného segmentu.
I když názory na prostituci se napříč společností různí, v základu existují tak dva „myšlenkové proudy“. V prvé řadě ten, který považuje prostituci za svého druhu vykořisťování (především) žen, které se navíc nezřídka stávají skutečně jen prodejním artiklem v rukou svých šéfů – pasáků. Řešením by pak mohla být jednoduše kriminalizace těch, kdo služby prostitutek/prostitutů vyhledávají. Ovšem stačí se zamyslet nad tím, jak vzkvétají všechny ostatní „podnikatelské aktivity“, které jsou postaveny mimo zákon, a je jasné, že jen málokdo si přesně dokáže představit důsledky, které by podobná legislativa mohla mít.
Zdroj: Giphy
V řadě druhé je to myšlenka, že i prostituce je jednoduše práce jako kterákoliv jiná (pomineme-li samozřejmě případy těch, kdo jsou v sexbyznysu vykořisťováni a zneužívání, což je ovšem téma zcela samostatné). Ti, kdo se svobodně – ať už z jakýchkoliv důvodů – rozhodli, že se budou živit vlastním tělem, by tedy měli být zákonem uznáni, stejně jako jejich příjmy. Právě o tom opakované mluví již zmiňovaní Piráti, navíc zdanění těchto doposud „černých“ příjmů by do státní kasy údajně přineslo kolem 10 miliard. Otázkou však je, zda by se jednalo o zúčtování se zákazníky, nebo také o „účtenku pro stát“, kterému by minimálně v některých případech kvůli sociální politice bylo možné prostituci „přičíst na vrub“.
Ostatně, Pirátům se zatím pro návrh nedaří najít podporu ani na lokální, pražské úrovni, (drtivě ženská) prostituce je totiž stále předmětem (mužských) sporů. „Prostituce jako taková zakázaná není. Organizování prostituce je trestným činem a podle mne má trestným činem i zůstat. Zneužívání druhého člověka k prostituci totiž legální nemá být. A může být pojem ´nenucená prostituce´ vůbec pravdivý? Těžko,“ uvedl tak např. na Twitteru starosta Prahy 7 Jan Čižinský (Praha sobě). Potom se lze ale kruhem vrátit k tomu, jaké důvody ženy (i drobné procento mužů) vlastně k prostituci vedou. A zda tedy není třeba systém změnit tak, aby lidé, kteří své tělo prodávají, k tomu nebyli nuceni. Jinými. Ale ani samotným systémem…
