Eliška (28): „Zdravotnictví je jen byznys – znovu chodit jsem začala jen díky své vůli. Život mi změnil pobyt v buddhistickém klášteře“

Eliška je mladá akční slečna, která miluje dobrodružství a ráda cestuje za zážitky po celém světě. Před více než dvěma roky však prodělala úraz, který ji dost zbrzdil. Ačkoliv myslela, že najde pomoc u doktorů, nedostalo se jí zrovna vřelého jednání. Rozhodla se proto jít vlastní cestou a úraz vyřešit doslova po svém. Pomohlo jí nejen speciální cvičení, ale i měsíční pobyt v buddhistickém klášteře.

Eliško, můžeš nám úvodem blíže představit, k jakému úrazu u tebe došlo?

Asi dva a půl roku zpátky se mi v Chorvatsku při pádu během volejbalu vyhřezly plotýnky. Bylo to natolik vážné, že jsem nějakou dobu musela docházet na injekce na místní soukromou kliniku, protože jsem ani nemohla nastoupit do auta. Po pár týdnech jsem se musela vrátit do Česka. To jsem ještě odřídila třináct hodin v autě. V Česku jsem z auta už jen vypadla rovnou do nemocnice a dva měsíce jsem zůstala ležet v posteli.

Doktoři řešili, co s těmi zády vlastně mám, ale bylo to neskutečně pomalé a vše strašně dlouho trvalo. Navíc byli všichni dost neochotní a byl to pro mě doslova šokující zážitek. I přes to, že v mnohých zemích je na tom zdravotnictví určitě mnohem hůř, docela dost mě překvapil přístup našich lékařů. Nebylo to úplně ideální.

Můžeš být konkrétnější?

Po dvou měsících na lůžku a kapačkách jsem navštívila jednoho neurologa, který si prohlížel snímek mých zad a ihned řekl, že musím na operaci. Vůbec se mnou nic nekonzultoval, nepřiblížil mi žádné detaily a necítila jsem žádný lidský přístup, kterým by mě alespoň trochu uklidnil. Navíc se jednalo o zásah do páteře, takže se mi v ten moment v hlavě vyrojily stovky otázek. Doktor však jen zvedl telefon a informoval se, kdy by mohla operace proběhnout. Řekli mu, že za další jeden až dva měsíce.

Takže zničehonic rozhodnutí o operaci a další měsíce bez pohybu?

Představ si, že dva měsíce od úrazu jsem jen ležela a poté ti řeknou, že další dva měsíce budu čekat na operaci. Během toho mi stále nikdo nebyl schopný říct, co mám dělat, co s těmi zády doopravdy mám a jak mám postupovat. Rozhodla jsem se tedy problém uchopit do vlastních rukou.

Rozhodla ses, že to vyřešíš sama?

Ano, naštěstí jsem měla tu možnost. Než totiž dostaneš rehabilitace, což u mě také trvalo dost dlouho, nikdo se o tebe nestará. Pokud tedy nemáš finance k tomu, aby si zařídil soukromého fyzioterapeuta. Mně naštěstí pomohla máma.

Začala jsem tedy chodit k soukromému fyzioterapeutovi a cvičit spirální stabilizaci doktora Smíška. Je to speciální cvičení, které mi hodně pomohlo a doslova mě i zachránilo (spirální stabilizace páteře je metoda cvičení vyvinutá českým lékařem Richardem Smíškem, stabilizuje a mobilizuje páteř, je založena na procvičování dlouhých svalových řetězců ve tvaru spirál, které protahují páteř směrem vzhůru a vyrovnávají ji do centrální osy, integruje posilování, protahování a nácvik koordinace pohybu, cvičení slouží k prevenci a léčbě problémů s páteří, například výhřezu meziobratlové ploténky, pozn. red.).

Operaci jsi tedy podstoupit nechtěla?

Přesně tak, ačkoliv mi doktoři řekli, že buď proběhne operace, nebo se už na nohy nepostavím, budu upoutaná na lůžko a dostanu vývod. Vyděsili mě, ale hledala jsem další možnosti a vyplatilo se.

Asi po měsíci cvičení se soukromým fyzioterapeutem jsem byla opět u neurochirurga, který mi potvrdil, že se mi záda hodně napravila. Už jsem konečně dokázala i chodit a dojít si sama na záchod. Sice s hůlkami, ale šlo to. Následně mi tedy již operaci nedoporučovali, ale nařídili mi pokračování ve cvičení.

Takže teprve po třech měsících je napadlo, že to bude dobrá volba?

Ano. Úraz se mi přihodil v polovině září roku 2017. Až někdy v lednu dalšího roku jsem měla nárok na rehabilitace a až v dubnu jsem dostala lázně na čtyři týdny. Proto jsem raději pokračovala ve cvičení po vlastní ose, protože český zdravotnický systém by mi zajistil rehabilitace až po několika měsících a navíc rehabilitace, v rámci kterých k tobě nepřistupují moc individuálně. Bylo to o ničem. Měla jsem štěstí v tom, že jsem studovala lidské tělo v rámci mého oboru na vysoké škole, takže jsem byla trochu více znalá oproti jiným lidem. Hledala jsem tedy různé metody, jak ulevit svalům apod.

Díky tomu jsem byla schopná nějak normálně fungovat. I když mě stále doprovázely bolesti, řekla jsem si, že to musím zvládnout. Věřila jsem, že jednou úplně zmizí.

Fit dezerty, kterými uspokojíte chuť na sladké, ale nebudete tolik přibírat30. 4. 2020

Jak se ti daří nyní?

Je to už dva a půl roku a až teď se cítím docela v pohodě. Samozřejmě pořád existuje obrovské riziko toho, že pokud nějak špatně spadnu, tak to pro mě může mít fatální následky. Až do smrti teď budu žít s určitým strachem a budu muset být opatrná.

Proč jsi vlastně nakonec nechtěla podstoupit operaci?

Operace ti v zásadě neřeší problém. Odstraní ti část ploténky, která tlačí na nerv, ale neřeší to celkový problém s páteří, svalstvem apod. Je to navíc obrovský zásah do těla, musí ti dát narkózu, řezat do tebe a svaly se pak z toho dlouho vzpamatovávají. Před operací se nesmíš hýbat a stejně tak i po operaci. Už tak ochablé svalstvo, které je navíc pohmožděno úrazem, dostává kvůli nulovému pohybu další ránu a ochabuje ještě více. Měla jsem strach z dalších problémů. Nic takového ti ale nikdo neřekne, pokud se o to sám nezajímáš. Chtěla jsem své tělo zkrátka dostat do normálu zdravým a přirozeným pohybem.

Tím však nechci říct, že operace nejsou nikdy potřeba. Je mnoho případů, kdy je nutné reagovat ihned. Když se například někdo probudí s vyhřezlou ploténkou, necítí nohy a nemůže se hýbat. Jenže u mě to tak nebylo a chtěla jsem vědět, co přesně mi je. A hlavně jsem nechtěla čekat další měsíce. Je mi 28, takže jsem nechtěla být mrzák. I když jsem občas měla doslova šílené bolesti, chtěla jsem se hlavně vrátit do normálního života.

Z tvých úst to zní tak nějak jako samozřejmost, ale přece jen je potřeba mít obrovskou vůli…

To asi ano. Snažila jsem se pro své tělo neustále něco dělat, i když jsem při cvičeních kolikrát brečela, protože to byla velká bolest. Ale musela jsem přes to jít, nechtěla jsem se na to vykašlat. Průběžně jsem tak cvičila podle doktora Smíška, ale hodně jsem se věnovala i józe.

Už na univerzitě jsem chodila na pravidelné lekce jógy. Pak jsem objevila bikram jógu, což je jóga při cca 40 stupních Celsia. Je založena na 26 pozicích, kdy každou z nich opakuješ dvakrát. Tělo se díky teplu krásně prohřeje a dojde k uvolnění svalů tak, že se do jednotlivých pozic dostaneš daleko jednodušeji. Zároveň se hodně potíš a tím se tělo detoxikuje. Je to super systém, stejně jako cvičení doktora Smíška.

Dva měsíce po zranění jsem proto začala tyto cviky cvičit s fyzioterapeutem. Základy jsem se naučila od něj a pak už jsem cvičila sama. Následně jsem díky vyšetření zjistila, že se mi ploténka o minimálně polovinu stáhla zpět. Ale trvalé zahojení je běh na dlouhou trať a může trvat i roky. Je tedy potřeba mít pevnou vůli a být pozitivně naladěn.

Jak na to? Právě pozitivní myšlení je věc, která mnohým lidem vůbec nejde…

Já jsem pozitivně naladěná tak nějak odmalička, ale hodně mi pomohl například život v buddhistickém klášteře v Thajsku, který byl součástí mé cesty za zážitky. Tento pobyt mě dobil neskutečnou pozitivní energií.

Ve skutečnosti jsem tam nejela proto, že jsem očekávala nějakou obrovskou změnu mého myšlení, ale především jsem si po těch všech problémech chtěla odpočinout a poznat místní kulturu. Bylo to na severu Thajska, na hranici s Barmou, takže docela chudší a divoká oblast. O to víc to bylo zajímavější.

Co bylo náplní tvého pobytu v klášteře?

Program byl velice zajímavý a přínosný. Hodně jsme se věnovali individuální meditaci. Nikdo mi tedy sám od sebe nic moc neřekl, proto jsem musela být proaktivní a ptát se, ale nakonec jsem zjistila spoustu užitečných věcí. Měla jsem možnost zúčastnit se meditací a zkusit si podobný život, jaký tam prožívají místní, ale hlavně jsem měla možnost vidět, jak se k sobě lidé v klášteře hezky chovají, jak jsou velkorysí a pozorní, což byla přesně opačná zkušenost oproti doktorům, se kterými jsem se setkala.

Bylo tam i několik dalších cestovatelů z celého světa. Našla jsem si skvělé přátele, se kterými jsme sdíleli veškeré zážitky. To mi velmi pomohlo i k uzdravení mých zad. Dost jsem se zklidnila a i meditace byly hodně napomáhající. Dobíjela jsem se energií, byla jsem maximálně pozitivně naladěná. Nejsem vyloženě věřící, ale energie a vibrace v klášteře byly naprosto úžasné, uklidňující a cítila jsem se tam maximálně bezpečně, což je pro psychiku a zdraví člověka nesmírně důležité.

 

Péče o penis aneb Jak dosáhnout toho, aby váš penis byl zdravý a funkční co nejdéle4. 5. 2020

Ještě před rozhovorem jsi mi říkala, že bys své poznatky ráda předávala i dalším lidem?

Určitě. Momentálně jsem tedy na Filipínách, kam jsem odjela do freedivingového centra. Vedu zde lekce jógy. Za to u nich mohu bydlet, jíst a udělat si licenci na potápění. Ještě předtím, než se objevil koronavirus, jsem plánovala, že v dubnu pojedu domů do Česka a udělám si licenci na cvičení doktora Smíška. Kvůli karanténě se však kurz pořádat nemohl.

Plánuji si jej proto udělat po letošním létě. Chtěla bych takto pomáhat dalším lidem, kteří se setkají s podobným problémem jako já, který nechtějí ihned řešit operativně. Do budoucna bych chtěla mít své vlastní menší studio, kde se tomuto oboru budu věnovat.

Dle tvých zkušeností nejen z Česka, ale i z Asie, co by se mohlo změnit, aby systém k lidem s podobným, ale i jiným úrazem přistupoval jinak?

Lidé by neměli bezmezně věřit farmacii a doktorům. Měli by více dbát na svůj vnitřní názor. Samozřejmě je to sporné a operace jsou v mnohých případech nevyhnutelné, ale je nutné myslet na to, že i zdravotnictví je jeden velký byznys a podle toho k tomu mnoho lidí a lékařů přistupuje. Proto se vždy ptejte a nenechte se odbýt.

Zdroj: JW