„Nejsem ´to´ ani ´oni´, jen se občas cítím jako muž a jindy jako žena.“ Je fluidní gender trend, životní fáze, nebo skutečná identita?
V posledních letech se zdálo, že společnost konečně dospěla do bodu, kdy lidé začali chápat a akceptovat jinakost. Naopak v současnou chvíli to vypadá, že se stále hlasitěji o slovo hlásí samozvaní ochránci tradičních hodnot a normality. A právě jim se vše, co jakkoliv vybočuje z klasické představy „normálního světa“, velice hodí do krámu. Ostatně, už samotná informace, že pohlaví nejsou jen dvě, může být interpretována jako šokují popření reality. Jenže nic není tak lehké, jak se na první pohled může zdát.
„Už dřív, během puberty, jsem sám v sobě cítil, že občas nejsem sám se sebou spokojenej. Ne, že bych byl úplně gay, zároveň jsem ale neměl přímo pocit, že by mi moje tělo vadilo – což je, jak jsem si přečetl – zase známka transsexuality. Vlastně jsem tak různě proplouval, občas mi bylo jasný, že označení ´muž´ je mi nějak těsný, ale neuměl jsem určit, kde je problém. Až jsem narazil na jeden cizojazyčnej blog, a je to už pár let zpátky, kde někdo popisoval úplně totéž, co jsem zažíval já. Akorát pro to používal označení gender fluid,“ vzpomíná Filip, který si ale nechává říkat „Nikola“. „Nikola, to je úplně gender fluidní jméno, jako Nikola, ten loupežník, takže chlap, ale i jako holka Nikola,“ směje se. Zjištění, že něco jako „fluidní gender“ vůbec existuje, ale považuje za zásadní moment svého života. „To byl úplnej coming out, vyrůstal jsem jako kluk a i když jsem o sobě pochyboval, všichni mi to, že jsem kluk, potvrzovali. Pak jsem sice dospěl aspoň v muže (smích), ale že bych se tak vždycky cítil, to ne. Až teprve když jsem zjistil, že vlastně nemusím být pořád muž – protože já někdy muž být chci, ale někdy ani moc ne – mi konečně dalo klid. Že se tak cítěj i jiní. A všechny ty moje nejistoty do sebe krásně zapadly,“ shrnuje. Že je to nějaké komplikované? A jak vůbec chápat „fluidnost genderu“?
V prvé řadě je třeba říct, že donedávna byl termín „gender“ jen prostým anglickým označením odkazujícím k pohlaví. Od určitého momentu však začal žít vlastním životem a stal se termínem, který označuje pohlaví sociální. A to se od toho biologického může, ale nemusí lišit. Biologické pohlaví je tedy určováno podle genitálií (stačí vzpomenout na základní „lekci sexuologie“ z Policajta ze školky – „kluci mají penis, holky zase vagínu“), kdežto tzv. genderová identita je vlastní pocit člověka, zda se cítí být ženou, nebo mužem (a to bez ohledu na pohlaví biologické). Ačkoliv se samozřejmě našli i tací, kteří se proti podobným myšlenkám radikálně vymezili (protože žena je přeci žena a muž zase muž…), genderová teorie dál žila vlastním životem a získávala na popularitě. Aby ne – podobně jako již zmiňovaný Nikola najednou mnozí začali chápat, proč jim všechny předchozí (a nepříliš pestré) pohlavní kategorie byly těsné. Jenomže pohlaví a gender vymezené stále jen prostřednictvím „ženství“ a „mužství“ byly také málo. Ukázalo se totiž, jak moc variabilní mohou lidské identity být. Někteří tak začali základní model muž-žena zcela odmítat, jiní chtěli obě kategorie prožívat souběžně a další zase střídavě. To sice na jednu stranu může vypadat jako docela velký zmatek, na stranu druhou je ale fakt, že pokud nová označení (a že jich aktuálně je!) dala lidem možnost konečně se s některým z modelů identifikovat, nemělo by na tom být nic špatného. Ale…
„Hlavně mám problém s tím, jak to vysvětlit lidem v okolí. Že někdy se cítím být víc muž a někdy zase žena. Třeba v angličtině je to mnohem jednodušší, myslím jazykově, ale v češtině tak vlastně lidi stavím před problém, v jakým rodě na mě zrovna mluvit. A zas nechci bejt nějaký „to“ nebo „oni“, možná v té angličtině je to v pohodě, ale u nás by mi to moc nepomohlo. Proto jsem se to všem snažil ulehčit aspoň tím jménem (smích). A taky se oblíkám spíš tak neutrálně, jakože podpatky fakt nenosím, mám ve skříni hodně unisexovejch věcí. Ale třeba doma o tom nemluvíme, odstěhoval jsem se v osmnácti, když jedu rodiče navštívit, radši se snažím být ten echt kluk. Oni sice vědí, že to tak úplně jednoduchý se mnou není, ale nechci vytvářet nějaký třecí plochy. Naopak lidi, co mi jsou blízký, už si zvykli, že se mnou jednají tak nějak flexibilně. A ti, co mě třeba potkají poprvé, ti s tím mají často docela problém, tak se to snažím moc nehrotit,“ shrnuje Nikola.
Rozmařilá mládež, která neví „co by“…
V souvislosti s tím, jak se především mezi generací dospívajících a mladých dospělých začínají lidé vymezovat vůči svazujícím kategoriím žena-muž, je pak nasnadě tvrzení, že jen „hledají sami sebe“. Prožívají určitou fázi. Vlastně je to velmi podobné, jako se společnost kdysi dívala na homosexualitu. Nejprve jako na nemoc, následně jako rozmar, který člověka s troškou snahy přejde. A taky jako na etapu života, která odezní. Jsou ale dnešní dvacátníci skutečně tak rozmařilí, že je nudí být ženami a muži, nebo jednoduše (na rozdíl od generací předchozích) konečně – a bez rizika postihu – mohou vyjádřit, kým se cítí být?
Zdroj: Giphy
„Je jasný, že kdo to nikdy necítil, bude to těžko chápat. Vlastně je to úplně stejný jako třeba s tou transsexualitou. Změna pohlaví, to si lidi taky klepou na čelo. Že to tu přece nikdy nebylo, stejně jako všechny tyhle bláznivý kategorie jako i třeba gender fluid. Ale transsexuálové ve společnosti byli vždycky, i kluci na kluky a holky na holky. Jen se o tom nemluvilo nebo se nad tím přivíraly oči. Dnes je skvělý, že jsou dostupný informace a vlastně je tu i docela velká tolerance, aspoň ve větších městech. Já jsem měl hlavně během puberty dost problémy, nevěděl jsem, co se sebou. Co je na mě špatně. Ta úleva, když jsem zjistil, že jsou lidi, co to mají stejně, ta je nepopsatelná. Ale vlastně rozumím tomu, že pro někoho je to, že se ráno vzbudím a zrovna si jsem jistej, že jsem chlap, kdežto jindy mě naopak úplně pohltí pocit té ženskosti, dost mimo,“ shrnuje Nikola.
Zdroj: Giphy
Koncept gender fluid pak do jisté míry odkazuje i k tzv. třetímu pohlaví. Což ovšem neznamená, že by existovala jen tři – označení odkazuje k možnosti do třetí kategorie zařadit všechny ty, co se neztotožní s existujícím rozlišením na ženy a muže. Je ale zároveň nutné dodat, že ani v tomto případě se nejedná o žádný „výstřelek“, ale praxi, která se vyskytovala a stále vyskytuje v mnoha tradičních kulturách. Ty pak jednoduše nerozeznávají jen role ženské a mužské, ale pracují i dalšími – jedním z nejznámějších příkladů jsou tak např. indické hidžry. Skupina mužů, která je svým složením tak pestrá, že ji nelze jednoduše vystihnout, všichni se ale různými způsoby prezentují jako ženy. Ani jejich cesta za životem v roli, s níž se ztotožňují, však nebyla a není snadná.
Již před několika lety umožnil i Facebook svým uživatelům/kám, aby si vybrali hned z 52 variant pohlavní identity. I to je fakt, který mnozí bojovníci za normalitu rádi využijí při argumentaci, proč je celý gender jen hloupou „ideologií“. A v tomto případě lze do jisté míry souhlasit – společnost kvůli usnadnění vlastní orientace v tom, co se kolem ní děje, stále potřebuje „třídicí mechanismy“. Jakmile tedy člověk vidí někoho, jehož tělesná stavba např. neodpovídá další vizuální prezentaci, hned se jej snaží nějak „zařadit“. Kolik specificky gender fluidních lidí se vyskytuje v populaci, úplně jasné není, mnozí žijí skrytě, jiným se zas nelíbí samotný princip škatulkování. Kdybychom ale od všech hloupých kategorií, které stejně nikdy nebudou vyhovovat všem (a jejich nové utváření je spíše medvědí službou), upustili a přistoupili na myšlenku, že gender je prostě pestrým spektrem, najednou bychom byli normální všichni. A to bez ohledu na všechny pohlavní kategorie světa.
