Petr (43): „Adoptovali jsme s partnerem romského chlapečka. Kvůli reakcím v Česku jsme se přestěhovali do zahraničí“

V neděli si množství zemí po celém světě připomene Den otců. Na rozdíl ode Dne matek není jeho tradice v Česku zrovna dlouhá, na druhou stranu na roli otců v životě dětí by se nemělo zapomínat. Bohužel český systém ale mužům příliš možností, jak se do péče o potomky zapojit, nedává. To v Nizozemsku je všechno jinak. A to i když spolu dítě vychovávají rovnou tatínci dva. Přesně to je případ Petra Laně-Rouse a jeho partnera Honzy, kteří jsou zároveň prvním českým gay párem žijícím v registrovaném partnerství, jemuž se podařilo v Česku adoptovat dítě. Proč se nakonec rozhodli z vlasti odstěhovat? Co jim rodičovství přineslo? A jak vůbec vypadá takové „gay otcovství“?

Petře, cestu za rodičovstvím jste s partnerem neměli jednoduchou, nakonec se vám ale podařilo systém „prorazit“ a už třetím rokem vychováváte společně chlapečka. Jaké byly vaše tatínkovské začátky?

Našeho Vojtu jsme dostali až v době, kdy mu byl rok. Ty začátky byly opravdu velmi složité, protože bylo znát, že změna prostředí a pečující osoby mu dělá problémy. To je ale obecně situace všech dětí, které procházejí adopcí. Každopádně z vlastní zkušenosti můžu říct, že čím dříve se děti dostanou do nové rodiny, tím lépe. Museli jsme dlouho bojovat s určitým traumatem a trvalo, než si k nám Vojta našel cestu. Čas ale všechno napravil.

Masturbace jako lék na přebytečný stres a podporu imunity7. 4. 2020

Dokázali jste se vypořádat se situací sami, nebo vám někdo pomáhal?

My jsme museli před adopcí navštěvovat kurzy pro adoptivní rodiče a v centru Natama nás tak na všechny problémy plynoucí z adopce a jejích dopadů na dítě připravili. Navíc jsme dodnes klienty, takže všechny problémy můžeme konzultovat – ať už osobně, když jsme v Česku, nebo i před Skype. Za tu pomoc jsem moc vděčný, nejenže jsme byli připravení na vysvětlení toho, že je Vojta adoptovaný, ale zároveň jsme samozřejmě konzultovali i fakt, že nejsme tradiční rodina – dítěti je to samozřejmě nutné vysvětlit adekvátně jeho věku.

Jedna věc ale obvykle bývá teorie a druhá praxe – odpovídala vaše očekávání tomu, co přišlo ve chvíli, kdy jste měli Vojtu konečně doma?

Zpočátku jsem měl obavy, různé stavy, kdy jsem si říkal – panebože, na co jsem se to dal, vždyť péče o dítě je totální psycho! (smích). Ale jak se ukázalo, s tím se potýkají všichni rodiče, bez ohledu na pohlaví i orientaci. I dnes jsou dny, kdy mám všeho doslova „plný brejle“, ale proberu to s dalšími rodiči a oni mi řeknou, že je to všude stejné. A to mě vždycky uklidní (smích).

V jedné věci určitě s Honzou tak úplně stejní jako běžní rodiče nejste, přeci jen jste dva tátové. I kvůli „absenci“ zástupce druhého pohlaví se nezřídka lidé dívají na stejnopohlavní rodiny skrz prsty. Co vy a rodičovské role? Rozdělili jste si je s partnerem?

Psycholožka z Natamy mi z legrace říká „maminka“ (smích). Ale je fakt, že já jsem pro Vojtu jakoby maminka – jsem ten, kdo je s ním celý den, stará se od rána do večera. A táta Honza je ten tatínek, který vydělává penízky a měl by nás zabezpečit (smích). Ono je to rozdělení rolí opravdu legrační, ale když tematizuju ty problémy, které máme, před ostatními rodiči, ukazuje se, že to jsou klasické problémy normální rodiny. Naše doktorka třeba říká, že naše rodina je sice úplně jiná, ale vlastně naprosto stejná jako kterákoliv jiná, heterosexuální.

Řekl bys, že maminka – mám na mysli jednoduše ženu – Vojtovi nechybí? Podle některých odpůrců stejnopohlavního rodičovství se dítě bez matky a otce neobejde…

Troufám, si říct, že dítě potřebuje mít prostě jednu pečující osobu, která se mu věnuje, a ten (nebo ta) druhý je v rodině na to zaopatření. Prvotně ale dítě musí mít toho jednoho člověka, ke kterému má tu úplně nejužší vazbu, což jsem u nás já. I když jsem ale Vojtu odmítnul dát do jeslí, což je v Nizozemsku běžné, musím říct, že pocit mateřství samozřejmě nikdy úplně nepochopím, protože ta matka, co dítě nosila a porodila, nejsem. Možná tak mám k Vojtovi jiný vztah, ale naprosto ho miluju – na rozdíl od matek ale asi nejsem zas tak úzkostný. Nemám tu mateřskou paniku, kterou pozoruju třeba na hřišti, kde jsou děti s maminkami. Od toho jsem osvobozený a vlastně tak možná i Vojtovi té svobody víc dávám. Ale pravda je, že asi se ten scházející ženský element trošku projevuje, Vojta je prostě na ženské mnohem zvědavější (smích).

Jak to myslíš?

Protože doma žádnou ženu Vojta nemá, tak ho ženy zajímají – vznikají z toho i docela humorné situace, třeba když se mě veřejně ptá, proč má nějaká paní tak velká prsa a já je nemám (smích)…Co se ale týká ženských vzorů, tak ve školce má Vojta učitelky, ve škole budou taky, my se navíc hodně vídáme s českými kamarádkami, které tu žijí. A prostě si myslím, že na tom pohlaví nezáleží.  Vojta potřebuje někoho, kdo mu dá zázemí a bezpečí a to u nás má, hrozně rád se mazlí, pořád je se mnou. A já si to užívám, je to moc milé a vím, že už to dlouho trvat nebude. (smích)

Jak se vám vůbec daří čtyřletému chlapečkovi vysvětlovat, že místo mámy a táty má doma tátu a tátu?

Je fakt, že my tady žádné jiné dva tatínky neznáme, jsou tu akorát dvě maminky, ale v kontaktu s nimi nejsme. Takže jsme to Vojtovi nemohli předvést na konkrétních příkladech, což by bylo lepší. Snažíme se mu to ale vysvětlovat. Samozřejmě, že jak Vojta začal chodit do školky, začal se ptát, proč ostatní děti vyzvedává maminka a jeho já a proč doma tu maminku nemá. Byli jsme ale na to, že ta situace nastane, připravení. V Natamě jsme to probírali s psycholožkou, takže víme, jak s tím tématem pracovat, aby to odpovídalo jeho věku. Prostě Vojtovi vysvětlujeme, že ne všechny děti mají maminku a tatínka, některé žijí jen s maminkou, některé s tatínkem, jiné třeba s prarodiči. A stejně tak, jako má Vojta nás, mají jiné děti třeba dvě maminky. Vlastně jsme v Nizozemsku původně chtěli hledat podpůrnou skupinu pro rodiče stejného pohlaví, které jsou v Česku. Ale zjistili jsme, že nic takového tady nefunguje, protože nikdo pohlaví a orientaci rodičů vůbec neřeší.

Petr a Honza se kvůli synovi přestěhovali do Nizozemska

I když se vám v Česku podařil doslova husarský kousek a jako první gay pár žijící v registrovaném partnerství jste s partnerem adoptovali dítě, nakonec jste se rozhodli odstěhovat do Nizozemska. Proč? Bylo to kvůli lepšímu přijetí LGBT lidí?

To vůbec ne. My jsme se ani stěhovat nechtěli. Ale člověk míní a život mění. I když celý ten adopční proces nás docela otrávil, tím hlavním důvodem byl vztah lidí k Vojtovi. Je totiž Rom. Osobně jsem zažil diskriminaci, homofobní útoky, přesto jsem se nebál, že zrovna tomuhle bude kvůli nám čelit i Vojta. Ale cítil jsem, že ho nemůžu nechat vyrůstat v tak negativním rasistickém prostředí. Ještě v Česku, to byl Vojta maličký, jsme zažívali spoustu rasistických poznámek. Vadilo mi, že na mě lidi koukali jako na divného tatínka, běžně se mě i ptali, kde má chlapeček maminku. Stávalo se mi ale i to, že říkali, jaký je Vojta hezký černoušek. Když jsem odvětil, že je Rom, většinou se začali divně tvářit, a tak jsem se normálně přistihnul, jestli teda vůbec to, že je Rom, říkat. Ale přece nebudu předstírat, že je černoušek…Pak jsem se bál hlavně toho, že jak půjde do školky a do školy, že tam uslyší narážky na to, že je tmavší. Tohle člověk prostě nemůže dítěti udělat…

V Nizozemsku je tedy situace jiná?

Nizozemsko je považované za jednu z nejlepších zemí pro výchovu dětí a to můžu jedině potvrdit. V Čechách se prostě odlišnost nenosí, už i děti jsou velice ovlivněné svými rodiči, kteří mají nezřídka názory jako ze středověku. I proto jsme se tu zatím rozhodli zůstat, i když to původní plán nebyl. Dali jsme za pravdu ostatním expatům (cizinci, kteří se v Nizozemsku také rozhodli usadit, pozn. red.), kteří se tu rozhodli zůstat především kvůli dětem. Vojta tu má moc šťastné dětství, nezažil tady otázky typu „proč jsi tak tmavej“a „proč máš tak kudrnaté vlasy“, nikdo mu nenadává „ty cikáne“. Ani ve školce jsme nenarazili na žádné problémy. On je Vojta velice křehké dítě a ten český přístup by mu prostě ublížil. Naopak zdejší mix národností je velice pestrý, a tak nikoho neudiví nic.

Je pravda, že Nizozemsko je hodně otevřená země. Takže na problémy, že jste „duhová rodina“, jste asi taky nenarazili…

My jsme tu jako rodina naprosto spokojení, Honza má stejná rodičovská práva a povinnosti jako já, což v Čechách dosud není. To je pro nás velice důležité, protože pocit důstojnosti je opravdu k nezaplacení.  Jsme na stejné lodi s kterýmikoliv jinými rodiči, máme třeba nárok na stejnou podporu od státu a všichni se k nám chovají moc hezky – a nemuseli by! Jsme vlastně přistěhovalci z východu, takže by mohli mít tisíc připomínek.

Role jste si s partnerem rozdělili, ty se staráš o Vojtu a Honza pracuje, jak je to ale přímo se systémem rodičovské dovolené? Je v Nizozemsku určena i otcům?

Tady je rodičovská dovolená jen čtyři měsíce. Teď je tu ale nový zákon, takže pokud se děti narodí po 1. červenci, může si vzít i otec šest týdnů dovolené. Jinak tu ale funguje úplně jiný systém než v Česku. Když jsem se ještě v Česku vydal ven s kočárkem, všude byly jen unavené, nervózní a uštvané matky. Ale tady se díky flexibilitě systému ženy po těch čtyřech měsících vrací do práce – vždycky na zkrácený úvazek. Všichni to tu berou tak, že muž a žena jsou ve vztahu rovnoprávné osoby. Matka tak pracuje třeba dva – tři dny v týdnu, tehdy dá děti do jeslí, jeden den se pak stará o děti třeba otec, protože to umožňují tzv. otcovské dny. A pak se podílí i prarodiče. Díky tomu tady rodiny mají běžně tři i čtyři děti, protože ten systém jim to umožňuje. Nizozemci jsou na to taky velice hrdí.

Takže sladění rodinného a pracovního života asi není problém, a to bez ohledu na to, zda rodinu tvoří heterosexuální pár, nebo dvojice stejného pohlaví…

Přesně tak. Vidím to i z praxe na Honzovi. Jeho zaměstnavatel ví, že máme Vojtu, proto Honza nemá přesčasy, a když je potřeba, vyjde mu ve všem vstříc. Protože se učím holandsky, potřeboval jsem třeba někdy dopoledne na kurzy, Honza ale bez problémů dostal home office, případě i volno, když bylo potřeba jít s Vojtou k lékaři nebo něco vyřídit v době, kdy jsem já nemohl. Nic z toho v Česku nebylo, dostali jsme dítě, ale Honza byl celé dny a noci v práci. Tady na to ale dbají, pokud má člověk děti, zaměstnavatel s tím počítá – umožňuje právě ty zkrácené úvazky, ale i různé další úlevy až do chvíle, než jsou děti větší.

Kvůli tomu, že je Vojta Rom, se v Česku rodina potkávala s nevybíravými reakcemi

Když se vrátíme zpět k rodičovství a péči o Vojtu, o ženách se klasicky říká, že jim mateřství změní život. Jak tobě a partnerovi změnilo život otcovství?

Osobně mám najednou na všechno úplně jiný pohled, kdo to nezažije, nemůže to pochopit. O rodičovství jsme toho s Honzou slyšeli hodně, ale stejně si to člověk nedokáže představit, pokud to neprožívá na vlastní kůži. Každopádně nás rodičovství úplně naplnilo, vrchovatě. Mně osobně došlo, co je důležité, vím, že Vojta je priorita, a chci, aby byl šťastný, měl se dobře, byl slušně vychovaný a aby žil v otevřené společnosti. Prostě, aby viděl, že to jde i jinak než v Česku, to je pro mě zásadní, aby si užil tu zdejší diverzitu. To, že i když každý jsme jiný, vlastně jsme ve výsledku všichni stejní. A tohle se tu všichni učí odmala. A nejen ve vztahu k odlišným rasám, ale i třeba k lidem se zdravotním postižením, které se tu stát snaží úspěšně integrovat do společnosti, ne je z ní vyčleňovat. 

Doporučil bys i ostatním (českým) otcům, aby se do péče o děti více zapojili?

Já bych to českým tatínkům samozřejmě doporučil, ale v Česku je problém, že zaměstnavatelé na to nejsou vůbec připraveni. Matka je doma s dětmi, otec dře jak soumar, protože má v sobě tu povinnost zabezpečit rodinu.  Žena navíc nemůže obvykle do rozpočtu nijak přispět, protože s těmi dětmi nenajde adekvátní práci na zkrácený úvazek. Je to složitý problém, který potřebuje čas – než se společnost změní.

Správné dýchání náš učiní šťastnější a zdravější. Dýchejte podle pravidel22. 5. 2020

Je zřejmé, že v Nizozemsku se ti s rodinou z pochopitelných důvodů líbí. Jaké máte další plány?

Zrovna jsme si tu koupili dům, protože nájem se nám neúnosně zvyšoval a na hypotéce budeme platit míň. Budeme se stěhovat z centra na okraj města do takové zelené klidné čtvrti, velmi „family friendly“, kde jsou navíc české rodiny s dětmi ve stejném věku, jako je Vojta. Vojtovi jsme tam našli školu, bude tam mít české kamarády…A protože dům je větší než ten, kde jsme bydleli dosud, nejenže bude mít Vojta konečně svůj vlastní pokojíček, ale možná i sourozence (smích)…Takže v souvislosti s tím Dnem otců můžu říct jediné, my jsme se s Honzou v rodičovství opravdu našli, a to bez ohledu na to, že tím „tatínkem“ je spíš on (smích).