Jak se žije bezdomovcům v Praze? Andrej (62) si s dalšími bezdomovci vybudoval útulné místo pod Hlávkovým mostem, které vás možná překvapí

Andrej Mucha vlivem nešťastných událostí ze dne na den zůstal na ulici. Dokázal se však postavit na nohy a spolu s kolegy vybudoval doslova úchvatné místo pod pražským Hlávkovým mostem na straně nábřeží Kapitána Jaroše. V mini bezdomovecké vesničce s výhledem na Vltavu a protější Štvanici jich žije několik a tolerují je nejen lidé z úřadu a policisté, ale velmi dobré vztahy mají i s místními lidmi.

Jak dlouho už tady bydlíte?

Bude to deset let. V mém příbytku, ve kterém právě teď sedíme, jsme dva. Celkem je nás tady osm.

Jak jste se sem dostal? Proč jste skončil na ulici?

Původem pocházím ze Slovenska, ale kvůli práci jsem vycestoval do Česka. Přijel jsem do Prahy, nějaký čas jsem byl na ubytovně a pak jsem se přestěhoval k sestře, která bydlela kousek odsud na Veletržní ulici. Od roku 2000 jsem bydlel u ní a jejího manžela. Pracoval jsem v pekárně, přispíval jsem jim peníze na nájem a vše bylo v pohodě.

Po deseti letech sestra onemocněla a následně umřela a můj švagr, kterému jsem dávala peníze na bydlení, všechno prohrával v automatech, což jsem netušil. Jednoho dne přišel majitel bytu a řekl, že do týdne musíme byt vyklidit a odejít.

Švagr neplatil nájem?

Bohužel ne. Nezaplatil asi tři nájmy po sobě. Zničehonic jsem se tak ocitnul s jedinou taškou venku na ulici. V tu dobu jsem už nešel ani do práce, vůbec jsem totiž nevěděl, co mám dělat. Byl jsem mimo a tři dny pospával různě na ulici. Nicméně potkal jsem jednoho pána, dnes už kamaráda Juru, který bydlí ve vedlejším příbytku. Ten mi řekl o tomto místě pod Hlávkovým mostem a nabídnul mi, že se mohu přidat. Od té doby jsem tady.

O práci jste tedy definitivně přišel?

Ano, od té doby nepracuji. To, že jsem se zničehonic ocitl na ulici, bylo pro mě psychicky velmi náročné. Skoro vůbec jsem nespal a neustále jsem přemýšlel, co s tím mám dělat. Neměl jsem žádnou jinou možnost než tady zůstat.

Takže to nijak zvrátit nešlo?

Kam jsem měl jít? Neměl jsem jinou možnost. Rodinu jsem otravovat nechtěl. Byl jsem sám, měl jsem pouze sourozence a po nich jsem nic žádat nechtěl. Byt by mi v tu dobu taky nikdo nedal, navíc jsem neměl peníze na kauci.

Rozhodl jste se tedy zůstat pod mostem?

Ano, bydlím sice pod mostem, ale se sousedy jsme si to tady upravili do takové lepší podoby. Ani úřad a policisté s námi nemají problém. Lidé z úřadu nás navštěvují, donesou nám třeba i roušky, jídlo apod. Policisté občas přijdou, zkontrolují nás, zeptají se, kdo je tady nový a zase odejdou. Nemají s námi problémy.

Můžete říct, že jste všichni klidní? Nikdo tady nedělá nějaké problémy?

Jeden takový tady byl. Dělal problémy, fetoval, neustále sem vodil další feťáky, kteří tady večer křičeli tak, že jsme nemohli spát, tak jsme ho vyhodili. Občas nás teď potká na ulici a prosí nás, abychom ho vzali zpět, že už bude hodný, ale my už mu nevěříme. Jsme tady jedna parta a musíme spolu vycházet.

„Jezdit jsem začal na památníku Koněva a první triky jsem studoval z VHSky. Mým snem je teď uspět na olympiádě,“ říká přední český skateboardista Maxim Habanec1. 6. 2020

A co problémy s kolemjdoucími? Setkali jste se třeba i s nějakými útoky?

Párkrát ano. Nejvíc si pamatuji, když sem ve tři ráno skočil nějaký mladý kluk s pistolí. Ze všeho nejdřív se zastavil u mého souseda, který bydlí hned na začátku a nějak se tam s ním postrkoval. Já jsem zrovna vycházel ven na záchod a viděl jsem, že se tam něco děje. Pak jsem zahlédl pistoli a ihned jsem šel za mým spolubydlícím, ať zavolá policii. Ten jediný má totiž mobilní telefon. Mezitím ten klučina s pistolí přišel ještě k nám a řeknu ti, že jsem se dlouho tak nebál. Kdyby na mě namířil, asi bych se počůral. (smích) Nikdy jsem nic podobného nezažil. Naštěstí přijeli policisté a nějak ho zpacifikovali.

Občas na nás nějací opilí a zfetovaní lidé pořvávají, házeli na nás dokonce i dlažební kostky, ale vesměs jsou reakce spíše pozitivní. Avšak pro naši ochranu tady máme psa. U vchodu je i obrovský nápis, aby si na něj lidé dávali pozor. Kdyby zde náš hlídací pes nebyl, bál bych se.

Je pravda, že asi nemáte jinou šanci, jak to zde zabezpečit?

Na jednotlivých příbytcích máme zámky, ale všechno je to jen jednoduchá konstrukce, do které stačí kopnout a dostanete se dovnitř. Strach máme hlavně z feťáků, kteří jsou schopní přijít dovnitř a vzít všechno, co se blýská. Mezi sebou se bát nemusíme, všechno, co potřebujeme, si navzájem půjčíme. Máme spolu dobré vztahy.

Co se týče každodenního života, jak zde hospodaříte? Kde si hledáte jídlo apod.?

Mám trochu štěstí v tom, že můj spolubydlící chodí do práce a pobírá důchod. Dnes je mu 67 let. Dříve bydlel s mámou na Střížkově. Znali jsme se i předtím, pravidelně jsme se k němu totiž se sousedem chodili sprchovat, jenže potom jeho máma umřela a on také přišel o byt, tak se přidal k nám pod most.

Takže se nějak podělíte a žijete z toho?

Ano a něco nám tady vždy hodí lidé, kteří jdou kolem. Přinesou nám třeba tašky s jídlem apod. Nicméně teď to během karantény bylo docela slabé. Nechodí ani cizinci…

I cizinci se na vás přijdou podívat?

Když jdou kolem, tak ano. Vidí naší krásnou zahrádku a vždy nám hodí nějaká eura. Občas drobné, občas desetieurovku a kolega dokonce dostal i padesát euro.

Korona-izolace a strach stojí za podivnými sny, odborníci vysvětlují význam těch nejčastějších20. 4. 2020

Takže se opět těšíte na příjezd cizinců?

Doufejme, že se situace brzo vrátí do starých kolejí. (smích)

Máte tady spoustu věcí – nábytek, nádobí apod. To berete odkud?

Většinu z toho jsme našli u popelnic. Vidíte, že jsem si v mém příbytku udělal i malou kuchyňku. Mám tady i posezení a postel. Soused odvedle, pan Šíma, ten zase sbírá hrníčky, které vystavuje na naší zahrádce. Vypadá to hezky, že ano?

Moc hezky! Vidím tady i spoustu kanystrů s vodou. Ta nevypadá, že je z Vltavy…

Máme štěstí, že kousek od Strossmayerova náměstí je veřejná pumpa, odkud vodu čerpáme.

Kdo tohle úchvatné místo vlastně objevil?

Můj soused Jura, o kterém jsem už mluvil a který mě sem dostal. Ten sem přišel jako první. Všude prý byla hlína, bordel, který se musel vyčistit. Postupně jsme si pak vybudovali tyto skromné příbytky. Nebylo tady vůbec nic.

Umělé oplodnění jako čiré utrpení aneb Cesta za vytouženým dítětem očima žen28. 5. 2020

Ale musím říct, že to vypadá opravdu dobře!

My bychom si to tady ještě vylepšili, ale každým rokem se říká, že odsud budeme muset odejít. Mluví se o tom, že zde udělají nějakou cyklostezku a že budou opravovat most, nicméně vůbec nevíme, za jak dlouho. Nechceme tedy investovat další čas a práci, když nám za týden mohou říct, že musíme odejít. Nevíme, na čem jsme, proto žijeme doslova ze dne na den.

[Najednou se ozve klepání na dveře a přichází další obyvatel příbytků]

Dobrý den!

Tohle je Jura, o kterém jsem mluvil. Ten to tady začal a ten mě sem dostal.

Hezký den! My jsme se jen přišli podívat na návštěvu a zdokumentovat, jak tady bydlíte…

Jura: Ahoj. Jsme rádi, že jste došli na návštěvu. Andreji, nemáš prosím tě jednu okurku?

Víte co? Já jsem zrovna okurky koupil! [Andrejovi jsme donesli velkou tašku s potravinami, pitím a cigaretami, pozn. red.]

Jura: Dobrá, vezmu si tři a tobě tam Andreji čtyři zbývají. A tu tašku si pak rozdělíme na půl! (smích)

Když takhle někdo něco dostane, tak se většinou podělíte?

Ano. Když někdo nemá chleba, tak mu dám. Když někdo potřebuje zase něco jiného, tak si věci různě vyměníme. Pak chodíme i do Červeného kříže, kde každé úterý rozdávají jídlo. Kromě toho od nich dostaneme i nějaké oblečení a povlečení. To nám ostatně nosí i lidé. Dokonce se často ptají, co přesně potřebujeme a pak to přinesou.

Musím říct, že to tady máte zařízeno velmi dobře! Měl byste vůbec chuť vrátit se zpět do normálního života?

To víte, že kdybych měl kam jít, tak jdu. Ale kam? Nevidím žádnou možnost. Já už takhle dožiju. Musel bych vyhrát miliony ve Sportce, aby se něco změnilo. (smích) Ale na to je velmi malá pravděpodobnost. Navíc, za co bych sázel?

Víš, znovu se dostávám k tomu, že jsem na tom byl velmi dlouho psychicky špatně, stále jsem nechápal, že jsem skončil na ulici. Pak jsem si na tento život zvykl. Teď už to beru jako samozřejmou věc. Není mi dvacet, ani třicet, ani čtyřicet… Bude mi 63 let, takže jsem rozhodnutý, že tady zůstanu.

Kuchyně jako srdce domácnosti. Vyberte si spotřebiče tak, aby elegantně zapadly do interiéru13. 4. 2020

A co rodina? Ta se vás nesnažila dostat zpátky do běžného života?

Nechci nikomu přidělávat starosti a být někomu přítěží. Mám ještě bratra v Brně, sestru v Ústí nad Orlicí, a ještě jednoho bratra přímo zde v Holešovicích. Stále mi říká, ať přijdu na návštěvu. Občas tam zajdu, ale moc často tam chodit nechci. Raději se vždy vymluvím, že mám nějakou práci.

Proč?

Nechci jeho rodinu neustále otravovat. On má děti, které už také mají děti. Je mi to blbé k nim přijít, aby mě obskakovali a všechno mi dávali. Navíc, když tam vidím ty děti, kterým ani nemohu nic donést, tak je mi to líto. Oni mi dají najíst a já nemohu nic. Proto si tady raději žiju svůj život a nechci být nikomu na obtíž.

Takže jste spíše samotář?

Ano. Rodina je s tím tak nějak smířená. Samozřejmě mě také občas podpoří, občas se potkáme, ale to je vše.

Jak vypadá váš den? Říkal jste, že do práce už nechodíte?

Ne. Jsem takový muž v domácnosti. (smích) Mám dost práce. Můj spolubydlící dává peníze, tak musím vařit. Koukněte se (ukazuje na talíř plný připraveného smaženého sýra), tady jsem včera dělal smažák, ale on přišel až v jedenáct hodin večer a nic nesnědl, tak to má na dnešek.

Takže jste místní kuchař?

Ano, vařím velmi rád. Ještě nikdo neřekl, že by to bylo špatné.

Když jsme přicházeli, tak jste četl nějaký magazín. Rád tedy zůstáváte v obraze a zjišťujete, co se děje ve světě?

Určitě, dokonce mám i rádio a televizi.

Televizi?

Samozřejmě. Sice maličkou, ale signál chytá. Akorát ji vždy musím někde nabít, pak vydrží čtyři hodiny. Nicméně hraje mi tam jen pár programů a docela nezajímavých. (smích)

Jak tak koukám, máte tady doslova vše? Tedy až na sprchu a záchod?

Sprchu nemáme, to vždy někam zajdeme, ale záchod tady máme. Máme povolení to udělat do novin a hodit je do Vltavy. Na malou je to jednoduché, to si stoupneme na beton a pouštíme to do vody. (smích)

Jak to tady řešíte třeba v zimě?

Zalezeme si do svých příbytků a nějak tam přežíváme. Jsme schopni si rozdělat i oheň. Víš, ona zima už není to, co bývala kdysi. Letos bylo opravdu teplo.

Můžete nás Andreji ještě trochu provést po okolí?

Jistě, pojďme ven. Máme tady několik příbytků, dříve jsme spali jen na betonu pod mostem, postupně jsme tady postavili tyto mini příbytky. Máme tady i ohniště, kde ohříváme vodu na praní apod. Pak je zde posezení a když je teplo, tak zde sedíme a povídáme si. Je tady i krásná zahrádka a spousta kytek. Staráme se o to, ať to tady nějak vypadá. Je to taková naše malá vesnička.

[Mezitím z jednoho příbytku vyleze pan Jura.]

Jura: Tady bydlím já!

Můžeme se podívat?

Jura: Jasně! Nech sa páči! Tady máme ložnici, obývák a vše dohromady. Snažíme se, aby to nějak vypadalo.

Pan Jura

Andreji, co byste z vaší pozice závěrem vzkázal našim čtenářům, kteří také občas prožívají nějaké starosti a strasti?

Řekl bych, že člověk je jako kůň. Když musí, tak vydrží všechno. Na to jsem přišel já, tak doufám, že k tomu dojdou i ostatní. Vždy existuje možnost se o sebe nějak postarat. Existuje Armáda spásy, Červený kříž a další organizace. Podívejte se, co jsme si tady vybudovali my. Vždy se dá nějak přežít.

Zdroj: JW