„Chovám se jako ženská, ale nejsem gay.“ Proč jsou zženštilí muži terčem posměchu a jak svou situaci vnímají?

Muž je silný chlapák – ať už se svaly jako z oceli nebo s pivním pupkem, naplňuje tak symbolicky určitý rámec zažité maskulinity. Problém však přichází, pokud muži některé základní „atributy mužství“ schází a jsou nahrazeny charakteristikami, které jsou obvykle spojovány se ženami. Péče o vzhled, citlivost, ale třeba i způsob mluvy nebo gestikulace. Takoví „zženštilí“ muži jsou nezřídka terčem posměchu, okolím navíc bývají považováni na gaye. Je ale mužný vzhled skutečně základem (žádoucího) mužství? A jak situaci vnímají sami muži, kteří z různých důvodů představu macho-muže nenaplňují?

„Moje problémy začaly už ve škole, nebavil mě fotbal, taky mě nezajímaly auta a spousta těch ryze klučičích věcí. A kamarádil jsem se s holkama. Kluci se mi smáli a časem následovala i šikana, samozřejmě, že po mně pokřikovali, že jsem „ten buzerant“, „teplouch“ a podobně. Já se kvůli tomu i začal snažit být víc chlap, ale čím víc jsem se snažil, tím víc se mi ostatní smáli,“ popisuje Martin. Heterosexuál, který dnes žije s přítelkyní, ale s tím, že si ostatní myslí, že je gay, se potkává stále. „Nemám ty chlapský rysy, kamarádky mi dokonce říkaly, že bych měl dělat travesti, protože by mi to moc slušelo (smích). Rád dobře vypadám a taky nesnáším, když se chlapi k ženám chovají jako hulváti a považují to právě za projev toho správnýho chlapa. Takže prostě nejsem úplně vzorovej muž a v někom ten pocit, že jsem na chlapy, asi vzbudit můžu. A když to popřu, jen mávne rukou, že to časem přijde a já se najdu,“ shrnuje.  

Jsme víc doma, máme víc volna a víc spíme, přesto jsme unavenější a „groggy“. Vědci radí, jak to změnit24. 4. 2020

Ačkoliv muži, kteří se v různých rovinách projevují více žensky, rozhodně nemusí být gayové, tato představa v mysli mnohých přetrvává. Přitom doposud nikdo ani neprokázal, že by gayové plošně naplňovali více charakteristiky vnímané jako ženské a naopak lesby zase charakteristiky vnímané jako mužské. Na toto téma dokonce vzniklo i několik odborných studií s jasným závěrem – není možné určit něčí sexuální orientaci na základě fyzických charakteristik, chování nebo způsobu oblékaní. Poměrně paradoxní ale je, že i sami gayové se stereotypními představami o chování běžně nakládají – zženštilí gayové tak podle výzkumů obvykle v gay komunitě naráží na úplně stejný posměch a nepřijetí jako zženštilí heterosexuálové mezi maskulinně se chovajícími heterosexuálními muži. Až tak je stereotypní představa o „správném mužství“ silná…

„Já jsem gay a nestydím se za to. Jsem ale ten „vykroucenej“. Ne, že bych se do něčeho nějak stylizoval, ale jsem hodně extrovertní, miluju lidi, rád jsem taky středem pozornosti…a ve výsledku tak často narážím i na to, že těm „normálním gayům“ prej dělám ostudu. Protože ti vykroucení to přece přehání, téměř jako bych měl do práce chodit celý v růžovém, ozdobený peřím a flitry. Nechodím. Ale prej jsem ta špatná ukázka gaye, nad kterým si ostatní heteráci odplivnou. Ono i mezi ostatníma gayema to rozdělení na ty víc „ženský“ a víc „mužský“ platí. A právě ty vykrouceniny, teda i já, nejsou zrovna populární ani pro vztah. Když se nad tím zamyslíš, je to šílený, že ve skupině samejch chlapů se podle nějakých pravidel rozdělujem zase na „ženský“ a „chlapy“. Vždyť jsme přece chlapi všichni!“ shrnuje Pavel.

Prakticky totéž ale platí mezi heterosexuály, i mezi nimi zženštilí muži narážejí na nepřijetí. Úplně jiná je ale situace mezi ženami – ženy totiž minimálně v rovině přátelství spíše tíhnout právě k mužům, kteří mají více ženské charakteristiky, a rozhodně není náhoda, že za nejlepší mužské přátele považuje mnoho žen právě gaye. Podle některých zahraničních výzkumů jsou ale zženštilí muži také vhodnější životní partneři, jednoduše proto, že umí projevit emoce, rádi o blízké pečují a jsou více pro-rodinně zaměření.  „Možná to, že jsem, jaký jsem, souvisí i s tím, že jsem vyrůstal jen s mámou. Kámošům jsem záviděl všechny ty akční tatínky, a tak bych si přál mít úplnou rodinu a dát dítěti úplně všechno,“ dodává i Martin. Nutno ale říci, že konkrétně absenci mužského vzoru odborníci za relevantní důvod zženštilosti mužů nepovažují. Příčinou je totiž s největší pravděpodobností genetický základ, kdy „zženštilost“ vzniká s ohledem na specifické procesy již během těhotenství, příp. v raném dětství kvůli zvýšenému vystavení působení některých hormonů.

Ačkoliv ale v našich zeměpisných končinách zženštilí muži příliš nebodují, poměrně odlišná je situace např. v Číně. Právě tam dochází doslova k úpadku klasické macho-kultury, kterou ztělesňují i různé hvězdy bojových umění jako třeba Jackie Chan. Zejména v čínských masmédiích je patrný příklon k mužům zženštilým, vizuálně s jemnými rysy, a zdá se, že mužům – akčním hrdinům – odzvonilo.

Podle některých to dokonce souvisí s vývojem lidského druhu. Např. v říši zvířat jsou samečci s výraznými maskulinními rysy (ve zvířecím kontextu se jedná např. o nápadné peří v případě ptáků, nafouknutý hrudník u goril apod.) považováni za více sexuálně přitažlivé. To pak souvisí s tzv. pohlavním dimorfismem, tedy skutečností, že sameček a samička stejného druhu vypadají odlišně. Jak ale někteří vědci uvádějí, člověk je mnohem civilizovanější a pohlavní dimorfismus pro něj není tak důležitý – zejména pak v případech, kdy žije v prosperující společnosti. Podle tzv. Environmental Security Hypothesis se totiž preference kladené na fyzický vzhled potenciální/ho sexuální/ho partnera/ku mění ruku v ruce s vnímaným pocitem bezpečí a klidu. Ryzí mužnost tak v očích žen získává na významu až tehdy, pokud se společnost ocitne v ohrožení a potýká se např. s nedostatkem zdrojů (potravy apod.). V takovém případě jsou macho-muži, kteří dokážou zajistit základní životní potřeby, ale také nabízí plodnost, pro ženy „terno“. Jinak ale např. podle psychologa Davida Perretta mají ženy standardně rády maskulinní rysy, ovšem vyvážené víceméně femininními projevy – a to proto, že jinak vnímají muže jako příliš povýšené a panovačné…

Hypotéze o proměnách ve vnímání fyzické atraktivity s ohledem na stav společnosti pak do jisté míry odpovídá i společenský vývoj v USA, ale i západních evropských zeních. Již v 90. letech 20. století, v době prosperity a klidu, se totiž začal o slovo hlásit unisexový styl, který rozdíly mezi pohlavími stírá. Muži se dokonce o svůj vzhled začali starat natolik, že si časem vysloužili označení „metrosexuál“. Metrosexuálové se ale poměrně paradoxně přestali líbit i mnoha ženám.

„Chlap nechce mít prsa dvojky,“ popisuje Jiří, který se potýkal s tzv. gynekomastií. Jakými problémy mohou muži kvůli prsům trpět?2. 7. 2020

„Nechci chodit s klukem, kterej tráví v koupelně víc času než já,“ poznamenává třeba studentka Adéla. „Navíc když je kluk až moc hezkej a přitažlivej, je to na holky magnet. To bych se užárlila k smrti,“ doplňuje. Na druhou stranu ale úplně neodmítá možnost mít vztah s mužem, který je okolím považovaný za zženštilého. „Tak to bych asi nežárlila vůbec (smích), ale určitě by bylo dobré mít přítele, který by třeba nezapomněl na výročí, a když bych ležela doma s chřipkou, uvařil by polívku a koupil mi léky. To můj ex mi jen napsal smsku, ať se brzo uzdravím a že se nechce nakazit,“ dodává.

Navzdory tomu, že mužská zženštilost s sebou nese i určitá pozitiva, která mohou ženám připadat atraktivní, je jasné, že zženštilí muži skutečně nemají snadný život. Osobnost ale na přání změnit nelze a jak naznačil ve svém příběhu i Martin, čím víc se pokoušel chovat jako „maskulinní muž“, tím směšnější ve výsledku byl. A tak bychom se měli naučit hodnotit lidi především podle jejich činů a ne chování.