Vycházející hvězda české hudební scény Jan Vesely (23): „Člověk na sobě nemusí mít duhovou vlajku, aby projevil podporu a uznání“

Jan Vesely je mladý a úspěšný klavírista, který je už od 14 let součástí prestižní Petrof Art Family. Nedávno vydal svou debutovou desku s názvem MOOD, na které se objevují i společné písně se známými jmény jako SharkaSs či Anička Slováčková. Jak se Jan Vesely ke klavíru dostal, jaký je jeho největší kariérní sen, jak zvládá produkovat hudbu, starat se o svou módní značku a nezapomínat u toho všeho na podporu LGBT+ lidí?

V kolika letech jsi s klavírem začal?

Někdy v osmi letech. Dostal jsem se k tomu přes mou starší sestru, která chtěla hrát na klavír, ale rodiče řekli, že nebudou kupovat klavír jen kvůli jednomu z nás, tak mě do toho uvrtali také.

Takže jsi začal navštěvovat uměleckou školu?

Ze začátku mě všichni učitelé odmítli, protože jsme doma měli elektrický klavír. Všichni říkali, že kvůli tomu nikdy nebudu dobře hrát. Až poté se mě ujala jedna starší paní učitelka. Ta jediná totiž o elektrickém klavíru nevěděla. (smích) Dozvěděla se o tom až po čtyřech letech. Já jsem totiž vždy koukal, co všechno se v klavíru ukrývá, jak jsou natažené struny apod. Jednoho dne se mě učitelka zeptala, zda klavír nemám doma, že na něj tak koukám? A já se přiznal, že mám jen elektrický klavír.

Jak se ti podařilo u klavíru vydržet tak dlouho?  Lidé totiž v pubertě často upouštějí od koníčků, se kterými začali v dětství…

Já myslím, že to bylo tím, že jsem odmalička dělal sportovní gymnastiku. Byl jsem zvyklý na disciplínu a na to, že musím každý den dvě až tři hodiny dřít. Musel jsem poslouchat trenéry a stejně tomu bylo i na škole. Díky tomu jsem vydržel pravidelně hrát hodinu a půl každý den. Nikdy se u mě neobjevila krize a úvaha nad tím, že bych přestal hrát. Je pravda, že u mnoha lidí k tomu v pubertě dojde, ale já jsem v tu dobu byl ve fázi, kdy jsem hrál 3-6 hodin každý den.

Poté jsem ve 14 letech přešel k výborné učitelce paní Fričové do Ústí nad Labem a pak do Teplic na konzervatoř k panu Fričovi, jejímu muži.

Takže jsi to nevnímal jako nechtěnou dřinu? Hraní tě bavilo?

Bavilo, dokonce mi to i šlo. Na škole většinou dostanete soubor skladeb, které byste měli tvořit půl roku a já jsem měl ze začátku většinou do týdne hotovo a přinesl hotový repertoár. Byl jsem rychlík. (smích) To i přes to, že jsem začal až v osmi letech, což bylo docela pozdě. Většinou lidé začínají mezi čtvrtým až pátým rokem života. Osmý rok je docela na hraně.

Co vše ses na škole učil? Asi hlavně klasickou hudbu?

Stále studuji klasiku. Začal jsem s tím, protože mě to více bavilo. Klasické skladby jsou náročnější a teprve na nich se ukáže, zda opravdu umíte hrát.

Jak moc bylo studium náročné?

Měl jsem výhodu v tom, že na škole v Chomutově jsem si sám mohl vybírat repertoár, což se často nestává. Díky tomu, že už jako mladší jsem se s klavírem dostal na vyšší úroveň, nebylo to tak těžké.

Náročnější to bylo až při přesunu na školu do Ústí nad Labem. Měl jsem paní učitelku Fričovou. Dost mě peskovala. Ale potřeboval jsem to, protože jsem neměl takovou disciplínu, jakou si představovala a jakou měli její žáci. Je to skvělá učitelka. Jeden rok byla dokonce vyhlášena jako nejlepší učitelka v EU. Všichni její klavíristé vyhrávali světové soutěže, takže když jsem přišel do její skupiny, byl jsem najednou hodně pozadu. Musel jsem se naučit hodně nových věcí. Navíc jsem na hodiny klavíru neustále cestoval do Ústí nad Labem, kde jsme hráli pozdě do večera. Pak jsem jel zpátky domů a ráno opět do školy.

Buďte vděční za to, co máte. Váš život bude šťastnější7. 5. 2020

Zajímá mě, zda se dá hraní na klavír naučit i bez učitele?

Docela těžko. Možná ano, ale ne tak dobře. Není to o tom, že vedle tebe učitel sedí a říká ti, jak a co máš hrát, ale stojí třeba za tebou, hýbe ti s rameny, uvolňuje záda, hraje vedle tebe apod. Takže lépe než u paní Fričové jsem se hraní na klavír naučit nemohl.

Za velkou část tvých úspěchů tedy vděčíš jí?

Určitě ano.

Kdy ses rozhodl pro tvorbu moderní hudby?

K moderní hudbě jsem se také dostal přes mou sestru. Asi po dvou letech ji totiž přestalo bavit hrát na klavír, takže přestala a začala poslouchat moderní hudbu. Jednoho dne řekla, ať to nahrávám. Ve svých 12 letech jsem tak začal nahrávat mé cover verze na YouTube. Měl jsem desetitisíce zhlédnutí u každého videa, ale pak jsem ten kanál smazal. Časem mi to totiž přišlo nekvalitní, ale kdybych mohl vrátit čas, tak bych jej nikdy nesmazal a navázal na něj se současnou tvorbou. Byl totiž už hodně dobře rozjetý.

Pak také přišly dva rozhodující milníky.

Jaké?

Jedním z nich byla má cover verze písně Hey Brother od Aviici, kterou jsem nahrál na Facebook. Během prvních deseti minut video nasbíralo asi 10 tisíc lajků. Nyní má video asi 500 tisíc zhlédnutí.

A druhý milník?

Udělal jsem si jakousi tabulku umělců, se kterými bych chtěl někdy v životě hrát a na prvním místě v tu dobu byla Celeste Buckingham. Měsíc na to jsme spolu nahrávali.

Jak se ti podařilo ji oslovit?

Oslovil jsem ji přes jejího manažera. Jmenuje se Lumír Mati a je výborný. Hodně dlouho jsem ho otravoval, aby něco vyšlo a pak mi napsal, že můžeme nahrát klavírní verzi jedné písně, že Celeste zrovna bude v Praze. Jeden večer jsme zkoušeli a za dva týdny jsme song nahrávali.

Takže se v tomto ohledu vyplatí vytrvalost a nenechat se tzv. odmítnout?

Myslím, že ano. Pokud to tedy není příliš urputné. Myslím, že to tak u mě tehdy bylo, ale bylo mi 13 let, takže jsem to moc nevnímal. Ale na druhou stranu, kdybych nebyl trochu drzý, tak se nikam nedostanu.

Kromě Celeste Buckingham jsi spolupracoval i s dalšími osobnostmi, a dokonce ses stal součástí uznávané hudební značky Petrof. Jak k tomu došlo?

Spolupráce s Petrof se zrodila tak, že jsem jednoho dne napsal hrozně dlouhý mail. Byl vášnivý a také plný gramatických chyb, ale o týden později mi napsali, že by se se mnou rádi sešli. Je pravda, že v tu dobu jsem ani nevěděl, že jsem nějaký mail odeslal. Bylo to velké překvapení. (smích)

Nakonec jsme se sešli a už je to zhruba osm let, co jsem součástí Petrof Art Family. Se všemi z rodiny Petrof si tykám a jsme taková jedna velká rodina.

Co přesně si pod projektem Petrof Art Family můžeme představit?

Jedná se o skupinu klavíristů z celého světa. Čechů tam moc není. Navíc jsem z Čechů jediný, kdo hraje pop. Je to pro mě obrovská pocta. Jsem součástí rodiny už od 14 let. Díky tomu, že jsem z Česka, se navíc s majiteli známe hodně dobře, protože mnoho ostatních klavíristů se s nimi vidí jen jednou za rok. Často jsem zván na rodinné akce, různé společenské akce, pomáhají mi s koncerty a vyráběli i mé nedávno vydané album.

Test DS 7 Crossback E-Tense: Automobil, který není jen dopravním prostředkem, ale i skvělým módním doplňkem9. 4. 2020

Můžeme tedy říct, že už od 14 let se pohybuješ ve velkém světě hudby?

Dá se říct, že ano. Hodně jsem získal spoluprací s Celeste Buckingham, hodně mi pomáhá Petrof a mám za sebou několik zajímavých koncertů. Vystoupil jsem například na Mistrovství světa v basketbalu, které bylo živě přenášeno do 26 zemí. Vzpomínám i na svůj první koncert, který jsem měl ve 12 letech. Byl to celovečerní recitál klasické hudby, v rámci kterého jsem zahrál 16 skladeb během dvou hodin.

Pojďme se však dostat k tvému novému albu s názvem MOOD. Trochu netradičně si pro něj zvolil online křest. Proč tomu tak bylo?

Původně byl v plánu klasický křest, ale z důvodu koronaviru to neproběhlo. Nechtěl jsem křest posouvat, protože mě tlačily povinnosti do školy, takže jsem to udělal online. Vybral jsem si zhruba nějakých 40 influencerů, kteří mé album pokřtili. Byl to například Lukáš Hejlík s Veronikou Hejlíkovou, Alex Král, Diana Kalashová a další.

Bylo to skvělé díky tomu, že měl křest super dosah. Navíc, když jde člověk na fyzický křest, tak si užije samotnou akci, poslechne si pár písniček, ale většinou ne celé album. Rozhodli jsme se proto sdílet celý playlist tohoto alba na YouTube, kde si lidé mohou poslechnout vše.

V jednom prohlášení k novému albu jsi uvedl: „První album je pro mě velký krok do hudebního světa, už to nejsou jen jednotlivé písničky. Je to pro mě i hledání sebe samotného, promítá se v něm i můj osobní vývoj za celé tři roky, které jsem jeho tvorbou strávil.“ Co přesně jsi tím chtěl říct?

Asi to, že jsem byl a možná ještě trochu jsem puberťák. Jsem mladý a často nevím, co přesně chci. Pocity se ve mně občas trochu bijí. Každá píseň na novém albu má trochu jiný žánr. Měl jsem totiž v životě období, kdy jsem poslouchal klasiku, modernu, ale i rap. Na albu spolupracovala třeba i raperka SharkaSs. Jsme hodně dobří kamarádi a často si povídáme o tom, co se událo v našich osobních životech. Texty, které psala, mi tak sedí přímo na míru.

Všechny písně se týkají mého života. Začíná to klasikou, se kterou jsem začínal i já, pak album pokračuje modernou a nechybí ani rap. Je tam i jedna muzikálová píseň, která uzavírá celé album. Tam dokonce rapuji i já.

Mnoho lidí si klavír spojuje hlavně s klasickou hudbou, ty jej však dokážeš spojit i s modernou a rapem. Dá se říct, že tak trochu boříš mýty?

Někomu to tak může přijít, ale existuje několik dalších takových umělců. I když se to netýká přímo klavíru, velký průlom ve spojování tradičních hudebních nástrojů s klasickou hudbou udělala například houslistka Lindsey Stirling, která začala nahrávat dubstep písně a vytvořila z nich celé album. Stejně průkopnická je i Lola Astanova, která vypadá jako největší modelka, je celá vyumělkovaná, často hraje třeba jen ve spodním prádle či v jiném vyzývavém oblečení, ale má zároveň dokonalou klavírní techniku.

Musím ale říct, že se stále věnuji i klasice, ale nejsem zvyklý nosit fraky, košile a saka. Jako jeden z mála jsem od toho ustoupil. Chci být totiž za klavírem sám sebou a sako a košile mi zrovna nejsou moc pohodlné. Proto si často beru volné oblečení a klidně i nějakou moderní soupravu, abych se cítil dobře. Jen tak mohu v hudbě dokázat to, co chci. Musím se soustředit na prsty, ne na to, zda mě někde škrtí oblečení.

Je pravda, že móda je ti blízká. Máš i svou módní značku…

Ano. S kamarádkou máme vlastní značku oblečení Yaneva, v rámci které tvoříme i pride kolekci. Snažíme se však dokázat, že člověk na sobě nemusí mít duhovou vlajku, aby projevil podporu. Máme třeba bílá trika, která na sobě mají mintové a růžové nápisy. Na přední straně je nápis „RIDE“ jako „jízda“ a na zadní straně „P“, což dohromady tvoří „PRIDE“. Kolekce se jmenuje „Bude to s námi jízda“. Zbytek jsou luxusnější věci z kvalitních materiálů.

Na to, jak jsi mladý, máš za sebou spoustu úspěchů. Jak to děláš?

Už tak mladý nejsem. (smích)

Už se tak necítíš?

Já doufám, že vypadám mladší, snažím se proto hodně sportovat. Hodně jsem za poslední dobu zhubnul. Nedávno jsem měl o deset kilo víc. Vzhledem k tomu, že jsem dříve dělal gymnastiku a bojová umění, začal jsem opět makat. S novým albem jsem chtěl představit i nové já. Ale hlavně jsem chtěl být sám se sebou spokojenější.

„Gayové se na ulicích moc neprojevují, ale srbský noční život je bohatší než v Česku,“ říká Srb žijící v Praze22. 5. 2020

Předtím jsi nebyl?

Moc ne. Proto jsem hodně posiloval a makal a úplně jsem přestal jíst sladkosti. Byl jsem totiž schopný sníst půl kila Nutelly během jednoho filmu. Tohle všechno jsem musel vyřadit. Všem říkám, že momentálně abstinuji. (smích) Taková čokoládová abstinence.

Bylo tvé rozhodnutí zhubnout způsobeno třeba i někým dalším? Víš, co myslím…

Možná tuším, ale na vztah mi teď nezbývá moc času. (smích) Občas jsem se s někým potkal, ale většinou to neklapne. Jsem pořád rozlítaný a neustále někam jezdím. Na osobní život zatím moc času nemám, ale jsem takto spokojený.

Takže zatím ti vztah nechybí a nepotřebuješ oporu a blízkého člověka?

No… potřebuji. (smích) Nicméně nevím o nikom, s kým by to bylo uskutečnitelné.

Nemáš pocit, že ti tak trochu utíká život? Lidé ve tvém věku chodí na akce s kamarády, baví se…

Soustředím se teď hlavně na kariéru. Chtěl bych jednoho dne prorazit třeba i v zahraničí. Mám část rodiny v San Franciscu. USA je ale obrovský trh, proto chci mít pevný základ v Česku a pak to postupně zkoušet. Ale to až si budu stoprocentně jistý a starší. Teď toho dělám hodně a moc času mi nezbývá. Většinou usínám ve dvě ráno a brzo jsem zase na nohách. Jsem rád, když si o víkendu mohu odpočinout.

Jak na tvůj zápal pro hudbu reaguje tvá rodina?

Jsou rádi a podporují mě, ale raději by mě viděli někde jinde.

Z jakého důvodu?

Dle nich si hudebníci tolik nevydělají. Můj táta je dobrý byznysmen, babička byla výborná byznysmenka. Líbí se jim, co dělám a přáli by mi úspěch, ale nemyslí si, že je to úplně reálné. Nicméně to mě ještě více motivuje k tomu, abych jim dokázal, že to jde.

Máš teď pravděpodobně spoustu dojmů z nového alba, ale jaký je tvůj další největší sen?

Asi to není nic v tom smyslu, že bych chtěl vyprodat O2 arénu, kde jsem navíc už hrál, ale chtěl bych udělat nějakou hodně dobrou filmovou hudbu k nějakému celosvětovému trháku. Pak bych si chtěl zahrát například s Adele, Demi Lovato či Nicole Scherzinger. V plánu je i další album.

Jak bude další album vypadat? Bude také tak různorodé, nebo už ses našel v jednom stylu hudby, na který se budeš soustředit?

Myslel jsem si, že druhé album už bude ucelenější, ale na druhou stranu se ta různorodost lidem líbí. Každý si na tom najde to své. Do budoucna bych se chtěl věnovat čtyřem směrům – popové hudbě a rapu, klasické hudbě, filmové hudbě a muzikálové hudbě.

Budeme držet palce!

Zdroj: JW