„Starám se o dítě, přesto nejsem míň chlap“ aneb Příběhy otců na rodičovské dovolené
„Moje heslo zní: Japonci děti nebijou!…Musím se víc ovládat! Musím být Japoncem!… Japonci děti nebijou, opakoval jsem si dokola. Ale proč je nebijou, hergot?!“ popisuje vypořádávání se s péčí o malého syna s notnou dávkou nadsázky Petr Šabach ve své knize Putování mořského koně. Ta je vlastně (autobiografickou) sondou do psychiky muže, který je okolnostmi přinucen zůstat doma a starat se o svého potomka. A že je to často velmi obtížné, dokazuje i fakt, že během jediného roku to hlavní hrdina dopracuje až na psychiatrii. Někoho by tak mohlo napadnout, že muži jsou možná prostě méně „odolní“ než ženy. Nebo že ženy jsou a priori vybaveny nějakou záhadnou schopností, která je k péči o dítě (a nebetyčné trpělivosti) jednoduše předurčuje. Samotní muži to ale vidí trošku jinak…
Otec živitel, matka pečovatelka
„Když manželka přišla do jiného stavu, vůbec nikoho ani nenapadlo, že by s miminkem neměla zůstat doma ona. Jenomže já jsem v době, kdy byla těhotná, přišel o práci a nedařilo se mi najít jinou. Žena naopak provozuje soukromou zubařskou praxi a samozřejmě tak řešila, jak zajistí její chod v době, kdy bude doma. A tak jsme nakonec dospěli k tomu, že nejlepším řešením bude, když s malým zůstanu doma já,“ začíná vyprávět Milan. Jeho příběh přitom ani v Česku není ojedinělý, resp. zatímco např. v severských zemích mnoho mužů na myšlenku péče o dítě přistupuje spíše s otcovským zájmem, u nás tento model stále moc běžný není. A tak muži, kteří si „vymění role“ s partnerkami, jsou k tomu v Česku nezřídka „dotlačeni“ spíše ekonomickými důvody. To potvrzuje i Honza. „Nejsem zrovna nějaký propagátor rovnosti nebo tak něco, jsem obyčejný řemeslník. A žena kadeřnice. Jenže já jsem závislý na sezónní práci, kdežto ona má kadeřnictví, a tak nejenže vydělává víc, ale její příjem je navíc stabilní,“ popisuje. I když v obou těchto případech se hlavní motivací k péči o dítě staly finance a nikoliv snaha o dosažení určité „rovnoprávnosti“, člověka minimálně musí napadnout, jak se oba aktéři vyrovnali s faktem, že doslova boří klasický stereotyp o muži živiteli a ženě pečovatelce.
„Myslím, že s tím se každý chlap musí hlavně popasovat sám v sobě. A hlavně se připravit na ty reakce okolí. Já si teda nemyslím, že by ženy – kromě kojení – dokázaly dát dítěti něco tak speciálního, co chlapi ne. Mě to třeba hrozně obohatilo, že jsem byl s malým doma, a ve srovnání s kamarádama – mezi kterýma jsem hlavně zpočátku byl fakt za exota – jsem přesvědčený, že mám se synem mnohem bližší vztah. Naučil jsem se prát, vařit, ale naučil jsem se taky odrážet ty ´útoky´ ostatních. Neříkám, že to bylo lehké, ale myslím, že hlavní je, aby s tím vším byl ok sám otec. To je podle mě základ. Ne, nepřipadám si jako žena. A taky ze mě to, že se dokážu postarat o syna, nedělá míň chlapa. Spíš naopak, doporučil bych to úplně všem,“ popisuje Milan. A podobně se vyjadřuje i Honza, ten navíc pečoval o dcerku, takže narážel na ještě větší problémy vycházející z dalších předsudků. „Totální poprask jsem pravidelně dělal u dětské doktorky. Nevím, jestli to bylo tím, že byla ze starší generace, ale ona mi dávala najevo, že s tím, že o dceru pečuju já, naprosto nesouhlasí. A dokonce se opravdu nepěkně vyjadřovala o ženě – co že je to za ženskou, že nechá holčičku doma s chlapem a nestará se o ni. To mě šokovalo, takže doktorku jsme nakonec změnili. Jinak ale třeba mezi maminkama jsem byl za hrdinu (smích). Já si teda nemyslím, že bych byl hrdina, a pokud, tak i ony jsou taky hrdinky. Jestli ale někdo tvrdí, že muž nemůže dát vlastnímu dítěti to, co jeho matka, měl by si na tu rodičovskou zkusit jít. U nás se to tak otočilo, že třeba když jsme jeli o víkendu na výlet, normálně jsem ženu ´komandoval´ ve stylu – ´dej malé čepičku, ať nenachladne, měli bychom se vrátit, malá je unavená´. Prostě kvočna, jak vyšitá (smích).“
Zdroj: Giphy
Starej se o dítě – povinně!
Navzdory tomu, že muži, kteří rodičovskou dovolenou absolvovali, si ji pochvalují jako zásadní životní zkušenosti, v Česku na ni nastupují přibližně jen 2 % všech otců. Na vině samozřejmě může být na jednu stranu již zmiňovaná představa, že k péči o děti jsou „předurčeny ženy“, na straně druhé i obavy ze ztráty mužství. Opomíjet ale nelze ani finanční stránku věci – vždyť i v obou zmiňovaných případech byly motivací peníze. V drtivé většině rodin je však situace taková, že více vydělává muž, takže „ĺogicky“ doma s dítětem zůstává žena. I proto by rozhodně nebylo od věci inspirovat se v zemích, kde je otcovská dovolená mnohem rozšířenější praxí. Např. ve Švédsku si rodičovskou dovolenou matka i otec mezi sebou mohou libovolně rozdělit, a to i tak, že polovinu týdne pracuje matka a o dítě se stará otec a druhou polovinu týdne je to naopak. Švédští muži jsou ale (ze zákona) povinni pečovat o potomka v součtu minimálně dva měsíce, jinak rodina přijde o 60 % dávek. Otce však nezřídka v nástupu na rodičovskou dovolenou povzbuzují i firmy, jak totiž naznačují výzkumy, péče o dítě dokáže v mužích probudit doslova nový pracovní potenciál.
Ačkoliv by se mohlo zdát, že motivovat muže k tomu, aby namísto žen zůstali doma s dětmi (nebo se alespoň v rovné míře vystřídali), je minimálně v českých podmínkách problematické, faktem je, že k podobnému modelu mohou muži dospět i úplně sami. Bez ekonomického prospěchu. Třeba jako Ondra. „S manželkou jsme o tom, jak bude vypadat rodičovská dovolená, hodně debatovali. A nakonec jsme se domluvili, že první rok zůstane se synkem doma ona – zcela upřímně přiznávám, že jsem si na to úplně netroufal. Ale taky jsem nechtěl přijít o ty dny, kdy se dítě učí, poprvé poznává svět. A o ty bych jako aktivní právník v plném nasazení rozhodně přišel. A tak jsme se s manželkou dohodli, že druhý rok budu doma já. Zpětně můžu říct, že to bylo nejlepší rozhodnutí. Manželka je teď znovu těhotná a plánujeme to udělat úplně stejně,“ shrnuje.
Jednoduše řečeno, tím, že s mateřstvím společnost spojuje i péči o děti, muži jsou prakticky „ochuzeni“ o šanci poznat své dítě a aktivně se podílet na utváření jeho osobnosti. Celý systém navíc čerpá z mnoha dávno překonaných stereotypů o schopnostech a kompetencích žen a mužů, ale také z určité definice „ženství“ a „mužství“ samotného. Aktivní otcovství ale z muže rozhodně nedělá zženštilou citlivku, stejně jako ženy, které se (ať už z jakýchkoliv důvodů) rozhodnou místo péče o dítě vrátit do práce, nejsou sobecké kariéristky. Pokud se tedy manželé/partneři o rodičovské povinnosti rozhodnou podělit, je to pro všechny zúčastněné jedině dobře.
