„Starám se o dítě, přesto nejsem míň chlap“ aneb Příběhy otců na rodičovské dovolené

Otec, který pečuje o dítě – ačkoliv by se mohlo zdát, že by se mělo jednat o naprostou samozřejmost, minimálně ve formální rovině tomu tak není. Tzv. rodičovská dovolená, která může v Česku trvat až tři/čtyři roky, je stále drtivě spojována se ženami, které se svými malými dětmi zůstávají doma. V některých zemích se již tento model daří úspěšně narušit. U nás je však možné považovat za prozatím největší úspěch tzv. otcovskou (týdenní) dovolenou pro novopečené otce. Jak ale vnímají svou situaci muži, kteří se navzdory mainstreamu rozhodli zůstat se svými potomky doma, zatímco jejich ženy se vrátily do práce? Nač naráží? A změnila nepřetržitá péče o dítě nějak jejich pohled na svět?

„Moje heslo zní: Japonci děti nebijou!…Musím se víc ovládat! Musím být Japoncem!… Japonci děti nebijou, opakoval jsem si dokola. Ale proč je nebijou, hergot?!“ popisuje vypořádávání se s péčí o malého syna s notnou dávkou nadsázky Petr Šabach ve své knize Putování mořského koně. Ta je vlastně (autobiografickou) sondou do psychiky muže, který je okolnostmi přinucen zůstat doma a starat se o svého potomka. A že je to často velmi obtížné, dokazuje i fakt, že během jediného roku to hlavní hrdina dopracuje až na psychiatrii. Někoho by tak mohlo napadnout, že muži jsou možná prostě méně „odolní“ než ženy. Nebo že ženy jsou a priori vybaveny nějakou záhadnou schopností, která je k péči o dítě (a nebetyčné trpělivosti) jednoduše předurčuje. Samotní muži to ale vidí trošku jinak…

Kvůli plavbě lodí nebo romantickému sňatku (či registraci) na vodě nemusíte „vytáhnout paty“ z Čech4. 8. 2020

Otec živitel, matka pečovatelka

 „Když manželka přišla do jiného stavu, vůbec nikoho ani nenapadlo, že by s miminkem neměla zůstat doma ona. Jenomže já jsem v době, kdy byla těhotná, přišel o práci a nedařilo se mi najít jinou. Žena naopak provozuje soukromou zubařskou praxi a samozřejmě tak řešila, jak zajistí její chod v době, kdy bude doma. A tak jsme nakonec dospěli k tomu, že nejlepším řešením bude, když s malým zůstanu doma já,“ začíná vyprávět Milan. Jeho příběh přitom ani v Česku není ojedinělý, resp. zatímco např. v severských zemích mnoho mužů na myšlenku péče o dítě přistupuje spíše s otcovským zájmem, u nás tento model stále moc běžný není. A tak muži, kteří si „vymění role“ s partnerkami, jsou k tomu v Česku nezřídka „dotlačeni“ spíše ekonomickými důvody. To potvrzuje i Honza. „Nejsem zrovna nějaký propagátor rovnosti nebo tak něco, jsem obyčejný řemeslník. A žena kadeřnice. Jenže já jsem závislý na sezónní práci, kdežto ona má kadeřnictví, a tak nejenže vydělává víc, ale její příjem je navíc stabilní,“ popisuje. I když v obou těchto případech se hlavní motivací k péči o dítě staly finance a nikoliv snaha o dosažení určité „rovnoprávnosti“, člověka minimálně musí napadnout, jak se oba aktéři vyrovnali s faktem, že doslova boří klasický stereotyp o muži živiteli a ženě pečovatelce.

„Myslím, že s tím se každý chlap musí hlavně popasovat sám v sobě. A hlavně se připravit na ty reakce okolí. Já si teda nemyslím, že by ženy – kromě kojení – dokázaly dát dítěti něco tak speciálního, co chlapi ne. Mě to třeba hrozně obohatilo, že jsem byl s malým doma, a ve srovnání s kamarádama – mezi kterýma jsem hlavně zpočátku byl fakt za exota – jsem přesvědčený, že mám se synem mnohem bližší vztah. Naučil jsem se prát, vařit, ale naučil jsem se taky odrážet ty ´útoky´ ostatních. Neříkám, že to bylo lehké, ale myslím, že hlavní je, aby s tím vším byl ok sám otec. To je podle mě základ. Ne, nepřipadám si jako žena. A taky ze mě to, že se dokážu postarat o syna, nedělá míň chlapa. Spíš naopak, doporučil bych to úplně všem,“ popisuje Milan. A podobně se vyjadřuje i Honza, ten navíc pečoval o dcerku, takže narážel na ještě větší problémy vycházející z dalších předsudků. „Totální poprask jsem pravidelně dělal u dětské doktorky. Nevím, jestli to bylo tím, že byla ze starší generace, ale ona mi dávala najevo, že s tím, že o dceru pečuju já, naprosto nesouhlasí. A dokonce se opravdu nepěkně vyjadřovala o ženě – co že je to za ženskou, že nechá holčičku doma s chlapem a nestará se o ni. To mě šokovalo, takže doktorku jsme nakonec změnili. Jinak ale třeba mezi maminkama jsem byl za hrdinu (smích). Já si teda nemyslím, že bych byl hrdina, a pokud, tak i ony jsou taky hrdinky. Jestli ale někdo tvrdí, že muž nemůže dát vlastnímu dítěti to, co jeho matka, měl by si na tu rodičovskou zkusit jít. U nás se to tak otočilo, že třeba když jsme jeli o víkendu na výlet, normálně jsem ženu ´komandoval´ ve stylu – ´dej malé čepičku, ať nenachladne, měli bychom se vrátit, malá je unavená´. Prostě kvočna, jak vyšitá (smích).“

Starej se o dítě – povinně!

Navzdory tomu, že muži, kteří rodičovskou dovolenou absolvovali, si ji pochvalují jako zásadní životní zkušenosti, v Česku na ni nastupují přibližně jen 2 % všech otců. Na vině samozřejmě může být na jednu stranu již zmiňovaná představa, že k péči o děti jsou „předurčeny ženy“, na straně druhé i obavy ze ztráty mužství. Opomíjet ale nelze ani finanční stránku věci – vždyť i v obou zmiňovaných případech byly motivací peníze. V drtivé většině rodin je však situace taková, že více vydělává muž, takže „ĺogicky“ doma s dítětem zůstává žena. I proto by rozhodně nebylo od věci inspirovat se v zemích, kde je otcovská dovolená mnohem rozšířenější praxí. Např. ve Švédsku si rodičovskou dovolenou matka i otec mezi sebou mohou libovolně rozdělit, a to i tak, že polovinu týdne pracuje matka a o dítě se stará otec a druhou polovinu týdne je to naopak. Švédští muži jsou ale (ze zákona) povinni pečovat o potomka v součtu minimálně dva měsíce, jinak rodina přijde o 60 % dávek. Otce však nezřídka v nástupu na rodičovskou dovolenou povzbuzují i firmy, jak totiž naznačují výzkumy, péče o dítě dokáže v mužích probudit doslova nový pracovní potenciál.

Ačkoliv by se mohlo zdát, že motivovat muže k tomu, aby namísto žen zůstali doma s dětmi (nebo se alespoň v rovné míře vystřídali), je minimálně v českých podmínkách problematické, faktem je, že k podobnému modelu mohou muži dospět i úplně sami. Bez ekonomického prospěchu. Třeba jako Ondra. „S manželkou jsme o tom, jak bude vypadat rodičovská dovolená, hodně debatovali. A nakonec jsme se domluvili, že první rok zůstane se synkem doma ona – zcela upřímně přiznávám, že jsem si na to úplně netroufal. Ale taky jsem nechtěl přijít o ty dny, kdy se dítě učí, poprvé poznává svět. A o ty bych jako aktivní právník v plném nasazení rozhodně přišel. A tak jsme se s manželkou dohodli, že druhý rok budu doma já. Zpětně můžu říct, že to bylo nejlepší rozhodnutí. Manželka je teď znovu těhotná a plánujeme to udělat úplně stejně,“ shrnuje.

Vystoupejte k nebesům, objevujte exotické motýly a také krásy Makču Pikču. To vše zvládnete během pobytu v Olomouci18. 8. 2020

Jednoduše řečeno, tím, že s mateřstvím společnost spojuje i péči o děti, muži jsou prakticky „ochuzeni“ o šanci poznat své dítě a aktivně se podílet na utváření jeho osobnosti. Celý systém navíc čerpá z mnoha dávno překonaných stereotypů o schopnostech a kompetencích žen a mužů, ale také z určité definice „ženství“ a „mužství“ samotného. Aktivní otcovství ale z muže rozhodně nedělá zženštilou citlivku, stejně jako ženy, které se (ať už z jakýchkoliv důvodů) rozhodnou místo péče o dítě vrátit do práce, nejsou sobecké kariéristky. Pokud se tedy manželé/partneři o rodičovské povinnosti rozhodnou podělit, je to pro všechny zúčastněné jedině dobře.