#ALLLIVESMATTER: Zuzana Al Haboubi: „Nejsem muslimka, která by se zahalovala do burky. Přesto se v Česku pořád potýkám s rasisty i nácky. Nechápu to, nejsem přece jiná“
Tvůj přesný původ je poněkud komplikovanější. Můžeš mi prozradit, jak to vlastně máš?
Narodila jsem se v Karlových Varech, ale můj otec pochází z Bagdádu v Iráku. Do Česka se dostal docela brzo, někdy okolo dvanáctého až třináctého roku života. Jeho rodina totiž musela z Iráku utéct. Bylo to z politických důvodů. Když v Iráku vládl Saddám Husajn, děda byl politikem a byl vězněn. Babička kvůli tomu ve svých 25 letech vzala děti a utekla. Nejdříve se dostali do Ruska, pak přes evropské státy až do Česka, protože bratr mé babičky zde studoval medicínu.
Táta z Iráku a co maminka?
Mamky máma je z Francie a zajímavé je, že ani neví, kolik má přesně let. Za druhé světové války ji totiž jako malé dítě našli někde venku. Poté byla odvezena na Slovensko do dětského domova, prožila část života u několika rodin a pak si našla muže z Podkarpatské Rusi, což je vlastně táta mé mámy a můj dědeček. Když se nad tím zamyslím, tak vlastně vůbec nejsem Češka. Jsem tady pouze narozena.
Irák, Francie a Podkarpatská Rus… Zajímavá kombinace. Nicméně příjmení je irácké?
Ano, příjmení Al Haboubi mám po tátovi. Máme obrovský rodokmen, i když arabskou rodinu moc neznám. Jen vím, že náš předek je prorok Mohammed.
Vzhledem k těmto skutečnostem, jak to máš s náboženstvím? Tíhneš k islámu?
Úplně ne. Nejsem muslimka, která dodržuje ramadán. Nejsem muslimka, která se modlí v časech, kdy se má modlit a nedodržuji ani další věci. Ačkoliv bychom po rodu měli být muslimové, je to u nás dost svobodné. Náš děda například neměl rád zahalování, proto k tomu u nás nikdy nedocházelo, ale nikdo z rodiny určitě není proti tomu. Máme v rodině dokonce i křesťanku, protože má sestřenice se vdala za křesťana. U nás nikdo nikoho neodsuzuje a neomezuje.
Takže ty osobně nevěříš?
Jsem věřící, ale nemám moc ráda institucionalizované náboženství. Věřím v nějakou vyšší sílu, ne v církev.
Vrátím se zpět ke tvému příjmení. Neměla jsi s ním občas problém? Jak tě vnímají lidé v Česku?
Samozřejmě, že měla. Častokrát. Nemohla jsem si třeba najít byt. Pokaždé, když jsem napsala Al Haboubi, tak se mi neozvali anebo napsali, že nic. Pokud jsem napsala jen iniciály AH, tak mi odepsali a mohla jsem přijít na schůzku a prohlídku bytu.
Navíc jsme problém řešili i s mým bývalým přítelem. Ten je napůl Rom. Stále jsme nevěděli, jaké jméno budeme uvádět. Byl to problém na obě strany, protože já mám arabské příjmení a přítel má typicky romské. Co se týče bydlení a představování, všichni se hned ptali, odkud jsem a jak to mám. Následně ihned začali vytahovat to, jak jsou ženy v Iráku a okolních státech týrané apod. Stále stejná píseň…
Zažívala jsi trable i jako dítě?
Hned na úvod musím říct, že jsem velmi silný člověk, takže mě žádná povídání nikdy nepoložila. Pro všechny děti jsem byla Romka a různé řeči a poznámky k mému jménu zde byly odjakživa. Některým mé jméno přišlo super zajímavé a ptali se na další detaily. Někteří si z toho dělali srandu, ale to jsem chápala. Děti si dělají legraci i z českých příjmení. Není to nic hrozného a neobvyklého. Celá naše rodina má navíc dobré postavení. Mám v rodině doktory a úspěšné podnikatele, takže lidé z našeho okolí věděli, že jsem v pohodě. V Karlových Varech nás všichni znali a vtipy mi tolik neubližovaly. Nebylo to nic proti tomu, co jsme s partou kamarádů zažili s nácky.
Můžeš mi k tomu říct něco konkrétnějšího?
Nejhorší zážitek byl, když jsme byli s kamarády Romy na diskotéce v Karlových Varech. Moc lidí tam nebylo, ale najednou se uvnitř začali shlukovat divní lidé. My jsme seděli u jednoho stolu a jeden z těch lidí si sedl za mého bývalého přítele a ptal se ho, zda je tam sám, protože byl mezi námi jediný kluk. Na to jsem mu odpověděla já, že je tam se mnou. A ten člověk odpověděl něco ve smyslu „dobrý pi*o“.
V ten moment jsem dostala strach a šla se zeptat barmana, zda je to normální, zda tam tito lidé chodí pravidelně. On řekl, že je to v pohodě. Za chvíli došlo k tomu, že kolem nás deset nácků hajlovalo. Seděli jsme tam a nevěděli, co máme dělat. Kromě hajlování nám nadávali do černých ku*ev apod.
Po nějaké době jsem všem řekla, že budu odpočítávat a na tři se všichni zvedneme, necháme tam všechny věci a utečeme. Když jsme utíkali, po někom ještě letěla lahev koly. Utekli jsme, zavolali policii a ti s mým bývalým přítelem dojeli na diskotéku a pomohli nám vzít si naše věci zpět.
Tento zážitek v tobě určitě musel zanechat nějaké následky?
Byla jsem z toho opravdu mimo. Když ti totiž přímo u obličeje hajluje deset týpků, kteří mají asi 250 kilo, není to nic příjemného. Když jsem poté chodila ven a viděla plešatého člověka, zažívala jsem totální úzkost. I když se z plešatého člověka nakonec vyklubal obyčejný děda.
Jak ses s tím vypořádala?
Řešila jsem to s rodiči, ale jinak, jak už jsem říkala, jsem opravdu dost silná a zvládla jsem to víceméně sama. Táta mi vždy říkal, že tito lidé nemají otevřenou mysl. Mají klapky na očích a jsou krátkozrací. Jediné, co dokážou říct je, že jsem Romka, protože ani neví, že někde existuje nějaký Irák. Nicméně s tím, že si o mně myslí, že jsem Romka, nemám absolutně žádný problém. Mám Romy ráda. Mám ráda všechny. Jsem absolutní antirasista a z celého srdce rasismus nenávidím.
Zdroj: Giphy
Jak vnímáš aktuální situaci v Česku, co se rasismu týče? Myslíš, že se to zhoršuje nebo zlepšuje?
Někdy si řeknu, že už je to v pohodě, že je to tady v Česku už dost namixováno. Většina mladých lidí je tomu otevřena a hodně jich je také „míchaných“. (smích) Pak se vždy stane něco, co mi vezme vítr z plachet. I když ne mně konkrétně, vždy něco zaslechnu. Takže neumím přesně odpovědět.
Jak myslíš, že k jiným rasám přistupují například v Iráku?
Bohužel jsem tuto zemi kvůli podmínkám, které tam panují, nikdy nenavštívila. Byla jsem akorát v Dubaji poté, co zemřel děda. V tu dobu se nám ozvala rodina. Jinak bych řekla, že to každý vnímá trochu jinak. Stejně jako v Česku. Nicméně je pravda, že Češi v médiích vidí jen samé obrázky týraných a trápených žen. Že musí ženy chodit zahalené apod. Ale ony jsou na zahalování zvyklé. Je to určitá tradice. Jim přijde chudák ženská, která tady chodí ve dvanácti letech polonahá a všichni se na ni dívají, pískají a řvou po ní. Ony si naopak nedovedou představit, že by se takto někde vystavovaly.
Jestli narážíš na teroristy apod., extremismus je všude a ve všem. Extremismus v islámu je samozřejmě stoprocentně špatný, ale stejně tak je tomu v křesťanství.
Patříš mezi jedny z nejlepších tanečnic v Česku a mimo jiné učíš tancovat i děti, nemají s tvým původem problém jejich rodiče?
Nikdy se ke mně nic nedostalo. Ale stoprocentně jsem si jistá, že něco proběhlo. Učím totiž s bývalým přítelem, který je napůl Rom a z některých pohledů a z toho, jak s tebou rodiče mluví, poznáš, že se něco děje. Nikdy se mi však nic nepotvrdilo, takže konkrétní příběh nemám.
Vzpomínám si však, že jednoho dne si děti ze sebe na tréninku začaly dělat legraci. Mělo to trochu rasový podtext. Kvůli tomu jsem si pak s nimi na dvacet minut sedla a na rovinu promluvila a vysvětlila, že se lidé určitě nemají hodnotit podle jejich původu.
Kromě tance se jim tedy snažíš něco předat i v tomto směru?
Ano, rozhodně! Je to velmi důležité. Vůbec totiž nechápu, kde se občas v lidech bere taková nenávist. Pravděpodobně je to hlavně strach. Strach z něčeho jiného a nového. Je pravda, že jsem více hlasitá než většina lidí, více se bavím a více zpívám. Jsme takoví, i když jdeme na party. Jsme zkrátka více vidět, ale ne ve špatném slova smyslu. Lidé z toho však jakoby okamžitě dostanou strach a nelíbí se jim to. Jako by jim to nebylo příjemné.
Co dalšího se dle tebe dá udělat, aby se situace zlepšila?
Co nejvíc o tom mluvit, a hlavně nezobrazovat v médiích jen věci, které ukazují, jak je všude všechno hrozné. Hrozné věci se dějí všude a ve všech kulturách. Je lepší poukázat na to hezké, co se děje.
Zdroj: Giphy
Média potřebují určitou senzaci, aby si získala čtenáře…
Právě. Dost tím ale přispívají k růstu nenávisti. Média by více měla mluvit i o dobrých věcech, které dělají různé komunity a národnosti třeba pro ekonomiku atd. Pro mě jsou například Vietnamci ti vůbec nejpracovitější lidé. Bez nich ani nevím, kam bych šla v Praze v noci do večerky. Těžko po 23:00 najdete otevřenou českou večerku. Jsou zkrátka pracovití, patří to k jejich kultuře. Stejně jako Španělé mají siestu a od jedné do pěti si tam naopak nic nekoupíte. Také jim neřeknete, že jsou líní. Je to součást jejich kultury. Vychází to z toho, že je tam horko, že si potřebují odpočinout. Pak ale také pracují dlouho do noci.
Máš malou dceru, jak ji chceš v tomto ohledu vychovat? Chceš jí ukázat i kulturu tvých předků?
Stoprocentně. Má dcera je na čtvrt Romka, na čtvrt Arabka a na půl Češka. Což je ďábelská kombinace. (smích) Upřímně musím říct, že mám strach a často na to myslím, protože jsem tak horká krev, že kdyby se jí někdo dotknul, tak by to nedopadlo dobře. Budu o ní mít velký strach. Ale samozřejmě, kdyby se jí někdo smál ve škole apod., tak jí to dokážu vysvětlit a navést jí k tomu, jak se může bránit.
Chci, aby znala svou kulturu ze všech stran. Českou, arabskou i romskou. Každá má totiž své kouzlo. Každá má něco jiného. Strašně bych ji omezovala, kdybych jí ukazovala jen jednu. Stále tátovi vyčítám, že neumím pořádně arabsky. Když totiž viděl, jak to lidé v Česku vnímají, tak mě arabsky neučil, abych se co nejméně cítila jako Arabka. Ale krev není voda a geny nezapřeš. Dnes ho to samozřejmě mrzí, protože tím nic nevyřešil. To, že neumím arabsky, nic neznamená, ale mně to chybí, proto se tento jazyk dnes v mých třiceti letech učím.
Takže svou dceru budeš učit i arabské číslice? To byl ostatně jeden z vtipných hoaxů, který vyvolal velké pozdvižení na sociálních sítích (jeden z uživatelů Facebooku zveřejnil zprávu, že se na školách v Česku učí už i arabské číslice, pod příspěvkem se strhla neuvěřitelná spoušť nenávistných a útočných komentářů, pozn. red.).
To mi povídej. A ty komentáře pod tím. To jsou fakt lidé bez mozku. Můj názor je, že nejvíc těchto rasistů a odpůrců jsou zkrátka hloupí lidé. Co si z nich vezmeš? Nic. Musíš se nad nimi povznést.
Kromě tance nyní skládáš a nahráváš hudbu, chceš i v tomto směru předávat nějaké myšlenky spojené s tvým původem?
Určitě ano! Ale nejen to. Mám spoustu věcí na jazyku. Člověk má dvě uši a jedny ústa, ale mně pánbůh (ve kterého věřím, ale nevím, kdo přesně to je (smích)), obdařil slovem. Stále mám co říct, takže to chci vypustit do světa. Otázkou je, zda to lidé budou poslouchat. Byla jsem odjakživa obklopena hudbou a tancem. Hodně to vychází i z mých genů. V tanci už jsem dosáhla určité úrovně, takže se chci více věnovat hudbě.
A kdy by měl první singl spatřit světlo světa?
Pravděpodobně do konce června, ale nebude se to týkat této problematiky, bude se to týkat toho, že potřebuji svého gangstera. (smích)
