Těžce se dýchá ve společnosti rozeštvané nenávistí vůči všem, kdo jsou jen trochu „jiní“. Přitom by bohatě stačilo, pokud bychom si každý zametl před vlastním prahem

Nedávno jsem na Facebooku narazil na skupinu, jejímž předmětem je velebení českého prezidenta Miloše Zemana. Narazil jsem na ní náhodou – algoritmy Facebooku vyhodnotily, že se obsah zmiňující novou duhovou tašku IKEA bude líbit i mně, proto se mi vlákno s tímto příspěvkem zobrazilo na zdi. Asi aby mi článek udělal radost. Algoritmy nicméně v tomto případě zcela selhaly, protože to, co se mělo stát zářivým obsahem v mé modrobílé bublině, vykonalo efekt zcela opačný.

Článek o námi milovaném obchodním domu IKEA, který se na počest června jakožto měsíce oslavy pestrobarevné společnosti rozhodl nabízet svým zákazníkům duhové nákupní tašky, byl do výše zmíněné skupiny vložen s jediným cílem – (opět) v lidech vyvolat trochu té nenávisti a pobídnout je, aby si v teple svého domova s vervou odplivli před komerční iniciativou, která těžko může někomu ublížit. Ba právě naopak – jejím smyslem je lidi spíše sbližovat. 

Kam cestují známé české osobnosti jako Honza Musil, Eva Samková či Zdeněk Pohlreich?25. 8. 2020

Obsah oné skupiny (jejíž jméno záměrně nezmiňuji) nemá cenu do detailů popisovat. Jedná se o články, statusy, memy a videa, která se ani v nejmenším nesnaží o diskuzi. Jejich podstatou (což je patrné z narativu popisků, vkládaných ilustrací, komentářů a v konečném důsledku i z demografie fanoušků stránky) je prosté, podlé a velice přízemní útočení na nejzákladnější lidský pud – strach. Situace je o to smutnější, že mezi časté přispěvatele skupiny patří muž, jehož ambice angažovat se v politickém hnutí Trikolóra jsou snadno dohledatelné. Skupinu je tak stručně možné popsat jako líheň nenávisti, kterou její administrátoři ve jménu „našeho“ prezidenta pravidelně přiživují tím nejspodnějším mediálním dnem z vod současného internetu. 

Kdo je můj prezident?

Možná si také vzpomenete na první přímou volbu prezidenta této republiky, z níž před sedmi lety vítězně vzešel Miloš Zeman. Možná si také vybavíte líbezně znějící hesla jeho volební kampaně, která slibovala cosi o prezidentování pro všech 10 milionů obyvatelů této krásné země. Taky si na tato slova vzpomínám. Kde jsou dnes? Slova, která Zemanovi pomohla do prezidentského křesla, jako by teď byla pohřbená pod nánosem nenávisti vroucně ušlapaným rozdělenou společností, v níž se snaha o nalezení názorové shody jeví jako honba za svatým grálem.

Je možné, že jsem jen naivním idealistou, nicméně stále věřím a chci věřit, že úkolem prezidenta je národ spíše spojovat než jej rozdělovat. Bavit se s lidmi, vést s nimi diskuzi, navštěvovat jejich domovy a – především – mít skutečný zájem o to, jak jsou se svými životy spokojení, co je trápí a co je možné udělat pro zlepšení kvality života na obecné i individuální úrovni. V tomto ohledu je mou osobní bohyní slovenská prezidentka Zuzana Čaputová, která svou úlohu naplňuje bravurně. Opravdu moc bych si přál mít za prezidentku ženu neútočící na své politické oponenty nebo novináře, diskutující s prostým lidem a řídící se kromě rozumu také svým srdcem. Ženu, která je skutečnou reprezentací pro národ a která ve své činnosti uplatňuje nejen hlasy racia, ale také citu, empatie a pochopení. 

Jak ale všichni víme, realita někdy bývá podstatně hrubší než pociťovaná radost z útěku do říše snů. Mým prezidentem této země je namísto toho muž, pro nějž se hlásání a podporování nenávisti stalo misí. Misí, která mezi námi již několikátým rokem úspěšně staví barikády nejrůznějších podob a v zahraničí budí v lepším případě výsměch, v tom horším opovržení. Proto se sám sebe ptám: je toto můj prezident? A když ne on, kdo jím být může?

V této části Beskyd potkáte víc krav než turistů, značenou stezku občas kříží elektrický ohradník31. 8. 2020

Pojďme si prostě jen povídat

Rozumím tomu, že pro většinovou část naší společnosti jsou pro pochopení sdělovaného vhodná jednoduchá hesla. Čemu už ale nerozumím, je, proč se takováto hesla vykřikují do veřejného prostoru ve snaze pošpinit namísto usilování o byť jen částečný konsenzus pramenící z širšího vhledu do dané problematiky. Že je to možné, věděl již Sokrates, který se namísto jednosměrně komunikované „pravdy“ snažil dobrat podstaty věci tím, že svým protějškům v diskuzi kladl otázky, kterými zpochybňoval přesvědčení dotazovaných – tím, jak si zpovídaní na položené otázky odpovídali, byli lépe schopní dojít ke skutečné podstatě problému sami. Apel na diskuzi je dost možná to, co dnešní politice schází…

Beznaděj

Člověk nemusí detailně studovat to, co se aktuálně ve světě děje, aby pochopil, že jsme přímými aktéry souboje mezi dvěma hlavními společenskými proudy. Zatímco ještě donedávna se zdálo, že vítězí ten liberální s dopingem v podobě věcné snahy o debatu, vysvětlování, pochopení a lidskost, nynější (západní) svět jako by se stále hlouběji nořil do kleští konzervativismu pevně sevřených pákami, které ovládají pro lidské srdce pozoruhodné a často až nepochopitelné síly. 

Radikalizace prostupující polskou, maďarskou a slovenskou společností ve mně vyvolává otázku, jak dlouho si jako poslední země V4 budeme schopni udržet ALESPOŇ současné politické klima stále ještě postihující projevy nenávisti zažehnuté ve hledání rozdílů mezi lidmi. Kolik času máme, než se Trikolóře podaří vystrašit ještě více babiček a dědečků, kteří kvůli stranické aktivitě nabydou přesvědčení, že se jejich domovina včetně jejich potomstva nezadržitelně řítí do záhuby? Jak dlouho to bude trvat, než se představitelé SPD svezou na další, nově vykonstruované vlně nenávisti, z níž vzejdou novodobí čeští teroristé? Kdy přesně nastane doba, kdy se prezidentem naší země stane Andrej Babiš a do čela jeho vlády zasedne Jaromír Soukup?

Nechci malovat čerta na zeď. V politice nejsem zběhlý natolik, abych si mohl dovolit hlásat do světa jakékoliv předpovědi se skálopevným přesvědčením o jejich budoucím naplnění. Píši pouze o svých pocitech a o zklamání nad tím, v jakém světě se nyní ocitáme. Protože cítím, že se nacházíme ve světě, který v lidech probouzí nenávist, o níž jsem do této doby nevěděl. Kterou jsem v lidech neviděl. Nenávist, pro níž se hlásnou troubou staly sociální sítě, na kterých se v čím dál větším množství objevují výkřiky lidí nesoucích si ve svých myslích i srdcích notnou dávku nespokojenosti. A já si myslím, že se jedná o nespokojenost cíleně živenou těmi stranami, kterým jde především o získání politických hlasů. Nikoliv o blaho lidu, jak z úst jejích představitelů často lživě zaznívá. Vycítit v lidech strach, pojmenovat ho, ukázat prstem na nepřítele a začít hrdinsky hlásat, že společně jej přemůžeme je možné označit za zlověstnou manipulaci mající pouze jediný cíl – vládnout. A to často bezcitně a nekompromisně. Smutná praktika nejen části české stranické politiky, ale i prezidentské kanceláře, jejímž soukolím hýbou mnohdy jiné síly než ty, které potkáváme v médiích.

Herečka Anna Lucie Schollerová slaví úspěchy v zahraničí. Svou kariéru aktuálně rozjíždí v Americe28. 8. 2020

Změna je možná

Nutno dodat, že za současnou náladu ve společnosti nemůže výhradně aktivita některých politických uskupení. Za pocity nespokojenosti, které jsou přímo podhoubím pro zrod nenávisti, často stojí naše vlastní neochota přijmout odpovědnost za naše životy. Ač se to někomu může zdát skoro až neuvěřitelné, stále je mezi námi velká spousta lidí, kteří by byli raději, aby o nich a jejich životech rozhodoval někdo jiný. Nezřídka se pak ten, kdo rozhoduje, stává také oním vnitřním hlasem, jakýmsi komunikátorem, který nám diktuje, co si máme nebo nemáme myslet. Proto, chceme-li proměnit kvalitu našich životů, musíme začít každý sám u sebe a svého uvažování. Přestat svalovat vinu za životní nezdary na jiné lidi/vlivy/síly/události a pevně se chopit otěží našeho vlastního putování tímto časoprostorem. Ne nadarmo se totiž říká, že ten, kdo chce změnit (svůj) svět, musí nejprve změnit sám sebe. Očekávat jakoukoliv změnu v tom, jak naše životy vypadají a jak je prožíváme bez toho, aniž bychom sami jakékoliv změny iniciovali, je jako čekání na Godota…

S lehkou nadsázkou by se dalo tvrdit, že závan určitých společenských změn mohla nastartovat právě končící pandemická krize (která snad nepřeroste ve významnou krizi ekonomickou). Mnozí lidé začali sami sebe v nových časech nově definovat, v nemalém počtu případů došlo k individuálnímu přehodnocení životních priorit a národ ukázal, že se dokáže v těžkých časech semknout a alespoň na krátkou chvíli ctít jednotu v rozmanitosti. Krize nám všem ukázala, že to jde. Že jsme schopní odhlédnout od toho, co nás domněle rozděluje a upřednostnit to, co nás spojuje – život v této krásné zemi, jejímiž jsme všichni bez rozdílu stejnými a plnohodnotnými občany. Občany, u kterých na chvíli přestalo mít význam, jaké jsou rasy, vyznání, národní příslušnosti nebo sexuální orientace. Kéž bychom si to uměli uvědomit i ve chvílích, kdy nás k tomu nenutí krizový stav.