#MŮJPŘÍBĚH / Láďa (38): „Když jsem v kuchyni našel partnera mrtvého, zhroutil se mi celý svět"
Po čase – to mi bylo asi 20 – jsem taky začal moc chtít rodinu. Se ženou jsme se snažili, ale nakonec se ukázalo, že ona děti mít nemůže. Asi to tak mělo být. Protože po pár letech jsem už situaci nezvládal. Chtěl jsem žít tak, abych i já byl sám sebou na 100 procent. Se ženou jsme se domluvili, že se rozejdeme. Nechal jsem jí všechno a odešel s pár igelitkama k našim. A to i přesto, že jsme se v té době s tátou pořád nebavili. Možná je ale všechno zlé k něčemu dobré – s tátou jsme si to vyříkali a od té doby byl náš vztah super. Sice mě tehdy asi ještě úplně nepochopil, ale přijal mě takového, jaký jsem.
Asi i díky té změně v rodině jsem už ale neměl potřebu řešit, co si o mně kdo myslí, a rozhodl jsem se žít. Proběhlo pár schůzek, nějaké to rande, pár pokusů o vztah. A pak jsem našel přítele. Byl úžasný, krásný, měli jsme všechno. Práci, dům na samotě a taky sebe navzájem. Po půl roce jsme se registrovali a já si myslel, že je to přesně to pravé a že to bude do konce života. No, do konce života to bylo, jenže do konce jeho života.
Jednoho rána jsem ho našel v kuchyni s napíchnutou kapačkou. Mrtvého. Nikde žádný dopis, takže dodnes nikdo ani neví, proč to udělal. Měli jsme vše, po čem jsme toužili. Zbortil se mi celý svět, přišel jsem úplně o všechno. Protože jsem sám neměl na hypotéku, obstavili mi účet, zabavili mi dům. A já znovu skončil u rodičů.
Nikdy bych nikomu nepřál ty stavy, kdy člověk všechno probírá, řeší, ptá se proč. Musel jsem vyhledat i pomoc psychiatra, bral antidepresiva. V té době mi moc pomohli nejen přátelé, ale i rodina. Starali se o mě, protože jsem byl jak tělo bez duše. Nakonec mi ale pomohlo to, že jsem se rozhodl zaměřit pozornost jiným směrem. Mám rád zvířata a mám doma taky mini zoo – začal jsem tak na Facebooku navštěvovat spoustu stránek se zvířaty. Něco jsem nasdílel a pak jsem si všimnul, že mi jeden kluk lajkuje statusy a fotky. Tak jsem mu napsal. A slovo dalo slovo, propsali jsme dny a noci. Brzy jsme si začali volat přes Skype a bylo to najednou hrozně fajn. Po dvou měsících jsem se rozhodl, že ho pozvu na Silvestra. Na čtyři dny. Měl to ke mně, chudák, 380 kilometrů, ale řekl, že dorazí.
Zdroj: Giphy
Byl jsem nervózní, ve stresu. Ale byly to čtyři úplně neskutečné dny. Myslel jsem si, že nic takového už nikdy nezažiju. Pak jsme si samozřejmě zase psali a já mu navrhnul, aby za mnou přijel napořád. A on přijel. Zařídil si práci a na konci ledna dorazil jen se psem a svým životem zabaleným do pár kufrů.
Už je to přes 9 let a já žiju pro sebe a pro něj. Konečně mám to, co jsem vždycky chtěl – člověka, kterého miluju. Plníme si své sny, i když nám život hází dost klacky pod nohy, máme jeden druhého a vím že, bych nikdy neměnil. Chtěli bychom se vzít, ale být skuteční manželé, ne jen registrovaní partneři. To jsem už zkusil a přišel o vše.
I když jsem si to všechno asi nemusel „vyžrat“ až takhle, v mých 38 letech mě už asi nic nepřekvapí. Prostě všechno zlé je pro něco dobré. A tak razím motto, že člověk dostane naloženo jen tolik, kolik unese. Ačkoliv život není lehký, pořád stojí za to.
Láďa
