Renato Salerno: „Fungující gay páry se o děti dokáží postarat lépe než lidé, kteří potomky dostali jakoby omylem“

Renato je matadorem obou řad reality show Zlatá mládež. V médiích se pohybuje dodnes. Kromě toho nyní tvoří velký hudební projekt. Jak se staví k hodnocení své osoby ze strany lidí na sociálních sítích a jak si dle Renata vybudovat sebevědomí a mít se více rádi takoví, jací jsme? Nejen o tom jsme si s Renatem povídali v následujícím rozhovoru.

Byla reality show Zlatá mládež ve tvém životě největším nášupem?

Co se týče popularity, tak určitě. Ať si každý říká, co chce, televize kultuře stále vládne a má obrovskou sílu. Ona totiž sláva na internetu a sociálních sítích je trochu pomíjivá. Kdo z lidí 40 a 50 plus má Instagram? A to mluvím o aktivních lidech, kteří mají rádi kulturu, ale nemají potřebu být online. Tudíž to pro mě byl největší nášup, hlavně druhá řada. V té jsem konečně věděl, kdo jsem, protože v první řadě jsem byl „dítě utržené ze řetězu“. Ne všechno navíc bylo podáno úplně šťastně, protože jakmile jsem v první řadě řekl cokoliv intelektuálního nebo smysluplného, tak se to samozřejmě nehodilo do krámu. Když jsem naopak dodal něco vulgárního, všechno před tím bylo následně štábem vystřiženo a zůstala jen ta perlička.

To je úděl televize – vyvolat senzaci. Vždy to někdo odskáče…

Ano. Přesně tak.

Jak jsi reagoval na reakce lidí, kteří to sledovali? Ne vždy byly pozitivní…

Ve většině případů pozitivní byly. Nicméně dodržuji důležitá pravidla. Jedním z nich je nečíst diskuze. Ruku na srdce – kdo z pracujících a průměrně inteligentních lidí má čas psát nějaké vulgární komentáře? Já hlavně neměl čas to číst. Proto si z toho nic nedělám.

Podobně to máš třeba i s komentáři na Instagramu?

Na Instagramu se mi nic ošklivého nestalo. Přijde mi, že tam jsou lidé v pořádku. Dostalo se mi respektu a uznání.

Je pravda, že na Instagramu tě sledují lidé, kteří tě sledovat chtějí, kdežto v televizi jdeš do obrazovky úplně před všechny…

Ano. Zkrátka nandáš špenát i těm, co ho nemají rádi. (smích)

Ale ve výsledku se z názorů mířených proti tobě nehroutíš?

Určitě ne. Vždy jsem s tím byl v pohodě. Jsem sám se sebou vyrovnaný. Začínám to řešit pouze v případě, kdy se jedná o osobní útok. To samozřejmě přecházím do ofenzivy. Aniž bych si chtěl nyní honit sebevědomí, troufám si říct, že je to předem prohraný boj. Myslím tím pro protistranu. (smích)

#MŮJPŘÍBĚH / Láďa (38): „Když jsem v kuchyni našel partnera mrtvého, zhroutil se mi celý svět"8. 6. 2020

Aniž bych to nyní myslel ve zlém, sebevědomí ti moc nechybí. Mnoho lidí se však nemá rádo pro to, kým jsou. Jaký je tvůj recept?

Ze všeho nejdřív je nutné předělat se z pesimisty na optimistu. Nevidět sklenici poloprázdnou, ale poloplnou. Pracovat na sobě a mít kolem sebe lidi, kteří ve vás věří. Pokud se najdou lidé, kteří o vás pochybují, s těmi se nebavte. Také jsem měl kamarády, kteří mi říkali, že nejsem fotogenický a měli spoustu dalších negativních komentářů. Kde jsou teď?

To nevím…

Dělají přesně to samé, co dělali před deseti lety. Já patřím mezi lidi, kteří se rádi posouvají kupředu a snažím se na sobě pracovat, ale jde i o to, že musíte mít čistý charakter. Když ho nemáte, dřív nebo později skončíte špatně. Pokud mě náhodou někdo na sociálních sítích obdivuje a fandí mi, rozhodně tím nežiju. Ani se nesnažím vystavovat a ukazovat, jak je všechno perfektní. Není.

Jsem člověk, který má všechno, co je jeho. Nemám auto na operák, nemám hypotéku. Nemám zkrátka potřebu – jak se říkalo o Trautenberkovi – “chlubit se cizím peřím”.

To je základ toho, jak být v životě spokojený?

Základem je nenechat se odradit. Makat na sobě, věřit si a mít okolo sebe lidi, kteří vám věří.

Dá se dle tebe nějak odolat tomu, když tě i přes to neustále něco/někdo táhne dolů?

Zažil jsem to a je to obtížné. Avšak dříve nebo později se i největší koule u nohy dá tou lepší pilou odřezat. Vždy to jde. I když to sežere třeba rok života. Mám s tím zkušenost.

Co přesně to bylo za zkušenost?

Byli to lidé, kteří vás neposouvají kupředu, ale táhnou ke dnu. Proto je nutné mít zdravý nadhled sám nad sebou, který jsem já v tu dobu neměl. Je důležité vědět, že nikdy není pozdě. Někdy se totiž necháte opít rohlíkem, máte růžové brýle a říkáte si, že to bude fajn. Ve finále není. Je dobré poslouchat lidi, kteří vás znají dlouho a mají vás rádi. “Na každém šprochu je pravdy trochu.”

Ty si asi hodně libuješ v příslovích a citátech? (smích)

Ale nejsem ročník 1925! (smích) Jen jsem chtěl dodat, abyste si dávali pozor, s kým se stýkáte. Měl jsem třeba kamarádku, která mě nutila ukončit studium na státní vysoké škole, a to z toho důvodu, že byla přesvědčená, že nám to do života nic nedává. Ona šla poté na soukromou školu a já už se do školy nevrátil a vysokou jsem nedodělal.

Opsal jsem si popisek jedné z tvých posledních fotek na Instagramu: „Zažíváme časy, kdy jsme nuceni být sami se sebou. Kdy musíme spoustu návyků přehodnotit a kdy musíme kolikrát otevřít svá srdce, naslouchat a ukázat, kdo opravdu jsme.“ Co přesně si pod tím mám představit?

Znamená to, že nesmíme být lhostejní. Když jsem například viděl, že byl někdo z blízkých ve finanční tísni, tak jsem se mu snažil pomoct. I třeba malým finančním darem. V souvislosti s posledními událostmi a koronavirem jsem naopak dělal radost těm, které jsem dlouho neviděl a byli třeba zavření doma. Například jedna má teta, která je sama. Pravidelně jsem ji telefonoval a minulý týden jsem se s ní poprvé po tom všem viděl osobně. Je to teta mojí mámy, ale nemá velkou rodinu, má jen sestru. Je důležité myslet i na seniory, protože koneckonců oni nám zařídili vše, co dnes máme. Vyšlapali nám cestu.

Musím říct, že jsem tvými slovy dost překvapen. Znají tě takto citlivého i ostatní lidé?

Neznají. (smích) Mají mě spíše za nějakého nafoukance.

Je pravda, že tvůj mediální obrázek není dokonalý… Navíc lidé se často zaměřují na vše negativní. Jako by měli potřebu to slyšet…

Může za to mediální bojkot mé osoby. Mnozí novináři si řeknou: “Proč bychom ho vlastně vůbec oslovovali, když si o něm můžeme napsat jen to, co si myslíme. Proč bychom po něm chtěli rozhovor?”

Mluvili jsme o Instagramu. Říkal jsi, že lidé sdílejí jen to hezké. S tím tak trochu souvisí nátlak na ostatní lidi, kteří mají deprese z toho, že nevypadají a nemají stejný život jako jejich idolové. Ty však o sebe pečuješ rád a miluješ módu. Jaký na to máš názor?

Módnímu a dalšímu diktátu vždy podlehnou lidé, kteří se mermomocí snaží být „in“. Před ostatními chtějí vypadat lépe, ačkoliv je to mnohdy proti jejich vnitřnímu přesvědčení a pocitu. U těch, kteří mají fungující rodiny, nebo tzv. mají své dobré bydlo, už to tak nefunguje. Samozřejmě nemluvím o dress code k určitým příležitostem, který je dle mého nutné dodržovat a nebýt tak za společenského burana. Svět je dnes tak různorodý a barevný, že si myslím, že kdo je sám se sebou smířený, nikoho dalšího neponižuje. Pokud se setkáte s opakem, je to nějaký hlupák. I když mě za ta přísloví už asi zabiješ, dodal bych jen: „Každý dobrým hospodářem na svém pracovišti.” (smích)

Chceš tedy říct, aby se sociálními sítěmi lidé zbytečně nenechali ovlivňovat?

Jednoznačně. Je to především problém teenagerů, kteří jsou tvární a nechají se tím stáhnout a také lidí, kteří se hledají. To jsou ale také především mladí lidé, kterým chybí něco opravdového, třeba láska nebo zázemí. Tudíž jednoznačně neposlouchat a nenechat si diktovat. Nejde o to, abychom byli nějaká armáda, jako třeba v minulém režimu, kdy byli téměř všichni jako přes kopírák. Nikdo moc nesměl vybočovat z davu.

Lidé nechtějí umírat sterilně a sami. „Průvodce umíráním“ již najdete i v Česku, pomohou celé rodině23. 5. 2020

Jak dlouho ti trvalo najít sám sebe?

Ono je to v člověku odjakživa, ale než na to přijdete a zjistíte, co chcete dělat a jaké máte možnosti, od kterých je také potřeba se odrážet, tak to dá práci. Je potřeba udělat si jakýsi průzkum sebe sama, kdy si musíte oťukat, v čem byste mohli být dobří a v čem ne. A hlavně z toho musíte mít dobrý pocit.

A jak dlouho ti tento proces trval?

Odmalička jsem byl marnivý. Byl problém to zkrotit. Chtěl jsem mít všechno a hned, ale když na účtě nemáte ležatou osmičku, tak je to těžké a musíte se z marnivého člověka přetransformovat na normálního člověka a najít v sobě to pravé já. Objevování mi trvalo pět let. Od nějakých osmnácti až devatenácti let, což bylo po maturitě. Taková pětiletka. (smích)

Prvních pět let po maturitě bylo pekelných, potkával jsem špatné lidi. Bylo to nahoru a dolů, tedy spíše dolů. Z bláta do louže. Vysvobození přišlo až s první řadou Zlaté mládeže. Proto ten důsledek “utržení se ze řetězu”, o kterém jsem mluvil na začátku.

Co bylo v rámci těch pěti let nejtěžší?

Naučit se postarat sám o sebe. To je velká životní výzva. Postarat se a zajistit se. Bez toho, abyste chodili za rodiči s nataženou rukou. Což jsem si nikdy v životě nedovolil.

A naopak to nejlepší?

Že jsem tu cestu našel. Byl to dlouhý čas. Teď naopak čas utíká moc rychle.

Bojíš se času? Bojíš se toho, jak rychle utíká?

Bojím, protože si často řeknu, že mě něco čeká až za rok a pak to uteče, jako by to bylo zítra. Vzhledem k tomu, že jsem býk, mám potřebu razit dopředu. Vidět stále něco červeného, co je potřeba prorazit a mám pocit, že mi neustále něco utíká mezi prsty, ale nevím, co to je. A proto se snažím dělat vše, co se dá.

Jaký tvůj sen by sis nechtěl nechat utéct mezi prsty?

Přeju si, aby měl úspěch aktuální projekt, na kterém momentálně dělám. Určitě bych chtěl zažít ještě nějaký hezký televizní projekt, co se týče profesní roviny. A v té osobní, aby to bylo pořád stejné. Ať jsme zdraví, ať jsme zamilovaní a ať se nikdo nehádá.

Ve světě médií bys tedy chtěl pokračovat i nadále? Přemýšlel jsi někdy nad něčím jiným?

Samozřejmě. Třeba nad tím, že budu péct dorty. Ale to bych mohl dělat tak akorát pro vězně. Jsem příšerný pekař i kuchař. Jsem v tom tak dobrý, že když chci udělat romantický večer, rozpeču mraženou pizzu. (smích)

Je ještě něco, co Renatovi nejde a chtěl by se to naučit?

Odmítnout všechny cukry a pak neovlivnitelné věci. Uklidnit se, nebýt ve stresu a mít čistou hlavu. Občas mám problém s tím, že se zbytečně moc stresuji. Ale naučil jsem se s tím bojovat třeba procházkou v parku.

Je extrakt z marihuany droga, nebo lék? Nahlédněte pod pokličku ´nelegálního byznysu´ s výrobcem Fénixových slz26. 5. 2020

A co třeba uklidnění nervů na baru? V klubu? Jsi partyman?

To si všichni myslí, ale nejsem. Strašně rád si zatancuji, ale ideálně v poloprázdném klubu. Nemám rád, když je přelidněno. Proto raději domácí party, grilovačky apod. A jestli festivaly, tak jedině na podiu. (smích)

Dnes jsi na rozhovor přijel ze studia. Co nového chystáš?

Řeknu to tak, jak mi bylo řečeno, abych to řekl. Nahrávám první dance queer album v Česku a produttore se jmenuje Yestrgay, je z Verony, ale za tímto účelem je tady v Čechách. Možná, že časem bude odhalena jeho pravá identita, ale zatím to necháme takhle. (smích)

Jsou to autorské věci. I texty jsem psal já. Byl jsem k tomu povzbuzen, protože jsem si moc nevěřil a v minulosti jsem spíše dělal cover verze. S tím se úplně přestalo. Teď děláme věci, které možná budou trochu šmrnclé devadesátkami, ale budou se podobat dnešní době. Najdou se v tom jak příznivci pop kultury, tak příznivci gay kultury a zkrátka všichni, co se rádi baví. Takže budou i party songy.

Na videích ve stories na Instagramu jsem viděl Jiřího Buriana alias Kapitána Dema. Co s tím má společného?

No, ehm. Bez komentáře. Bude to překvapení.

Loni jsi vystupoval na Prague Pride a tam tě dohodil právě Kapitán Demo, který nemohl. Jak se ti vystupovalo pro českou LGBT komunitu?

Výborně! Zastoupil jsem svého strýce Kapitána Dema. Bylo to v rámci 50. výročí od stonewallských nepokojů. Říkal jsem si, že je nádherné, že ve stejnou dobu, kdy vystupovala Madonna v New Yorku, můžu vystoupit já v Praze. Jinak energie byla úžasná. Škoda, že už jsem neměl nové songy, na kterých děláme teď. Třeba někdy příště…

Letos to se všemi těmi opatřeními bude s festivaly trochu ošemetné…

Já se o své koncerty nebojím, protože akce do 500 lidí... (smích) Nemám ambice vyprodat Forum Karlín.

Kdy bude nový projekt venku?

Singl s videoklipem by mohl být už v létě. Album bude následovat někdy na podzim. Všechno se dozvíte na Instagramu, na Facebooku totiž moc nejsem. Facebook mi poslední dobou přijde jako výstava snímků z ultrazvuku. (smích)

Je pravda, že jsi ve věku, kdy spousta lidí okolo tebe zakládá rodiny…

Ano, ale znám i páry, které rodinu mít nechtějí. Chtějí cestovat a jsou nervní z toho, že je pořád někdo uhání, aby založily rodinu.

Řešíš tuto otázku také?

Takhle. Když děti mít nebudu, tak mě to trápit nebude. Protože můj smyl budoucnosti děti rozhodně nejsou. Pokud budou, tak to bude příjemné plus, ale mám jen jedny nervy. (smích) Já hlavně miluji pejsky, kteří mi to vynahrazují. Byl bych schopný jich mít několik.

Nicméně přítel by děti chtěl, ale vzhledem k tomu, že je mladší, tak zatím asi neví, co to obnáší. Ale když to bude, tak to bude. Hroutit se z toho nebudu. (smích) O děti se koneckonců, což lze každou středu vidět na televizních obrazovkách (Výměna manželek, pozn. red.), umí postarat kdejaký blbec. Navíc fungující gay páry se dokážou o děti postarat na mnohem lepší úrovni než lidé, u kterých mi často přijde, že jim děti byly dány omylem.

Zdroj: JW