Herec Štěpán Tuček (21): „Kvůli obezitě jsem zažíval šikanu. Během hodin tělocviku jsem se tajně převlékal na záchodech. Styděl jsem se za sebe“

Štěpán Tuček je nadějný umělec, který k herectví přičichl už ve velmi mladém věku. Má za sebou angažmá a hostování v několika divadlech, mnoho zajímavých projektů a nyní natáčí celovečerní film do kin. Štěpán v mladém věku řešil jeden problém, který ho velmi trápil, a tím byla právě obezita. Kladou se na herce v tomto směru vysoké nároky? Může postava herců ovlivnit to, kolik dostanou zakázek?

V mládí jsi údajně vypadal úplně jinak než nyní…

Na základní škole jsem nebyl úplně štíhlý chlapec. Jednu dobu jsem byl poměrně dost obézní a vážil skoro sto kilo. Zhruba v sedmé třídě jsem začal pociťovat, že se chci líbit druhým. Musel jsem se nad sebou zamyslet a začal jsem makat. Začali jsme s rodiči jezdit na výlety, jezdil jsem na kole a trochu jsem povyrostl. Hodně jsem to dělal i kvůli divadlu. Chtěl jsem hrát, takže jsem bojoval, abych se dostal na konzervatoř.

Štěpán Tuček během svých dětských let

Kvůli obezitě jsem zažíval šikanu. Měl jsem obavu převlékat se při tělocviku, takže jsem tajně chodil na záchody s tím, že jsem si naivně myslel, že nikdo nepozná, když odcházím a přicházím s jiným tričkem. Byla to taková má mladická nerozvážnost.

Myslíš, že kdybys byl při těle, na konzervatoř by tě nevzali?

Upřímně si to nemyslím, ale když si na to vzpomenu, tak v patnácti letech, kdy jsem dělal přijímačky na konzervatoř, jsem vlastně ani tolik hubený nebyl. Ještě jsem byl docela při těle, ale nebyla to zase taková tragédie. Nicméně pamatuji si, že jsme se měli převlékat do cvičebního a v tu dobu jsem stále neměl tolik sebevědomí. Šel jsem tedy opět na záchod a tajně jsem se tam převlékl. Styděl jsem se. Pro studium na konzervatoři však nemusíš být nijak vysportovaný. Ale fyzička je potřeba. Jde hlavně o to, jaký jsi typ a zda ti to jde. S tělem se dá vždy pracovat.

Je nějakým způsobem dáno, jak by měl ideální herec či herečka vypadat?

Ideální herec se nedá popsat. Kdysi, když mě učili někteří herci z DAMU, říkalo se, že by herci měli vypadat všichni stejně. Dnes už to tak nefunguje. Jde spíše o typ člověka a být jiný je dnes naopak přednost. Pro některé pedagogy byla dobrá herečka typově štíhlá a nejlépe dlouhovlasá a okatá blondýna a kdo tyto podmínky nesplňoval, tak úplně nevyhovoval a nedostal hlavní role. Ale i to je normální.

V čem je to normální?

Ne každý se typově hodí na každou roli, ne každý je šikovný. Musím však říct, že na škole se na fyzičku a postavu trochu dbá. Učitelé nám často doporučovali věnovat se nějakému sportu a starat se o své tělo. Náš obor je totiž tak trochu prostituce. Prodáváme sami sebe. Pro mě to ale bylo přirozené. Mám rád módu a baví mě, když jdu do společnosti a vypadám dobře, ale vždy tak, abych byl sám sebou. Rozhodně se nechci schovávat za něco, co nejsem. Ale určitě se najdou kantoři, kteří na to velmi dbají. Herec musí nějak vystupovat. Nejen mluvou, ale i podle toho, jak vypadá. Je však pravda, že s přibývajícím věkem a praxí na tom tolik nezáleží.

Může vzhled herce rozhodnout o tom, kolik dostane rolí? Teď to myslím hlavně ve vztahu k tomu, zda je tlustý/hubený…

Myslím si, že ne. Vždy jde o typ postavy, která se hledá. Dělá se casting a režisér má určitou představu o tom, koho si pro danou roli zvolí. Je vlastně dopředu připravený na to, jaký vzhled potřebuje. Pokud tedy hledá hubeného kluka a přijde tam někdo hodně dobrý, ale plnoštíhlý, je možné, že požadavkům nevyhoví. Ale funguje to i naopak.

Jak je to s tebou? Dnes už jsi se sebou spokojený?

Dosud nejsem sám se sebou spokojený, ačkoliv lidé občas tvrdí, že mi to sluší apod. Na všem se může pracovat mnohem víc. Chtěl bych si postavu více vypracovat, ale stále je mi teprve 21 let, takže mám dost času. (smích)

Na konzervatoř ses ve finále také dostal…

Ano, ale až na potřetí. I to mě trochu zasáhlo. Když to nevyšlo napoprvé, myslel jsem, že se mi zhroutí celý svět. Se školou jsem trochu bojoval, ale mým snem bylo stát se hercem. Například už v druhém ročníku jsem hostoval v divadle v Mostě, ještě předtím jsem hostoval v Polsku.

Dvě kamarádky představují stejné kusy oblečení na rozdílných postavách. Slaví obrovský úspěch12. 5. 2020

S čím jsi tedy na škole bojoval?

Konzervatoř je dost náročná. Obzvlášť, když se na vás kladou opravdu velké nároky, abyste nějakým způsobem vnímali své tělo a psychiku. Upřímně – v 15 letech je to dost těžké. Myslím si, že konzervatoř není moc vhodná škola pro tak mladé lidi. Člověk na konzervatoři projde velkou změnou a dle mého za pár let studia vychází daleko starší.

Například z důvodu vžívání se i do různých dospělých rolí?

Ano. Některé hodiny byly občas dost drsné. Mě učila ještě Regina Rázlová, která využívala některých starších metod, které se kdysi používaly na DAMU. Řešili jsme s ní například emocionální škály, kdy člověk hledá emoce uvnitř sebe i tam, kde nechce. Zaobírali jsme se i otázkami typu „my a smrt“. Často se na hodinách i plakalo. Bylo to drsné. Ale na druhou stranu to všechno bylo skvělé a hodně nás to naučilo.

Konzervatoř je oproti jiným školám hodně specifická. Tví profesoři jsou spíše kolegové. Protože už na škole se může stát, že tě někam obsadí, když se typově hodíš do nějaké hry, seriálu či filmu. Tvého otce pak může hrát tvůj profesor. Takže my jsme tam byli vždy spíše takoví kamarádi. I spolužáci se tam mají tak trochu „jinak“ rádi. Nemyslím si, že když jde člověk například na obchodní nebo jinou odbornou školu, tak má se spolužáky tak hezké vztahy jako my na konzervatoři.

Všechno má svá pro a proti…

Přesně tak. Musím však říct, že ne každý, kdo vyleze konzervatoř, je šťastný. Spousta lidí je šťastnějších, když konzervatoř opustí v půlce studia. To je u této školy takové zvláštní pravidlo. Mnoho lidí školu opustí a jde rovnou hrát. Studovat obor herectví je stresující také z toho důvodu, že po celé republice je velká spousta hereckých škol a každoročně vychází třeba 100 herců. Naše republika však není následným uplatněním schopná každý rok přijmout tolik nových herců, takže mnoho absolventů konzervatoří se herectví v budoucnu vůbec nevěnuje.

Vyplatí se v dnešní době sociálních sítí vůbec herce studovat? Není jednodušší jít si za kariérou vlastní cestou a upoutat na sebe pozornost tímto směrem?

Jelikož se divadlu věnuji od dětství, nedokážu si představit, že bych to udělal jinak. Ale v 15 letech nastupují na konzervatoř ještě děti, které nemusí vědět, co přesně chtějí. Zároveň výuka probíhá trochu jinak než na jiných středních školách. Troufám si říct, že člověk, kterého to baví, by herectví studovat měl. Ne každý, kdo konzervatoř vystuduje, se však uplatní. Z našeho ročníku, kde nás bylo dvanáct, fungujeme asi jen tři.

Mám však kolegy, kteří konzervatoř vystudovali a nedostávali nabídky. Nevycházelo jim nic, co by chtěli. Někteří z nich se uchytili na sociálních sítích a stali se z nich youtubeři. Záleží na tom, co člověk hledá. Jedni zjistí, že je baví to a druhým vyhovuje zase něco jiného. Nicméně konzervatoř se určitě vyplatí lidem, kteří se později chtějí věnovat umění.

Martin Doležal (30): Příběh policisty, který začínal jako hulič, alkoholik a grázl, jehož všichni šikanovali, vás zcela určitě inspiruje24. 5. 2020

Ty jsi ale jeden z těch, kteří konzervatoř nedostudovali?

Školu jsem nedodělal, protože jsem hostoval například v divadle v Mostě a v Noci na Karlštejně, poté jsem vyhrál konkurz na angažmá do divadla v Jihlavě. Do toho jsem dělal spoustu dalších projektů. Já totiž nějak nedokážu odpočívat. Snažil jsem se chodit na čtvrtý ročník a k tomu neustále cestoval do Jihlavy, ale bylo to nereálné. V jednu dobu jsem se z toho málem složil. Přerušil jsem proto studium na dva školní roky. Rok jsem byl v angažmá v Horáckém divadle v Jihlavě, pak jsem byl půl roku na volné noze a hostoval v Opavě a ve Stavovském divadle a teď jsem byl rok v angažmá v Divadle Spejbla a Hurvínka. V září mám poslední možnost vrátit se do čtvrtého ročníku, což také plánuji.

Jak jsi prožíval aktuální období pandemie koronaviru? V tu dobu asi práce moc nebylo?

Musím říct, že bylo. I když se zavřela divadla, mám roztočenou jednu ze svých prvních hlavních rolí ve filmu a abych se nezbláznil, začal jsem tvořit i z domova. Mám teď rozpracovány tři projekty. Z toho jeden už oficiálně proběhl, to je tzv. Divadlo do oken, v rámci kterého hrajeme pro domy seniorů loutkové divadlo.

Je pravda, že k herectví jsi se dostal právě díky loutkám?

Ano, jako mladší jsem začínal s loutkovým divadlem, až poté jsem se dostal k herectví. Mám asi stovku svých vlastních loutek. K loutkám jsem se dostal přes loutkoherce Františka Pešána, který mě naučil měnit hlasy a vyjíždět s loutkovým divadlem jako solista. Po nějaké době jsem své loutkové divadlo oprášil a teď s kolegyní Danielou Sedlákovou jezdíme pod okna seniorů. Přihlásilo se nám jich dost, takže několik vystoupení již máme za sebou, některá před sebou. Do toho tvořím vlastní divadelní hru, která nese název Nádražka. Napsal jsem námět a přizval dramaturga Martina Synka, který rozepisuje scénář, a Honzu Šipana, který dělá produkci. Projekt je plánován na listopad a obsadili jsme opravdu zajímavé divadelní herce. Například Lucii Trmíkovou, Miroslava Zavičára, Petra Jeništu a bude se to odehrávat v restauraci Nádražka, což je legendární hospoda s bohatou historií. Takže pořád makám.

Jak tě tak poslouchám, pandemie tě úplně nezasáhla?

Ještě jsem zapomněl, že do toho tvoříme s Kateřinou Dudovou a Kačkou Humhalovou monodrama Po Fredrikovi, kde se ujmu role Johana. Je to výpověď mladého gay kluka, který díky nechráněnému styku nakazil svého partnera. Plánujeme zkoušení, ale vzhledem k tomu, co se nyní děje, monodrama uvedeme pravděpodobně až v září. Je však pravda, že trochu mě pandemie zasáhla. Žiju trvale v Praze a jelikož neustále funguji v divadle a natáčím, jsem zvyklý na společnost. Navíc domů na vesnici, kde momentálně pobývám, jezdím kvůli všem závazkům opravdu jen na nutné a povinné návštěvy. Teď jsem byl po dlouhé době doma a je to zvláštní, ale skvělé. Dokonce si s rodiči zahrajeme i stolní hru. Všechno má své plusy a mínusy.

Jaké další plusy bys vyzdvihl?

Určitě větší styk s rodiči, častější procházky se psem, vyjížďky na kole apod. Najednou mám možnost a neřeším žádné starosti. Mám také čas na tvorbu. Člověk však přemýšlí i nad sebou samotným a nad tím, co by chtěl v životě změnit. Ono i několik odborníků prohlásilo, že během karantény se ukážou naše pravé osobnosti a budeme čelit spoustě problémům, které plynou z našeho nitra. I to přišlo. Měl jsem své krize. Nebylo to tak, že jsem se probudil a ihned jásal. Měl jsem strach z toho, co bude.

Nedávno jsi vytvořil i krátkou pohádku o koroně…

To jsem byl jeden večer velmi produktivní s lahví vína v ruce. Během večera jsem napsal námět pohádky o koroně a druhý den jsem zavolal fotografovi, který řekl, že to vyzkouší natočit. Vyjeli jsme k jezeru u Mnichova Hradiště, kde jsme vytáhli několik rekvizit a loutek, které navíc měly i malé roušky. Ten večer jsme to poslali na střih. Chtěl jsem ukázat i mladším dětem, že šťastný konec není jen v pohádkách.

Zmínil ses o láhvi vína. O hercích je známo, že vedou bohémský způsob života a po představení se sejdou v šatně, kde zábava pokračuje dál. Máš to podobně?

Ono to tak je. Herci žijí bohémský způsob života. Často se na to trochu vymlouváme, nicméně sám jsem to zažil v Horáckém divadle v Jihlavě. V osmnácti letech jsem hrál postavu Trepleva ve hře Racek. Jedná se o nejslavnější ruské psychologické drama. Málem jsem se zhroutil z toho, když jsem přemýšlel, proč kluk, který je podobně starý jako já, spáchal sebevraždu kvůli nešťastné lásce. Jednou mě v divadle potkal umělecký šéf a říká mi, že vypadám hrozně. Já mu na to odpověděl, že konečně chápu, jaké pocity má moje postava. Vžil jsem se do toho.

Proto je potřeba občas upustit páru?

Jde o to, že během dvou hodin na jevišti hraješ třeba podobně náročnou postavu a jsi někdo jiný. Zkrátka propůjčuješ své tělo textům cizí postavy. Proto mají herci po představení jakýsi svůj rituál v podobě cigarety, vína či sprchy. Dokážou tím tu postavu ze sebe smýt. Mnoho lidí si myslí, že to herci mají jednoduché, ale je to hodně náročné, každá chyba je vidět a psychicky je to velmi těžká práce. Sklenice vína či cigareta po představení je jakýmsi symbolickým gestem. Nedokážu si představit, že by tam po představení nikdo nebyl a všichni hned utekli domů. Ale i to se může stát.

Jak kolegové a třeba i spolužáci na konzervatoři vnímali tvou orientaci?

Když jsem všem řekl, že jsem bisexuál, bylo mi 17 let. Strašně jsem se bál. Skončila hodina a já všechny poprosil, zda by ve třídě zůstali, že si s nimi chci promluvit, protože nějaké řeči v tu dobu již kolovaly. Takže jsem to všem řekl a většina z nich řekla, že si to mysleli. Povídali, že se nic nemění a že jsem to pořád já, objali mě a bylo to velmi dojemné. V umění je nás vážně mnoho, takže to není nic neobvyklého.

Máš pocit, že i přes to může menšinová orientace herce nějak ohrozit?

Myslím, že žijeme v poměrně dobré době a problém to určitě není. Možná to tak kdysi bylo. Dnes je spousta lidí, kteří jsou veřejně oznámili, že jsou jinak orientováni a nemyslím si, že je to nějak omezuje. A kdyby se objevil někdo, kdo by nenabízel role z toho důvodu, že je někdo například homosexuál, že by třeba nedokázal zahrát heterosexuála a vztah se ženou, tak je to hlupák. Omezení to určitě není, ba naopak se herečkám s partnerem, který je jinak orientován, hraje možná lépe a nemusí se obávat žádného harašení. (smích)

„Být jiný neznamená být horší, nebo lepší,“ říká autorka dětské knihy, která skrze zvířecí příběhy bojuje proti šikaně2. 6. 2020

Doma už jsi také otevřený?

Patřím mezi šťastlivce, kteří už to mají za sebou a jsem rád, že to všechno proběhlo a mohl jsem se svěřit ohledně své lásky jak k ženám, tak k mužům.

Měl jsi s tím nakonec nějaký problém?

Prvotní obavy byly, bál jsem se. Musím říct, že maminka to vzala hůř, protože si samozřejmě u svého syna představovala děti, což dnes také není nemožné, táta to vnímal víc niterně. Řekl jsem to zhruba v sedmnácti letech. Už jsem doma měl i partnera. Nakonec to dopadlo všechno dobře. Žijeme jen jednou a myslím, že každý na to minimálně jednou pomyslel. Vůbec se tím netajím a když se mě někdo zeptá, nemám problém o tom mluvit.

Je spousta kolegů, kteří si stále drží své tajemství. To asi není nic proti ničemu, akorát si myslím, že život by se neměl odehrávat ve lži. Než ubližovat sám sobě, je lepší to říct. Lidé to buď přijmou anebo nejsou těmi pravými, kterými byste se měli obklopovat.

Zdroj: JW