„LGBT komunita je u nás plná lidí, kteří se navzájem nesnáší. Za naši prezentaci na pride festivalech se občas stydím,“ říká Michal, tanečník vogue

Michal Černý je dlouholetý profesionální tanečník, který se zaměřuje hlavně na taneční styly wacking a vogue. Byl jedním v prvních v Česku, kdo se těmto stylům, které jsou často spojovány i s LGBT komunitou, začal věnovat. Jak úspěšné jsou tyto styly v Česku? Jak hodnotí místní LGBT komunitu a s jakými překážkami se za svůj život musel vypořádat? Čtěte v rozsáhlém rozhovoru.

Jsi jedním z prvních tanečníků, který u nás pořádně rozjel taneční styly wacking a vogue, jak ses k nim dostal?

Poprvé jsem se o těchto stylech dozvěděl v roce 2009. V tu dobu se navzájem hodně míchaly dohromady. Až v New Yorku, kam jsem původně jel studovat wacking, jsem „přičuchnul“ k vogue. Pak jsem se vrátil a začal jsem trénovat, a dokonce i učit. Dnes už jsem součástí komunity, která i v Česku docela roste, i když je to hodně pomalý rozjezd.

Proč to u nás jde tak pomalu?

Myslím, že kvůli tomu, že LGBT komunita je tady taková trochu zvláštní.

Jak to myslíš?

Často mi přijde, že jsou na sebe lidé hnusní i v rámci komunity. „Ty jsi moc gay a ty jsi zase málo gay“. Pořád někdo na někoho ukazuje a já si říkám, zda stále chci být součástí této komunity. Odmalička mě někdo šikanuje za to, že jsem teplý. Pak si vším projdu, vyrostu a začnou mě šikanovat samotní homosexuálové.

Když to vztáhnu k tanci, lidé by se těmto stylům třeba chtěli věnovat, ale přijde mi, že se bojí a drží se zpátky. Jako by v sobě něco dusili a nedokázali si přiznat to, jací jsou. Někteří se pak tváří strašně hetero, ale přijde mi, že to v sobě jen dusí. Myslím, že každý v sobě má trochu feminní stránku, ale bojí se to projevit. Já se také někdy obléknu více chlapácky, někdy méně, a vogue mi umožňuje pořádně ukázat tu mou feminní část.

Lidé se tedy bojí tancovat tyto styly?

Spíše jsem chtěl poukázat na to, že když jdeš u nás do gay klubu, pomalu se bojíš zatancovat si pořádně vogue, protože se na tebe lidi budou dívat stylem, že jsi „moc“. Tak si říkám, kde jinde to mám dělat?

Už se ti něco podobného stalo?

Mockrát. Dokonce mě z klubu sekuriťáci vyhazovali, protože si mysleli, že jsem sjetý. Nejvíc mě baví, že přijdeš do nějakého klubu, kde skáčou zpocení a polonazí lidé, kteří jsou úplně sjetí, úplně mimo, tancují přímo vedle bedny a k tomu mimo rytmus. Pak přijdu já, který nefetuje, jen si občas zahulí a napije se, najdu si s kamarády nějaké místo dál od lidí a tancujeme. Děláme vogue a často se stává, že při tancování jdeme na zem apod. Security mě pak vyhodí prý proto, že musím být sjetý, když se válím po zemi. (smích) To mě vždy naštve a říkám jim, že na rozdíl od těch lidí vím, co dělám. Pak mě občas štve, že se prezentujeme takovým stylem, jakým se prezentujeme.

Můžeš být konkrétní?

Trochu mi vadí například prezentace na Pride festivalu. Občas se i trochu stydím. Mám pocit, že je strašně moc známých a dobrých lidí, kteří dělají v různých oborech a jsou to gayové, lesby a transgender lidé a místo toho, abychom ukazovali tohle, tak je zase Václavák plný nahých lidí s křídly a třpytkami a všude jsou testy na HIV a rozdávají se kondomy. To mi přijde jako hrozná vizitka. Samozřejmě je důležité bojovat za práva a být free, ale trochu mi osobně nevyhovuje ten styl prezentace. Není to moc na úrovni.

Pavel Novotný: “Babiše? Toho bychom měli nejlépe zastřelit. Okamura je obchodník s nenávistí a voliči SPD jsou podřadní lidé”8. 7. 2020

Já se nedivím, že nás lidé škatulkují. Protože jsme známí jenom tím sexem, a ne moc ničím jiným. Přitom jsme pro veřejnost tak moc důležití. Protože jsme vymysleli a děláme mnoho zajímavých věcí. Třeba v rámci módy, umění, ale i v dalších oborech.

Nemáš pocit, že to takhle zbytečně nafouknou většinou média? Těch polonahých lidí tam ve výsledku zase moc není…

Jasně. Média si najdou ten největší extrém. Ale prezentace by mohla být trochu jiná. Spíše mě ale štve, jak jsou lidé v komunitě na sebe hnusní. Přijde mi to zbytečné. Pro mě je prostě přirozené, že mám kolem sebe lidi různých vyznání. Dokud je člověk normální a hodný, nemám důvod s ním mít problém. Takže škatulkování typu kdo je zženštilý, přeoperovaný, moc mužný, kdo má tohle a támhleto, mě vůbec nebaví.

Jak je to v rámci taneční komunity? Řeší se podobné problémy?

Taneční scéna už je v pohodě. Nějakou šikanou jsem si sice musel projít a vybudovat si respekt, ale je to ok. Myslím, že teď už nikomu nikdo nevadí. Dříve to v rámci street dance bylo víc underground a mnohým se nelíbili ani lidé, kteří tancují na komerční hudbu. Pak pochopili, že i tak se dají vydělat peníze. Uvědomili si, že spousta lidí, co je naučila tancovat, se takhle živí. Ze začátku však na mě breakeři a hiphopeři koukali a smáli se mi. Byl jsem ten „teplý Michal“. Trvalo to zhruba deset let, ale teď už jsme s těmi lidmi kamarádi.

Kromě tanečního světa sis musel projít i coming outem doma. Jak to probíhalo?

Já jsem nikdy nikomu nemusel říct, že jsem gay. Lidé to tak brali už automaticky. Jediná, komu jsem to řekl, je moje máma, ale ještě nikdy jsem to neřekl tátovi. Můj táta je fakt těžký heterák. (smích) Mockrát jsem viděl jeho narážky a reakce na cokoliv, co se týkalo homosexuálů. Máma mě v tu dobu, kdy jsem se jí otevřel, poprosila, abych to tátovi ještě neříkal, protože se bála, že táta ztratí vidinu vnoučat a nějakého následovníka. Navíc se bála, že ji opustí.

Žádné větší problémy tvůj coming out neprovázely?

Samozřejmě jsem prožil takovou klasiku, kterou prožil asi každý gay. Tzn. šikana na základce i na střední, a dokonce jsem se i párkrát popral. Ale v poslední době je vše v pohodě.

Co se týče táty, on neviděl ani tvá taneční videa?

Je pravda, že vogue je dost provokativní tanec, ale mnohokrát to samozřejmě viděl. Myslím si, že mu máma o mé orientaci už řekla, ale já se s tou lží postupně naučil žít. Někdy mě to samozřejmě štve, protože se doma musím trochu přetvářet. Vztah s tátou mám kvůli tomu takový zvláštní, protože mu nemůžu říct, že jsem si někoho našel, nebo jsem se s někým rozešel apod. Teď si vzpomínám, že mě naši dokonce poslali i k psychologovi.

To jako vážně?

Ano, to bylo těch deset let nazpět. Poslali mě tam s tím, že jsem gay. Ale já už odmalička věděl, že jsem gay. Když jsem došel do ordinace, tak se mě psycholog zeptal na pár věcí. Prvně se ptal, kde je problém, a já na něj koukal, že jaký problém má na mysli. Tak se mě zeptal, zda jsem gay a zda mám tyto myšlenky? Zda si chci kvůli tomu ubližovat a zda s tím bojuji? Já odpověděl, že ne. Že to tak mám odmalička a že s tím žádný problém nemám. Byl jsem tam asi 10 minut. Pak zavřel blok s poznámkami a řekl, vy jděte domů a pošlete sem rodiče. (smích)

Přišel jsem domů a řekl to mámě, protože ona je „tlumič“. Tátovi bych to asi neřekl. Nějaké citlivější věci mu totiž většinou přetlumočí máma. Já totiž moc nechodím okolo horké kaše. Samozřejmě byl oheň na střeše a táta se ptal, co je to za blázna, že není profesionální.

Bude ti už 30 let. Nemáš pocit, že je na místě se konečně otevřít i tátovi?

Je to takové divné. Ale táta to ví, jen je tam prostě pořád nějaký blok. Ale vím, že mě má strašně rád. Jsem jeho jediné dítě a podporuje mě, ale má hrozný problém komunikovat. Proto jsem s ním nikdy v životě neměl nějakou hlubokou debatu. V životě jsme se spolu nebavili déle než 20 minut. Možná kdyby se tomu otevřel, nebo kdybych se tomu já otevřel, tak by to bylo jiné. Ale už jsem v tom, že se o spoustě soukromých věcech doma nemluví, nějak vyrostl. Nicméně brzo k tomu doufám dojde.

Michale, vždy jsi snil o tom, že chceš být tanečník?

Ne. Chtěl jsem pracovat v ZOO, chtěl jsem být herec, ale i tenista. Zvlášť po situaci, která nastala s pandemií koronaviru, jsem uvažoval, co budu dělat. (smích) Říkal jsem si, že si klidně půjdu sednout za kasu do obchodu. Nebo půjdu někam do skladu, protože nějak peníze vydělat musím.

Takže se nebojíš žádné práce?

Kdyby na to došlo, tak samozřejmě existuje nějaká práce, které bych se bál. Třeba nějaké nebezpečné práce. Ale vždy říkám, že bych byl nejradši, kdyby mě zavřeli na statek ke koním a já bych tam kydal hnůj a dostal za to zaplaceno. To by pro mě byla ideální práce. (smích) Nicméně převažuje tanec. S tím jsem začal na konci základky a trvá to dodnes.

Novorozený potomek vizionáře Muska se jmenuje X Æ A-12. Na jeho pohlaví nezáleží, bude vychováván neutrálně7. 5. 2020

Na konci základky? Ve světě profesionálních tanečníků je to poměrně pozdě…

Ano, docela pozdě. Začal jsem až někdy v 16 letech. První soutěže a profesionální zapojení do tance se objevilo až na přelomu 17. a 18. roku života. Ale je pravda, že úplně poprvé jsem tancoval v baby studiu u Dády Patrasové. (smích) To mi bylo asi sedm let. Tancovali jsme rock&roll a ještě jsem tam navštěvoval dramaťák. Ale je to 22 let zpět, takže už je to opravdu dávno.

Proč ses nakonec rozhodl, že se tanci budeš věnovat opravdu profesionálně?

Bylo to v dobu, kdy jsem se rozhodl odjet studovat tanec do New Yorku. I před tím jsem učil a dělal pár kšeftů, ale pořád jsem si nebyl jistý, zda je tanec tím pravým. Do New Yorku jsem vycestoval z toho důvodu, že styly tance, kterým jsem se chtěl věnovat (vogue a wacking, pozn. red.), nebyly v Praze úplně rozšířené a neměl jsem tudíž možnost se někde učit, a hlavně nás tady nebylo tolik, co to chtěli dělat pořádně. V New Yorku to bylo ostré. Tancoval jsem několik hodin denně, ale v tu dobu jsem si uvědomil, že se tanci budu věnovat profesionálně i když jsem tam dostal trochu na hubu.

Jak to myslíš?

Samozřejmě trochu nadneseně. Chtěl bych jen říct, že mentalita těch lidí tam je úplně jiná. U nás totiž většina lidí tancuje na pohodu, ale tam nic takového není. Dojdeš na lekci, kde je 80 lidí a ty bojuješ o místo, abys vůbec viděl na choreografa, který učí a dělal choreografii třeba pro Beyoncé. Všichni okolo mají úplně jiný a daleko větší drive. Lidé chodili na lekce hrozně vystajlovaní, nalíčení a perfektně upravení.

Teprve později jsem pochopil, že každá lekce může zároveň znamenat konkurz. Každý tam může získat obsazení v nějakém zajímavém projektu. Tady to takhle moc nefunguje. Kšefty dostávají stále stejní lidé a je to spíše o tom, kdo koho zná. (smích) První tři měsíce jsem byl z New Yorku v háji a měl deprese. Schopnostmi i mentálně jsem byl úplně někde jinde.

V Česku se ti nemůže stát, že tě na lekci někdo někam obsadí?

Troufám si říct, že zcela výjimečně. I u nás jsou zajímavé projekty, ale ve finále pak málokdo umí tanečníky ocenit.

Co tím myslíš?

Nesnáším přístup některých lidí k tanečníkům. Například často se to stává u českých muzikálů. Dva měsíce jste zavření v divadle od rána do večera a oni vám ani nedají najíst, napít a ani vám nezaplatí. Z čeho pak má tanečník žít? Oni totiž platí až při představeních. Ale to je taky nanic. Jako tanečník nehraješ každé představení, protože máš i zástupy. Pak dostaneš nějakou mizernou částku a do toho musíš šetřit, abys přežil v létě, kdy jsou divadla zavřená. To je úplně mimo.

Ale ty jsi také tancoval v muzikále, pokud se nepletu?

Já jsem muzikál dělal, když mi bylo asi 19 let. Bylo to super, ale teď už bych to dělat nechtěl. Jsem zkušenostmi někde jinde, jsem starší. Na druhou stranu je to zase dobrá zkušenost pro každého mladého tanečníka. Je to dril, jiná škola a naučí vás to vystupovat před lidmi.

Jak je to u zahraničních muzikálů? Jsou tam lepší poměry?

Mám zkušenosti s francouzským muzikálem, se kterým jsme jeli tour i po Číně a bylo to skvělé. Starali se o nás moc hezky. Dostávali jsme zaplaceno za zkoušky, kdykoliv jsme přesáhli časový limit zkoušek, tak nám připlatili a dostávali jsme navíc i diety a k tomu v pohodě peníze za show. Bydleli jsme v hezkých hotelech, vystupovali v krásných sálech, kde byly vody, ovoce apod.

Takže zcela jiný přístup?

Bylo vidět, že si umělců opravdu váží.

Proč myslíš, že to tak v Česku není? Vždy přijde někdo, kdo zahraje nebo zatančí za stávajících podmínek?

Právě. Vždy se někdo najde. Vždy je někdo, kdo to udělá za méně či zadarmo. Ale rozumím tomu. Někomu se hodí i menší peníze, někomu třeba jen zkušenosti. Mě to sice štve, ale je to tak.

Zaregistroval jsem, že se na taneční scéně tohle téma nedoceněných tanečníků nedávno hodně řešilo. Třeba i Anet Antošová sdílela informace o tom, jak se ozývají umělci, zpěváci a rappeři, kteří chtějí tanečníky jen za „promo“…

Tohle naprosto nesnáším. Přijde mi to na hlavu postavené. Jaké promo? My děláme promo jim. Spousta zpěváků a rapperů jsou úplně mimo. Chtějí dobré tanečníky, ale nechtějí jim zaplatit. Ale pokud je tanečník dobrý a živí se tím, tak to prostě nejde. Také máme své účty, které je potřeba platit.

Chystáš v rámci tance nějaký zajímavý projekt?

Je pravda, že za poslední roky se styly wacking a vogue v Česku docela rozjely. Nyní pracujeme na vogue projektu, kde máme i členy New Aliens Agency, což je agentura, která je mimo jiné zaměřena na lidi z LGBT komunity, nebinární, transgender a další zajímavé osobnosti. Nejsou to všední lidé, ale jsou strašně moc zajímaví. Je nás asi 15 a začali jsme teprve nedáno. Já je budu učit a do budoucna bychom chtěli dohromady tvořit zajímavé projekty, vystoupení apod. Chtěl bych tuto taneční scénu otevřít více společnosti. Chtěl bych vychovat nějakou novou generaci fajn lidí, kteří nebudou nafoukaní a vyhrocení.

To bude docela těžké… A když už jsme u toho, co bylo vlastně to nejtěžší, co tě v životě potkalo?

Vyrůstal jsem v dobrých poměrech, takže jsem vždy měl vše, co jsem potřeboval. Ale nejsem rozmazlený. Byl jsem naučený, že si věci musím zasloužit, jinak je nedostanu. Když zmíním svou kariéru, za mnoho věcí může můj táta. Podpořil mě, abych mohl jet do New Yorku. Nicméně nikdy jsem to nebral jako samozřejmost. Měl jsem spoustu spolužáků, kteří to měli stejně, ale kašlali na to – nechodili na lekce, zatímco já jsem se fakt snažil a tancoval, dokud mi síly stačily. Pak jsem dvě hodiny ležel a šel na párty. Ne kvůli tomu, abych se ožral, ale abych tancoval. Prostředky jsem vždy využíval ke zdokonalování sebe sama. Moment, jak zněla otázka? (smích)

Co pro tebe bylo v životě nejtěžší?

Zmínil bych asi jedno hodně nepříjemné období před dvěma roky, kdy jsem se rozešel s přítelem. Zjistil jsem, že jsem pozitivní na syfilis a byl to pro mě šok. Já jsem v tomto totiž hodně striktní a při sexu se chráním. Navíc jsem tolik kluků v životě neměl. Jsem strašně stydlivý a potřebuji člověka poznat, než s ním skočím do postele. Sex na jednu noc jsem zažil asi dvakrát v životě. Vždy jsem se cítil hrozně zneužitý. I když mám třeba Grindr, podle mě nikdy s nikým nepůjdu ven, protože si chci s lidmi nejdřív pár dní psát, a to nikdo nechce. (smích)

Nicméně to byl trvalejší vztah?

Byli jsme spolu tři roky a byla to pro mě velká rána. Cítil jsem zradu. Kdybych si za to mohl sám, tak se k tomu postavím jinak. Řekl bych si, že jsem debil. Ale takhle jsem k tomu přišel jako slepý k houslím. Vůbec jsem nevěděl, co se děje. Ještě jsem se přítele ptal, co se děje a on mě ujišťoval, že to nic nebude. Šel jsem proto na vyšetření k urologovi.

Krátce po vyšetření jsem odjel do Bratislavy, kde probíhalo zkoušení na jeden kšeft, který jsem měl v Dauhá. Pamatuji si, jak jsem jedno ráno vstal, pil kafe a volali mi z urologické ambulance. Sdělili mi, že mám syfilis. V tu chvíli jsem nevěděl, co mám dělat. Samozřejmě mi řekli, ať ještě v ten den přijedu, že se musím léčit, protože je to v pokročilejším stádiu.

Takže jsi z Bratislavy odjel?

Začal jsem si hledat spoje a odjel jsem na otočku do Prahy, kde jsem dostal instrukce. V nemocnici mi řekli, že mě na dva týdny zavřou na jednotku intenzivní péče a budu dostávat dávky léků. Říkal jsem jim, že pozítří letím do Dauhá, kde mám podepsanou smlouvu. Kdybych neodjel, přišel bych o práci. Nakonec byl doktor fakt hodný a řekl, že to sice dělá výjimečně, ale dal mi hodně silné tablety s penicilinem a že uvidíme, co to se mnou udělá. Na to mi řekl, že se nesmím hýbat, nesmím mít přílišnou fyzickou zátěž a žádné sluníčko. V duchu jsem si říkal, že budu na 12hodinových trénincích a k tomu v Kataru. Super…

Tereza Pelechová vede rodičovskou přípravku pro lesby a gaye, co všechno se v ní budoucí rodiče učí?22. 5. 2020

Jak se to nakonec vyřešilo?

Myslel jsem, že na trénincích umřu. Bylo mi špatně a byl jsem slabý. Navíc pak po mně doktoři chtěli všechna jména, s kým jsem spal a já řekl jen jedno. Překvapeně na mě koukali a já jim povídám, že nevím, jak jsem k tomu přišel. Oni jen odvětili, že už asi vím. Pak jsem napsal zprávu teď už bývalému příteli, že mám syfilis. A že bych byl rád, kdyby mi k tomu něco řekl. Tak mi pověděl nějaké své verze, ale už mi to bylo jedno, šli jsme od sebe. Léčba mi trvala dva měsíce, které pro mě byly jedny z nejtěžších.

Pojďme se naopak zaměřit na to nejlepší, co tě potkalo?

Asi ten New York. Ten mě naučil strašně moc věcí a otevřel oči. Změnilo mi to život. Zažil jsem věci, které jinde nezažiješ. Jsem navíc velký fanoušek RuPaul‘s Drag Race a i když jsem to v tu dobu ještě nesledoval, vystupoval jsem s několika známými drag queens. Navštívil jsem zajímavé akce, kde byli tanečníci Rihanny, Beyoncé a dalších umělců. Bylo to prostě skvělé. Čtrnáct měsíců jsem sice spal na gauči a jedl špagety s kečupem, ale prostě jsem se naučil být samostatný a zažil mega zážitky, které si budu pamatovat do konce života.

Neměl jsi někdy chuť odjet do zahraničí na trvalo?

Pokud by k tomu mělo dojít, tak jedině kvůli profesi a kariéře na pár let, ale jinak ne. Mým snem je mít pěkný dřevěný baráček. Nějaký srub někde u lesa, mít tam svého koně, psa a nazdar. Je mi jedno, kdy to bude, ale fakt to chci. To by v Americe asi nešlo. Máme se tady krásně. Praha je nádherná a životní úroveň je skvělá. Vlastně nám toho moc nechybí.

Zdroj: JW